Únor 2006

Politická „elita“ v dobách komunismu

Michal Arnot

Nedávné odhalení pomníku Edvarda Beneše znovu rozproudilo debatu o druhém československém prezidentovi. Jeho předchůdce Tomáš Garrigue Masaryk se rovněž těší dlouhodobému zájmu veřejnosti i historiků. Diskusi o těchto osobnostech ulehčuje dostatek literatury. Kromě mnoha knih pojednávajících o období jejich úřadování mohou zájemci sáhnout i po moderních biografiích. Beneš za ni vděčí oxfordskému profesoru dějin Zbyňku Zemanovi, masarykovskou literaturu v loňském roce rozšířil francouzský historik Alain Soubigou.

Podstatně menší zájem věnují historikové prezidentům komunistického období. Nepočítáme-li hagiografické výplody režimních autorů, nemáme v podstatě k dispozici jedinou kvalitní biografii. Nezájem historiků o poslední půlstoletí našich dějin je zřejmě dán - vedle obtížného přístupu k pramenům - nechutí psát o časech relativně nedávných. Přesto se najdou knihy, které se snaží tyto překážky překonat. Před dvěma lety vydalo nakladatelství Brána knihu Jiřího Pernese Takoví nám vládli. Komunističtí prezidenti Československa a doba, v níž žili. Tematicky příbuzný svazek z pera Karla Kaplana a Pavla Kosatíka vyšel o rok později pod názvem Gottwaldovi muži v nakladatelství Paseka.

Jiří Pernes patří k úspěšným popularizátorům historie. Jeho originální styl mohli čtenáři ocenit např. v biografiích Františka Ferdinanda d'Este, mexického císaře z rodu Habsburků Maxmiliána I. nebo Emanuela Moravce. Kniha Takoví nám vládli ze zaměřuje na životy všech československých komunistických prezidentů, Klementem Gottwaldem počínaje a Gustávem Husákem konče. Jednotlivým osobnostem nejsou věnovány samostatné kapitoly, kniha je strukturována podle období (habsburská monarchie, první republika, okupace, poválečné období atd.), ve kterých autor sleduje osudy všech aktérů najednou. To má své výhody i nevýhody. Chce-li čtenář udržet kontinuitu životních osudů jednotlivých osob, musí se vracet o kapitoly zpět. Na druhou stranu má dobrý přehled o tom, jak rozdílně v konkrétních dějinných situacích "hrdinové" reagovali.

Pernes se podrobně zajímá o mládí a hodnotové zdroje komunistických vůdců. Připouští, že většina z nich v dobách své rané politické činnosti upřímně usilovala o lepší svět a věřila, že pomocí komunistických myšlenek jej bude možné vybudovat. Snaží se přitom pochopit, co je později přivedlo k cynismu, brutalitě a pokusu vystavět "lepší zítřky" za každou cenu. Autor se nezastavuje u pouhého popisu událostí a nevyhýbá se hodnocení.

Většina veřejnosti má počátky režimu a jeho nejhorší excesy spojeny výhradně se jménem Klementa Gottwalda a s činností StB. Za symbol a hlavního tvůrce normalizace pak bývá jednoznačně považován Gustav Husák. Jejich vliv na podobu režimu byl skutečně rozhodující, ovšem podíl ostatních spolupracovníků na nezákonnostech je podceňován.

K největším interpretačním posunům zřejmě v budoucnu dojde v pohledu na "lidového" prezidenta Antonína Zápotockého. Na vrub mu bývají přičítány pouze jeho lži o měnové reformě z roku 1953. Pernes však jasně ukazuje, že Zápotocký patřil na počátku padesátých let k hlavním strůjcům teroru, měl přímý podíl na likvidaci Slánského a politické procesy pokračovaly i po jeho nástupu do prezidentského úřadu. Pro mnohé budou překvapením politické boje mezi Zápotockým a Novotným, v nichž jako vždy sehrála důležitou roli Moskva.

Demytizace se dotýká i Ludvíka Svobody. U široké veřejnosti je vnímán stále jako muž "Jara", který se jakožto generál-hrdina perzekvovaný v padesátých letech dostal v roce 1968 zaslouženě do úřadu. Méně známé je jeho sblížení s komunisty v době druhé světové války a především neblahá role, kterou sehrál v únorových dnech roku 1948. Přestože byl bezpartijním ministrem, vycházel v té době již jednoznačně vstříc přáním KSČ a spolupodepsal se na tragickém výsledku politické krize. Neschopnost zastat se svých přátel z války (hlavně generála Heliodora Píky), kteří se stali obětí poúnorových procesů, byla jen smutnou tečkou za první fází jeho kariéry. Svobodova hvězdná chvíle přišla počátkem roku 1968, kdy nahradil v prezidentském úřadě Antonína Novotného. Okupace a události kolem moskevského protokolu ovšem ukázaly, že Svoboda nebyl pro podobné vypjaté situace dostatečně silnou osobností. Na kapitulaci většiny politiků a plíživé normalizaci měl lví podíl.

Pod knihou Gottwaldovi muži jsou podepsáni Karel Kaplan a Pavel Kosatík. Kaplan je mezi historiky zabývajícími se obdobím komunismu jednoznačně nejplodnějším autorem. Měl také mimořádný přístup k pramenům: v šedesátých letech byl členem tzv. barnabitské a později Pillerovy komise, které se zabývaly revizemi politických procesů a rehabilitacemi odsouzených. Obrovské množství dokumentů, jež se mu v komisích podařilo nashromáždit a později doma nafotit, vyvezl v roce 1976 na Západ. To mu umožňovalo zasvěceně publikovat dávno před otevřením archivů.

Kaplanovy práce bývají faktograficky velmi hutné. Autor nenechává nikoho na pochybách, že se v tématu výtečně orientuje. Komunistické prostředí poznal důvěrně, do strany vstoupil již v roce 1947 a krátce před Únorem se stal stranickým tajemníkem ve Vysokém Mýtě. Slabinou Kaplanových děl bývá poněkud suchopárný styl. Tento handicap je v knize Gottwaldovi muži ztlumen spoluautorstvím spisovatele a publicisty Pavla Kosatíka, autora několika výborných biografií (J. Masaryk, Peroutka, Havlová, Kohout ad.).

Kniha Gottwaldovi muži má na rozdíl od Pernesovy publikace užší časový záběr. Nejvíce se obrací do padesátých let a s Antonínem Novotným se dostává k počátku roku 1968. Kromě prezidentů Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého a Antonína Novotného se zaměřuje také na další významné a někdy opomíjené postavy budovatelských počátků komunistického režimu. Vedle generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského si Kaplan s Kosatíkem všímají dvou velice mocných mužů, Gottwaldova zetě a dlouholetého ministra národní obrany Alexeje Čepičky a ministra informací a stranického ideologa Václava Kopeckého. Největší hodnota knihy je právě v orientaci na méně známé souvislosti a osobnosti.

Alexej Čepička prožil snad nejrychlejší kariéru v tehdejším Československu. Z městského národního výboru v Kroměříži se velmi rychle vyhoupl do ministerských pozic. Sňatek s Gottwaldovou dcerou jeho vliv ještě zvýšil a de facto se stal po prezidentovi druhým mužem ve státě. Z místa jediného Gottwaldova důvěrníka vytlačil Slánského. Autoři na základě dokumentů dokazují, že z postavení Gottwaldova zetě a muže, jenž má silnou podporu Moskvy, vytěžil Čepička maximum. Stal se jedním z hlavních tvůrců vojensko-průmyslového hospodářského komplexu a podstatně se podílel na přizpůsobení státní ekonomiky bezvýhradně sovětským vojenským plánům. Jaké asymetrie a ztráty toto pojetí československému hospodářství přineslo, není nutné připomínat.

Jednou z nejodpudivějších postav komunismu byl poválečný ministr informací Václav Kopecký, důležitá osoba při formování komunistické taktiky uchopení moci. V předúnorové vládě platil spolu s ministrem zemědělství Ďurišem za "zlého" muže. Do vlády přicházel s extrémními požadavky a vždy vyvolal hádku s demokratickými ministry. Gottwald potom mohl situaci urovnávat a hrát roli moudrého muže, kterému jde o podstatu věci. Většinou pak byl dohodnut zdánlivý kompromis, výhodný pro komunisty. Za neuvěřitelný lze považovat Kopeckého antisemitismus. Tento jeho rys se plně projevil po pádu Rudolfa Slánského. Při jednom veřejném vystoupení se Kopecký nechal slyšet, že "židovští buržoazní nacionalisté kuli zločinné pikle ve službách amerického imperialismu proti naší republice, že kapitalistické živly židovského původu nestoudně okrádaly náš stát, že synové židovských boháčů se vetřeli na důležitá hospodářská místa ve státě, aby i pod egidou socialismu vydělávali peníze, aby nadháněli výdělky západním kšeftařům a aby budování socialismu v naší zemi brzdili, sabotovali, poškozovali a aby se pokusili vymoženosti našeho pracujícího lidu, svobodu a nezávislost naší vlasti začachrovat za dolary". Text jako opsaný z příručky fašistické Vlajky.

Posledním "Gottwaldovým" mužem, kterému se Kaplan s Kosatíkem věnují, je Antonín Novotný. Formát tohoto politika dobře vykresluje příhoda, kterou popsal ekonom a tvůrce hospodářské reformy Ota Šik. Při jednom z rozhovorů se panu prezidentovi pokoušel vysvětlit problematiku státního rozpočtu. Novotný "zareagoval tím, že má svou představu, jak hospodářský rozvoj v zemi konečně nastartovat: republika má hluboké lesy a v nich množství zvěře; když se každý rok vyvezou na Západ tři tisícovky živých jelenů, získají se tím prostředky na nákup západní techniky". Koncepce vskutku hodná nejvyššího představitele státu.

Na posledních šestnácti stranách knihy najdeme rozhovor Pavla Kosatíka s Karlem Kaplanem. Zajímavé jsou především pasáže líčící práci v revizních komisích, postupné střízlivění z komunistického poblouznění a pozdější potíže s vyvážením dokumentů na Západ.

Obě knihy úspěšně splnily svůj cíl. Přispěly do diskuse o naší nedávné minulosti a poodkryly některé méně známé osudy politiků, kteří zásadním způsobem spoluurčovali atmosféru v komunistickém Československu. Doufejme, že se brzy dočkáme podrobnějších biografií.

Jiří Pernes, Takoví nám vládli. Praha, Brána 2003

Karel Kaplan, Pavel Kosatík, Gottwaldovi muži. Praha, Paseka 2004

(www.souvislosti.cz)