Únor 2006

Bomba pro Teherán

Silvie Blechová, Zbyněk Petráček, Jiří Sobota, Erik Tabery, Karel Hvížďala

Co se „celého světa“ týče, představuje letos největší hrozbu zcela bezkonkurenčně Írán. Tamní režim se netají ambicemi vyrobit atomovou bombu a nijak neskrývá ani své cíle. Právě na konci čerstvě minulého roku prohlásil íránský prezident Ahmadínežád, že Izrael by měl zmizet z mapy světa a jeho obyvatelstvo by bylo nejlíp „přestěhovat na Aljašku“. 18. prosince pak podepsal zákon, který zemi umožňuje odstoupit od dohody o kontrole jaderného programu, a pár dní nato odmítl nabídku Moskvy, aby svůj program obohacování uranu přesunul do Ruska, kde by dění bylo alespoň jakž takž pod kontrolou.

Takže, bomba v rukou vládců jedné ze součástí proslulé „osy zla“ je problémem, před kterým stojí svět na prahu roku 2006. Pravda, k jaderným zbraním se přiznává i Severní Korea, nicméně ta neříká, že by ten nebo onen stát měl zmizet z mapy.

Podle Meira Dagana, šéfa izraelské tajné služby Mosad, bude Írán schopen vyrobit jadernou bombu během tří až šesti měsíců, jeho kolegové z generálního štábu izraelské armády to vidí někde v rozmezí let 2008 – 2015. Jaká jsou reálná řešení? Jako první možnost se naskýtá předložit problém Radě bezpečnosti, aby na Teherán uvrhla vrcholně autorizované embargo. S tím by ovšem musely souhlasit i státy jako Rusko a Čína, což se nejeví jako pravděpodobné. Druhou zvažovanou možností je útok Izraele na íránské jaderné kapacity, ale i tady je spíše přání otcem myšlenky. Skoro každého napadne precedens – izraelský letecký útok na irácký jaderný reaktor Osirak v červnu 1981. Ale ve skutečnosti najdeme více rozdílů než podobností, jak dokládá říjnová zpráva „Připravit se na jaderně připravený Írán“ z válečné akademie USA ve West Pointu.

Pro leckoho to zní překvapivě, ale je to tak – Izrael nemá bombardéry, nýbrž jen bombardovací stíhačky. Když před čtvrtstoletím letělo osm těchto strojů nad saúdskou pouští na Osirak, držely se v tak semknutém tvaru, že na radaru vytvářely dojem velkého civilního letadla – a uspěly. To však byla éra nepříliš rozvinutého monitoringu a války Íránu s Irákem. Dnes by kamufláž představovala mnohem větší oříšek, navíc by letadla cestou musela dvakrát tankovat ve vzduchu (jednou na cestě tam, podruhé na cestě zpátky), neboť akční rádius stíhacích bombardérů jen o málo přesahuje 1 000 kilometrů. Navíc by na rozdíl od roku 1981 scházel moment překvapení a Íránci své jaderné provozy dávno opevnili.

Izrael sice ústy svého premiéra vyhlásil připravenost na útok ke konci března, nicméně podle analytiků se chystá spíše na koexistenci s jaderným Íránem – ovšem za předpokladu vlastní odstrašující síly. Pro zemi, která přežívá šedesát let v ohrožení, to není úplná novinka. Novinka to ovšem může být pro Evropu. Ta sama zažila éru studeného míru po čtyřicet let, ale od roku 1989 si od ní odvykla. Představa, že by se podobně odstrašovaly Írán a Izrael, navíc bez horké telefonní linky mezi Teheránem a Jeruzalémem pro případ fatálního selhání, je pro Evropu dost nepříjemná. Nicméně Izraelci několikrát veřejně prohlásili, že tentokrát – myšleno na rozdíl od roku 1981 a Saddámových aspirací vyrobit bombu pomocí reaktoru dovezeného z Francie – už za Evropu kaštany z ohně tahat nebudou.

Proč? Možnou odpověď nabídl v americkém magazínu National Review Saul Singer: Proč má malý Izrael vybojovat tuto válku za celý svět? Nejde prý o nespravedlnost života, ale o to, že osvícení postmoderní Evropané nechtějí hnout prstem – natožpak zbraní – na svou obranu před terorismem. Ať tak, nebo tak, evropští politici včetně českých, kteří propagují jadernou spolupráci s Íránem, budou mít námět k přemýšlení. Izrael bývá často démonizován, nebo naopak mytizován. Rok 2006 nejspíše přispěje k jeho reálnému obrazu. Ostatně leccos napověděl už loňský převratný vývoj ve Svaté zemi. Po smrti Jásira Arafáta skončila druhá intifáda a Izraelci se stáhli z pásma Gazy – své osady i armádu. Navíc si současný izraelský premiér Ariel Šaron založil stranu středu Vpřed, která chce dovést tamní společnost k jasnému uspořádání vztahů s Palestinci – k palestinskému státu.

(Respekt, www.respekt.cz)