Leden 2006

Vysoká hra Tomáše Pitra

Jaroslav Spurný

Tomáš Pitr dnes nepůsobí tak suverénně jako ještě před pár týdny, kdy v roli velkého hybatele skandálu Unipetrol s novináři uvolněně žertoval na adresu politiků a jejich bezedných úplatkářských kapes. „Jsem na horách v Německu. Potřeboval jsem vypadnout a dát si myšlenky do pořádku,“ zní z telefonu bezbarvý hlas muže, který den předtím dostal u soudu osm a půl roku vězení za podvod starý jedenáct let. Tak prudce se zlomil osud teprve čtyřiatřicetiletého podnikatele, který se dokázal – s pomocí význačných představitelů ČSSD – přeměnit z drobného veksláckého čachráře v jednoho z nejvlivnějších a nejbohatších průmyslníků v zemi. Jenže teď v létě zkřížil cestu svým ještě vlivnějším kolegům a karta se obrátila.

S pány na led

Osm a půl roku je hodně – za věc spáchanou tak dávno. České soudy přitom běžně vyznávají zásadu, že společenská nebezpečnost zločinů se léty smazává – někdejší střelci do lidí na komunistické hranici by o tom s osvobozujícími rozsudky v kapse mohli vyprávět. Koneckonců i Pitr byl loni tímtéž soudem za tentýž podvod osvobozen. Takže se samozřejmě nabízí spekulace, že vysoký trest padl jako odplata za podnikatelovo nedávné protivládní angažmá. Jenže to tak úplně nesedí: vrchní soud totiž při odvolání státního žalobce doporučil nižší instanci Pitra potrestat už loni, dávno předtím, než se průmyslník proslavil v aféře Unipetrol a rozzlobil politiky natolik, že jej premiér označil za „hrozbu ústavního pořádku této země“. Nicméně úplně se vyhnout úvahám o politickém vlivu na Pitrův konec nelze: jeho dosavadní dráha totiž o ničem jiném než o sepětí mezi světem moci a světem peněz nevypovídala.

Nedostudovaný žák strojní průmyslovky Tomáš Pitr se mezi zdejší podnikatelskou elitu vyšvihl rychle. Jako dvacetiletý začal potravinovým krámkem v pražských Vysočanech a první velké peníze vydělal – jak aspoň rád znovu a znovu opakuje – na prodeji rumu v první polovině devadesátých let. „Koupil jsem půllitr za dvacet korun v Tuzexu a prodal za čtyřicet pět,“ říká Pitr. S rumovými penězi se pak spojil s Miroslavem Provodem, zkušeným esem ekonomického polosvěta, který si za totality odseděl pět let za pašování elektroniky. Dvojice spolu provozovala potravinové velkosklady, balírny, vstoupila do několika velkých podniků.

Svět velkého obchodu a kontaktů s nejvyšší politikou jim otevřela ústecká továrna na jedlé oleje Setuza. Pitr a jeho společníci byli dlouho menšinovými vlastníky podniku. Nicméně jejich vliv na chod podniku byl obrovský. Spojili se totiž s Investiční a poštovní bankou, dalším menšinovým vlastníkem Setuzy. Pitr se chlubí, že to byl on, který koncem devadesátých let získal pro Setuzu od IPB skoro dvoumiliardovou půjčku na rozvoj firmy. Setuza dluh dodnes nesplatila, úroky a pokuty jej zvýšily o další dvě a půl miliardy. Tento dluh hraje důležitou roli – je hlavní příčinou toho, že ústeckou firmu (opravdový zlatý důl, odhlédneme-li od zadlužení) nedávno definitivně ovládli Pitrovi lidé. S minimálními náklady a pomocí vládních politiků. Tu je ta historka v kostce.

Když v roce 2000 padla polostátní IPB a vláda její ruiny za korunu prodala ČSOB, využil Pitr chvíle, a než se noví majitelé v propletenci smluv a závazků Setuzy zorientovali, svolal valnou hromadu, na které složitou výměnou bezcenných akcií za akcie Setuzy získal (ne on, ale firma, kterou zastupoval) v podniku většinu. Už tehdy mohl stát narůstající Pitrově moci v Setuze zabránit, ale neudělal to. ČSOB, které zůstal dvoumiliardový setuzácký dluh, chtěla vyhlásit nad podnikem konkurz, ale vláda se postavila proti. Stát vlastnil přes Podpůrný rolnický a zemědělský garanční fond v Setuze 38 % akcií a Zemanův kabinet převedl dluh na Konsolidační agenturu. A ta konkurz definitivně odmítla, což prosadil člen její dozorčí rady Josef Hojdar, muž, který měl s Pitrovými společníky velmi dobré kontakty. Konsolidační agentura pak dluh po Setuze nevymáhala – ministr zemědělství Jaroslav Palas ve vládě prosazoval, že by dluh měl odkoupit za čtvrtinu ceny Podpůrný fond a že on se pak s Pitrem a jeho společníky „nějak“ domluví. A Palas zároveň podepsal už před třemi lety další smlouvu, která byla pro pitrovce nesmírně výhodná. Akcie Setuzy patřící fondu jim prodal s tříletým splátkovým kalendářem za necelou polovinu jejich tržní hodnoty. Jakou logiku mělo, aby pak kupoval fond od Konsolidační agentury čtyřmiliardový dluh Setuzy? A proč Palas podíl v Setuze vlastně prodal? Zapáchá to tu po korupci, problém je, jak ji vyvrátit či dokázat. Policie, honící Pitra kvůli dávným a nejasným machinacím s DPH při obchodech s jakýmsi ztraceným Čechoaustralanem, tohle nevyšetřuje. Samotný bývalý ministr se zahalil do mlčení a své kroky nevysvětluje, Josef Hojdar si na „okolnosti dluhu Setuzy“ nevzpomíná a Pitr ty transakce – jak jinak – považuje za „úplně normální“.

Ať tak či tak, Pitr se v žebříčku souznění politiků a obchodu dostal hodně daleko a jeho vliv rostl. Bylo to překvapivé i v Česku s jeho proslavenými tuneláři, protože společnost, která Pitra obklopuje, má ze všeho nejblíž k tradiční mafii. Po ovládnutí Setuzy rozjel Pitr další podnikatelský plán. Cítil politickou podporu a rozhodl se (tedy ne on, ale společnosti, které zastupuje) koupit Chemopetrol, součást holdingu Unipetrol. A to byl počátek jeho problémů a pádu. Narazil totiž na zkušeného lva politických salonů Andreje Babiše – a navíc sám své vlivné zastánce ztratil: Jaroslav Palas musel odejít na jaře z vlády a Hojdar byl v červnu vyloučen ze sociální demokracie a jeho slovo ztratilo v Konsolidační agentuře váhu.

Uklouznutí a pád

To už hrál Pitr velmi vysokou hru s názvem „zpochybněná privatizace Unipetrolu“. Jedním z mediálně nejslavnějších dílů této hry bylo video odvysílané televizí Nova, na němž si šéf Grossovy a posléze Paroubkovy kanceláře Zdeněk Doležel říká skrytě o úplatek. Tyto a mnohé další indicie otevřely podezření, že privatizace našeho petrochemického gigantu Špidlovým kabinetem do rukou polské fimy Orlen a Andreje Babiše byla gigantickou korupcí, v níž se do různých rukou rozpustila až miliarda „v českých“. K tomuto závěru dospěla polská parlamentní vyšetřovací komise a stejné podezření údajně naznačují důkazy, které má v rukou polská prokuratura. Pitr se tedy teoreticky ocitl na krok od úspěchu: chybí už jen sebrat korupčníkům privatizovaný majetek a cesta k Chemopetrolu je otevřená. Jenže to se mu už nepovedlo. Místo toho jej čekal strmý pád z výsluní.

Zkompromitovaného Grosse totiž na postu premiéra vystřídal Jiří Paroubek a začal bít na poplach. „Jde o manipulaci, intriky, které mají očernit sociální demokracii, korupci vylučuji,“ tvrdil hned v září. Pak vyřkl památnou větu: „Za intrikami stojí Pitr a je to pokus o útok na ústavní pořádek naší země.“ Na Pitra začala vypracovávat zprávu BIS, policie začala prověřovat jeho podnikání, vláda opakovala, že privatizace proběhla čistě a že celou aféru vyvolal jenom jeden hochštapler. Nicméně tohle už nebude tak jednoduché. Do věci se totiž s vervou vložili Poláci a zdá se, že skandál tím pádem neskončí jako mnoho předchozích podezřelých privatizačních kauz – v zapomenutí. Polská prokuratura trvá na svém: jde o podezření z korupce. A tamní policie chce vyslechnout více než desítku českých politiků a vysokých úředníků, kteří se na privatizaci podepsali. Chce je vyslechnout v Praze, ale tuzemská policie se zatím k jejich požadavku staví záporně. „Nevíme, že by byl spáchán trestný čin, a proto zatím nemůžeme výslechy zprostředkovat,“ tvrdí představitelé policie. Nicméně i když Pitr svou hru o Unipetrol s mocnými protihráči nevyhrál, zbavit se polských strážců zákona nebude pro zdejší moc tak jednoduché. A kdoví, třeba v rámci šetření Pitrových aktivit prověří policie i jeho kšefty s vládou. Tedy že si kromě Pitrových lidí z představenstva Setuzy pozvou vyšetřovatelé například i Palase nebo Hojdara, kteří dosud nebyli ani u výslechu. To je vlastně jediná Pitrova šance na přijatelný výsledek jeho kombinací.

Kryjte se, pane kolego

Miroslav Provod, František Mrázek, Jan Gotwald, Radovan Krejčíř, Jaroslav Starka, to jsou nejbližší Pitrovi obchodní spolupracovníci, s nimi se prokousal v devadesátých letech k velkým penězům, s nimi podnikal a dodnes se s nimi přátelí. Do roku 2003 mezi ně patřil také Zdeněk Šebesta. Do chvíle, než jej našli popraveného ranou do hlavy s nábojnicí v dlani jako mafiánským varováním. Starku letos někdo postřelil ze samopalu v garáži jeho příbramské vily, Provodovo luxusní auto vybuchlo před deseti lety, postřelen byl před třemi lety Mrázek. Šebesta není jediný zavražděný v jejich okolí, jiní jejich společníci beze stop mizí. Všichni se angažovali ve stovkách podezřelých obchodů, bankovních tunelů, řádově v nich zmizely miliardy korun, ale nikdo z nich nebyl za nic odsouzen, pokud v to nepočítáme třímilionovou pokutu pro Gotwalda za stamilionové daňové úniky a tunely (až teď slyšel odsuzující verdikt Pitr a Provod).

(Respekt, www.respekt.cz)