Leden 2006

Kde revolucionáři přicházeli o iluze

Petr Zídek

V padesátých a šedesátých letech hrála Praha významnou roli v globální strategii sovětského bloku.

Komunistická Ženeva. Tak nazvala Prahu 50. a 60. let francouzská historička Annie Kriegel. Československá metropole byla tehdy mimořádně důležitým centrem mezinárodního komunismu. Mnohé události, k nimž v Praze došlo, nebyly dodnes popsány.

Je říjen 1955 a po patnáctihodinové cestě vlakem přijíždí z východního Berlína do Prahy osmadvacetiletý muž, kterého čeká velká budoucnost. Ubytuje se v hotelu Palace, vymění si dolary a pojí večeři, k níž je servírováno vynikající francouzské víno. O půlnoci vyrazí na Václavské náměstí, dá si pivo na terase pod stromy a zbytek noci stráví v "kabaretu mezinárodního typu". Mladík pochází z Jižní Ameriky a již několik měsíců se potlouká po Evropě jako dopisovatel bogotského listu El Espectador. Pečlivě proto zachycuje své dojmy, které později využije ve dvou reportážích. Již na hraničním přechodu jej překvapí čtyřhodinová prohlídka vlaku, směšné mu přijdou ženy v nádražáckých uniformách. Nad československou metropolí se jen rozplývá: "Bloudil jsem po Praze několik dnů a nenarazil jsem na výraznější náznak ničeho, co by mě přimělo usoudit, že nejsem v nějakém městě západní Evropy. Panuje tu přirozený, spontánní pořádek, bez ozbrojených policistů. Je to jediná socialistická země, kde lidé nedávají najevo nějakou nervozitu a kde člověk nemá dojem - klamný či oprávněný, že je kontrolován tajnou policií." Náš novinář nezaznamenává žádné projevy nesouhlasu s režimem: "Sovětský vliv je stěží zjistitelný, ačkoliv se říká, že čeští vládci jsou Moskvě nejvěrnější. Rudá hvězda je upevněna na lokomotivách a na veřejných budovách, avšak nezdá se být falešná."

Nejvíce kolumbijského novináře v Československu překvapilo chování důstojníků v uniformách: vláčí se s kufry a nákupními taškami a dávají své děti vyčurat, jako by byli prostí civilisté. "Nejspíš to bude odvážný důkaz lidské důstojnosti," uzavírá svou reportáž z Prahy Gabriel García Márquez.

Sověti s československými pasy

V 50. a 60. letech byla Praha důležitým uzlem sítí, s jejichž pomocí chtěla Moskva ovládnout svět. Francouzská historička Annie Kriegel vymyslela a český historik Karel Bartošek u nás zpopularizoval metaforu "Praha - komunistická Ženeva". Její význam je jasný: město na březích Lemanského jezera je již od druhé poloviny 19. století sídlem mnoha mezinárodních organizací, pořádají se v něm konference a důležité diplomatické události, zejména za obou světových válek bylo centrem politických emigrací a také schůzek tajných agentů. Podoba s Prahou 50. a 60. let je nabíledni. Dívat se na Prahu jako komunistickou Ženevu znamená sledovat fascinující historii, která doposud zůstává z velké části skryta v archivech a vzpomínkách žijících pamětníků. Čeští historici toto téma - bůh ví proč - doposud téměř ignorují. Ve dnech, kdy v Praze pobýval budoucí klasik magického realismu, se Československo po dlouhé době dostalo na první stránky světových deníků. 27. září 1955 oznámil egyptský prezident Násir v káhirském rozhlase, že jeho země koupila od Československa výzbroj, kterou jí nechtěly prodat západní mocnosti. V komunistickém vedení prohlášení vzbudilo velký rozruch: supertajná dohoda podepsaná 12. září byla prozrazena! Po konzultacích s Moskvou schválilo politbyro na mimořádném zasedání 3. října prohlášení vlády, v němž se říká, že dohoda byla uzavřena v rámci "normálních obchodních styků se zřetelem na politiku nezávislosti sledovanou egyptskou vládou a na její zákonité právo svobodně si opatřit prostředky k zajištění obrany".

Zbrojní dohoda ze září 1955 je klíčovou událostí v historii Blízkého východu 50. let. Sovětský svaz tu poprvé úspěšně aplikoval strategii, která mu zajistila významné pozice ve třetím světě. V případě více než poloviny zbraní prodaných za velmi výhodných podmínek Egyptu hrálo Československo pouze roli prostředníka: výzbroj byla sovětská. Násirův radikální nacionalistický režim získal moderní stíhací letouny MIG-15, bombardéry Il-28, tanky, minolovky a velké množství dělostřelecké techniky. Od československé dodávky zbraní vede přímá cesta ke znárodnění Suezského průplavu a k suezské krizi v roce 1956.

Obdobný scénář fungoval při zbrojních dodávkách v řadě dalších zemí. V roce 1958 v Indonésii, o rok později v Guineji, v roce 1960 na Kubě. Jan Vymětal (72) působil jako tlumočník československých techniků, kteří v Indonésii kompletovali letouny. "Kromě naší skupiny tam byli ještě Sověti, ale všichni měli československé pasy," vzpomíná. Všude, kde se Sovětský svaz obával jednat sám, nastrčil svůj nejvěrnější satelit.

"Československo slouží jako nástroj sovětské politiky, je posíláno tam, kam Rusko zatím proniknout nemůže, a téměř každá komunistická mezinárodní intrika jde přes Prahu," řekl v srpnu 1959 ve Svobodné Evropě Ferdinand Peroutka.

Azyl v komunistické Praze

Je všeobecně známo, že po komunistickém puči v roce 1948 odešlo do exilu velké množství Čechů a Slováků. Jejich přesný počet není znám, odhady se většinou pohybují mezi 20 a 25 tisíci lidí. Méně známo již je, že ve stejné době u nás získali politický azyl komunisté z celého světa. Nešlo o pomatené jednotlivce, ale hrubým odhadem asi o 14 až 15 tisíc lidí. Zdaleka největší skupinou byli Řekové, do prosince 1950 jich k nám přišlo více než 12 tisíc. Dále Praha poskytla azyl asi třem stovkám Italů, dvěma stovkám Španělů, sto šedesáti Jugoslávcům a desítkám komunistů z dalších zemí. První řecké děti přijely do Československa již v dubnu 1948. Po porážce komunistického povstání v roce 1949 odešlo do exilu do zemí sovětského bloku asi 80 tisíc Řeků, na samotný SSSR připadlo 25 tisíc lidí, zbytek si rozdělily ostatní země v sovětské sféře.

Paradoxem řecké emigrace se stal fakt, že zdaleka ne všichni Řekové k nám přišli dobrovolně: povstalecká armáda s sebou vzala i zajaté vládní vojáky. "Státní bezpečnost se snažila tyto lidi oddělit od ostatních," říká historik Pavel Hradečný. "Ti, kteří byli vyhodnoceni jako ,nejreakčnější', byli posláni na stavbu přehrady Vír. Protože se později snažili navázat kontakt s řeckým vyslanectvím, a několika desítkám se dokonce podařilo dostat za hranice, byly s nejodbojnějšími uspořádány monstrprocesy a asi dvě stě z nich odsouzeno k mnohaletému žaláři."

V roce 1954 však musela Praha kapitulovat a většina z těch, kteří se chtěli vrátit do vlasti, byla odeslána do Řecka. Vedení komunistické strany Řecka požadovalo, aby emigranti byli - za podmínek maximálního utajení - rozmístěni hromadně do zemědělsko-pastvinářských krajů. Většina Řeků proto našla svůj domov ve vylidněných vesnicích na severní Moravě. V Praze působili jen pracovníci řeckého vysílání československého rozhlasu.

Na počátku 50. let počítalo československé vedení s tím, že využije řecké emigranty v ofenzivě proti Západu. V Mikulovicích u Jeseníku byla v roce 1950 založena škola pro diverzanty. Ve dvou bězích jí prošlo asi sto lidí, kteří se podle archivních dokumentů naučili střílet z pistolí a samopalů, zacházet s trhavinami, tiše zabíjet, sestrojovat vlastní miny z dostupných surovin, používat tajný inkoust a šifry, fotografovat a využívat dialektický materialismus a zkušenosti z dějin VKSb. "Kurs absolvovaly i soudružky zralého věku, které se měly v Řecku nechat najmout jako služky do buržoazních rodin a v nich získávat informace," říká Pavel Hradečný. Celá věc nakonec skončila fiaskem, protože řecké bezpečnosti se podařilo všechny diverzní skupiny odhalit.

Masová řecká emigrace (její součástí bylo také asi pět a půl tisíce dětí a mladistvých) se lišila od ostatních - v řadách emigrantů z ostatních západních zemí převažovaly vybrané stranické kádry. Mezi Italy dominovali bývalí partyzáni, odsouzení ve své vlasti do žaláře za násilné akce, kteří se do země dostávali ilegálním kanálem přes sovětskou okupační zónu v Rakousku. "Budějovická Stb přiveze každého po dohodě s námi do Prahy, zde je od nich převezmeme a prověřujeme každého jednotlivce v hotelu Paříž," píše se v dokumentu mezinárodního oddělení ÚV KSČ z konce roku 1949. "Po kladném výsledku prověrky, t.zn., že máme o dotyčném záruku, že je vyslán KSI, je pak ubytován v italském domově, Praha IX, Novovysočanská 599." Zde byli italští soudruzi prohlédnuti lékařem a posláni buď na léčení nebo na přechodnou dobu na lesní nebo zemědělskou práci v okrese Nymburk. Jejich pracovní morálka však nedosahovala žádané úrovně: "Jsou to z velké části soudruzi, kteří znají jako jedinou politickou činnost partyzánské akce, tím se dá také vysvětlit to, že jsou stranicky málo disciplinovaní, neznají základní konspirativní práci a pochopitelně mají také nedostatečný poměr k práci budovatelské," píše se v dokumentu.

Československé úřady se snažily italské komunisty izolovat od italských dělníků, kteří k nám přišli jako gastarbeiteři v letech 1946 - 1947. Většina z původních šesti tisíc lidí se vrátila pro únoru 1948 domů, v roce 1952 jich v Československu nicméně pracovalo ještě asi tisíc. Teprve v říjnu 1952 nařídil politický sekretariát ÚV KSČ ministerstvu národní bezpečnosti, aby je postupně pod různými záminkami vyhostilo. Kromě Prahy pobývaly větší skupiny italských komunistů ještě v Brně a v Ústí nad Labem, desítky dalších pracovaly nejprve na statku v Oleksovicích u Znojma a od roku 1952 v Ploskovicích u Litoměřic.

Italští komunisté měli v Praze deponován svůj důvěrný archiv a v roce 1950 zahájila v Senohrabech u Prahy činnost jejich škola, v níž se ideologicky zocelovali soudruzi určení k návratu do vlasti. Z Československa byl také na nelegálních frekvencích vysílán pořad Oggi in Italia (podobné vysílání měla i KS Francie). Přestože byla štvavá komunistická propaganda předmětem diplomatických rozmíšek mezi oběma státy, Praha ji zastavila teprve v létě 1967. Španělští komunisté přišli do Prahy většinou z Francie, v roce 1952 to bylo 193 osob. ÚV KSČ sponzoroval deseti- a později čtyřčlennou "delegaci" komunistické strany Španělska, jejímž úkolem bylo hlavně udržovat spojení mezi předsedkyní strany Dolores Ibarruri, která žila v Moskvě, a členy vedení v západoevropských zemích.

V Praze se uskutečnily 5. a 6. sjezd strany (v roce 1954 a 1960). Nešlo o žádné komorní akce: 6. sjezdu se zúčastnilo 147 osob. Praha také platila vydávání bulletinu (3 000 výtisků) a československá tajná služba zajišťovala ilegální odjezdy španělských komunistů na Západ.

Mezi početnější emigrace patřili také Jugoslávci. Šlo o komunisty, kteří museli uprchnout z vlasti, protože se během roztržky postavili proti Titovi - na stranu Stalina. Jejich vůdcem byl Anton Rupnik, otec známého francouzského politologa. V Československu nalezlo na kratší či delší dobu azyl mnoho dalších komunistů a radikálních levičáků z celého světa: z Portugalska, Guatemaly, Senegalu, Alžírska, USA.

Do Prahy bylo uklizeno také mnoho sovětských špionů, například manželé Sternovi, o jejichž fascinujícím osudu natočil v roce 2000 dokumentární film Bernard Šafařík. Vedle těch, kteří zůstávali ve skrytu, stojí ti, které režim využíval ve své propagandě: Pablo Neruda, Jorge Amado, Nazim Hikmet našli na čas druhý domov na Dobříši stejně jako desítky méně známých spisovatelů (jen v roce 1958 přijal Svaz československých spisovatelů 55 dlouhodobých oficiálních hostů, z nichž 15 bylo z "kapitalistických" zemí).

Pod kontrolou KGB

Již od druhé poloviny 40. let se Praha stala sídlem tzv. pokrokových mezinárodních organizací. Ty vystupovaly jako demokratické, ve skutečnosti ale byly ovládány komunisty. Na jejich činnost dohlížely tajné služby sovětského bloku. Od roku 1946 sídlily v Praze Mezinárodní svaz studentstva a Mezinárodní organizace novinářů, v roce 1949 přibyla Mezinárodní organizace rozhlasových vysílání, vyhoštěná z Bruselu. Od počátku 50. let fungovala v Praze část sekretariátu Světové federace demokratické mládeže, která byla vypuzena z Paříže a své nové sídlo nalezla nakonec v Budapešti.

V letech 1951 - 1954 sídlila v Praze Světová rada míru, která posléze našla útočiště ve Vídni. Konečně roku 1956 se do Prahy přistěhovala Světová odborová federace. Západní země považovaly za nejnebezpečnější organizace Mezinárodní svaz studentstva (MSS) a Světovou odborovou federaci (SOF), které se snažily svou masovou propagandou podchytit radikální živly po celém světě. "Mezinárodní svaz studentstva byl jednou z prvních platforem, na níž byl poskytován prostor mladým lidem z Afriky, kteří usilovali o nezávislost svých zemí," říká Zbyněk Vokrouhlický (75), předseda MSS v letech 1963 - 1969. Např. na 3. sjezdu MSS v roce 1953 ve Varšavě napočítala francouzská tajná služba SDECE 35 studentů z francouzských kolonií.

Zbyněk Vokrouhlický stále pracuje na plný úvazek jako manažer Design centra ČR. Ve své prostorné a kosmopolitně vyhlížející kanceláři v pražské Jungmannově ulici se zápalem vzpomíná na dobrodružný život v 60. letech. Procestoval tehdy celý svět, osobně se poznal s tehdejšími vůdci, Todorem Živkovem a Fidelem Castrem počínaje a Ho Či Minem či Násirem konče. Přes Kanadu tajně projížděl do Spojených států mobilizovat studenty proti válce ve Vietnamu, v Brazílii, Mexiku a Španělsku jej krátce věznili. Dodnes odmítá, že by MSS byla komunistická organizace, přiznává ale, že KGB měla přímo v exekutivě svazu svého člověka a mezi českým personálem působil i kádrový pracovník StB. Nejinak tomu jistě bylo i v dalších mezinárodních organizacích sídlících v Praze.

Elegantní revolucionáři

Na přelomu 50. a 60. let začalo Československo masově poskytovat stipendia studentům ze zemí třetího světa. Náhlé zjevení stovek černochů, Asiatů a Latinoameričanů vyvolalo na pražských ulicích rozruch. V té době nemohli místní volně cestovat ani do sousedních komunistických zemí, a tady byli najednou konfrontováni se záplavou cizinců, kteří navíc většinou měli dost peněz na uspokojování svých bohémských choutek. "Je jich plná Praha, těch elegantních revolucionářů, partyzánů a politických emigrantů ze všech končin Afriky a Asie," napsal si 1. června 1960 do deníku scenárista Pavel Juráček. "Kromě proletářského internacionalismu a boje proti imperialismu je nejvíc zajímají dívky a pití. A ty naše pitomé holky na ně letí, tváří se u jejich stolů unuděně, nechávají se ohmatávat a kouří jejich cigarety." Jiní Češi dávali svou nelibost najevo činy - ke konfliktům s "elegantními revolucionáři" docházelo zejména v barech a hospodách: záznam o incidentu v baru hotelu Jalta se dostal až k prvnímu tajemníku strany Antonínu Novotnému. 13. května 1962 se tu dobře bavili dva ghanští diplomaté, ghanský novinář Kofi Batsa a ghanský student medicíny se svými manželkami a českými společnicemi. Když kolem druhé ráno vycházeli kolem stolu, u něhož seděli bratři Bohumil a Vladimír Hodyšové, povoláním řidiči náklaďáku, zaslechli, jak jeden z nich říká: "černoši běžte do prdele". Následně se strhla rvačka, v níž měli Hodyšové, ač v menšině, navrch. Ghanští diplomaté a novinář utrpěli zhmožděniny a tržné rány v obličeji. Kofiho Batsu to nicméně od boje proti imperialismu neodradilo a o šest let později se jako agent s krycím jménem Lupa pokusil v Ghaně organizovat za peníze československé rozvědky "pokrokový puč" (podrobnosti viz LN 16. 8. 2003).

V 60. letech poskytuje Praha "revoluční know how" nejen komunistům, ale různým radikálům z celého světa. V Československu se cvičí partyzáni z Angoly, Portugalské Guineje, teroristé z Afrického národního kongresu, povstalci z alžírské Fronty národního osvobození. Na vojenských školách se kromě toho s dodanými zbraněmi učí zacházet stovky Egypťanů, Syřanů, Jemenců, Alžířanů, Maročanů, Uganďanů, Afghánců a dalších. Ti všichni přistávají na ruzyňském letišti a v Praze absolvují minimálně lékařské prohlídky a první pohovory.

Praha se stává prvořadým komunikačním centrem komunistického světa. Má pravidelné letecké spojení se západní a severní Afrikou, latinskou Amerikou, Asií a většinou západoevropských metropolí. Ti, kdo se chtějí dostat nenápadně do Moskvy, mohou přijet jednoduše vlakem nebo autem do Prahy a odtud pokračovat pravidelnou linkou ČSA nebo Aeroflotu. Kubánská rozvědka od roku 1962 pašuje za spolupráce StB přes Prahu do jihoamerických zemí podvratné agenty a revolucionáře. V roce 1960 cestoval z Mexico City přes Prahu do Moskvy také Jaimes Mercader, alias Jacques Mornard alias Jacques Vandendresh, který si v srpnu 1940 vysloužil titul "hrdina SSSR" tím, že umlátil cepínem Lva Trockého.

Konec iluzí

Paradoxem je, že mnozí mladí komunisté a levicoví radikálové v Praze 50. a 60. let vystřízlivěli ze svých iluzí. Mladý řecký komunista z Káhiry Illios Yannakakis (74) přijel do Prahy v září 1949 a zažil zde obrovský šok. "Přijel jsem do chmurného, prázdného města bez světel, kde lidé chodili po ulicích úplně potichu. Ubytovali nás v hotelu Central, jenž byl vyhrazen řeckým komunistům, kteří přicházeli ze Západu. A šok pokračoval: v zemi existoval přídělový systém a my dostali poukázky na jídlo, jedno mýdlo měsíčně a tak dále. Do té doby jsem věřil, že socialismus je bohatství, svoboda, veselí."

Yannakakise nakonec poslali jako vedoucího do domova pro řecké děti ve Velkém Radošově na Karlovarsku. "Velice rychle jsem se naučil česky a brzy pochopil, že tu něco nehraje. Spousta Čechů najednou zmizela. Některá usnesení mi přišla divná. Museli jsme hledat mandelinku bramborovou, ale žádnou jsme nenašli. Z obchodů zmizelo nejobyčejnější zboží: máslo, vejce, rajčata. Životní úroveň šla dolů. Obchody s oděvy byly úplně prázdné."

Ještě drastičtější zkušenost udělal haitský spisovatel René Depestre, který přijel do Prahy se svou ženou z Paříže. "Policie nás označila za agenty Západu. Bylo to s námi pěkně nahnuté. Hrozilo, že skončíme ve vězení, v nějakém táboře," vzpomínal před čtyřmi lety v rozhovoru s Hanou Zahradníčkovou (LN 9. 6. 2001). Nakonec je zachránila až intervence Jorge Amada, který ho zaměstnal jako osobního tajemníka.

V polovině 60. let byl již šarm "komunistické Ženevy" očividně vyčpělý. Že "něco nehraje", si uvědomovali i krátkodobí a ideově spříznění návštěvníci. V listopadu 1965 dostal Antonín Novotný neobvyklý dopis. Italský komunista Giovanni Carnevale v něm jménem 65 soudruhů, s nimiž navštívil jako turista Československo, popisuje své dojmy: "Praha se nám jevila městem sešlým, v nepořádku, zdi domů popraskané a zanedbané. Kromě toho její ulice byly plné děr a slabě osvětlené. Ještě smutnější a černější obrázek nám poskytovala města Plzeň, Karlovy Vary, Budějovice a ostatní menší střediska země. Pro nás slovo socialismus znamená především pokrok, pořádek, krásu, a proto je pro nás skutečně bolestné, že musíme konstatovat rozdíl mezi československými městy a městy v buržoasním Rakousku. V socialistickém Československu vše se zdá být hrubým a jako by se rozpadávalo. Upřímně Vám musíme říci, že jsme měli pocit, jako by v Československu se čas zastavil a s časem všichni a všechno." Jak Novotný s dopisem naložil, není známo. Pravděpodobně ho považoval za provokaci.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)