Leden 2006

Komu patří internet?

Jiří Sobota

Není nic jednoduššího než si vůbec nevšimnout, že internet někdo ovládá. Funguje „to“? Funguje. Dá se „tam“ cokoli najít? Možná ne úplně cokoli, ale je toho hodně, určitě víc, než stihnete přelouskat. Můžete se „toho“ na cokoli zeptat? Jistě, a „ono“ vám to, na co chce, odpoví. Nejlepší způsob, jak si ověřit, že internet je tady u nás na Západě stále považovaný za nikým neřízenou komunikační střelu, je sledovat tichý úžas, který se objeví na tváři většiny jeho běžných uživatelů, když se dozvědí, že se o „nadvládu“ nad ním vedou mezinárodní spory. Což je přesně to, k čemu došlo nedávno na konferenci OSN v Tunisku. O „řízení“ komunikačního fenoménu číslo jedna si tam vyměnily názory Spojené státy americké na jedné straně a zbytek světa na straně druhé.

Pán čísel a jmen

Mýty se skvěle poslouchají a je příjemné jim uvěřit. Jedním z takových živých snů je ničím neovládaná a ve své podstatě anarchistická povaha internetu. Něco stejně spontánního, jako je internet, byste na světě hledali těžko, ale dokonalá pravda to také není. Internet je nástrojem k přenášení dat mezi jednotlivými počítači a bez úzkostlivého dodržování pravidel hry by se velmi rychle propadl do chaosu. A protože se jedná a technický vynález, a nikoli samoregulující se organismus, pravidla musel někdo vymyslet, vtělit do systému a trvat na jejich dodržování.

Váš počítač musí mít jméno, aby se nedal zaměnit s žádným jiným počítačem, a musí být schopen rychle nacházet ve složité elektronické pavučině přesně ten svůj protějšek, ze kterého chce získat potřebné informace nebo do kterého chce naopak ty svoje odeslat. Jména komputerů nejsou právě dvakrát poetická: váš zasíťovaný počítač má přidělenou tzv. IP adresu (dvanáctimístné číslo), pod kterou je znám ve společnosti ostatních strojů. Tu mu ovšem musel někdo přidělit a tento „duch ve stroji“ si musel zároveň velmi dobře ohlídat, aby se totéž číslo neocitlo třeba v rodném listě dvou komputerů. Tady je první nezastupitelná role onoho tajemného správce sítě, o nějž se dnes vedou politické půtky.

Běžný uživatel sítě však o číselném kódu svého domácího miláčka nemusí mít ani tušení, protože ke komunikaci s okolním světem vyťukává do prohledávače zapamatovatelné názvy domén. I jméno vaší oblíbené stránky www.respekt.cz však musel někdo přidělit. Tady existuje vzestupná hierarchie od národních správců až po toho nejvyššího, který určuje, jaké hlavní domény budou existovat (.com, .org a podobně) a kdo bude mít právo (poměrně lukrativní) je rozdělovat. Další role pro „šéfa“ internetu.

A nakonec je potřeba nějak zařídit, aby se žádaná doména někde potkala s číslem hledaného počítače. To se děje díky třinácti tzv. „kořenovým serverům“ – výkonným počítačům rozmístěným po světě (deset v USA, dva v Evropě a jeden v Japonsku), nad jejichž bezchybným chodem je potřeba držet ochrannou ruku. Také tady je potřeba nějaký ten „boss“.

Všechny tři klíčové úkoly (ale nejen je) při technické správě internetu má v tuto chvíli na krku americká nezisková organizace ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers) nominálně spřažená s americkým ministerstvem obchodu. A právě tady končí fascinující svět strojů a začíná neméně neuvěřitelná sféra lidské zahraniční politiky. Odlišnou představu o správě počítačové sítě má totiž kdekdo, zdaleka nejhlasitěji se však o svůj díl na správě internetu hlásí nátlaková koalice ve složení Čína, Írán, Saúdská Arábie či Kuba. Podle jejich představ by nad sítí měl bdít dozorčí orgán pod křídly OSN.

Konec kalifornských hipíků

Bývaly to na internetu časy! Nad těmi několika zasíťovanými předpotopními počítači v amerických univerzitních laboratořích bděla skupina mladých idealistů, a když bylo potřeba začít vést seznam přidělených IP adres, začal je jeden z nich dobrovolně zapisovat na kousky papíru. Z nezištné službičky se vyklubala třicetiletá řehole, kdy nad všemi výše popsanými funkcemi sítě vládl jeden jediný člověk z masa a kostí, navíc týpek, kterému byste dnes možná od pohledu nesvěřili ani svůj nákupní vozík v supermarketu. Celoživotní hippie s dlouhými vlasy a vousy, osandálovaný tulák po Yellowstoneském národním parku Jonathan B. Postel dokázal způsobit dvacetiminutový skluz v nabitém programu Billa Clintona. „Tak dlouho to trvalo,“ vzpomínal na jeho pohřbu zástupce americké vlády Ira Magaziner, „než jsme přesvědčili ochranku, aby ho pustila dovnitř.“

Přesto se na excentrického inženýra čekalo: původně omezený vojensko-vědecký projekt totiž během třiceti let překročil všechny hranice vlivu. V roce 1998 už nebylo možné ponechat něco tak strategicky důležitého v rukou soukromníka: po dlouhých jednáních přešla správa sítě pod patronát nově vytvořené nevládní organizace ICANN. Internet v tu chvíli udělal první krok od nezávislosti na vládní moci k alespoň teoretické podřízenosti: ICANN své postavení získal od americké vlády. Volnomyšlenkář Jon Postel nesl jednání těžce a nakonec je nepřežil – v jejich závěru podlehl infarktu.

Proměna nedosažitelného

Proč je o správce internetu mezinárodní zájem? Může totiž – alespoň teoreticky – třeba odstranit celé domény (.cz, kupříkladu) z registru a stránky s příslušnou koncovkou už na síti nikdy nikdo nedohledá. Právě toho se mohou bát vlády zemí, jako je Írán nebo Kuba: v případě jakéhokoli vyhroceného konfliktu skutečně nelze vyloučit, že je Američané z internetu prostě odstraní. Jako protiargument tu stojí jednoduchá skutečnost, že to zatím zjevně nikoho ani nenapadlo. ICANN udržuje svistot internetu bezchybně, ukazuje se však, že žádná správa není hodnotově neutrální: když se nedávno organizace pokusila zavést novou doménu .xxx určenou čistě pornografickým stránkám, vzbudilo to poprask po celém světě a i americká vláda správci sítě „doporučila“, ať celou věc ještě zváží. ICANN věc zvažuje dodnes.

Nejde také jenom o pohled na svobodu projevu. Internet se stal nezastupitelným zdrojem rozvoje a ekonomického úspěchu. Podle odhadů bude objem obchodování na síti v roce 2005 dosahovat přibližně výše japonského HDP, tedy okolo pěti trilionů dolarů. Mít nebo nemít zajištěn k podobnému kolotoči peněz přístup jistě stojí za úvahu.

Stejně tak je ovšem na pováženou, kdo že se to chystá Američanům internet sebrat. Vesměs jde o vlády zemí, které nemají nejmenší problém s využíváním komerčních výhod počítačové sítě, zato jim příliš nesedí volné přelévání myšlenek, které se neshodují s klidným udržováním jejich diktatur u moci. V tuto chvíli stojí tváří v tvář vynálezu, na jehož podobu – a ta nemusí zůstat na věky beze změn – nemají žádný vliv. Většina z nich se tedy alespoň snaží o cenzuru nepohodlných stránek, seč jim jejich technické síly stačí.

Změna správce celosvětové sítě by zřejmě žádnou okamžitou změnu nepřinesla, pořádně byrokratický a politický orgán ne nepodobný současné Komisi OSN pro lidská práva, které předsedají takoví ctitelé lidských svobod jako Libye, Kuba či Zimbabwe, by však mohla postupnými technickými změnami charakter sítě zcela proměnit.

Prozatím

Zatím to nehrozí. Jednání v Tunisku skončila i díky postoji EU, jež po „rozhovorech, které nebyly jednoduché“, jak dnes říká české ministerstvo informatiky, změnila své přání svěřit správu sítě jakési smetánce demokratických států a dohodla se v předvečer summitu se Spojenými státy na prodloužení současného stavu na dalších pět let. To je však dočasné: boj o internet, jak ho známe, je tím jenom na chvíli odložen a tlak na Američany se bude stupňovat. Objevily se i výhrůžky, že si zhrzené země založí druhý, paralelní internet. Technicky to prý proveditelné je.

(Respekt, www.respekt,cz)