Leden 2006

Dějepisec v centru dění

Petr Blažek, Petr Koura

Profesi historika má většina lidí spojenu s představou důstojného vědce, který z tepla své pracovny sepisuje knihy o tom, "jak to vlastně bylo". Někdy se však přihodí, že se i dějepisec ocitne v centru dění. Ale jen málokdy se stane, aby byl historik přímým aktérem historických událostí, při nichž šlo doslova o krk. Takový je životní příběh profesora Radomíra Luži, jednoho z nejznámějších českých historiků žijících v zahraničí.

Když Radomír Luža odcházel v březnu 1948 jako čerstvě vystudovaný právník do exilu, měl za sebou daleko důležitější školu nežli právnickou fakultu: tři roky strávené v ilegalitě, a především zkušenosti partyzánského velitele.

V rodině váženého generála

Radomír Luža se narodil 17. října 1922 ve Štefánikových kasárnách v Praze, kde jeho otec, podplukovník Vojtěch Boris Luža, zastával funkci velitele pěšího pluku. Dva roky předtím se tento důstojník vrátil ze sibiřské anabáze československých legií, v nichž se účastnil nejedné bitvy včetně legendárního Zborova.

Lužův otec záhy prošel v československé armádě výjimečnou kariérou, a když bylo Radomírovi 15 let, byl jmenován divizním generálem a ustanoven zemským velitelem v Brně, tedy nejvyšším vojenským činitelem na Moravě. Vojenskými historiky je dnes generál Luža považován za jednoho z nejschopnějších československých důstojníků, byl údajně oblíbencem samého prezidenta Edvarda Beneše.

V době zářijové mobilizace byl generál Luža jmenován velitelem II. československé armády, která měla zastavit vojenský nápor nepřítele na severní Moravě, v nejtěžším úseku předpokládané fronty. S přijetím mnichovské dohody zásadně nesouhlasil a po vzniku protektorátu Čechy a Morava se zapojil do protinacistického odboje. V září 1941 pak přešel do ilegality.

V té době studoval Radomír Luža na brněnském gymnáziu. Záhy po zmizení otce byl spolu s matkou zatčen. V den svých 19. narozenin byl předveden k výslechu. Čekal na něj poblíž místnosti, kde stanný soud odsuzoval české vlastence k smrti. "Dlouhé minuty, které jsem tam musel čekat, se navždy zapsaly do mé paměti. I dnes mě vzpomínka na padesát minut před těmi dveřmi neurotizuje," vzpomínal po šedesáti letech.

Gestapo jej nakonec po šesti týdnech propustilo - asi i proto, že Luža sehrál před nacisty naivního a nepraktického nešiku, do vězení si například nechal poslat latinskou Bibli.

Za otcem do ilegality

Po maturitě nastoupil Luža do Baťových závodů ve Zlíně jako dělník. Jelikož o něj neustále jevilo zájem gestapo, odešel na podzim za otcem do ilegality. Stál u zrodu partyzánských jednotek na Vysočině a při ukrývání zbrání, přepadávání německých vojáků a dalších akcích nasazoval život. "Jednou jsme přepadli dva tanky, což bylo náročné, protože jsme neměli žádné protitankové zbraně. Postříleli jsme vojáky jedoucí do Prahy na náklaďácích. Jindy jela dvě auta, komando od gestapa, a byly tam také tři gestapačky. Jedna z nich chtěla střílet, tak jsme je zastřelili všechny," vzpomínal později na tyto akce.

Nejtěžší úkol jej však čekal na podzim 1944. Tehdy čeští četníci zastřelili v Hříšti u Přibyslavi Lužova otce, vrchního velitele vojenského odboje v protektorátu, a generálův syn dostal úkol otce pomstít. Pod vedením Radomíra Luži obsadili partyzáni 26. října četnickou stanici v Přibyslavi a přečetli přítomným pěti četníkům rozsudek partyzánského soudu. Exekuce byly vykonány ve sklepě, přičemž jeden z četníků byl "pouze" těžce zraněn a popravu přežil.

Událost v Přibyslavi po válce někteří odsuzovali, neboť mezi popravenými byli i lidé, kteří neměli s Lužovou smrtí nic společného. Radomír Luža však nedávno v rozhovoru s historikem Pavlem Palečkem vysvětlil, že tehdy rozhodlo i chování četníků: "Kdyby kterýkoli z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou. To se ale nestalo, ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost."

O partyzánské činnosti mladého Luži se záhy dozvědělo gestapo. Komisař Maxmilian Kren proto vyslal konfidentku, krásnou mladou dívku s falešnými doklady na jméno Radomírovy babičky, která se patrně měla vydávat za jeho příbuznou. Partyzáni ji odhalili metodou popsanou ve známém českém filmu Smrt si říká Engelchen - přestrojili se za esesáky a konfidentka se před nimi dekonspirovala. Radomír Luža vzpomíná, že ji nikdo z partyzánů nebyl schopen zastřelit. Učinil tak až jeden ze Sovětů.

Partyzánský oddíl, kterému Radomír Luža v hodnosti kapitána na sklonku války velel, čítal přes 800 mužů. Přesto jeho jméno není v žádné z publikací o partyzánském hnutí, jež u nás vyšly do roku 1989.

První kolize s komunisty

Po válce začal Radomír Luža studovat na právnické fakultě v Brně. Zároveň se angažoval ve Svazu národní revoluce, který sdružoval příslušníky odboje. Byl jmenován dočasným tajemníkem jeho brněnské pobočky, ale komunisté jej v této funkci nechtěli, jelikož byl nestraník. V létě 1945 proto vstoupil do sociálně demokratické strany a postupně se propracoval do jejího krajského vedení, významně se angažoval též v sociálně demokratické mládeži.

Začal aktivně vystupovat proti praktikám komunistů, což mu nakonec vysloužilo nepřátelství jejich tehdejšího krajského tajemníka v Brně Otty Šlinga. Nepřekvapuje proto, že již čtyři dny po Vítězném únoru byl Luža označen za nepřítele lidově demokratického režimu a zbaven všech funkcí.

Luža měl v té době již ukončená studia, neměl však dosud diplom. Poté, co ho za pomoci zfalšovaného potvrzení akčního výboru získal, odešel se svou budoucí ženou Libuší do Rakouska. Vedle pocitu vlastního ohrožení v tom sehrálo roli i přesvědčení, že pro svou vlast může vykonat více v zahraničí nežli doma, kde by ho nejspíš čekal komunistický kriminál.

To prokázal bezprostředně po svém útěku - za pomoci francouzské zpravodajské služby organizoval odchod prezidenta Edvarda Beneše na Západ. V létě 1948 proto přicestoval ilegálně do Prahy, ale Benešův zdravotní stav se zhoršil, a tak nemohl tento plán uskutečnit. Po návratu do Rakouska přijal nabídku francouzské zpravodajské služby, aby s dalšími českými exulanty působil v jejích strukturách proti komunistickému Československu.

Již na jaře 1948 působil také v ústředním výboru nezávislé sociálně demokratické strany, který se tehdy ustavil v Londýně. Spoluzakládal též Radu svobodného Československa a spolu s Pavlem Tigridem a dalšími osobnostmi založil časopis Svědectví, do kterého pravidelně přispíval.

Chtěli ho i unést

V roce 1953 odešel Luža do USA a získal zde doktorát z historie na New York University. O sedm let později se přestěhoval do Vídně a začal pracovat na historické studii o odsunu sudetských Němců z Československa. Zároveň vyvíjel řadu aktivit proti komunistům, takže se stal předmětem nevšedního zájmu československé (ale i maďarské a polské) rozvědky - v rámci akce Louka na něj nasadila 23 agentů, kteří o něm podali celkem 538 zpráv. Dokonce se ho chystali unést.

V roce 1966 se Luža vrátil do USA a přednášel moderní středoevropské dějiny na prestižní Tulane University v New Orleansu. Působil i na dalších významných světových univerzitách a napsal řadu knih a studií, z nichž hojně citují západní historikové. Jeho kniha o odsunu sudetských Němců z roku 1964 zůstala po třicet let jediným titulem na toto téma z pera českého historika. Do debaty o odsunu Němců, která se rozvinula v československých exilových periodikách v sedmdesátých letech, vstoupil Luža s kritikou aplikace absolutních morálních kategorií na historické události.

V listopadu 1989 se Radomír Luža aktivně podílel na obnovení sociálně demokratické strany. Po návratu do vlasti byl jmenován nejprve docentem a později profesorem obecných dějin na Masarykově univerzitě v Brně, kde posléze i přednášel. Václav Havel jej vyznamenal Řádem T. G. Masaryka a rakouský prezident Čestným křížem pro vědu a umění. V roce 2002 vydal pod názvem The Hitler Kiss své vzpomínky, jejichž český překlad by měl vyjít na jaře příštího roku.

Vystihl to trefně

V Česku zatím vyšla jediná Lužova kniha - o dějinách exilové sociální demokracie, založená jak na osobních vzpomínkách, tak na dokumentech Státní bezpečnosti. Je zajímavé, že i když tento zkušený zpravodajský harcovník dobře ví, jak k těmto dokumentům z historického hlediska přistupovat, někteří jeho generační kolegové, kteří začínali svou vědeckou dráhu ve službách marxistické vědy, tyto dokumenty odmítají využívat.

I přes pokročilý věk jsou postřehy Radomíra Luži poměrně trefné: "Komunismus celé generace zcela prožral a ještě dlouho se to nezmění. Zákony se v České republice nedodržují. Řada konfidentů Státní bezpečnosti měla být uvedena na seznamech spolupracovníků, ale nejsou tam. V českých archivech je dosud dost velký zmatek a rozdílné přístupy k badatelům, protože se mnohde drží komunistické struktury a zvyky."

Celou kapitolu své knihy věnoval Luža velice výkonnému tajnému spolupracovníkovi komunistické rozvědky Ivanu Pfaffovi, který v osmdesátých letech pod krycím jménem Erba působil v exilové politice: "Hledali jsme ho dlouho. Činnost a chování agenta StB Josefa Hodice ve Vídni nasvědčovaly, že hlavní pracovník StB sídlí v SRN. Našli jsme ho ale až v polovině devadesátých let." Podle Lužova vysvětlení se Erbovi podařilo v roce 1983 výrazně přispět k rozštěpení exilové sociálně demokratické strany; spor se urovnal teprve v polovině devadesátých let. Dnes žije Radomír Luža v USA v domově důchodců nedaleko Filadelfie. Do své vlasti se rád vrací, neboť je podle vlastních slov dvojnásobný patriot - Čech i Američan.

(Český a slovenský svet, www.czsk.net/svet)