Leden 2006

Modrý pták na grilu

Marek Švehla

Když Miloš Zeman vyhrál volby a Občanská demokratická strana mu podpisem opoziční smlouvy umožnila vládnout, utěšoval jeden z vůdců ODS Miroslav Macek pravicové voliče slovy: „Teď se ČSSD ve vládě historicky znemožní.“ Uběhlo bezmála osm let a rekapitulace této epochy by mohla být jiná: sociální demokracie vládne se stále reálnějšími šancemi na již třetí vítězství v řadě, a pokud se někdo znemožnil, tak je to strana modrého ptáka v opozici. To není škodolibá radost, taková je realita, s hlasitým dodatkem – bohužel.

Neobtěžujte Mirka, jde do voleb

Novináři vědí něco, co běžný volič možná jen tuší. Pokud oslovíte předsedu ODS Mirka Topolánka s nějakou rutinní novinářskou otázkou (třeba jak bude reagovat na to, že ve východních Čechách nezvolili do čela stranické kandidátky členku jeho stínové vlády), dostane se vám nudné přednášky o stanovách ODS. A pokud se vám tahle odpověď nezdá dostatečně jasná a ptáte se znova, začne brunátně křičet, poučovat a hrozit, že příště neodpoví nic. Vše zakončí slovy, ať už ho takovými hloupostmi neotravujete.

Řečeno v kostce: politik s ambicí stát se vrchním administrátorem téhle země je muž slabých nervů, zamračené tváře a nevlídného chování. Před novináři (to znamená před veřejností) stojí svými poradci překvapivě nepřipraven reagovat na běžné otázky a nesnese odporování. Na vytrvalé novináře se dívá jako na nepřátele s temnými úmysly, nikoliv – jak by velela logika věci – jako na hlas zastupující Topolánkovy potenciální voliče.

Co si s tímhle „objevem“ počít? Pouze zapadá do zpráv o tom, že půl roku před volbami ODS ztrácí a hrozí jí další čtyři roky v opozici. Ještě do letošního jara mohli žít Topolánek a spol. v příjemné iluzi, že příští rok v červnu jim vládní moc prostě spadne do klína. Teď už ne. Státu se ekonomicky daří, společnost bohatne. Sociální demokracie se ukázala jako strana, která umí proplouvat mezi problémy: odstranila neoblíbeného Špidlu, zdiskreditovaného Grosse. Sáhla si na dno, pak mezi řadovými členy objevila svého zachránce Jiřího Paroubka. Během posledních šesti měsíců snížila náskok ODS z dvaceti procentních bodů na pět. Zatímco typický ministr v Zemanově vládě byl padesátník, v Paroubkově je to třicátník. Před volbami se to hodí stejně jako fakt, že sociální demokraté lépe vypadají a lépe se chovají. Několik jejich mladých ministrů (Buzková, Sobotka) odvádí slušnou práci a jejich voliči budou těžko vymýšlet důvody, proč by je vlastně neměli znova volit.

Bez Klause, a přitom s ním

Češi by mohli po právu blahořečit Václavu Klausovi za to, že dokázal ODS vymyslet, založit a vytáhnout do pozice toho, čemu se říká státostrana. Díky tomu a pak také prvorepublikové tradici sociální demokracie se dnes česká politická scéna mnohem více podobá „západní“ než maďarská, polská nebo slovenská. Máme dvě silné, ideologicky čitelné demokratické strany, které mají předpoklady střídat se u moci, jak je to na Západě běžné. Existence ODS je v Česku cenná i vzhledem k všeobecné příchylnosti zdejších voličů k levici a tolerantnosti vůči komunistům. A konečně ODS je jedinou silou, která zemi může zbavit únavy z dlouhotrvající vlády sociálních demokratů a přinést do vládní politiky svěží myšlenky nových lidí.

Jenže v praxi je bezradnost ODS pořád zřetelnější. O Topolánkovi už byla řeč. Jeho vinou chybí straně jasný vůdce a občanští demokraté sklízí výsledek svého rozhodnutí, kdy za předsedu zvolili nevýrazného regionálního politika, který ostatním nejméně vadil. Od té doby si Topolánek nedokázal ani ve vlastní straně zjednat respekt. Nedokáže strhnout pozornost na svoji stranu, prohrává televizní debaty. Navíc obecně platí, že nemůže být dlouhodobě úspěšný stranický předseda tam, kde jiní mají intenzivní pocit, že by tu práci dělali lépe než on, což je případ ODS.

V Německu i zásluhou poradců a mediálních expertů překřtili prkennou Angelu Merkelovou na Angie a veřejnost si mohla vybrat z vějíře důvodů, proč jí dát hlas (je žena, je z Východu, přináší reformy a modernizaci), hledat důvody v případě ODS je pro každého, kdo nepatří do tvrdého jádra fandů této strany, těžká věc. Rovná daň? Jedna sociální dávka? Soukromé účty ve zdravotnictví? Ví někdo, co to všechno znamená a komu to vlastně pomůže?

U ODS ale nejde jen o to, co dát na billboardy. Jde o celý program. Topolánkovi je třeba přiznat snahu. Zatímco před volbami 1998 ODS mlátila prázdnou slámu mobilizace proti levici a v roce 2002 štvala proti sudetským Němcům, dnes se snaží o věcnost. Má fungující stínovou vládu a její členové svou Modrou šanci – program v efektním sešitovém provedení. Tím to ale končí. Modré desky se sice dobře vyjímají před televizními kamerami, pokud je ale někdo náhodou otevře, má před sebou komplikovaný, nenápaditý text, který rozhodně není sbírkou srozumitelných plánů do budoucna.

A nositelé těchto šancí? Po osmi letech v opozici jde ODS do voleb s Vlastimilem Tlustým, zkompromitovaným předlistopadovým kariéristou. Člověkem, který bouří na adresu privatizace Unipetrolu, ovšem sám je pod ní podepsaný. Politikem, který kritizuje jiné poslance, že při schvalování rozpočtu rozdávají peníze obcím, sám ale dokázal prosadit desetimilionové dotace pro stavbu obřího koupaliště ve vesnici bez vody, a je tedy nekorunovaným králem poslanecké nezodpovědnosti. Ale nejde jen o Tlustého. Po čtyřech letech pracného setřásání Klausova stranického panování staví kandidátky ODS v řadě krajů do omrzení na Klausových lidech.

Kde hledat témata

Jak to už ze zkušenosti známe, preciznost stranických programů nebude rozhodovat, mnohem více vlivu mají hesla, úsměvy, pohotovost v debatách, důvěryhodné tváře. A protože se nacházíme v čase hospodářské prosperity, také strach z „experimentů“ typu rovné daně. Proto jsou karty pro ODS rozhozené špatně. Důležitá je i tradice: v žádných volbách do sněmovny od vzniku Česka zatím ještě nikdy nezískala ODS s lidovci víc hlasů než ČSSD s komunisty. Vždy to zachraňovali liberálové, ti jsou ale nyní mimo hru.

ODS má teď na záchranu půl roku. Může zkusit uzavřít předvolební koalici s liberály a přitáhnout jejich voliče, kteří dnes tápou v prázdnotě. Může také doufat v úspěch Zelených. Obojímu ale brání osobní vztahy a zahleděnost do sebe. ODS se také může rychle změnit, to je však asi ze všeho nejtěžší. Jak věřit straně, která ohlašuje změnu stylu až ve chvíli, kdy jí to poradí nějaký průzkum? Pokud voliči skutečně vidí ODS jako zosobnění arogance, změna tváře naordinovaná pár měsíců před volbami mnoho nerozhodnutých lidí nepřesvědčí.

Vedení ODS zkrátka v uplynulých osmi letech promarnilo šanci. Nepustilo se do přesvědčivé výměny garnitur, takže novou energii a nový program slibují tváře spojené s klausovsko-zemanovskou opoziční smlouvou a nacionalistickou hysterií kolem minulých voleb. Jejich sázka na antipatii vůči Evropské unii je riskantní. Staví ODS do kontrastu s partnerskými stranami v jiných zemích EU a středový volič nemá chuť dávat hlas něčemu, co je jiné, nenormální. Srozumitelné volební heslo pro středové voliče by mohl být respekt k občanské společnosti, konec nemoderní fangle „volič volí a politik rozhoduje“, a hlavně boj proti korupci. Jenže zástupci ODS seděli v dozorčích radách Pozemkového fondu či konsolidační agentury, pomáhali krýt špínu zemanovské éry, šli proti zákonu o střetu zájmů, kryjí nebo bagatelizují korupci na svých radnicích (třeba v Praze).

Tento víkend má ODS kongres, kde bude volební taktiku probírat. Téhle debatě by mělo předcházet přiznání, že situace je vážná. Už žádné chlapácké výlevy, jak mě předvolební průzkumy nezajímají.

Je ale čím dál jasnější, že by bylo dobré, aby se Topolánkovi a spol. přece jen podařilo uspět. Pravděpodobný budoucí premiér Paroubek stylově 17. listopadu oznámil, že už komunisty považuje za normální demokratickou stranu. U toho je dobré se pozastavit. Komunisti byli vždy mistři ve lhaní a přetvářce. Jistěže dnes nic proti svobodě otevřeně neplánují. Jenže každé setkání s lidmi z jejich členské základny ukazuje, že jde o stranu nenávisti k otevřené společnosti a nostalgie po diktatuře. A hlavně stranu neschopnou sebereflexe. A jak to známe z románů, bez přiznání chyby není náprava. Podávat tedy důkazy možné komunistické hrozby, jak chce Paroubek, je nesmysl. Naopak on by měl od komunistů chtít důkazy, že se změnili, a nikoli jim tiše nabízet druhou opoziční smlouvu, v níž by tu stáli bez odpovědnosti, zato s mocí rozhodovat.

ODS je dnes jediná, kdo tomuto spojenectví může čelit. I když, řekněme to otevřeně: také z vlády, která má nejasné plány s naším členstvím v EU, jde dost velký strach.

(Respekt, www.respekt.cz)