Leden 2006

Matthias Platzeck

Robert Schuster

Patnáct let po sjednocení Německa převálcovala Spolkovou republiku bývalá NDR. To by si mohl říct pozorovatel při pohledu na vedení tamní pravice i levice. Ale zatímco Angelu Merkelovou „pěstoval“ pro nejvyšší příčky konzervativců už Helmut Kohl, Matthias Platzeck působí spíše jako nepopsaný list. Jak ovlivní jeho osobnost německou levici a jak se na její špici vůbec dostal?

Platzeck měl telefon

Začátek kariéry nejednoho politika se může zpětně jevit jako výsledek souhry náhod či schopnosti být ve správný čas na správném místě. V případě Platzecka by se to dalo rozšířit: za svůj vstup do politiky vděčí možná i takové drobnosti, že na podzim roku 1989 patřil mezi vlastníky telefonu. V té době se hroutil komunistický režim a schylovalo se k rozhovorům mezi vládou a opozičními skupinami. Platzeck pracoval v ústavu pro čistotu ovzduší v Postupimi, o skutečném stavu přírody v Honeckerově státě „dělníků a rolníků“ věděl své, a tak patřil už v roce 1988 k spoluzakladatelům občanské iniciativy, která v Postupimi usilovala o lepší životní prostředí. V listopadu 1989 se stal jedním z mluvčích nově založené Zelené ligy. A protože byl k zastižení na telefonu a navíc to neměl z domovské Postupimi do dějiště rozhovorů u kulatého stolu ve východním Berlíně daleko, stal se nejenom jedním z účastníků těchto jednání, ale nakonec jako ministr bez portfeje i členem zrekonstruované vlády v čele s reformním komunistou Hansem Modrowem.

„Revoluční fáze“ Platzeckova politického života ovšem skončila po prvních svobodných volbách v NDR – následovaly normální koleje zastupitelské demokracie. Jako nestraník na kandidátce koalice Zelených a Spojenectví 90, jež zastřešovalo skupiny původních východoněmeckých disidentů, byl Platzeck zvolen poslancem posledního parlamentu NDR. Při prvních zemských volbách na východě se pak stal členem sněmu v Braniborsku a krátce nato ho braniborský premiér Manfred Stolpe (SPD) povolal do vlády jako nestranického ministra životního prostředí.

Kariéra v „malé NDR“

Braniborsko mělo před patnácti lety tak trochu zvláštní charakter. Zatímco ve všech nových spolkových zemích vyhráli křesťanští demokraté „kancléře sjednotitele“ Helmuta Kohla, pouze v Braniborsku zvítězili sociální demokraté. SPD zde na podzim 1990 vytvořila vládu se Spojenectvím 90 a liberály. Navíc se tam hned dokázala uchytit i nástupkyně komunistické SED v podobě Strany demokratického socialismu (PDS), která aspirovala na roli druhé nejsilnější strany.

Takovéto rozložení sil se velmi výrazně promítlo nejenom do místního politického života, ale též do textu braniborské ústavy: ta dodnes klade silný důraz na sociální záležitosti, rovná práva mužů i žen a také například deklaruje, že každý občan má nárok na práci. I kvůli tomu se o Braniborsku brzy začalo hovořit jako o „malé NDR“, přičemž tento dojem posilovaly i klíčové osobnosti sociálnědemokratické vlády: premiér Manfred Stolpe, bývalý evangelický kněz, který nikdy nedokázal uspokojivě vyvrátit obvinění, že spolupracoval s komunistickou státní bezpečnosti Stasi, a zejména pak legendární ministryně práce a sociálních věcí Regine Hildebrandtová, která se profilovala nejenom jako sociální svědomí své strany, ale jejíž názory a požadavky se v mnohém kryly se stanovisky postkomunistů.

Právě od těchto dvou osobností převzal Platzeck jejich metodu hledání co nejtěsnějšího kontaktu se spoluobčany, kteří strádají v důsledku sjednocovacího procesu. Poprvé dokázal tento přístup zužitkovat při katastrofálních povodních na Odře v roce 1997. Jako ministr životního prostředí tenkrát koordinoval stavbu protipovodňových hrází. A jak se na politika v televizní éře sluší, byl Platzeck vidět vždy v holínkách a pláštěnce, za což si vysloužil přezdívku „Deichgraf“ (volně „pán nad hrázemi“). Úspěšné zvládnutí povodní mu zajistilo značnou popularitu, a protože už předtím vstoupil do SPD, stal se zároveň i rezervou braniborských sociálních demokratů pro případ Stolpeho odchodu.

Své vládní křeslo opustil Platzeck na nějakou dobu v roce 1998, když kandidoval na primátora braniborské metropole Postupimi. Tenkrát hrozilo reálné nebezpečí, že ve volbách zvítězí zástupce postkomunistů. Populární Platzeck ovšem ve druhém kole překvapivě jasně vyhrál, a stal se tak nejenom primátorem, ale s definitivní platností také korunním princem braniborských sociálních demokratů. Když potom premiér Stolpe v červnu 2002 po sporech s tehdejší koaliční CDU skutečně odstoupil, Platzeckovo nástupnictví nikdo nezpochybňoval.

Socialista s rysy konzervativce

O svém profilu Platzeck jednou prohlásil, že je „rudo-zeleným politikem s konzervativními rysy“. Potvrzují to i zdánlivě bezvýznamné detaily. Například v roce 2003 vstoupil znovu do evangelické církve, ačkoli většina jeho spolustraníků je nábožensky spíše vlažná. Podobně je Platzeck členem vedení konzervativní nadace Deutsche Nationalstiftung, která si klade za cíl přispět k vnitřnímu sjednocení Německa. Spolu s bývalým kancléřem Helmutem Schmidtem je v nadaci jedním z mála členů, kteří mají stranickou legitimaci SPD.

Kořeny Platzeckova „konzervativismu“ jsou ale mnohem hlubší a hodně souvisejí s rodinou, v níž v dobách NDR vyrůstal. Jeho otec byl lékař, matka zdravotní laborantka, která pocházela z rodiny evangelického pastora. Obraz rodiny, která měla podle tehdejších komunistických kritérií „jasně buržoazní charakter“, dokresluje skutečnost, že v dětství se o Matthiase Platzecka starala vychovatelka.

Rodinné prostředí a určitý kritický postoj vůči komunistickému režimu v jeho případě v podstatě vylučovaly studium práv nebo nějakého humanitního oboru. A tak se dal – podobně jako dnešní kancléřka a šéfka CDU Angela Merkelová – na přírodovědeckou dráhu: vystudoval technickou kybernetiku a automatizační techniku na Technické univerzitě v Illmenau. Stejně jako Merkelové i Platzeckovi chybí zkušenost s prostředím západoněmecké studentské politiky, pro kterou bylo charakteristické, že vazby, spojenectví nebo rivality, které se v dobách studií vytvořily, přetrvávaly ještě o několik desítek let později. Díky tomu dnes Platzeck v porovnání se svými předchůdci nepatří ani k žádnému stranickému křídlu SPD, ani k žádné politické generaci. Znamená to také, že je pro všechny přibližně stejně přijatelný. Nepřekvapuje proto, že když byl na mimořádném stranickém sjezdu v polovině listopadu zvolen do čela SPD, hlasovalo pro něj 99,4 % všech delegátů.

Až nečekaně upřímný

Neznamená to ale, že je-li někdo považován za všeobecně přijatelného, bude lavírovat mezi jednotlivými frakcemi a jeho vedení bude postrádat jasný směr? Platzeck by mohl skeptiky přesvědčit o opaku. K politickému stylu nového předsedy SPD totiž patří až nečekaná upřímnost – hlavně pokud je třeba sdělit voličům nepříjemné pravdy.

Podporoval například Schröderův program Agenda 2010. V době, kdy se v nových spolkových zemích konaly demonstrace proti rudo-zeleným reformám, se Platzeck jako jediný z východoněmeckých premiérů postavil za kancléře a ze svého postoje neslevil ani v okamžiku, kdy se v roce 2004 sám ucházel o přízeň voličů v Braniborsku. Podobně jako při volbě primátora Postupimi čelil i tentokrát sociálnímu populismu postkomunistů a stejně jako v roce 1998 dokázal znovu vyhrát a obhájit prvenství.

Gerhard Schröder si to zapamatoval, a proto začal v kruhu svých nejbližších spolupracovníků hovořit o Platzeckovi stále častěji jako o svém možném nástupci. Když pak po letošních volbách a startu koaličních rozhovorů s CDU hledali sociální demokraté někoho, kdo by mohl být vicekancléřem a případně ministrem zahraničí, padla volba vůdců Schrödera a Münteferinga právě na braniborského premiéra. Tenkrát ještě odmítl s tím, že chce zůstat dál v Braniborsku. Od té doby se leccos změnilo. Platzeck byl zvolen předsedou SPD a v podstatě přes noc se stal nejoblíbenějším německým politikem. Pokud neudělá nějakou výraznou chybu, povede zřejmě SPD do příštích voleb – s dobrými vyhlídkami na to, že splní Schröderovo přání.

Matthias Platzeck

Narozen 29. prosince 1953 v Postupimi. Je rozvedený a má tři dcery;

1974 – 79 – studuje technickou kybernetiku a automatizaci na Technické univerzitě v Illmenau;

1979 – 80 – vědeckým pracovníkem v okresním ústavu pro hygienu v tehdejším Karl-Marx-Stadtu;

1980 – 82 – technickým ředitelem v okresní nemocnici Bad Freienwalde;

1982 – 90 – vedoucím oddělení pro hygienu ovzduší v Postupimi;

1988 – spoluzakladatel občanské iniciativy za lepší životní prostředí v Postupimi;

1989 – zakládající člen Zelené ligy NDR, kterou zastupoval při rozhovorech u kulatého stolu;

1990 – ministrem bez portfeje v přechodné vládě reformního komunisty Hanse Modrowa;

1990 – při prvních svobodných volbách zvolen poslancem;

1990 – 98 ministr životního prostředí v Braniborsku;

1995 – vstupuje do SPD;

1998 – 2002 – primátorem Postupimi;

od roku 2002 – premiérem Braniborska;

od roku 2005 – předsedou SPD.

(Respekt. www.respekt.cz)