Leden 2006

Černobyl: vstup zakázán!

Václav Vašků

Černobyl. Jen málokteré slovo vzbuzuje tolik emocí a strachu. Není divu, havárie postihla miliony lidí, hlavně na Ukrajině a v Bělorusku. Jak to dnes vypadá na místě, kde před dvaceti lety vybuchl atomový reaktor? Například profesora Bandaževského držel Lukašenkův režim po šest let ve vězení. Důvod? Zveřejnil výzkum, který upozorňuje na souvislost dětských infarktů s černobylskou havárií.

Poslední vesnice na hranici zóny se jmenuje Orané. Zde ještě běží na pohled normální život. Kluci se právě chystají na večerní diskotéku. Přemýšlejí, jestli se jim dnes podaří sbalit nějaké holky. Možná dojde i na rvačku. Stařenky v šátcích posedávají v hloučcích na lavičkách před dřevěnými chaloupkami a vzpomínají na lepší časy.

Pouhých pět kilometrů odtud začíná jiný svět. Ohraničuje ho vysoký plot z ostnatého drátu. Ten uzavírá zónu, která měří téměř tři tisíce kilometrů čtverečních (zhruba rozloha Karlovarského kraje) a zasahuje až do Běloruska. Od check pointu Děťjatky vychází voják v neprůstřelné vestě a pečlivě kontroluje auto, propustku a osobní dokumenty. Dostat se do zakázané zóny není jednoduché. Povolení může vydat jen ředitel zvláštního úřadu, který spadá přímo pod ministerstvo pro mimořádné události. Uvnitř zóny je množství dalších stanovišť se závorami. Kdo se chce dostat dál, potřebuje další razítka a povolení.

Deset kilometrů před černobylskou elektrárnou začíná dozimetr nepokojně vrkat: ukazuje 120 mikrorentgenů za hodinu, což je desetinásobek normálu. Jak se místo černobylské tragédie přibližuje, zvuk se zrychluje. Zastavujeme tři sta metrů od sarkofágu a dozimetr šílí: 900 mikrorentgenů.

„To nic není,“ usmívá se Sergej Košelev, který v elektrárně pracuje jako „podnikový“ kameraman. V Černobylu již tráví devatenáctý rok a na všudypřítomnou radiaci si už dávno zvykl. Když je potřeba, navlékne na sebe ochranný oděv, vezme kameru a vleze do sarkofágu. V některých místech je přes 500 rentgenů za hodinu, půlhodinový pobyt může být smrtelný. „Snažím se nebýt tam dlouho. Posledně mi to vyšlo na dvě minuty,“ říká a klopí oči. Nikdo mu tady neřekne jinak než Stalker (průvodce tajemnou Zónou z filmu Andreje Tarkovského).

Nechceš s námi?

Igor Kostin si na havárii pamatuje přesně: „V jednu hodinu odpoledne mi zavolal kamarád pilot a prý: ,Igore, v Černobylu zuří požár. Letíme se tam podívat a máme ve vrtulníku volné místo. Nechceš s námi?‘ Nu co, tak jsem letěl,“ popisuje Kostin okamžik, který změnil jeho život.

V té době pracoval jako fotoreportér kyjevské pobočky moskevské agentury Novosti. Nad Černobylem byl vrtulník za čtyřicet minut. „Když jsem uviděl rozvalený reaktor, trochu ve mně hrklo,“ přiznává. Pilot otevřel dveře, aby novinář mohl fotografovat, a snesl helikoptéru níž.

„Na zubech jsem ucítil zvláštní kovovou příchuť. Obletěli jsme reaktor a já mačkal spoušť,“ vypráví Kostin. Po osmém snímku se aparát zasekl. „Vezmu druhý, nic! Třetí, zase nic.“ Všechny tři přístroje vysoká radiace spálila. „Na tu chuť dodnes nemohu zapomenout, kdykoli si ji umím vybavit.“

Živí roboti

Kostin přišel v průběhu havárie o osm fotoaparátů. „Byly tak zamořené, že je museli zahrnout buldozerem do skládky radioaktivního šrotu,“ vzpomíná. Nejhorší to prý bylo na střeše třetího bloku, kam dopadly kusy jádra reaktoru číslo čtyři. Sovětské vedení rozhodlo, že střecha musí být dekontaminována, aby nepoškozený třetí blok mohl co nejdříve obnovit dodávky elektřiny.

Nejprve z Moskvy dovezli roboty vyvinuté speciálně pro práci na Měsíci. Jejich citlivá elektronika však nevydržela tak silnou radiaci. Kostin vzpomíná, jak se robot chvíli motal po střeše, pak se „pomátl“ a spadl do havarovaného reaktoru. „Říkali jsme mu ,robot samoubijca‘.“ Bylo rozhodnuto nasadit živé roboty, bioroboty: vojáky základní služby a záložníky. „Pro Rudou armádu platila norma: dostaneš v atomové válce tolik a tolik rentgenů a jdeš domů. Když spočítali, jaká je na střeše radiace, vyšlo jim, že tam mohou vojáka nechat nanejvýš čtyřicet vteřin,“ líčí Kostin.

Oficíři přivezli roli olověného plechu, vystřihli kus na prsa a kus na pohlaví a přivázali „brnění“ na vojáka. Ten vyběhl na střechu, nabral na polní lopatku hromádku grafitu, doběhl k okraji střechy, shodil náklad dolů a běžel zpátky. Když se vrátil do krytu, dostal na místě 200 gramů vodky, 100 rublů na ruku a diplom. Takhle se na střeše vystřídalo pětatřicet tisíc vojáků (!).

„Co je s nimi dnes, vám neřeknu, protože to nevím. Pořád jde o vojenské tajemství. Pamatuji si na generála, který klečel před vojáky a vzlykal jako malé dítě: Do konce života vás budu prosit za odpuštění,“ říká Kostin, který byl na střeše spolu s vojáky a fotografoval. Sám dostal polovičku smrtelné dávky: 250 rentgenů. Podrobil se třem operacím, kostní dřeň mu transplantovali na klinice v japonské Hirošimě.

Ochrnuté dozimetry

Pripjať byla kdysi chloubou Sovětského svazu. Říkalo se mu Město energetiků, žilo tam osmačtyřicet tisíc lidí. Dnes na některých balkonech ještě visí prádlo; obyvatelé ho nestačili sundat. Po „nehodě“ jim řekli, ať si vezmou nejnutnější věci, že se za tři dny vrátí.

Vzdušnou čarou je to k havarovanému reaktoru asi tři kilometry. Ze střech domů je dobře vidět. Právě odtud se prý 26. dubna 1986 lidé dívali, jak reaktor hoří a září všemi barvami. Někteří si k tomu otevřeli vodku, jiní na vyhlídku přivedli své děti. „Byla to úžasná podívaná,“ říká Jurij Tatarčuk, který dnes v zóně provádí návštěvníky. Tušili lidé, co se děje? Mnoho z nich pracovalo v elektrárně, přesto Tatarčuk tvrdí, že i jaderní inženýři nechali toho rána děti venku na písku, kam se tiše snášel radioaktivní prach.

Ve dveřích pripjaťské nemocnice se dodnes válí bílá hasičská přilba. Po zkáze čtvrtého reaktoru sem přivezli osmadvacet hasičů, kteří se vyšplhali na střechu strojovny, aby tam uhasili požár. Radiaci tehdy nebylo čím změřit; všechny dozimetry se „zasekly“, protože nebyly konstruované na tak vysoké dávky. Další den nešťastníky transportovali do Moskvy na šestou kliniku, specializovanou na léčení vojáků po atomovém výbuchu. Tam se doslova rozpadli zaživa. Za asistence KGB byli tajně pochováni ve speciálních olověných rakvích. Ještě dnes dozimetr pípá nad jejich hroby.

Na ukrajinské části evakuovaného území žilo před havárií víc než 110 tisíc lidí. Vysídleno bylo 96 vesnic a dvě městečka: Pripjať a Černobyl. Dnes tu dožívá posledních 340 lidí. Všichni mají zvláštní propustky. Až zemřou, zóna osiří úplně.

Ještě více než Ukrajina bylo postiženo Bělorusko. Přes dvě třetiny radioaktivního spadu dopadlo právě tam a některé vesnice vzdálené od Černobylu přes dvě stovky kilometrů jsou následkem proudění vzduchu zamořenější než bezprostřední okolí elektrárny. Zóna tady netvoří jednotné území jako na Ukrajině. Bartolomějka nedaleko městečka Vetka v Gomelské oblasti měla kdysi tři tisíce obyvatel, dnes je zamořena cesiem 137. Také tam byla většina budov srovnána ze zemí, ale několik lidí se vrátilo.

Chtějí dožít doma

„Chováme jen taková zvířata, která v sobě nehromadí radiaci. Například husy,“ vypráví stařenka Jelena Nikitěvna a rozsvěcuje petrolejku, protože elektrický proud tady už dávno není. „To raději radiaci než zemřít steskem,“ doplňuje ji druh Ivan Borisovič a hladí kočku uvelebenou na peci.

„Navrátilci“ na ukrajinské straně uvažují podobně. Obec Parišev leží necelých deset kilometrů od Černobylu. Manželé Urupovovi vzpomínají, jak si pro ně v dubnu 1986 přišli vojáci: „Tahali nás za ruce a za nohy, nechtěli jsme jít,“ chichotá se Mariška a nalévá domácí samohonku kvašenou z chleba. Urupovovi tu museli nechat všechna zvířata: koně, krávy, prasata, kočky, psy. Po vesnici jezdila vojenská auta a dokonce tanky. Ještě dlouho po evakuaci pak nacházeli vojáci v opuštěných chalupách vzkazy psané dětskou rukou, jako například tento: „Prosím, nezabíjejte Žulku, je hodná.“ Zdivočelí psi zpočátku radostně vítali každého člověka. Později už jen vrčeli. Nakonec myslivci dostali stranický úkol: vystřílet v zóně všechnu zvěř.

„Nemohli jsme to v přidělených panelácích vydržet. Když mi taťka řekl, že se vracíme, rozplakala jsem se radostí,“ vzpomíná Urupovová a bere manžela za ruku. „Šli jsme celou noc pěšky, až jsme narazili na řeku. Uprosili jsme starého rybáře, aby nás převezl, a k ránu jsme došli domů.“ Radiace? „Myslím, že víc sousedů zahubil stesk po domově,“ míní Urupov.

Hrdinové Černobylu

Profesor Vasilij Nestěrenko byl před havárií ředitelem jaderného institutu Běloruské akademie věd. Sovětské vedení ho jako hlavního konstruktéra pověřilo vedením přísně tajného vývoje mobilních atomových elektráren pro válečné účely.

Když reaktor zkolaboval, byl Nestěrenko první, kdo si uvědomil vážnost situace. Okamžitě volal nejvyšším sovětským funkcionářům a vyzýval je k evakuaci všech lidí z okolí jednoho sta kilometrů kolem Černobylu. Žádal také, aby jim byly vydány jodové přípravky na ochranu štítné žlázy. Sovětské vedení však nařídilo havárii utajit. Přitom v minské vodárně byl jodový preparát připraven k nadávkování do pitné vody pro případ válečného atomového útoku.

Poté co Nestěrenko napsal stížnost tehdejšímu kremelskému vládci Michailu Gorbačovovi, byl z akademie propuštěn. V té době za ním přišli akademik Andrej Sacharov a šachista Anatolij Karpov. Navrhli mu, aby založil institut na pomoc lidem postiženým radioaktivitou z Černobylu. Tak se zrodila organizace Belrad, která dnes sídlí v moderní budově pravoslavného kláštera Milosrdcie poblíž stanice Vostočnaja v Minsku.

Nestěrenko má jasné oči a nic na jeho tváři neprozrazuje, že i on „zchytal“ velkou dávku rentgenového záření. „Někdo to přece udělat musel,“ mávne rukou a vypráví, jak letěli jedné horké květnové noci roku 1986 s kolegou Valerijem Legasovem nad havarovaný reaktor a spustili do něj atomový spektrometr. „Potřebovali jsme znát množství a povahu záření. Abychom zjistili, zda nedojde k další řetězové reakci nebo dokonce k výbuchu.“ Ze čtyřčlenné posádky vrtulníku zbyl Nestěrenko jediný, kdo závratnou dávku radiace (zhruba tři tisíce rentgenů) přežil. Jeho kolega Legasov z Kurčatovova jaderného institutu však nezemřel na přímé následky černobylské havárie. V den jejího druhého výročí v roce 1988 spáchal sebevraždu a nechal po sobě dopis, v němž varuje před dalšími katastrofami tohoto typu.

Nejnebezpečnější následek Černobylu dnes podle Nestěrenka představuje cesium 137. Potraviny zamořené tímto radionuklidem lidem stále podlamují zdraví. Proto Belrad v devadesátých letech vybudoval síť středisek pro kontrolu potravin. Kdokoli tam mohl přijít a zdarma si zkontrolovat, zda jeho mléko nebo houby nejsou radioaktivní. Vláda tyto snahy zpočátku podporovala: dokud se neukázalo, že výsledky jsou horší, než se očekávalo. V pořádku bylo například méně než 15 procent vzorků mléka.

Inženýři z Belradu zkonstruovali rovněž atomový spektroskop v podobě křesla, které změří kontaminaci lidského těla cesiem 137 během tří minut. Jestliže je například v dětském organismu více než padesát becquerelů na kilogram, začínají se projevovat patologické změny životně důležitých orgánů, především srdce. „Když naměříme přes 200 becquerelů, ordinujeme pektin, jediný prostředek, který radionuklidy účinně vyvádí z těla ven. Bohužel, máme tu i děti, kteří mají čtyři tisíce becquerelů na kilogram,“ říká Nestěrenko.

Vědec připomíná, že v Bělorusku dnes žije na zamořených územích dva a půl milionu lidí, z toho půl milionu dětí. Až do dnešního dne vláda vysídlila 140 tisíc obyvatel. Stát na likvidaci následků havárie vydává pětinu ročního rozpočtu, zamořené oblasti přesto vykazují záporný demografický růst: jeden člověk se narodí a dva zemřou. To trvá již osmý rok. Bělorusů každý rok ubývá zhruba o šedesát tisíc a průměrný věk (zvláště mužský) se v porovnání s dobou před Černobylem snížil o deset let.

Případ Bandaževskij

Jurij Bandaževskij se v roce 1991, čili ve svých jedenatřiceti letech, stal nejmladším profesorem lékařských věd v celém Sovětském svazu. Krátce nato ho jmenovali rektorem nově založeného Medicínského institutu v Gomelu. Právě tato běloruská oblast byla nejvíc postižena spadem cesia 137.

Otázek, která zajímaly mladého lékaře, bylo mnoho. Například co znamenají všechny ty podivné případy dětí, kterým ještě nebylo dvanáct let a už mají za sebou infarkt myokardu? Až dosud všechny oficiální zprávy mezinárodních institucí včetně OSN jakoukoli souvislost s Černobylem popíraly. Bandaževskij byl první, kdo odhalil přímou úměru mezi patologiemi srdce a množstvím cesia 137 v organismu.

Bandaževského žena Galina je rovněž specialistkou na nemoci srdce, žije v Minsku. „Když se Jurij na jaře 1999 přiblížil k podstatě problému, napsal dopis prezidentu Lukašenkovi a přiložil závěry svých výzkumů. Prokazovaly, že žít v zamořených oblastech je smrtelně nebezpečné,“ vypráví tichým, ustaraným hlasem.

O několik týdnů později Bandaževského zatkli na základě Lukašenkova „dekretu pro boj s terorismem“. Dlouho k němu nepustili ani právníka a nakonec byl odsouzen k osmiletému vězení. Propuštěn byl předčasně na nátlak mezinárodních organizací letos v srpnu. Nyní pokračuje v práci: dopisy apeluje na mezinárodní vědeckou obec a žádá, aby se v jeho výzkumech pokračovalo.

Děravý sarkofág

Poslední reaktor byl v Černobylu slavnostně odstaven v roce 2000. Dodnes tam však pracují tři tisíce lidí. Většina z nich dojíždí každý den vlakem z padesát kilometrů vzdáleného Slavutiče. „Elektrárnu není možné vypnout jako pračku a odejít. Je tu vyhořelé palivo a celá řada provozů, o které je nutné se dál starat,“ vysvětluje Julia Marusyčová z informačního centra. Velký displej u obrovského okna s výhledem na betonový sarkofág čtvrtého bloku ukazuje, že dnes je venku 1 500 mikrorentgenů. Sarkofág budovali lidé, kterým se tu říkalo likvidátoři. Celkem jich bylo více než 650 tisíc. Některé povolal stát, jiní přišli dobrovolně. „Družba národů překoná sílu atomu!“ stojí na transparentu, který drží brigádníci na skupinové fotografii z roku 1987.

Dnes v plášti zejí obrovské trhliny, kterými dovnitř prší. Existují přitom obavy, že právě dešťová voda by mohla znovu obnovit řetězovou reakci. Marusyčová se chlubí, že se jim v poslední době podařilo snížit plochu trhlin z tisíce čtverečních metrů na pětinu. Nyní se připravuje výstavba nového sarkofágu, který má být vztyčen nad tím starým. Měl by vydržet šedesát až sto let. Vybudovat se musí co nejdříve, neboť vědci vypočítali, že zemětřesení o síle 4,3 stupně Richterovy stupnice může způsobit zhroucení starého sarkofágu nebo přinejmenším části jeho střechy. Taková nehoda by vynesla do ovzduší obrovské množství radioaktivního prachu.

***

Co se stalo 26. dubna 1986

Nejnovější zpráva OSN uvádí, že ozáření přímo podlehlo 59 lidí; celkově na následky radiace zemřelo na čtyři tisíce lidí. Zasažené oblasti muselo opustit celkem 316 tisíc obyvatel, z nichž dvě třetiny se mohly podle expertů klidně vrátit do svých domovů. „Nucený exil jen přispívá k pocitu beznaděje a vytváření mnoha sociálních problémů," stojí ve zprávě OSN.

Zdroj: www.cernobyl-international.com

(Týden)