Leden 2006

Žena, která pochopila Eichmanna

Erik Tabery

Těžko si ve dvacátém století představit lepšího analytika zla, než je Hanah Arendtová. Díky ní, Zygmuntu Baumanovi, Erichu Frommovi či Raymondu Aronovi známe nejtemnější části lidského myšlení, sklony k silným vůdcům, ochotu zbavovat se vlastní svobody či podceňovat vlastní odpovědnost. Minulý týden (od 28. 11. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) uplynulo třicet let od její smrti.

Život Arendtové, která se narodila a vyrůstala v Německu, významně ovlivnil fakt, že se seznámila a později i zamilovala do filozofa Martina Heideggera. Ten v ní probudil velký zájem o politickou filozofii, tedy o dění ve světě i kolem ní. Tento zájem v ní zůstal i poté, co se s Heideggerem rozešla. V rozvíjení myšlenek jí pomáhal další vynikající německý myslitel Karl Jaspers. V roce 1933 Arendtová prchá před nacisty, kteří se chopili moci, nejdříve do Francie, pak do Spojených států. Během této emigrace se mimo jiné spřátelí s již zmiňovaným Raymondem Aronem. Není náhodou, že zatímco on později napíše knihu Demokracie a totalitarismus, Arendtová Původ totalitarismu. Chtěli pochopit, co to vlastně tak hrozným způsobem ovlivnilo jejich životy. Obě knihy patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo vůbec na toto téma napsáno.

Díky Arendtové přesně víme, jak se komunistickým a nacistickým totalitářům podařilo vymýt lidem mozky. „Charakteristickým znakem vzestupu nacismu v Německu a komunistických hnutí v Evropě po roce 1930 byla orientace na masu zjevně lhostejných lidí,“ píše Arendtová. A varováním může být další Arendtové konstatování: „Totalitní hnutí užívají a zneužívají demokratických svobod proto, aby je tím snáze posléze zrušila.“ Což je vysoce aktuální i dnes, kdy v postkomunistické Evropě znovu sílí bolševické strany a hlasy „demokratů“ zvoucí k podílu na moci.

Zřejmě nejvíc na sebe Arendtová upozornila na začátku šedesátých let, kdy se vydala do Jeruzaléma, aby pro americký časopis New Yorker psala o procesu s jedním z autorů a strůjců konečného řešení židovské otázky Adolfem Eichmannem. Později o tom napsala i knihu Eichmann v Jeruzalémě – o banalitě zla, která vzbudila velký rozruch a kritiku. Zejména proto, že se Arendtová pokoušela ukázat, že Eichmann nebyl nějakou výjimečnou zrůdou z psychiatrických knih, ale obyčejný člověk, který prostě sloužil režimu a nedohlížel konce. Chtěla totiž dokázat, že každý se můžeme stát Eichmannem, protože pro to nejsou nějaké vrozené dispozice. Odtud ona banalita zla.

Všechny práce této neobyčejné ženy propojuje snaha o poznání, jak nakládáme s veřejným prostorem, autoritou či svobodou. Bez jejích analýz by svět byl bezesporu nebezpečnější, protože bychom neznali část sebe. Tu nebezpečnější část.

(Respekt, www.respekt.cz)