Leden 2006

Zloděje nechytíme, nehlaste to

Jan Vaca

Pro Petra M. to nebylo příjemné probuzení. Před třemi týdny před druhou hodinou ráno uslyšel v prvním patře domku na okraji Prahy hluk. Sestra, která s ním bydlí, mu přitom říkala, že tu noc nebude doma. „Zavolal jsem jí mobilem a potvrdila mi, že není doma. Pak jsem uslyšel, jak někdo nahoře rozbil sklo u okna,“ líčí situaci Petr. Vzal svého rotvajlera a vydal se do patra. Dupal, aby „vetřelce“ vystrašil. V jedné místnosti už jen zahlédl cizího muže, jak vyskakuje na balkon a utíká. „Volal jsem na policii. Hlídka přijela za 25 minut. Policisté byli slušní, ale hned řekli, že je zbytečné to hlásit, když zloději nic neukradli,“ vypráví muž.

Mezitím přijela jeho sestra a po odjezdu hlídky začali zjišťovat, zda nic nezmizelo. „Na balkoně jsem našel plivance a otisky dlaní. Zavolal jsem proto policii znovu,“ říká. Druhá hlídka přijela za 45 minut a ani se neobtěžovali zazvonit. Z dispečinku Petrovi zavolali, že služební auto stojí před domem a ať jde policistům otevřít. „Normálně tam spali, musel jsem klepat na okno. Ani nevystoupili z vozu a pořád se ptali na škodu. Pak řekli, že se moc dívám na detektivky a že kvůli rozbitému oknu nebudou brát otisky,“ dodává Petr.

Policejní prezident: Stává se to, ale výjimečně

Zkušenost, jakou prošel Petr, má řada lidí. Přesné údaje o tom, kolik lidí krádež nebo jiný drobný delikt ani neoznámí nebo se k tomu nechá zviklat policisty, však neexistují. Podle některých odborníků policisté z těchto důvodů nezačnou zjišťovat pachatele třeba u každého pátého vykradeného auta. Průzkum na toto téma proběhl naposledy před pěti roky a zúčastnili se ho navíc jen Pražané.

„Dotazovali jsme se patnácti set lidí a například u trestného činu krádeže věcí z aut nám 247 řeklo, že případ nikde nehlásilo. Třetina z nich rovnou uvedla, že by s jejich okradením stejně policie nic neudělala,“ říká Milada Martínková z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci.

Že se takové případy dějí, připouští i nový policejní prezident Vladislav Husák: „Vím, že se to stává a není to určitě v pořádku. Zároveň si ale myslím, že je to skutečně výjimečné. Všichni policisté dobře vědí, jak se mají při nahlášení vykradení bytu nebo jiného trestného činu chovat. Musí provést ohledání místa činu, oznámení přijmout a začít se jím zabývat.“

Policejní prezident Husák zároveň řekl, že potrestat policisty, kteří rozmlouvají lidem, když chtějí nahlásit spáchání trestného činu, je potíž. Jejich nadřízení se totiž podle něj většinou o incidentu nedozvědí.

Pro Petra M. a jeho sestru byla zkušenost s českou policií o to větším rozčarováním, že mají zkušenost s policií americkou. „V Americe by byli policisté na místě do pěti minut a chovali by se úplně jinak než ti čeští,“ říká Petrova sestra. „Na americkou policii jsem se obrátila kvůli svému bývalému příteli, který mě po rozchodu začal obtěžovat. Policisté si vše okamžitě zapsali a řekli, že když se to bude opakovat, stačí zavolat,“ vzpomíná žena. Udělala to, když se její někdejší přítel pokusil násilně vniknout do jejího bytu. Stačilo zavolat na tísňovou linku a policisté podle jejího čísla okamžitě poznali, kdo volá. „Hlídka byla na místě do tří minut. Expřítele chytili a zaručili mi, že do deseti dnů bude stát před soudem. Bylo to skutečně velmi rychlé, dostal soudní příkaz, že se ke mně nesmí přiblížit na méně než pět set metrů. Kdyby to porušil, šel by do vězení,“ dodává.

Americké úřady jí nabídly i další pomoc. Pokud by o to požádala, poskytly by jí okamžitě ochranu, případně náhradní ubytování. „Jejich chování bylo skutečně velmi vstřícné. Jednala jsem s tamními policisty několikrát a nikdy se mi nestalo, že by mi cokoliv rozmlouvali,“ říká žena.

(MFDNES)