Únor 2006

Riskantní úspěch kapitalismu

Luděk Bednář

Našinec je nejspíš udiven, nicméně je to tak: Josepha A. Schumpetera někteří zasvěcení lidé považují -vedle Johna Maynarda Keynese - za nejvlivnějšího ekonoma 20. století.

Na přelomu 19. a 20. století se v českých zemích narodilo několik lidí německého nebo židovského původu, již se později stali světoznámými. Až donedávna byli v povědomí širší veřejnosti proslulí psychoanalytik Sigmund Freud, filozof Edmund Husserl, sociolog Ernst Gellner, spisovatelé Franz Kafka, Rainer Maria Rilke či Franz Werfel, filozof Ernst Mach, botanik Johann Georg Mendel. V posledních asi deseti letech se zejména odborná veřejnost začala více zajímat o matematika Kurta Gödela, teoretika práva Hanse Kelsena a ekonoma Josepha A. Schumpetera. Třem naposledy zmíněným tu v minulých letech vyšly knížky. Česká společnost vůči nim částečně splatila dluh. Všichni tři sdíleli společný osud: odešli z českých zemí do Vídně, poté se usadili v USA, kde naplno rozvinuli svůj talent.

Ekonom Schumpeter nostalgicky želel rozpadu Rakousko-Uherska. V roce 1925 napsal: "Je zcela evidentní, že si Rakousko-Uhersko v letech 1890-1914 ve všech oblastech veřejného života počínalo velmi zdatně, a to navzdory obrovským problémům, které lze zpětně odhalit. Vytvořilo totiž ve všech oblastech státní správy, a zejména pak ve sféře veřejných financí skvělé podmínky pro fungování silného a efektivního státu."

Dvojznačná osobnost

Narodil se 8. února 1883 - tedy ve stejném roce jako třeba Franz Kafka nebo Jaroslav Hašek - v Třešti na Moravě (předloni v prosinci tam po rekonstrukci otevřeli jeho rodný dům, na němž pak vloni v květnu prezident Klaus odhalil pamětní desku). Po smrti otce roku 1887 se Joseph s matkou přestěhovali do Jihlavy a v roce následujícím do Štýrského Hradce. Gymnázium vystudoval na elitní vídeňské škole Theresianum. Roku 1901 byl přijat na Vídeňskou univerzitu, kde tehdy působil zakladatel rakouské ekonomické školy Carl Menger. V roce 1906 se Schumpeter stal doktorem práv, protože v té době se na Vídeňské univerzitě ekonomika samostatně nevyučovala. Pak dva roky žil v Anglii, oženil se tam a stal se z něho anglofil - považoval tuto zemi za nejcivilizovanější na světě. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, velmi si přál, aby Anglie zvítězila. Spojenec jeho původní vlasti, ochranářské Německo s dynastickou monarchií, bylo podle Schumpetera napůl feudálním přežitkem.

Od třicátých let se však Schumpeterův názor na Anglii změnil. Za druhé světové války, v roce 1943, si do deníku zapsal: "Vůbec nechápu, proč se mé sympatie z roku 1916 změnily v pravý opak." Byl přesvědčen, že Německo válku nemůže prohrát, a stál na jeho straně. Tehdy již vyučoval na Harvardově univerzitě v USA. Jeho názory byly dobře známé, a proto ho ekonomové nepozvali na setkání v americkém městečku Bretton Wood v roce 1944, kde se dohodla poválečná obchodní a finanční politika.

Dvojnásobný neúspěch

Ale zpět na počátek minulého století. Po návratu z Anglie Joseph A. Schumpeter uveřejnil svou první knihu Podstata a obsah teoretické národní ekonomie (1908), habilitoval se na Vídeňské univerzitě a stal se nejmladším profesorem v RakouskoUhersku. V roce 1909 se stal mimořádným profesorem na univerzitě v Černovcích (dnes Ukrajina), o dva roky později vydal práci Teorie ekonomického vývoje. Zastával pozici profesora politické ekonomie na Univerzitě ve Štýrském Hradci, v letech 1913-1914 hostoval na Columbijské univerzitě v New Yorku.

Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatného Rakouska Schumpeter překvapivě přijal místo ministra financí v nové sociálnědemokratické vládě. V listopadu roku 1919 ho z ní však politici vyhodili, poněvadž jeho ekonomické představy byly v rozporu s představami kabinetu. Usadil se do křesla ředitele banky Biedermann, odkud ho v roce 1924 - pro změnu pro velké dluhy -rovněž vyhodili. Slouží mu však ke cti, že všechny dluhy splatil; poslední splátku uskutečnil v roce 1935, kdy učil na Harvardu.

Stejně jako se Goethův Faust marně snažil uplatnit v akademickém světě, v politice i v podnikání, tak i Schumpeter ne ve všech svých činnostech, jak vidno, uspěl.

Úmrtí, zmar a - obrat

Nedůvěry v Německo se nezbavil, ani když se roku 1925 stal profesorem na Bonnské univerzitě a německým občanem. Po rozpadu habsburské říše tvrdě vystupoval proti snaze mnoha svých krajanů o sjednocení Rakouska s Německem. Přál si, aby se poválečné Rakousko ujalo vůdčí role v ekonomické federaci a Vídeň se stala finančním centrem nových nezávislých států střední Evropy. Nevraživost národů v regionu však zničila jeho sen o neformální Mitteleuropě s Rakouskem v čele.

V roce 1925 se oženil podruhé, ale po roce mu manželka a syn zemřeli při porodu. Ve stejném roce mu také zemřela matka. Schumpeter byl zdrcen.

Do Spojených států se přestěhoval ve dvaatřicátém roce. Ačkoliv v matematice nijak nevynikal, na Harvardově univerzitě zavedl obor matematická ekonomika. Jeho další kniha, Obchodní cykly (1939), o níž si myslel, že prorazí, se nesetkala s velkým ohlasem. Prosadil se až prací z roku 1942 Kapitalismus, socialismus a demokracie; je to zatím jediná autorova kniha přeložená do češtiny. Studentům věnoval značné množství času. Jeho žákem byl kupříkladu pozdější nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Samuelson. Ovlivnil také Johna Kennetha Galbraitha. V letech 1945 - 1949 Schumpeter pracoval na publikaci Dějiny ekonomické analýzy. Zemřel 8. ledna 1950 a jeho závěrečné dílo vydala o čtyři roky později autorova třetí žena, s níž se oženil v sedmatřicátém roce.

Inovace, o ty běží

Ekonomem byl v principu konzervativním. Za základní rys dynamiky kapitalismu považoval proces "tvořivé destrukce" - proces, kdy inovované výrobky či nové technologie vyřazují výrobky zastaralé. Kapitalisté tak obracejí trh vzhůru nohama, nutí ho přijímat nové typy výroby a spotřeby. Schumpeter si - na rozdíl od pravověrných zastánců neoliberální ekonomiky - nemyslel, že existuje "dokonalá konkurence", ani nevěřil v racionalitu volného trhu. Odmítal pojetí, dle něhož si firmy prodávající podobné výrobky konkurují na základě ceny, výkonu a získaných výhod. Upřednostňoval monopoly, protože velký výrobní rozsah, sériová výroba a kontrola trhu jim dovolují i takové inovace, jež nutně nemusejí přinášet okamžitý zisk. Byl přesvědčen, že pravá konkurence nastává, když výrobek musí čelit "novému výrobku, nové technologii, novému zdroji nabídky a novému druhu organizace". A "stále přítomná hrozba" inovace zvnějšku monopoly nutí, aby spíše byly ostražité a snažily se zlepšovat své výrobky, než aby pouze zvyšovaly ceny a omezovaly nabídku. Představa zastánců neoliberální ekonomiky, že lze vytvořit jakýsi pomyslný rovnovážný stav, je nesmyslná, tvrdil Schumpeter. Argumentoval takto: kapitalismus je "evoluční proces, který nejen nikdy není, ale ani nikdy nesmí být statický".

Joseph A. Schumpeter byl stejně jako Adam Smith a jeho následovníci stoupencem volného trhu. Na rozdíl od Smitha, jenž se zabýval účinkem nabídky a poptávky na cenu výrobku, moravský rodák viděl problém jinak. Dominantní silou v obchodním cyklu pro něho byla, jak je už asi zřejmé, inovace výrobku. Proto se domníval, že by firmy měly spíš investovat do nových technologií než zvyšovat ceny výrobků. Schumpeterova teorie se slučuje s ekonomickým vývojem, kterého jsme byli svědky v minulých letech, kdy došlo k obrovskému rozvoji nových technologií.

Korigovaná předpověď

V této souvislosti je namístě zmínit tři věci. První: bible neokonzervativní ekonomiky nabídkové strany, kniha George Gildera Bohatství a chudoba z roku 1980, Schumpetera za jeho inovační přístup chválí. Druhá: když na konci devadesátých let 20. století praskla bublina s internetovým obchodováním, byla oslavována Schumpeterova teorie "tvořivé destrukce" právě tak jako neoliberální víra v naprostou racionalitu a efektivitu trhu. Je to paradox, neboť tyto názory jsou zcela neslučitelné. A věc třetí: k Schumpeterovi se hlásí i Evropská unie ve své lisabonské strategii, která sází na nové technologie.

Pro Schumpetera byla "tvořivá destrukce" výsledkem pokroku. Byl však také jedním z prvních ekonomů, který - v knize Dějiny ekonomické analýzy - uznal, že křesťanští učenci se zasloužili o rozvoj studia ekonomiky. Tvrdil, že základ kapitalistické ekonomiky tvoří rodina, a viděl nebezpečí v oddělení morálky od ekonomiky. Předpovídal, že kapitalismus zanikne kvůli byrokracii a korupci v podnikatelských a státních kruzích. Jinak řečeno: kapitalismus není odsouzen k zániku kvůli svým neúspěchům, nýbrž protože je úspěšný. S nástupem moderní korporace se totiž vytrácí podnikatel, rozkládá se starý smysl pro vlastnictví. Po studené válce se ovšem ukázalo, že kapitalismus zvítězil. Ekonom William Milberg nabídl toto vysvětlení myslitelovy nesprávné diagnózy: "Schumpeterovu teorii o konci kapitalismu bychom měli brát jako varování, a ne jako předpověď."

(MFDNES)