Leden 2006

Zabitý idol Václav Švéda

Jáchym Topol

Lidé, o kterých bude řeč, jsou hrdinové. A jejich příběh jako by sepsal zkušený autor bestsellerů: láska a odvaha, boj dobra se zlem, násilí, krev a nakonec i krutá smrt. Jako v akčním trháku. Život rodiny Václava Švédy ale žádným filmem není. Všechno to začalo v moravské vsi Pivín.

Podzimní odpoledne ve vesnici na Hané. Muž v montérkách stojí na dvorku před menší halou, odkud se ozývá bušení kladiv a jekot frézy. Tenhle statný chlap s jasnýma očima a delšími světlými vlasy je jediným šéfem podniku „Zámečnictví Švéda“. Že mu táhne šedesátka, by nikdo nehádal. Mimo syny, taky kováře a zámečníky, má ještě dceru. S železem se rve od šestnácti, kdy šel z rodného domu do učení. Po desítkách let v Hanáckých železárnách se osamostatnil.

Zní to strašně, ale tehdy po roce 1989 přišlo Radslavu Švédovi těch 100 000, které dostal jako odškodnění za popraveného tátu, na rozjezd podniku vhod. Jeho otce Václava totiž komunisti odsoudili a kat mu strhl vaz.

A ještě trochu strašněji snad zní, že za matku Ludmilu, která si odseděla 10 let a v roce 1991 umřela, dostal Švéda a jeho sestra ještě víc, celých 280 000. „To víte, že lidi i záviděli,“ říká Radslavova sestra Lída.

A také nepochybuje, že se v kraji najdou lidé, které prosperující firma, zaštítěná jménem popraveného protikomunistického odbojáře, hněte. „Je to kvůli tomu zabíjení,“ uvažuje Lída. Václav Švéda totiž patřil ke skupině bratří Mašínů. A že tihle odbojáři mají na pažbě pár zářezů za mrtvé policajty a milicionáře u nás i v sousedním Německu, je notoricky známý fakt. Mašínovská skupina opravdu bojovala, a to je pro spoustu lidí dosud nestravitelné sousto. Pro poslední generaci Švédů, Radslavovy syny Viktora a Radka, je ale vědomí, že v Čechách byli muži, kteří vzdorovali komunistům se zbraní v ruce, normální. „Měl odvahu jak málokdo,“ říká o svém dědovi starší Radek s pýchou, které se nelze divit. Za svůj třicetiletý život stihl Václav Švéda odboj proti nacistům, tři roky jejich věznění a pak pětiletou válku o svobodu s bolševiky. Při závěrečném odchodu na Západ ale zůstal ležet zraněný na té špatné straně železné opony. Tam ho taky sebrali. A s dalším odbojářem, Zbyňkem Janatou, posléze v Čechách popravili.

Příběh, který se nevytratil

Pivín je vesnice, kterou lze projít za deset minut. Jsou tu asi dvě stovky domů, zelená náves s kostelíkem a za vsí hřbitov. Kolem se táhnou pole. Je tu klid. Auto projede párkrát za den. Hospody tu mají tři. Ke Čvachtům chodí rád i Jiří Vrba, vrstevník a od dětství kamarád Radslava Švédy. Jeho otec Karel Vrba byl v padesátých letech coby kulak zavřený. „Ani jeden jsme neměli tátu doma, a tak jsme si často hráli spolu. Ten můj se ale brzo vrátil. To už jsme byli kamarádi.“ Karel Vrba je principál místního ochotnického spolku. Pár desítek lidí pořádá tancovačky, průvody maškar, vynášení smrtky a vůbec v Pivíně udržuje staré zvyky. „Ale teď na podzim se tu hlavně pálí ta nejlepší slivovice,“ vychloubá se starosta Jan Vrána. Když slyší otázku, zda lidé vědí, kdo byl Václav Švéda a zda znají jeho příběh, řekne, že není místní. A chlapík, který sedí za hospodským stolem v mysliveckém, se v té chvíli obezřetně, jakoby ze zvyku, ohlédne přes rameno. „To tu znají všichni,“ řekne. „To se nevytratilo.“ A má pravdu. Odveta, kterou odbojné rodině Švédů připravil vítězný režim, se hned tak z paměti vymazat nedá.

Šedivý domek

Rodinný dům Švédů se od těch ostatních ničím neodlišuje, stojí pěkně v řadě kolem státní silnice. Šedivý, dvoupatrový, nijak vznosný baráček. Do dveří tohoto domu se dobývalo gestapo i StB. Tady bydlel Václav Švéda, jeho rodiče, dva mladší bratři, žena a děti.

„Přišla jsem domů a bylo tam ticho,“ vzpomíná na jeden podzimní den v padesátých letech Václavova dcera Lída. Bylo jí sedm a chodila do 1. třídy. „U nás bylo pořád živo, chodily návštěvy, nikdy jsme nebyli sami. Teď nebyla doma máma ani stařeček, ani nikdo ze strýčků. Všechny odvezli. Čtyřletý brácha ležel v kuchyni na zemi a brečel. Stařenka seděla u stolu a koukala před sebe.“

Příštích deset let žily obě děti pouze s babičkou Hedvikou Švédovou. Jejímu zatčenému muži Františkovi bylo právě šestašedesát let. Starý legionář s bolševiky bojoval v Rusku, a když se po letech vrátil do Čech, „věděl o nich všechno“. Vliv Františka Švédy, stejně jako památka jednoho z nejslavnějších protinacistických bojovníků generála Mašína stály nepochybně u hluboce zakořeněného vzdoru jeho synů a přátel proti komunistické totalitě. Však to také starému pánovi u soudu spočítali. Dostal osmnáct let. Celý trest si neodseděl, počátkem šedesátých let ho jako nemocného starce pustili umřít domů.

Na zátah z podzimu 1953 si dobře pamatuje nejbližší soused a přítel obou dětí, řezník Jaromír Hložek: „Když tady Vaška Švédu hledali gestapáci, nechali auto za vesnicí a skoro se plížili. To estébé zas dělala divadlo! Přijeli tatraplány, mávali samopaly, děsili lidi. Po tom zatýkání se každý bál vystrčit nos.“

Zatýkání, soud a urny

K velkému „mašínovskému“ zatýkání v Pivíně a okolí – ale také v Praze, Poděbradech, Karlových Varech, Kolíně a Lošanech – došlo koncem listopadu 1953. Zhruba měsíc předtím byli poprvé vyslechnuti Janata i Švéda, chycení v Německu. Mašínovský badatel Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR podle německých materiálů uvádí drastické detaily. Švéda byl zatčen raněný a stále krvácející a ještě téhož dne vyslýchán. „Výslech trval celou noc. V poledne pak následoval další výslech, který trval až do večera.“ Posléze byli Švéda i s Janatou vydáni do Československa.

V monstrprocesu, který se konal v lednu 1955, bylo Nejvyšším soudem v Praze odsouzeno celkem sedmnáct lidí a byly vyneseny tři rozsudky smrti. Režim nechtěl přiznat, že nad ním zvítězila parta ozbrojených kluků, z nichž se pravidelně holili jenom dva, a tak vytvořil „duchovního vůdce“ skupiny – Ctibora Nováka, strýce bratří Mašínů. Mimo něj byli k smrti odsouzeni Zbyněk Janata a Václav Švéda, obvinění ze sabotáží, loupeží, vražd, žhářství. Tresty byly pro výstrahu zveřejněny v rozhlase i tisku, stejně jako za německé okupace. Urny s popelem pozůstalých nebyly vydány rodinám, ale zničeny. To aby se z hrobů nemohla stát poutní místa odporu.

Stejně tak si dali komunisté záležet na tom, aby odstrašujícím příkladem působil i osud rodin vzbouřenců. Rok po procesu zemřela v kriminále matka bratří Mašínů Zdena. Režim ji pohřbil tajně do neoznačeného hromadného hrobu svých politických oponentů na hřbitově v pražských Ďáblicích. Matka tří odsouzených bratrů Švédových, Ludmila, dostala stejně jako už zmíněný „stařeček“ Švéda osmnáct let. Zbrojíř skupiny Vladimír Hradec, jeho otec, matka i bratr strávili všichni ve věznicích přes deset let. Komunisti se odbojné rodiny pokusili vytrhat z kořenů a zničit.

To bude dobrý…

Vratislav Švéda, mladší bratr popraveného Václava, do Pivína pořád často jezdí. Za přáteli a příbuznými, kteří mu zbyli. S manželkou ale bydlí v Havířově. Podle všech měřítek je to tvrdý chlap. Jeho život poznamenal odboj, jedenáct let kriminálu, roky havířiny v dolech. Bystrý sedmdesátník o své osobní historii mluví laskavě a klidně a zájemce o bratrův osud vítá. Malý panelákový byt je přecpaný knihami, jsou tu desítky bonsají. Vratislav Švéda se nejvíce zajímá o literaturu a květiny, je ale také předsedou odbočky Konfederace politických vězňů v Karviné.

Bratra Václava viděl naposledy po vynesení rozsudku smrti v roce 1955. Chvíli spolu stáli na chodbě soudu. „Ptám se: ,Vašku, co bude?‘ ,Bráško, neboj se, to bude dobrý!‘ odpověděl. Ale on mě jen tak konejšil,“ vzpomíná Vratislav. „V květnu ho popravili.“

Vratislav byl odsouzen, protože na bratrovu žádost ukryl pušky a pistole. Účast na ozbrojeném odporu proti komunistům, se kterou se nijak neskrýval, mu získala respekt mezi spoluvězni i bachaři a zřejmě i vnitřní jistotu nutnou k přežití. „Já na rozdíl od spousty lidí věděl, za co mě zavřeli,“ naráží Vratislav na tehdejší běžnou praxi zcela vykonstruovaných procesů.

Vratislav byl společně s ostatními zatčen poté, kdy Janatovi se Švédou začalo výslechové martyrium. Při výsleších v 50. letech bylo mučení či podávání drog běžnou záležitostí. Historik Jan Němeček sdílí i s jinými badateli názor, že „zatýkání bylo připravováno na základě výpovědí Janaty a Švédy“. Vratislav Švéda si ale myslí svoje: „Vašek byl tvrdej a nikdy by nikoho z rodiny neudal. Ani kdyby ho trápili.“ Podle Vratislava také policajti věděli víc, než by jim Václav mohl prozradit.

Zbraně ukryl těsně předtím, než členové skupiny utekli ze země, a Václav nevěděl kam. Jinak se Vratislav na akcích nepodílel, i když prý o všem od bratra věděl. „Šli jsme si s bráchou promluvit třeba na dvůr, zatímco ženský vařily nebo tak. Oba jsme byli ženáči. Asi si se mnou rozuměl víc než s těma mladejma klukama.“ Když Vratislava sebrali, bylo mu 24 let. Měl tříletou dcerku a druhá byla na cestě. Během posledního roku jeho uvěznění se s ním žena rozvedla a odstěhovala se. Nechtěla, aby se s nimi stýkal. Vždyť cejch politického vězně by „kazil holkám život“. Vratislav nenaléhal. Proto své děti uviděl znovu až za čtyřicet let.

Někdo se díval

Den, kdy ukrýval zbraně, považuje Vratislav za klíčový. Je přesvědčen, že ho někdo sledoval. Pistole a pušky zakopal na poli blízko Pivína. A měl neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje. Dodnes nepochybuje. „Ale už jsem se nemohl vrátit,“ říká. „Dodělal jsem tu práci a zbraně tam nechal.“

25. listopadu 1953 přišel za Vratislavem tajemník Národního výboru v Pivíně a požádal ho, ať s ním kvůli prkotině – záznam v katastru – zajde na úřad. Vratislav ležel s horečkou, ale na zdvořilou žádost kývl a šel. Hned u dveří se na něj vrhli tajní a zkroutili mu ruce, „až se bolestí pomočil“, jak říká. A pak mu řekli, že jedou na pole pro zbraně. „Věděli kam. Tak jsme jeli,“ dodává. Jeho otce, matku, bratra Zdeňka a další ze skupiny pozavírali o hodinku později.

Vratislav je dnes snad jediný z protikomunistického odboje, kdo si dovolí činnost legendární skupiny kritizovat z ryze věcných důvodů. „Na cestu nebyli vůbec vybaveni. Neměli jídlo a pak kvůli němu museli riskovat. Pořádně se neoblíkli a to je stálo spoustu sil. Žádné léky, obvazy, nic, co by pomohlo zraněným. Neměli dost munice…“ vypočítává Vratislav podle něj školácké chyby mladých bojovníků. „Ale mě se to dobře kritizuje. Měl jsem přece spoustu času si to promyslet,“ usmívá se.

Zásadní výhradu má proti přípravě „Akce stohy“, poslední sabotáži, kterou skupina v Čechách vykonala a na které měl lví podíl právě jeho bratr, Václav Švéda. Vratislav vzpomíná, že když do tichého Pivína, „kde za den párkrát projelo kolo“, dorazil Radek Mašín na silné Jawě 500, vzbudilo to velkou pozornost. Ves byla kvůli nevídanému stroji, který tehdy vlastnila jen policie, vzhůru nohama a sousedi si chodili Jawu a samozřejmě i jejího řidiče prohlížet. „Jasně, že mezi nimi byli špiclové,“ říká Vratislav. „Byli tehdy všude.“ A ráno po noci, ve které zapálili 17 stohů slámy a Radek postřelil pomocníka SNB, na burácející motorce zase Pivín opustil.

„Tuším, kdo nás tehdy udal. Ale nemám důkazy, tak neřeknu jména. Ze vsi už se dávno odstěhovali,“ říká Vratislav. O popraveném bratrovi mluví s úctou. „On byl můj vzor,“ říká. Podle vlastních slov o své někdejší volbě – přidat se k odboji – nikdy nezapochyboval. „Třídní boj vyhlásili komunisti. Když boj, tak boj. Věděli jsme, že riskujeme. A oběti byly na obou stranách. Celý život jsem považoval to, co brácha dělal, za správné.“

Kterépak to bylo?

Kousek od Pivína je obec Mořice. Okolo stejná hanácká rovina. Pole se táhnou až k obzoru. Kukuřicí sviští vítr. Hned za vsí u silnice na Kroměříž je v poli mostek a pod ním teče potok – právě do něj v zářijové noci, kdy stohy vzplály, odhodili Radek Mašín a Václav Švéda zápalnice, které nestačili použít. Aut tu jezdí málo, občas projede cyklista. Dost možná, že stejně to tu vypadalo i před dvaapadesáti lety.

Paní Marii Šrámkové bylo tehdy dvacet. Přes mostek tu na kole jezdí desítky let. Na dotaz, zda pamatuje hořící stohy, okamžitě zastaví a sesedne z kola. „Stáli jsme na návsi. Noc byla ohni rozzářená. Bylo jasné, že to je sabotáž a že požáry uškodí JZD. Lidi se modlili, aby nikoho nechytli. Já byla sokolka a naši vedoucí zavřeli na patnáct let. My jsme komunisty nenáviděli.“ Paní Šrámková dodnes bydlí v Dlouhé Vsi, což je nedaleko. Jméno Švéda nezná a na dotaz, zda pamatuje atmosféru velkého zatýkání v padesátých letech, řekne: „A kterého? Tady se tehdy zatýkalo pořád.“

Pan Vladimír Mašek, kterému je letos sedmdesát sedm, přes mostek na kole projíždí chvilku po paní Šrámkové. „Mašíni? Pivínskej Švéda? Škůdci a dobrodruzi! Spálili slámu! Uškodili lidem a zvířatům, nebyla podestýlka pro dobytek, chybělo krmivo… a pak komunisti slámu dovezli odjinud a lidi jim ještě museli děkovat!“ Pan Mašek je stejně jako sokolka před ním rodák z okolí. Nějakou dobu byl v družstvu, pak na dráze a „tak všelijak“. Komunisty nikdy nemiloval. Odpor proti nim mu ale připadal nemožný. Odbojáři pro něj byli „kluci, co si hráli s pistolkami a včas zdrhli“. Na otázku, zda byly sabotáže proti komunistům nesmyslné, jen pohrdlivě mávne rukou a šlápne do pedálů.

Život a doba Václava Švédy

Jaký byl Václav Švéda? Stejně jako ostatní členové skupiny dospíval za války, kdy nebezpečí, smrt a zbraně byly součástí každodenního života. Přesněji řečeno součástí života těch, kteří se odvážili vzepřít nacistickým okupantům. A Václav Švéda byl jedním z nich. Vratislav si stále pamatuje na jeden důležitý noční rozhovor. Osmnáctiletý Václav tehdy svému o šest let mladšímu bráchovi svěřil, že se rozhodl prchnout z protektorátu k anglické armádě, a nakázal mu, aby se za jeho nepřítomnosti „doma o vše postaral“. Na hranicích ale Václava chytili a putoval do proslavené mučírny gestapa v brněnských Kounicových kolejích. Podařilo se mu prchnout z budovy soudu. Otevřel okno v pátém patře, po úzké římse přelezl do sousední budovy a unikl. Tentokrát se dostal až do Švýcarska, ale neutrálové ho vydali nacistům. Dostal návrh na trest smrti a tři roky strávil ve věznici v Marienburgu. Vratislav vzpomíná na jeho poválečný návrat: „Strašně zhubnul, sotva šel, ale jako válečnou kořist si nesl pistoli a boxerské rukavice.“

V červnu 1946 se oženil se svou dávnou láskou Ludmilou Kasparidesovou, příbuznou Mašínů. Po svatbě se přistěhoval na její statek do Lošan u Kolína, který se statkem Mašínů sousedil. S nedůvěrou a pak s odporem sledoval, jak se komunisté všude derou k moci a vyřizují si účty s politickými odpůrci. Vstoupit s nimi do boje považoval za samozřejmé. Takto odhodlaných bojovníků sdružených v odbojových skupinách bylo tenkrát na přelomu čtyřicátých a padesátých let v Čechách víc.

Podle historika Petra Blažka z Ústavu soudobých dějin bylo ale zcela mimořádné, že se do mašínovské skupiny policii nepodařilo nasadit volavku – udavače, který by vše vyzradil. Díky soudržnosti členů skupiny, jejich mládí, a tedy „nepopsanosti“, a včasnému úniku neskončili všichni její členové na popravišti či v táborech. A svůj přesun za hranice za útěk ani nepovažovali. Chtěli se brzy vrátit, a to nejlépe jako vojáci osvobozovací armády. Měli v živé paměti československé vlastence, kteří v uniformách cizích armád bojovali proti nacistům.

Podle vyprávění Ctirada a Josefa Mašínových, zachyceného Otou Rambouskem i Janem Novákem, byl Václav Švéda od počátku pilířem celé party, společně s bratry kradl zbraně, přepadl auto s penězi, vloupal se do dolu, kde ukořistili metrák výbušniny… „Lezli jsme po žebřících tak osmdesát metrů do podzemí,“ vzpomíná Vladimír Hradec ve svém malém bytě na sídlišti v Mělníku. „Vyrazili jsme dveře skladu a rvali se zpátky s bednami výbušnin. Já Švédu do té doby neznal. Můžu jen říct, že byl silnej a rychlej. Ale to my tehdy všichni,“ směje se drobný starý pán, který kvůli šedému zákalu nosí černé brýle. Za svou účast v odboji dostal dvacet let. Dnes je chrámovým varhaníkem.

V roce 1952 byl Václav Švéda stejně jako Mašínovi a tisíce dalších coby „statkář, buržuj a kulak“ ze svého domu vyhnán. S rodinou putoval tři sta kilometrů zpět do rodného Pivína, kde „ani neměli na čem spát“, jak si přestěhování či spíše vyprávění o něm pamatuje dcera Lída. Pak pracoval jako krmič prasat a dělník na pile, po čase vždy ale o práce jako „živel“ přišel. Do Pivína se na něj chodili vyptávat estébáci. Otravování a šikanování nebralo konce. V té době byl dávno zapojený do ilegální činnosti. K rodinné mytologii patří i noční rozhovor, který kdysi vyslechla malá Lída. „Nechej toho, Vašku, máš rodinu,“ měla říci její maminka. Tatínek prý odpověděl: „Už toho nemůžu nechat. Jsem v tom až po uši.“

Spojka Paumer žasne

Další z mašínovské skupiny, Milan Paumer, znal Václava Švédu všehovšudy pět měsíců. Úkoly ve skupině totiž rozděloval Ctirad Mašín a konspirativně dbal, aby se odbojáři mezi sebou, pokud to nebylo nutné, neznali. Švéda se neúčastnil přepadení četnických stanic v Čelákovicích a Chlumci nad Cidlinou, kde byli zabiti dva esenbáci. V obou případech Mašíni povolali spolehlivého Paumera a jednou Janatu. „Byli jsme jak vojáci. Když Mašíni řekli, šli jsme do toho,“ říká Paumer, který se nakonec po boku obou bratrů prostřílel až do západního Berlína. Dodnes vzpomíná na večer, kdy ho téměř o deset let starší Švéda šokoval. „Probírali jsme s Vaškem akce. Tehdy jsme chtěli vyhodit do povětří uranový vlak, udělat atentát na prezidenta, postřílet autobus esenbáků, měli jsme prostě spoustu plánů,“ směje se bělovlasý Paumer. Pak ale zvážní. „Vezl jsem Vaška na motorce domů. Byl už večer, když jsme dorazili k jejich stavení. Dveře otevřela krásná mladá paní. Radka nesla a Lidku vedla za ruku. Teprve když jim Vašek všem dal pusu, tak mi došlo, že jsou jeho. Pak jsme se loučili a já mu říkám: ,Vašku, kurva, ty máš děti? Tak co blbneš? Proč to děláš?‘ ,Ty vole, já to dělám právě proto, že mám děti,‘ povídal.“

Máma, která nemohla domů

Ta mladá paní, nad jejíž krásou odbojář Paumer užasl, Ludmila Švédová, se do Pivína vrátila po deseti letech kriminálu v roce 1963. Mohla dělat jen uklizečku. Nastoupila ve fabrice v Prostějově. Bylo jí teprve čtyřicet. Ve vzduchu visel nápad, aby se vzali s Václavovým bratrem Zdeňkem, který se do Pivína také vrátil z basy. Zemřel ale na mozkový nádor. „Já byl tehdy v pubertě,“ vzpomíná na návrat uvězněné ženy Radslav Švéda. „A máma pro mě byla jak cizí. Odešel jsem z domu, do učení.“

A teď se muž, kterému komunistická soudní mašinérie vzala oba rodiče, odmlčí. O vztahu s matkou mluví strašně nerad. Z šedivého rodného domku, kde spolu kdysi žili a kam za jeho rodiči jezdili fízlové, se dávno odstěhoval. Teď má v Pivíně nejen zavedenou firmu, ale také velký vlastní dům.

Z dětství si nejvíce pamatuje na úmorné cestování. „Na návštěvy za mámou jsme mohli jednou za tři měsíce. Jezdili jsme ale taky za strejdou Vráťou, strejdou Zdeňkem a za stařečkem. Takže jsme do nějakého kriminálu jezdili skoro každý měsíc. Návštěva trvala hodinku, někdy jsme na ni čekali tři hodiny. Nevyspalí, vyhládlí, kolikrát nám byla zima. Ale naši aspoň viděli, že rostem. A my věděli, že naši jsou na světě.“

Na cesty do kriminálů a na zástupy příbuzných čekajících před vraty věznic vzpomíná i jeho sestra Lída. „Lidi spolu nemluvili, esenbáci byli nevrlí. Máma často plakala. A estébáci říkali, že máma stejně domů nechce. Že nechce za svými dětmi. To jsme nechápali, to bylo strašný.“ Estébáckou hru pochopila malá Lída až později: její matka se odmítla stát udavačkou výměnou za podmíněné propuštění, a zůstala tak v kriminále deset let. Propuštěna byla na amnestii.

Smrt v podzemí

„Nevěřil jsem, že tátu zabili,“ říká Radslav. „Prostě jsem si to v dětství odmítl připustit, myslel jsem si, že někde určitě je. Vždyť jsme mu pořád psali dopisy.“ Dětská přání vyjádřená v dopisech – „Tatínku můj, modlím se, aby ses nám zase vrátil, líbá a objímá tě Lidunka a Radoušek“ – zůstala nevyslyšena a Václav Švéda byl 2. května 1955 v Praze v pankrácké věznici popraven.

„Tehdy se popravovalo dvěma způsoby,“ vysvětluje historik Petr Blažek. „Časně ráno, když ještě věznice spala, provazem, anebo odpoledne na popravčím ,trhacím stole‘. Na stůl v podzemí věznice byl ležící odsouzenec za hlavu přivázán k jedné desce a tělem k druhé. Prudkým odtržením desek od sebe mu byl zlomen vaz.“ Václav Švéda podle záznamů pankráckého kata zemřel v 17.33.

Tátu zabili, mámu zavřeli, ves se postarala

„Každej měl ty děti rád. Nouzí nikdy netrpěly,“ zdůrazňuje nejbližší soused Švédů, Jaromír Hložek. Pan Hložek si sice matně pamatuje na jakási estébácká doporučení chovat se k dětem ostražitě jako k „potomkům nepřítele lidu“, ale ve vsi tohle nezabralo.

Radek vzpomíná, že k němu byli vesničané často o stupínek vlídnější než k ostatním klukům. Tu a tam dostal cukrlata, někdo ho pohladil po hlavičce, chlapi mu v hospodě koupili sodovku a tatranku, učitelé ochotně se vším pomohli… a „nikdy ho nikdo neodstrkoval“. Lída si zas pamatuje, že každý, kdo do školy přišel, se hned ptal: Která je Švédová? A ona si uvědomila, že jako dcera popraveného nepřítele lidu bude žít „pod drobnohledem“. Tehdy si řekla, že všechny naučí tomu, že „být Švédová znamená být nejlepší“. Brzy poté se jí kvůli oběšenému tatínkovi nějaký kluk posmíval. „Servali jsme se tak, že z nás crčela krev z obou,“ vzpomíná. Pak už se jí nesmáli. Vyhrávala školní soutěže, měla samé jedničky a byla uznávaná sportovkyně. „Nejradši jsem měla hokej.“ Studovat ji ovšem nenechali. „Ani to nešlo. Stařenka řekla, že brzo umře. A máma se měla vrátit až za deset let. Musela jsem se postarat o Radka i o sebe.“ V šestnácti tedy Lída nastoupila do fabriky jako dělnice. A zůstala v tkalcovně v Moravské Třebové přes čtyřicet let. Vdala se, má dvě dcery. A na dětství bez mámy a bez táty se snaží nevzpomínat ve zlém. „Lidi byli hodný,“ říká. Třídní učitelka jí ušila krásné šaty, někdo za ni zaplatil školní výlet… Peníze, které potřebovali na věčné cestování po věznicích, se vždy nějak sešly a „stařenka v kuchyni měla vždycky všeho dost“.

…ten, co vzal pistoli

Pivínský hřbitov je jako mnoho jiných na vršku za vsí. Obyčejný hřbitov u obyčejné moravské dědiny. Břízky a zakrslé houští. A všude kolem pole. Je všední den. Děti ve stráni pouští umělohmotné draky. A parta kluků opodál strašlivě túruje motorky. Návštěvník, který by si stěžoval na rušení venkovské idyly, by se ale se zlou potázal. Závody řvoucích „kozích dechů“ jsou totiž pivínskou pýchou. Kvůli exhibicím mladých jezdců se tu občas schází celé okolí. Prohlídka hřbitova se tedy koná v praskavých výbuších motorů. Role průvodce se ujímá Jaromír Hložek, zapálený pamětník starých časů. „Tehdy bylo dětí po zavřenejch v kraji víc,“ vykládá řezník, který Hedvice Švédové za ty dlouhé roky, podle svědectví místních, podstrčil přinejmenším pěkných pár metráků masa. „Sousedi si sirotky vzali k sobě, nikdo nešel do děcáku. Vždyť tu pozavírali spoustu lidí. Mašíny tu neznáme, ale koukněte třeba tady,“ ukazuje na jeden hrob. „Rolník František Janík, ten byl zavřenej i s bráchou. Tady zas leží důstojný pán Šoupal, ten seděl spoustu let. A Kája Vysloužil, ten byl dvanáct let na uranu. A za letáky zas zavřeli Vojtu Galíčka,“ vypočítává na prstech pan Hložek a vyjmenovává další svoje známé a kamarády. „V okolí byla spousta velkých sedláků, které chtěl režim zničit,“ vzpomíná na časy, kdy komunisti brali sedlákům majetek a hnali je do družstev. „V každý vesničce dva zlomili, jednoho zavřeli, a lidi teda do družstva vstoupili,“ říká statný osmdesátník. „Jedinej Vašek Švéda vzal pistoli a šel na ně. Tak ho zabili.“

Hrdinové

U pivínské hřbitovní zdi je prosklená vitrína. V ní jsou urny. I ta s nápisem Václav Švéda, s fotografií mladého elegána v obleku. U data úmrtí je nápis: Popraven. Syn Radslav vysvětluje: „Táta ale v urně není. Sebrali jsme s Lídou trochu hlíny z masového hrobu v Ďáblicích. Prý tam vysypali i popel popravených.“

Lída Zounarová, za svobodna Švédová, se o posledních dnech, které její otec strávil na svobodě, dozvěděla až po pádu železné opony. V roce 1990 ji s maminkou a bratrem Josef Mašín pozval do Vídně. Čekal je na nádraží a odvedl je do hotelu. Sedli si do lobby a Josef jim vyprávěl o společném útěku. Popisoval, jak se tehdy v padesátém třetím pět mladých mužů probíjelo Německem i jak se u Waldowa dostali pod palbu a do obklíčení. Právě tam byl Václav Švéda těžce zraněn. Kulka mu rozdrtila kost v předloktí. Silně krvácel. Neměli čím ho ošetřit. Nemohl dál. Vybízel své druhy, ať utečou. „Poslouchala jsem s otevřenou pusou,“ říká Lída. Vzpomíná, že Josefovo vyprávění trvalo celé hodiny. Pak se prý jako v tranzu šli všichni najíst. A potom si zas sedli a poslouchali. Josef pozůstalým popsal poslední chvíle, kdy byli s jejich manželem a otcem spolu. Oba bratři a Paumer se rozhodli probít z obklíčení. Napadlo je, že Václava zastřelí. „Měl bolesti. Možná to měli udělat,“ říká Lída. „Ale nedokázali to. Měli ho moc rádi.“ Nedokázali ho zabít, tak se s ním rozloučili. Nakonec Václava políbili na čelo. A šli. Václavovu pistoli si vzal Paumer, protože svou ztratil.

„Když Josef skončil, šli jsme se všichni projít noční Vídní. Byli jsme poprvé na Západě,“ vzpomíná Lída.

Václavova žena Ludmila zemřela pár měsíců po návratu z Vídně. „Samozřejmě, že na mámu pořád myslím. A na maminku Mašínů zrovna tak. A taky na stařečka, jak ho vodili se zavázanýma očima po schodech věznice nahoru a dolů, až nemohl dýchat. Myslím na všechny, co zavřeli. To byli hrdinové. Kluci, kteří vzali zbraně a šli přes hranice, prožili ten jeden těžký měsíc – a když je chytli, zemřeli jako vojáci. I můj táta. Ale co všichni ti obyčejní? Ti, kteří trávili roky v kriminálech a pak se vrátili domů nemocní a pes po nich neštěk? O těch nikdo neví. Nikdo už nezná ani jejich jména.“

(Respekt, www.respekt.cz)