Leden 2006

Cesta s Evou

Ota Ulč

1. Od hurikánu k tajfunům

V říjnu, kdy v severní Americe ještě přetrvává sezóna klimatické nepřízně, přírodní živly rovněž nepřestávají zcela běsnit v Asii - směr právě započatého výletu. EVA je letecká společnost, takto pojmenovaná nikoliv k poctě naší pramáti, paní Adamové, ale jako vyjádření zkratky EVERGREEN AIR – po česku strom stále zelený. Zabývá se zejména dopravou lodní, podnik to tedy rejdařský, ale též je provozovatel hotelů, s velitelstvím na ostrově jménem Tchaj-wan.

Odlet o půlnoci, před námi pět a půl hodiny k mezipřistání na opačném konci amerického kontinentu (2 406 mil) a pak dvanáct a půl hodiny nonstop utrpení, než dorazíme na Čankajškovo mezinárodní letiště (6 058 mil). Wagnerův Prsten Niebelungů netrvá tak dlouho a na roli sardinky už nemám leta. Mám k dispozici jeden kanál s klasickou hudbou: začíná Smetanou, předehrou k Prodané nevěstě, následuje Furiant a Skočná. Mnohokrát jsem si to musel zopakovat při absolvování příbývajících poledníků. Promítání pěti amerických filmů, jeden za druhým, jeden horší druhého. Na palubě je asijským živlem napěchováno, nás bílých ďáblů asi pět a půl.

Kouzelné letušky, ta naše s jmenovkou PING, ale následováno nikoliv slovem PONG, nýbrž CHENG čili slečna Nováková, majitelka tohoto nejčastějšího příjmení na světě. Chengů je víc než korejských Kimů. Ovšem Číňanů je víc než Korejců, než kohokoliv. Servírována krmě spíš čínská, což schvaluji, s možností francouzského vína, ještě víc schvaluji, i když u toho ani ždibec sýra. Však po mléčných výrobcích se pramálo prahne v oné části světa a podle toho i vypadají skrovné dimenze dámských prsních oblin. Aspoň tuto příčinnou souvislost zdůrazňují údajní odborníci buď na mléčné výrobky nebo na mamálie. Tak či onak, maličká ňadra mají ovšem tu výhodu, že krutý zákon gravitace, přitažlivosti zemské, na ně neplatí, či přesněji, nemůže uškodit.

Z palubního časopisu jménem Verve se dozvídám o počínání jihočínské vesnice Dafen, kde deset tisíc kumštýřů spolu se svými učedníky kopírují ve tři sta pracovnách výtvory starých mistrů – Rembrandt, van Gogh, Picasso, takoví. Mnohdy tak činí podle předlohy pouhé pohlednice a je to miliardový průmysl, export do USA se za posledních pár let ztrojnásobil, cena až sto dolarů za kus. Dobří řemeslníci si vydělají desetinásobek, než co by jim vyneslo plahočení na polích. Rovněž se dočítám o opaku tvrzení, médii tolik zdůrazňovaného, jak že neblahý je dopad lidského počínání na oteplování planety – ono global warming, údajně mohutnící intenzitu letošních hurikánů a tajfunů. Nastojte, místy větry zcela ustaly, není síly, která by v Holandsku poháněla větrné mlýny.

Tchaj-wan je stejně velký či malý jako zmíněné Holandsko, ale jen poloviční velikosti v porovnání s Českou republikou. Zato má víc než dvojnásobné množství obyvatelstva – 23 milionů. Na starších mapách setrvává nápis FORMOSA. Tak to pojmenovali Portugalci: Ilha Formosa, Velekrásný ostrov. Někteří globetrottři dokonce tvrdí, že neexistuje pěknější končina v celé Asii. Ostrov ve tvaru švestky (377 km x 142 km), na obratníku Raka, částečně tedy v subtropickémn a tropickém pásmu, 160 kilometrů od pobřeží velké Číny, která míní neposlušný ostrov schlamstnout. Tchaj-wan to od svého břehu má jen kousek ke čtyřtisícimetrové hoře, která se tedy může dívat hodně z vršku na opěvovanou Fudžijamu v nepříliš vzdáleném Japonsku.

S ostrovem jsem se několikrát dost důkladně seznámil v předchozích letech a nepachtil se tam zopakovat si takovou zkušenost. Tentokrát to byly důvody rodinného rázu – podílet se na občas se konajícím shromáždění rozvětveného rodu, neboť zejména pro Číňany (a snad též pro siciliánské mafiány) rodina je tou ultimální hodnotou.

O okolnostech, jak jsem se k něčemu takovému přimotal, se zmiňuji v knížce Čech částečným Číňanem (Praha: Academia, 2004, též CS-magazín, ročník 2005). Někdejší zkušenosti rozvodového soudce a též osobní karamboly mě utvrdily v přesvědčení, že vstoupím-li kdy ještě do manželství, zvolím nevěstu sirotka nebo aspoň dítě rodičů ve vzdálené, pokud možno nepřátelské, nedosažitelné cizině. Na Manhattanu o silvestrovské oslavě v české společnosti již v podroušeném stavu jsem se seznámil a posléze oženil s nikoliv příliš slovansky vypadající, v Číně narozenou a částečně vyrostlou pracovnicí OSN, dítě to čínského otce a švýcarské matky.

Můj vyženěný rod pochází jak z Číny, tak z Tchaj-wanu. Když v roce 1895 Japonci okupovali ostrov, tak místnímu velmožovi nabídli funkci guvernéra. Jenže on jim vlastenecky odvětil, aby mu prý políbili prdel, a s džunkami, naloženými deseti miliony dolarů ve zlatě, se vypašoval přes úžinu ke svým dalším statkům. Tento vlastenec byl dědeček mé manželky a jejího otce otec. Ona svůj nóbl původ tutlá, takže já, plebejec a chám, chvástání zastávám sám. (Viděl jsem fotografie její rodné chaloupky a musel se podržet: hotel Pupp, zkřížený s růžovým palácem v indickém Džajpuru. „Dům, jehož počet místností si lze pamatovat, si nezaslouží, aby se v něm bydlelo,“ tvrdil mi tchán, jemuž jak Mao, tak Čankajšek, pořádně šlápli na principy.)

Měl jsem řadu příležitostí, mnou bohatě využitých, porušovat etiketu, sloním krokem si vykračovat v pomyslném čínském porcelánu. Nejsem ale tím jediným přiženěným bílým ďáblem či ďáblicí, je nás víc a sjeli jsme se k tomuto shromádění z několika kontinentů. Nikdy jsem nepodlehl pošetilosti seznamovat se s čínským jazykem, čímž ze mne odpadá břemeno odpovědnosti, jsem v pohodlné roli ignorama či ignoramuse, nechť je jinými o mne postaráno.Oním obludně komplikovaným jazykem vládne manželka (samozřejmě) i nás doprovázející, v Americe narozený synátor ( výkon méně než samozřejmý). Od něho se dozvídám, že víc než standardní označení „bílých ďáblů“ či „srstnatých barbarů s dlouhými nosy“ populárnější na Tchaj-wanu teď prý je lichotka dok p´eung, značící dlouhý nos, zobák, jímž ten živočich vyklovává hmyz, všemožné cokoliv. Snad narážka na někdejší a třeba ještě přetrvávající sklony našeho bílého plemene. Nevím, nepídil jsem se.

Začátkem roku 2005 jsme jeli do Indonésie, která se zrovna snažila vypořádat s pohromou tsunami. Tentokrát State Department zveřejnil důrazné varování proti návštěvám tamějších končin, ohrožovaných terorismem. Nic takového v případě Tchaj-wanu. Čekalo nás ale jiné překvapení. Když ta naše Eva s námi za tamějšího pošmourného rána konečně přistála a my se vypotáceli do prostorného moderního letiště, ve frontě čekajících k imigračnímu odbavení čtu nápis SUNDEJTE SI LASKAVĚ KLOBOUK – ne ovšem v češtině, samozřejmě. Začal jsem pátrat po příčíně a dozvěděl se, že tak vyžaduje přístroj, zaznamenávající každého příchozího, případného nositele pohromy AVIAN FLU – ptačí chřipky. Mého švagra, který přiletěl z Kalifornie, si navíc vytáhli z řady a odborně se mu šťourali v uchu.

Ano, toto nebezpečí epidemie či dokonce pandemie bylo tou mediálně nejvíc zdůrazňovanou hrozbou. Nikoliv nebezpečí komunismu a invaze po ostrově lačnících soudruhů. Nikoliv starosti s mezinárodním terorismem, Irákem, spory, zda Saddám Husajn zbraně hromadného ničení měl či neměl. Ne obavy z dalšího fajfunu a zemětřesení, sice ne tak častých jako v Japonsku, ale přece jen nepříjemných. Ani místní politické skandály nejsou zdrojem takového rozruchu jako představa a starosti kvůli případně apokalyptickému dopadu, který způsobí někteří z přemíry neuhlídatelných opeřenců.

2. Co se změnilo a nezměnilo

Za pošmourného deštivého rána, aniž se ale konal tajfun či dokonce zemětřesení, zdoláváme padesátikilometrovou vzdálenost z letiště do hlavního města Tchaj-pei, mohutnícího výstavbou a obyvatelstvem, jehož je již napočítáno přes dva a půl milionu. Poprvé jsem tam byl v dávném roce 1967 jako účastník dvouměsíčního semináře o zvelebování ostrova. Tehdy nám zkušení urbanisté tvrdili, že nápad postavit metropoli v tamější kotlině, obklopené horami ze tří stran, měl být odměněn pobytem buď v kriminále nebo blázinci. Jistěže nadsázka, ale v tehdejším letním, ďábelský vlhkém horku jsme rádi přikyvovali.

Tchaj-wan, s původní obyvatelstvem malajského původu a se zálibou v lovu lebek, se dostal pod jakousi postupnou kontrolu Evropanů (Holanďané, Portugalci, Španělové) a začátkem osmnáctého století započala osídlovací akce čínská z jižní provincie Fujian (Fukien). Tamější přivezený dialekt se stal dominantní řečí, univerzálním komunikačním nástrojem. V roce 1895 se ostrova zmocnili Japonci a vládli tam šedesát let, až do porážky v druhé světové válce. Odtáhli na podzim v roce 1945, a toto výročí připadlo přesně na den našeho příletu.

Dojmy z tehdejší mé prvé návštěvy: vůně/pachy Orientu, metropole ale spíš ale bez ladu a skladu, bez středověkých náměstíček, velebných chrámů a katedrál. Číňané jsou pramálo nábožensky založení: pověrčiví, to ano, ale ne že by se příliš zabývali dumáním o nadpřirozenu, posmrtné existenci či neexistenci, že by si buddhisté a taoisté vzájemně ubližovali, tak jak je tolik zvykem zejména v islámském světě mezi rozličnými intereprety víry. Číňané jsou v tomto ohledu ekumeničtí, příjemně tolerantní. A nadále si staví nové svatostánky v divokých barvách, s prohnutými střechami, jimž v rozích dominují hrůzostrašní draci. Brouzdával jsem uličkami s nekonečným množstvím obchůdků a stravoven všeho možného, včetně hadích lahůdek.

Zmizely pedicabs, tříkolky se šlapajícím živnostenským cyklistou, pokrok je vytlačil, zákon zakázal. Nahradily je přemnohé tisíce taxiků, převážně, ne-li výlučně, žluté barvy, jako v New Yorku a nejen tam. Nezmizely ale miliony mopedů – prý světový rekord - všudypřítomných, parkujících, napěchovaných ve skrovném prostoru mezi obchody a vozovkou. Že je takhle dovedou opustit, což nemají strach, že někdo jim majetek ukradne? Však ke krádežím dochází, dostalo se mi ujištění. Což dřív nebývalo. Inu pokrok, další jeho nepříjemný dopad.

Pokrok může ale působit i blahodárně. „Proč stát nezakáže chaos, anarchii v dopravě, kravál všude? Co tohle je za ukázněné mravence, když přecházejí na červenou, ignorují policajta s hlasitou píšťalkou?“, takto jsem kdysi láteřil. Tentokrát salutuji novotám. Pěší lid v ulicích způsobně počká na signál, až se objeví zelená , se symbolem kráčejícího panáčka z profilu a u toho číslice s počtem vteřin v dispozici bezpečně tak učinit. Když pak už zbývá pouhých dvacet vteřin (není v tom jednota, záleží na provozu a šíři vozovky), zelený panáček na návěští přidá do kroku.

Mao kdysi poručil vymýtit mouchy a málem se mu to podařilo. Na Tchaj-wanu, kde dřív skoro každý kouřil, se rovněž téměř podařilo zbavit se této tradiční náklonnosti. Jen zřídka kdy se dal zahlédnout tvor s cigaretou. Přibylo osob zejména ženského pohlaví s rouškou, zakrývající větší část obličeje. Tyto hygienické náhubky se již vyskytují ve všelijakém modním provedení. První dojem Zorro mstitelů či spíš mstitelek, takto se chránících před bacily, viry, zplodinami zasaženým městským vzduchem. Dívenky na mopedu, pasažérky ve veřejné dopravě, úřednice v kanceláři, prodavačky za pultem. Před naším hotelem jsem obhlížel takovou smutnou slečnu v květinářství – jejím království a současně vězení, se zbožím krásným, leč vadnoucím, poněvadž zákazníci nepřicházeli.

Nepotkal jsem osobu bez mobilu – zejména těch s obrázky, které lze přijímat a posílat, nerozumím takovým zázrakům. Kdyby se nějaké nadpřirozené síle podařilo všechny mobily totálně deaktivovat, jak by dopadla komunikace národa, světa?

Televizor nabízel 108 programů, v angličtině BBC a CNN, též HBO. Americké filmy s přemnoha reklamami a čínskými titulky, jak je někdo může tak rychle přečíst a dešifrovat komplikované obrázky ve tvaru rozsypaného čaje? Opusy pitomé, ještě horší, než jakými jsme postiženi doma. Raději se vrhám na noviny. Deník The China Post mě zásobuje a tak se dozvídám:

V Kuala Lumpuru, hlavním městě Malajsie, dva a půl metrů dlouhý hroznýš vystrčil hlavu ze záchodové díry a velmi poděsil tam posedávající děvčátko. Rodiče jí napřed nevěřili, načež se přesvědčili a přivolali požárníky o pomoc.

Z Indonésie přišla předpověď, že ptačí mor bude mít daleko zkázonosnější dopad než nedávná tsunami.

Vře konflikt mezi Austrálií a Singapurem, kde v tranzitu na letišti došlo k zatčení Vietnamce, držitele australského pasu a žel též téměř půl kilogramu heroinu, který za úplatu pašoval, aby splatit dluhy svého bratra. Vzdor polehčujícím okolnostem (přiznání, spolupráce s vyšetřovateli), Singapur,který přece nebyl cílovou zemí, vynesl trest smrti a míní dotyčného věšet.

Na Tchaj-wanu se bude pořádat soutěž balzamovačů s použitím autentických mrtvol.

V Indii finský turista byl obviněn z nepřístojnosti, poněvadž se zcela nahý ponořil do svatého jezera v Džajpuru.

V Indii vypukl vážný nedostatek cibule – a politically sensitive commodity v zemi. (Což mi připomělo tvrzení, jehož jsem se před řadou let dopustil v knížce Náš člověk v Indii a na Ceylonu, že totiž cibule se s budováním vědeckého socialismu zásadně nesnáší. Na rozdíl od mrkve. Kde se tehdy vědecky socialisticky budovalo, cibuli se nedařilo.)

Na Tchaj-wanu kromě vzrůstu cen cibule prodražilo i ovoce. Tajfuny totiž servaly úrodu ze stromů ještě před dozráním.

Jím abych žil, ale nežiji, abych jedl. Číňané, přečasto mívám dojem, že žijí právě s touto fixací na kulinární slasti. V žádném jiném koutě světa jsem neviděl tolik restaurací, hospůdek, improvizovaných pár stolečků na chodníku a vždy u toho zákazníci, dlabající v kteroukoliv hodinu. Nad britkým impériem slunce kdysi nikdy nezapadalo, přemnozí čínští strávníci jako by nikdy se nepřestávali krmit.

Alkoholu málo – však přílišným nasáknutím lze ztratit tvář. Navíc v Číně, ať už nacionalistické či formálně stále komunistické, se zpravidla nenajde kus pořádného, poctivého chleba. Mně se nikdy něco takového nepovedlo. Nanejvýš jakési sladké pečivo. Též se vyhýbám čínským snídaním, ty totiz sladké nejsou. Spíš mokrá rýže, posypaná rozdrcenými kousky slané rybiny. Jinak ovšem, co si máme povídat: čínské kuchařské umění je k nepřekonání, a je to právě na Tchaj-wanu, kde jsou k mání všemožné její verze – šanghajská, pekingská, fukienská, kantonská, hunanská, sečuánská, každá jiná. Ty jsme absolvovali ve větším množství.

Další změna na ostrově: na mne, majitele bledé pokožky, se již neciví, zblízka si podrobně pečlivě prohlédnout srstnatého dlouhonosého barbara, tak jak dřív bývalo a zejména ve vnitrozemí velké Číny, ještě přetrvává. Na periferii Tchaj-pei, při návštěvě někdejší rodinné služky (osoby negramotné, která ale značně zbohatla zděděním nemovitostí), její vnouček se ke mně opatrně přiblížil s přiznáním, že to je poprvé v jeho životě prohlédnout si bílého ďábla z takové blízkosti.

Na rozdíl od dřívějších časů, tentokrát se nám několikrát přihodilo, že domorodec přistoupil a zdvořile se zeptal, zda je nám třeba rady. Otázky vyslovené dobrou, srozumitelnou angličtinou čili zkušenost třeba v Japonsku pramálo vídaná. S angličtinou se mládež seznamuje už ve škole základního stupně.

Tuto kapitolku ukončím zmínkou o chválihodné změně, k níž došlo před několika málo lety, totiž zbudováním metra, městské dráhy jen částečně podzemní. Je rozsáhlejší než to pražské a rovněž – na rozdíl od Prahy – nelze tam proniknout bez jízdenky, svézt se na černo. Napřed nákup plastické kartičky za dost peněz, magické oko zaznamená a umožní vstup na nástupiště. Při výstupu totéž oko odečte spotřebované jízdné a když se zásoba blíží k vyčerpání, nutno znovu tankovat u automatu.

Všude tam dominuje perfektní čistota, nápisy jsou dvoujazyčné (čínsky a anglicky), navíc s informací, na které lince za kolik minut a vteřin dorazí příští souprava.

Když najdu správné nástupiště, postavím se do řady čekajících ve směru šipky k brzo se dostavivšímu vlaku (nejdelší interval, co jsem zaznamenal, byly čtyři minuty).Ten zastaví přesně na fous před šipkou s prostorem pro vystupující pasažéry. Jak to řidič může tak přesně zvládnout? Inu proto, že souprava řidiče nemá a nepostrádá, vše je automatizováno, nemůže tedy dojít k lidskému selhání. Na některých linkách prý ještě někdy se vyskytuje člověčí obsluha. Marně jsem se po ní rozhlížel a ani jednou nespatřil. Pravidelně jsem lezl do prvního vagonu se přesvědčit o tomto divném pokroku, jak se bez šoféra automaticky řítíme nad ulicemi či pod povrchem, co kdyby došlo ke zkratu, však i občasné zemětřeseníčko by mohlo postačit.

Tak tohle byl systém s písmeny MRT - Mass Rapid Transit. Právě v dnech našeho pobytu došlo k zahájení zkušebního provozu ještě rapidnějšího, totiž vlakového spojení mezi Tchaj-pei a Kaohsiungem, druhým největším městem ostrova. Vzdálenost 345 kilometrů zvládne za 90 minut. Doufejme, že s použitím lidské obsluhy.

3. Co stojí za spatření

Rozhodně bych začal Národním muzeem, unikátem bez konkurence. Do útrob tohoto velepaláce v tradičním stylu se totiž čankajškovcům podařilo z vlasti přivézt poklady všeho druhu a všech dynastií. Vzniklo tak vynikající shromáždiště čínských vzácností na světě. Nebýt tohoto odvozu, zanícení maoisté by byli národní dědictví rozdupali, však za Velké kulturní proletářské revoluce zničili vše, co měli v dosahu.

Je toho tam tolik, že lze vystavovat jen pár tisíc kusů najednou. Dochází tedy ke stále se obměňující prezentaci skvostů, které by jinak mnohdy setrvávaly ve skladech řadu let na nový záblesk světla a ocenění. Zastihl jsem prezentaci série porcelánových flaštiček, flakónků na šňupání, k přivonění, s miniaturními malovánkami. V sálech s obrazy jsem putoval od krajiny ke krajině – hory, doly, pokroucené kopce, borovice, potůčky, vodopády, pagody. Nejen tématika, ale ani styl, švih, se téměř nelišily. Čtu data zrodu tvorby: plus minus pět set let. Od Přemyslovců snad ještě prvobytně pospolných po Habsburky, od Mistra Třeboňského po Mistra Švabinského.

K nepřehlédnutí je GRAND HOTEL, vskutku grandiozní výtvor, definující se jako The Only Truly Chinese Palace-Style Hotel In the World. Desetiposchoďový palác v tradičním stylu, barvě řvavě červené, majestátně na kopci, s metropolí v dohledu. Tam mířívají delegace papalášů, v nóbl prostorné hale lze posedět, popíjet, naslouchat překvapivě nevtíravé, nehlučné hudbě z tradičních čínských nástrojů.

Město má nejedno muzeum, některá zajímavě specializovaná (například Muzeum pitné vody), chrámy, svatostánky, kde pár metrů od oltáře mládež hraje badminton a nikdo se nepohoršuje. Nacionalisté zbudovali památník faraonských rozměrů k poctě Čankajška, který se u komunistů třeba dočká posmrtné rehabilitace, moc bych se nedivil. Příjemnějším místem shledávám Sun Yat-Sen Memorial Hall, památník o životě tohoto pozoruhodného zakladatele moderní Číny, uctívaného jak nacionalisty, tak komunisty. Je to rovněž kulturní centrum, kde se konají náramná představení, a kolem se lze procházet v prostorném parku.

Nic ale není velikánštější než TAIPEI INTERNATIONAL CENTRE 101, momentálně největší mrakodrap na světě, se 101 poschodími (proto to jméno), přes půl kilometrů vysoký, tedy o něco víc než předchozí šampion v Kuala Lumpuru, ale brzo brzičko i tento rekord padne, štafetu na chvíli převezmou Arabové v Dubai. Proč se ale ti Číňané vůbec takto namáhali v terénu, háklivém na zemětřesení? Jako malí kluci, že by se předháněli?

Velestavba vznikla v nové čtvrti, teď té nejprestižnější, odspěchali jsme tam na inspekci. Místo abych se poškleboval, zasalutoval jsem výsledku, někomu připomínajícím pagodu a někomu bambusový peň se zužujícími se prstenci – dojem mohutný, zejména po soumraku, za osvětlení. Asi to bude notné povzbuzení patriotické pýchy ve světě pramálo sympatiím se těšícím, izolovaným ostrovanům. Po hrůzně velikánských výdajích této vlastenecké injekce a ekonomicky problematickém využití jsem raději nepídil.

K pyramidě moderního věku se sjíždějí autobusy, míří procesí turistů, ze zámořských to jsou zejména Japonci, obdivovat interiér, obrovité sloupy z mramoru, jímž Tchaj-wan oplývá a v Americe by si nikdo takový luxus netroufl dovolit (tvrdil náš americký synátor, povoláním architekt). Eskalátorem vyjet do vyšších poschodí, nahlížet do výkladů luxusních firem Cartier, Dior, Gucci, Tiffany, supervýtahem za pár vteřin být na osmdesátém devátém poschodí a být tam nad mraky, což by pro návštěvníka a zejména fotografa s takto omezenou viditelností byla dost smůla. V basementu čili suterénu je v provozu padesát restaurací vedle sebe, takže pak trvá, než si jeden vybere a s vybraným najde stůl a společnost, s níž původně přišel.

I tam jsem zahlédl úchylné typy, které daly přednost McDonaldovi. Noblesněji a značně dráže se hodovalo ve vyšších poschodích. Příbuzní ze singapurské větvě nás pozvali k takovému zážitku se šanghajským žánrem. Kromě jiného jsem se tam potýkal s úhoři a holoubátky a od horentní výše závěrečného účtu oči odvrátil.

Rodinná pouta. Když jsme vykonávali společenské návštěvy u příbuzenstva, přepadali jsme je bez předchozího ohlášení, což jsem pokládal za nehoráznost, či aspoň za nezdvořilost. Naopak, ujistila mě zkušená manželka: kdybychom se ohlásili, určitě by dotyční pokládali za svou povinnost uspořádat komplikované, nákladné hody. I ty jsme ale absolvovali ve větším množství. Mezi zaznamenání hodnými zážitky na recepci v hotelu Ambassador uvádím uzeného žraloka, tak se pomstít obávanému konzumentu člověčiny. V novém Hyattu, pozváni příbuznou neteří Betty, energickou podnikatelkou sídlem v kalifornském Malibu, jsem kromě jiného a mnohého dalšího pozřel i celou chobotničku - nikoliv nakrájené calamares, ale kompletní to mořské zviřátko, s mnoha pacičkami všemi směry a černou boulí, i tu jsem schlamstl.

Ze slušnosti jsem se též zúčastnil japonských hodů v rezervovaném salónku, aniž si ovšem pochutnal. Už to nepohodlné zasednutí, obtížně pod sebou a před sebou skládat údy, syrových ryb také nemusím mít příliš, kolem cupitaly služebné vytrvale dolévající čaj a nikoliv pivo.

Onu Betty jsem pokládal za maximálně třicetiletou a přitom to byla matka dospělého syna. U jiných příbuzných, návštěvou z provinčního města Tchaj-nanu, jsem odhadoval věk kolem pětadvaceti a ono těm krasavicím bez vrásky bylo již přes padesát. K nevíře.

Šli jsme složit poklonu prastarým tetám, které tedy vypadaly prastaře, aniž by ale trpěly materiální nouzí. Jedna vlastnila zlaté doly, které nedávno prodala, druhá je stále majitelkou rozhlasové stanice. V její domácnosti pobíhaly mladice, které jsem původně pokládal za její vnučky. Pochválil jsem jejich překvapivě plynnou angličtinu, načež se dozvěděl, že jsou to služebné, dovezený živel z Filipín, kde s angličtinou vyrostly. Též již byly na cruise – lodním výletu podél pobřeží Aljašky, podél ledovců, něco takového ovšem doma nemají.

Travelogy ve výčtu pozoruhodností též uvádějí LIM FAMILY MANSION AND GARDEN v předměstí, česky vysloveném „Pančao“ a psáno různě (Panchiao či Banqiao či Pan-ťiao nebo i jinak). V tuctovém tam sousedství jediná, na Tchaj-wanu zachovaná a zrestaurovaná oáza z doby Ching dynastie (1644 - 1911): domy, sály, dvorany, pavilonky, prostory pro divadelní představení včetně čínské opery s tím jejich kníkáním, knihovny, zahrady, umělé kopečky, jeskyně, jezírka, kaskády, vodopády umělé i přirozené, to na prostoře 20 000 čtverečních metrů. A u vchodu pamětní kámen,věnovaný císařem k ocenění pomoci filantropa, odvrátivšího hladomor. Bývalo velkou ctí být kdy pozván k těmto feudálům, mecenášům. V časopisu Echo China Airlines se jim dokonce dostalo přirovnání k mecenášům Medici v renesanční Florencii. Skutečností zůstává, že v roce 1988 se v těchto prostorách konala soutěž Miss Universe – volba největší krásky světa. (Tehdy to vyhrála dívka z Thajska s obtížně uvěřitelným jménem Porntip Nakhirunkanok.) Tak původně žila rodina feudálů, kteří podle tvrzení The Lonely Planet byli „fabulously wealthy“. A to je právě ta má vyženěná familie.

Část našeho klanu se vydala na inspekci s V.I.P. doprovodem velmi povídavého průvodce, z jehož čínského přednesu jsem nepochopil ani slovo. Nemohl jsem se ho tedy dotázat, kolik je pravdy na tvrzení, týkajícího se oné kamenné, snad mramorové lodi, kterou patrně spatřil každý český návštěvník Pekingu v Letním paláci. Že totiž pradědeček poslal císařovně peníze na výstavbu loďstva a ona je probendila na tuto idiotskou extravaganci. Poté už on nezodpovědné babě nedal ani halíř.

S informacemi tedy spoléhám na tištěné zdroje a na detailní dvoujazyčnou desku před vchodem: V roce 1778, Lion Ying-yin, ten první předek, se na Tchaj-wan přistěhoval z fujianské provincie v jižní Číně. Započal obchodováním rýží, úspěšně rozmnožil majetky i rodinu. Došlo k budování tohoto náramného sídla za obrovské peníze ve výši půl milionu taelů. (Tael, dozvídám se z encyklopedie, byla stříbrná mince o váze jedné unce.) V porovnání výstavba celičkého Tchaj-pei přišla na míň než polovinu této sumy. Život to evidentně nebyl bezkonfliktní. Docházelo ke střetům s původním domorodým obyvatelstvem, jehož zálibou byl lov lebek. Předkové se ale přizpůsobovali. Syn Kuo-fang velel vojsku proti převaze nepřítele. Jako prémii tehdy nabídl tisíc dolarů za každou uříznutou hlavu. Ale ani to nestačilo k vítězství. Teprve když odměnu zvýšil na šestinásobek, jeho vojáci se kromobyčejně snažili a konečný triumf byl jejich.

Procházíme mnohými nádvořími, budovami, k jejichž výstavbě se z Číny vozil jak materiál a pracovníci k přepečlivým výsledkům bez použití hřebíků, čehokoli kovového. Přibývaly další prostory pro služebnictvo, řemeslníky, učitele. Zde sídlil první, druhý, třetí syn s rodinou, jinde pak další příbuzní. Od každé nevěsty se očekávalo, že jako část svého věna přivede dvě služebné, které se časem stanou manželovými konkubínami. (Nabízí se otázka, zda vybíraly krasavice či spíš šeredy.)

Za vchodem před prvním nádvořím, než se přišlo k rodinnému nádvoří, stála ghost stopping screen - umně vyřezávaná přepážka, plenta, zabraňovat zlým duchům, aby pronikali a otravovali. Čínané jsou přece tuze pověrčiví, jak již víme. Za třetím nádvořím jen příslušníci rodiny směli vstoupit do bohatě zdobeného prostředí v podobě svatostánku, s oltářem k poctě předků, jim se poklonit – tzv. pai-pai, se zachováním předepsané procedury. Jakkoliv jen tvor přiženěný a k další škodě pouhý bílý barbar, nicméně jsem byl vyzván absolvovat týž rituál, což jsem kupodivu zvládl.

Odjíždíme z rodinného dědictví. Vidím chlapíka, řítícího se na mopedu a přitom pohrouženého do četby knihy. Jak soutěžit s takovou civilizací?

V nové knize (The Geography of Thought: How Asians and Westeners Think Differently – and Why; 2005) psycholog Richard E. Nisbett se věnoval průzkumu fundamentálního rozdílu v logice, chápání, pojímání reality. Například zaznamenal rozdílnou reakci očí amerických a čínských studentů při pohledu a zaměření na obraz tygra v džungli. Američané se soustředili na šelmu, Číňané věnovali též pozornost jejímu okolí. Autor vysvětluje rozdílnou zkušeností, od dětství pěstovaným čínským důrazem na ony všemožné souvislosti, na komplikované předivo společenských vztahů. Manželka a syn mě informují, že v tomto rozvětveném rodinném prostředí hlavním tématem jsou právě rodinné vztahy, jejich hierarchické uspořádání – ono vyšší/nižší, starší/mladší, jak je na tom čtvrtý potomek pátého strýce ve vztahu k šesté sestřenici sedmé tety.

Spěchám na schůzku do hotelového salónku s anglickým názvem Seven Scholars – Sedm vědců, mudrců. Příslušníci mnohočetného rodinného klanu obšírně, úmorně konferují způsobem, který charakterizuje absence konkrétna. Vyhýbat se konfliktům a tak i nebezpečí, že by někdo ztratil tvář. Preciznost formulací, to věru není forte Číňanů. Komplikovaná dohadování o dispozici přemnohých nemovitostí na Tchaj-wanu i v Číně, jak zařídit, aby třeba prodej a z něho plynoucích plno peněz, pak rozdělovaných mnoha směry, dával smysl v prostředí, z něhož vývoz fondů je zakázán.

Většinou se ovšem mluví čínsky, a místo abych přihlouple přikyvoval, uchechávaval se, souhlasil, raději myslí odpluji do dálav. Řeč je pro ně nevyčerpatelným zdrojem legrace. Hrozně rádi ode mně chtěli slyšet, abych řekl něco čínského, takže vyhovím a srandovně nevyhnutelně to zvorám. Mandarinská verze má čtyři tóny, fukienská čili taiwanská má tónů osm. Já nerozliším ani jeden. Když třeba řeknu kao, může to být nůž, pes, opice, tlouštka, hák, několik dalších významů. Cokoliv řeknu, je pak zdrojem značného veselí.

Vyučovací jazyk na Tchaj-wanu – téma pro člověka s českou zkušeností jen obtížně pochopitelné. Čínština v psané formě je jedna, těch mluvených je několik. Napadá mě jen toto přirovnání: číslice 1, 2, 3 my čteme jedna, dva, tři, kdežto pro Němce to je ein, zwei, drei, pro Angličana to je..., atd. V tchaj-wanské verzi se kůň řekne BE, kdežto v oficiálním, tak zvaném mandarinském podání, jaké prosazuje jako univerzální jazyk vláda v Pekingu (Beijingu) a před ní již prosazovali Čankajškovi nacionalisté na Tchaj-wanu, se kůň řekne MA. Na mou otázku, kolik společného mají ty dvě verze, dostalo se mi ujištění, že takových slov je míň než jedno procento.

Teď se vraťme do roku 1949, kdy Mao zvítězil a poražený Čankajšek se svou někdejší elitou prchá na zanedbaný rurální ostrov, tam začne vládnout a ostrovanům vnucuje i jinou řeč. Mandarinština se stala povinným vyučovacím jazykem na všech stupních. Dětem se poroučelo, aby takto hovořily ve svých domovech. Dovedl by si někdo představit účinnost příkazu v dobách našeho válečného protektorátu, že by mládež se snažila komunikovat německy se svými českými rodiči? Jazyková znalost se stala záležitostí generační. Značná část starší generace zná pouze původní ostrovní verzi, kdežto mládež prošlá školou se vzděláním v mandarinštině, ji přijala jako svůj rodný jazyk a o tom původním svých rodičů nemá ponětí.

Může to být a věru je ještě komplikovanější. V době dlouhodobého vládnutí Čankajškovy strany Kuomintang (KMT), monopol mandarinské verze jazyka na Tchaj-wanu také převládal z pošetile přetrvávající víry v návrat do rodné vlasti a znovunabytí kontroly nad celou zemí. Rodilí Tchajwanci hráli druhé či spíš třetí housle, museli se smířit s rolí chudých, politicky impotentních příbuzných. Čím ale víc chřadly naděje Kuomintangu znovu se chopit moci v původní vlasti, rovněž sílily pozice a sebevědomí rodných ostrovních synů. Jejich Demokratická progresivní strana (DPP) v roce 2000 ve volbách zvítězila, převzala moc, a KMT byl odsunut do opozice – a do pozice bližší komunistům v Pekingu. Ani postmaoisté, ani postčankajškovci nepřejí ostrovnímu nacionalismu, zcela legitimnímu nároku na suverenitu, vyhlášení nezávislosti. Došlo-li by k takovému kroku, Peking pohrozil válečným přepadem, i prý za cenu globálního nukleárního sebezničení.

Vládnoucí strana DPP si počíná opatrně, mandarinština nadále zůstává povinným vyučovacím jazykem a tchajwanština se vyučuje jako jazyk „cizí“, tedy něco jako angličtina či latina. O mezinárodním dopadu záležitostí tak ožehavých se zmíním příště či popříště.

(pokračování)