Leden 2006

Polská kantáta o svobodě

Tomáš Zahradníček

(Pozn. red. CS-magazínu. Z důvodů uvedených v posledních editorialech předkládáme čtenářům článek se zpožděním)

Poslední srpnový den proběhnou po celém Polsku oslavy 25. výročí vzniku Solidarity. V půl deváté večer před vstupní branou do gdaňských loděnic zazní v podání symfonického orchestru, pěveckého sboru a sólistů Kantáta o svobodě, kterou pro tento den napsal hudební skladatel Jan A. Kaczmarek.

Za hudbu k americkému filmu Hledání Země Nezemě získal Kaczmarek letos na jaře Oscara. Jeho třicetiminutová kantáta má znovu zpřítomnit události staré čtvrt století. Stručný výklad děje vypadá takto (hovoří Kaczmarek): První část se jmenuje "Loděnice" a je metaforou snah a práce, které předcházely vzniku Solidarity. Potom na scéně uvidíme chlapce a dívku, kteří zazpívají duet "Neboj se, nestrachuj", což je zjevný citát Jana Pavla II. a připomínka situace rodin stávkujících dělníků, kteří riskovali velmi mnoho. (...) Později zazní dynamická hudba s názvem "Volnost, Rovnost, Solidarita", která bude vyprávět o dělnické vzpouře. Čtvrtá část, "Volám s vámi se všemi", bude dlouhou hudební meditací, v textové části založenou na slovech papeže. Skladbu zakončí finále "Byli jsme, jsme a budeme", plné energie a optimismu.

Kaczmarkův tematický a myšlenkový koktejl dosti věrně odráží zmatky, které letošní výročí provázejí. Na oslavu dělnických stávek se sjede do luxusních hotelů vybrané publikum z celé Evropy, mezi čestnými hosty třídenní mezinárodní konference najdeme vedle Lecha Wałęsy také prezidenta Aleksandra Kwaśniewského, který prožil éru Solidarity jako svazácký funkcionář. Na protest proti smývání starých frontových linií a reprezentativní okázalosti zato účast odřekli někteří zasloužilí aktivisté Solidarity. Jiní organizují vlastní vzpomínkové setkání mezi svými - bez ministrů, velvyslanců, a hlavně bez bývalých komunistů.

V Polsku se přiblížily parlamentní i prezidentské volby, a tak se atmosféra jednotlivých výročních akcí značně liší podle toho, kdo je pořádá. Jednou jsou připomínkou revolty proti režimu, jindy holdem církvi jako strážci hodnot v době nesvobody, další vzpomínkové podniky zdůrazňují to, že Solidarita byla především odborovým svazem. Snad jen skladatel Kaczmarek to dokázal všechno zamíchat dohromady a spojit s oslavou evropského Polska a růstu HDP.

Údiv Čechů

Pro našince události v Polsku často představovaly překvapivou podívanou, třeba když nejvyšší stranický funkcionář pozval na návštěvu rodáka papeže nebo amerického prezidenta. Polsko sedmdesátých let se málo podobalo Československu a vznik Solidarity dal těmto rozdílům vyniknout. Údiv byl nejčastější českou reakcí na polské události, ať už ho provázely sympatie vůči polské vzpouře, nebo strach z ní. Tehdejší chartista Karel Štindl před časem v debatě se studenty vzpomínal na překvapení, které v srpnu 1980 nastalo v pražském disentu po prostudování jednadvaceti artikulů stávkujících dělníků: nezávislé odbory a propuštění politických vězňů se pojily s požadavkem tříleté mateřské dovolené a se snížením důchodové hranice na 55 let (pro ženy 50 let).

Daleko od vzrušené atmosféry stávek v továrnách, jaké české země nezažily už desetiletí, vyhlížel gdaňský katalog požadavků jako podivná směs dobře promyšlených politických žádostí a utopických sociálních postulátů. Právě tato kombinace vedla v Polsku k úspěchu. Dělníci přijali klíčové formulace opozice a opoziční experti dohlédli na to, aby se stávkující nenechali vládními zmocněnci vodit za nos. Radikální sociální požadavky zajistily vyjednavačům v čele s Lechem Wałęsou takovou podporu, že místopředseda polské vlády podepsal v posledních srpnových dnech roku 1980 se stávkovými výbory dohody, na jejichž základě v zemi legálně vznikl "nezávislý a samosprávný" odborový svaz Solidarita.

V ostatních zemích východního bloku nedokázali vládnoucí komunisté pochopit, proč polští soudruzi něco takového dopustili. Nemohla snad stávky hned v zárodku udusit armáda? Jak to, že policie nechala přijet do továren na severu země známé opoziční právníky, ekonomy a sociology z Varšavy a Krakova? Vždyť se všechno dalo vyřešit tak prostě. Emisaři polského stranického vedení v září objížděli bratrské strany a vysvětlovali: vinu nese bývalý šéf Edward Gierek (kolegové z politbyra ho sesadili pět dní po podpisu gdaňských dohod). To Gierek si myslel, že rozumí ekonomice, a přivedl zemi do hospodářské katastrofy. Gierek chtěl být milovaným otcem národa a nechal církev a opozici, aby si v zemi dělaly, co chtějí. Nemůžete od nás čekat zázraky, vysvětlovali polští komunisté v Moskvě, Praze a východním Berlíně, krize dosáhla značných rozměrů, ale pokusíme se situaci rychle opanovat. Nakonec to trvalo ještě dlouhých šestnáct měsíců, než generál Jaruzelski vyhlásil stanné právo, rozestavěl tanky na všech křižovatkách a náměstích a pět tisíc předáků Solidarity zavřel do internačních táborů.

Šestnáct měsíců karnevalu

Těch šestnáct měsíců nazval Adam Michnik "karnevalem". Uvnitř komunistického státu působilo nezávislé hnutí, k němuž se hlásilo několik milionů lidí. Politická policie jako by zmizela ze scény, lidé se zbavovali obav z následků a nahlas hovořili o svých požadavcích, potížích a starých křivdách. Věstníky Solidarity a brzy i velká část oficiálního tisku se vymkly dozoru, na nekonečných schůzích se zrodila generace mladých opozičních aktivistů a organizátorů, generace Solidarity. Polské léto vlastně moc pěkné není, radost ze změn kalí značná dávka obav. Možná že se v roce 1968 dalo mluvit o "slunci pražského jara", na nás se lépe hodí "chmury polského podzimu", zapsal si v listopadu 1980 do deníku ekonomický poradce Solidarity Waldemar Kuczyński. Jako mnoho dalších veteránů intelektuální opozice sedmdesátých let se v nové situaci vlastně moc dobře necítil. Na dělnických schůzích musel polemizovat s anonymními řečníky z publika, kteří radikálně pletli páté přes deváté a nakonec mu vyčetli, že mluví jako komunisté. Přijet do rozbouřené továrny a rozmluvit tisícihlavému zástupu chystanou stávku, která by jen podpořila tvrzení vládní propagandy o destruktivní úloze nových odborů, to ze staré opozice dokázal jenom Jacek Kuroń.

Stres, napětí a brzy i únava účastníků karnevalu se ventilovaly šibeničním humorem o blížících se sovětských tancích. Jejich příjezd oznamovala šeptanda tolikrát, že tomu v Polsku po čase už nikdo nevěnoval zvláštní pozornost, i když maďarská a československá zkušenost říkaly, že se objevit mohou. Na Brežněvovu politickou garnituru se nevzpomíná v dobrém, jisté uznání však zaslouží za to, že bratrskou pomoc do Polska neposlala.

Jedenáctého prosince 1980 šifroval polský velvyslanec z Prahy do Varšavy nezvykle stručný vzkaz: V ČSSR byla od jisté doby v armádě nejvyšší pohotovost. Dnes jsme získali neoficiální informaci, že se vojenské jednotky vracejí do svých základen. Na přelomu listopadu a prosince skutečně bylo vše připraveno k invazi, Brežněv k ní však povel nedal. Mohl, ovšemže mohl, stejně jako se odhodlal k intervenci v srpnu 1968 do Československa nebo v prosinci 1979 do Afghánistánu.

Právě ta druhá, nedávná zkušenost patrně způsobila, že v Kremlu nepanovala bojovná nálada, ale střízlivý pragmatismus, který velel naléhat a hrozit zpoza hranic. Svou roli patrně sehrála i ruská imperiální paměť, v níž jsou Poláci od 19. století zapsáni jako národ notorických povstalců. Z východního Německa však k vojenskému zásahu nedvojsmyslně vyzýval Erich Honecker, z Prahy odborník na boj s kontrarevolucí Vasil Biľak, jehož projevy vyvažovaly o něco umírněnější formulace Gustáva Husáka, podle nichž se řídilo psaní tisku.

Generál Jaruzelski ve svých pamětech tvrdí, že se podle jeho informací důstojníci Československé lidové armády na trestnou výpravu proti Polákům docela těšili. Připomíná, že v letech 1938 a 1968 zůstali čeští a slovenští vojáci v kasárnách, a dodává: Copak se důstojníkům té armády můžeme divit, že si to chtěli svým způsobem "vynahradit" na Polsku? Nevím, jestli má pravdu, možná jen zveličuje hrozbu intervence.

Trestná výprava

V Praze proběhl zátah proti opozici, prověřovala se činnost odborů, zvýšený dozor zavládl na hranicích a také nad polskou menšinou na Těšínsku. Básník Ivan Skála si v Rudém Právu zaveršoval: Soudruzi moji, zbavte se měšťácké chátry, / která není národ, která nikdy nebyla lid. / Jak granát házím přes Vysoké Tatry / básnické srdce: čest a dynamit! Obavy z nákazy se ale nenaplnily.

Chartista Karel Bartošek, zklamaný tím, že se v Praze kromě předávání informací a překladů o Polsku vlastně nic neděje, si 4. prosince 1980 zapsal do deníku: Důležitou dimenzí naší situace je nesporná mazanost vládnoucího systému: přes nedávné těžkosti jsou obchody s potravinami "plnější" ("vzali z rezerv, stále připravených pro případ války", říkají někteří); režim šikovně využívá protipolského českého nacionalismu - z mnoha stran jsou slyšet různé varianty stejné melodie: "Poláci jsou kšeftaři, nechtějí pracovat, a přitom se chtějí mít dobře". Dimenze katastrofismu je přítomná v každodennosti - v řeznictví jsou jenom uzeniny, někdo remcá a řezník na celý krám prohlašuje: "Jděte si do Polska! Tam není nic!"

Diskuse o tom, proč se Poláci vzbouřili a Češi ne, se v české opozici i exilu vedly ještě dlouhou dobu. Vykrystalizovaly dvě základní odpovědi. První říkala, že rozdíl je především v sociální situaci, že v Polsku je jiná ekonomie odporu: stovky tisíc špatně placených dělníků, žijících s početnými rodinami v nuzných ubytovnách, mají méně co ztratit než jejich čeští kolegové. Druhá odpověď zdůrazňovala odlišnost politických tradic, kultury a atmosféry v zemi.

Formuloval ji například Jan Tesař v eseji "Polské zrcadlo": Polákovi tradice a kulturní vzory velí obětovat pozemské statky kvůli hrdosti a nezávislosti, Čech na dějinné křižovatce tradičně volí řešení opačné. Tesař to vzal od Adama, přesněji od Přemyslovců a Piastovců, a připomněl v této souvislosti, že už polský kníže se sám prohlásil za krále, zatímco český čekal, až mu královskou hodnost udělí císař za věrné služby.

Vojenská operace generála Jaruzelského v prosinci 1981 sice rozdrtila nezávislé odbory i opozici, ve spořádaný a fungující stát východního bloku však už Polsko neproměnila. Kasárenský socialismus se vyznačoval všudypřítomností armádních zmocněnců, upozaděním stranických struktur, zdůrazňováním národních tradic a snahami řídit zemi jako velkou vojenskou jednotku. Celostátní kontrola využívání služebních telefonů a vozidel ani další projekty tohoto druhu však velké úspory ochromenému hospodářství nepřinesly. Generál si nesnadno zvykal na pravidla civilní administrativy, podle svědectví svých spolupracovníků ho dohánělo k zuřivosti zjištění, že mezi civilisty neznamená vydání rozkazu pro podřízené vůbec nic. V patové politické i ekonomické situaci, do níž dospěl v polovině 80. let, uvítal moskevskou volbu Michaila Gorbačova a přihlásil se k perestrojce.

Nekonečná řada potíží

Od srpna 1980 se Polsko stalo zdrojem nekonečné řady potíží, které zaměstnávaly a vyčerpávaly Sovětský svaz, Československo i ostatní země bloku a znesnadňovaly jim usilovné budování rozvinuté socialistické společnosti. Příslovečný polský dělník, kterému se v tehdejších podmínkách "nechtělo pracovat", si proto ve výročních dnech zaslouží vděčnou vzpomínku. Pravda o jeho dalším osudu se do triumfální atmosféry letošních výročních oslav příliš nehodí. Finále jeho soukromé kantáty o svobodě totiž většinou není "plné energie a optimismu", jak předepisuje skladatel Kaczmarek. Firma Gdaňské loděnice vyhlásila úpadek v roce 1996, o odchodu do důchodu v padesáti letech si může nechat leda zdát. Možná ho někdy potkáte, až zase uslyšíte polštinu ze stavebního lešení.

(Lidovky, www.lidovky.cz)