Únor 2006

Klid se snadno nezajistí

Tomáš Etzler

Ve čtvrtek minulý týden (15. 12. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) se Iráčané vrátili k volebním urnám. Bylo to letos potřetí a naposled minimálně do roku 2009. Tedy alespoň podle plánu, který Iráčanům pomohli vypracovat Američané v průběhu roku 2004. Co se týče dodržování volebních termínů, plán funguje. Součástí celého projektu však byl i předpoklad, že každý volební milník přivede Irák blíže k normalitě, že se bude zmírňovat násilí v zemi, že irácké bezpečnostní složky budou schopny postupně přebírat zodpovědnost za situaci v iráckých městech; předpokládala se rozsáhlá rekonstrukce Iráku spojená s obnovou a růstem iráckého hospodářství, a také se objevovaly naděje, že bude možné dokonce plánovat redukci amerických vojsk. Dnes je zřejmé, že z této části plánu se v Iráku nesplnilo téměř nic.

Syndrom bubliny

Dennodenně umírají v zemi američtí vojáci. celkem jich padlo přes 2 100. Dennodenně umírají v pumových atentátech či přestřelkách desítky iráckých civilistů a policistů. Jejich celkové ztráty se pohybují v desetitisících. Atentáty na irácké politiky jsou běžným jevem a Irák momentálně prochází novou vlnou únosů zahraničních pracovníků. Podle zdrojů americké armády se jí podařilo vycvičit přes 200 000 členů iráckých ozbrojených složek. Zeptáte-li se však amerických velitelů, kolik z nich je schopno operovat samostatně bez americké podpory, pak se jejich počet pohybuje kolem šestnácti tisíc. To je vzhledem k situaci v zemi naprosto nedostatečný počet.

Násilí paralyzuje rekonstrukci země. Řada zahraničních společností pracujících na obnovovacích projektech se z Iráku právě kvůli neutichajícímu násilí stáhla. Miliardy dolarů původně alokovaných na rekonstrukci musely být přesunuty do ministerstev obrany a vnitra spoluodpovědných za bezpečnost v zemi. Irácké hospodářství setrvává v katastrofálním stavu a těžba ropy se od konce války zvýšila jen nepatrně.

Pravdou je, že drtivá většina násilí probíhá hlavně v centrální části země s převážně sunnitským obyvatelstvem. Pravdou také je, že na jihu země, a zejména na severu, v relativně prosperujícím Kurdistánu, je situace až na ojedinělé útoky stabilní. Američtí vojenští inženýři se tu podílejí na 1 700 rekonstrukčních projektech od vrtání studen po opravy škol. Města jako Nadžaf nebo Násarija jsou dnes převážně pod iráckou kontrolou. Tato fakta však mohou být zavádějící. Zkušenost posledních dvou let naznačuje, že násilí se do pacifikovaných oblastí často periodicky vrací. Američané v této souvislosti hovoří o bublinovém efektu: zatlačíte-li bublinu na jednom místě, objeví se na druhém. Zrekonstruované objekty jsou navíc oblíbeným terčem sabotérů.

Tajná služba připravena

Jaké je tedy východisko z irácké krize? Existuje nějaké? Při jednom z rozhovorů v roce 2003 šéf americké armády generál John Abizaid prohlásil, že vojska nejsou odpovědí na řešení poválečné situace v Iráku. Dnes se ukazuje, že to byla prorocká slova.

Jedním z problémů je, že Iráčané vnímají okupaci Iráku jako okupaci světovou supermocí, která si může dělat, co chce, a která přišla do Iráku s cílem zmocnit se irácké ropy. Internacionalizace okupace by bezesporu pomohla. Pomohla by Američanům, ale hlavně by vytvořila dojem, že jde o opravdu mezinárodní bezpečnostní a humanitární operaci, jejímž jediným cílem je přinést stabilitu a demokracii do země, která byla po desetiletí terorizována a okrádána bezohledným diktátorem. To se však nestane. Poslat vojska do Iráku by mohlo být politickou sebevraždou pro každého evropského vůdce. Například nová kancléřka Německa Angela Merkelová, která v roce 2003 americkou invazi do Iráku otevřeně podporovala, během své volební kampaně a po svém zvolení opakovaně ujišťovala německý elektorát, že Německo svá vojska do Iráku nepošle.

Irák byl pod Saddámem Husajnem brutální diktaturou, jejíž bezpečnostní složky, zejména tajná policie muchabarat, měly absolutní kontrolu nad obyvatelstvem země. Tato struktura byla válkou značně narušena, nebyla však zničena. Podle výpovědí Iráčanů a podle evidence americké armády a iráckých bezpečnostních orgánů vychází najevo, že síť muchabaratu a jiných složek, jako například Saddám Fidájín, nadále existuje a stále terorizuje irácké obyvatelstvo. Slouží dnes však jinému účelu a jiným pánům. Situaci také zhoršuje fakt, že členové bývalého režimu, kteří přišli válkou o moc a o všechna privilegia, se budou snažit za každou cenu dostat zpět k moci a nezastaví se před ničím, aby zabránili pacifikaci a normalizaci situace v zemi.

Ty víš, kdo ho zabil

Všeobecně se předpokládá, že hlavním iniciátorem a vůdcem teroru v iráckých městech je Jordánec Abú Músab Zarkáví. Jako cizinec by však nebyl schopen v Iráku operovat bez rozsáhlé podpory iráckého obyvatelstva a bez sítě organizátorů. Řada těchto iráckých podporovatelů bezpochyby spolupracuje se Zarkávím a jeho skupinou dobrovolně. Z rozhovoru s Iráčany však často vychází najevo, že jsou ke spolupráci donuceni vydíráním. Scénář je jednoduchý: v noci se u vás doma objeví člověk a řekne vám, že musíte například převézt auto zaparkované někde v Bagdádu či Mosulu na udanou adresu. V autě pak mohou být schované zbraně nebo lékařské potřeby. Běžní iráčtí obyvatelé jsou také pod pohrůžkou nuceni schovávat ve svých domovech zbraně nebo se starat o raněné. Odmítnete-li, můžete přijít o život i s celou rodinou. Takovýchto případů dokumentují americká armáda a irácké bezpečnostní orgány celou řadu.

Podobně probíhá i verbování povstalců. Faktem je, že bezútěšná situace v zemi inspiruje rostoucí počet mladých Iráčanů k dobrovolnému připojení se k povstalcům. Řada jich je ale cílevědomě rekrutovaná. Verbování probíhá například na pohřbech iráckých civilistů zabitých při pumových atentátech nebo v krizové palbě mezi Američany a ozbrojenci. Jeden Iráčan z jižní čtvrti Bagdádu al Doura uvedl, že při pohřbu jeho bratra k němu přistoupil neznámý muž a oslovil ho: „Víte přece, kdo zavinil smrt vašeho bratra. Chcete jim to vrátit a bratra pomstít?“

Jak bylo uvedeno, Američané a irácké orgány se pravděpodobně správně domnívají, že takovéto vydírání a verbování je prováděno právě bývalými členy ozbrojených složek bývalého Saddámova aparátu. Často také vychází najevo, že Iráčané své trýznitelé znají, vědí, kde bydlí, ale mají obavy to oznámit z důvodů možného brutálního potrestání.

Špatná příprava

Sama kancelář prozatímního premiéra Ibrahíma Džaafarího nedávno vydala pětašedesátistránkovou studii, jež poukázala na neutěšený stav iráckých ozbrojených sil. Nezkušenost a nedokonalá připravenost nových iráckých bezpečnostních složek je pouze jedním z problémů. Irácké jednotky jsou často neadekvátně vybaveny. Řada vysoce postavených činitelů na ministerstvu obrany a vnitra je podezřelá z korupce a ze zneužívání moci.

Jaký dopad budou mít volby pro Irák samotný? Bude-li se historie opakovat, žádné velké změny pravděpodobně v brzké době nenastanou, což je tragédií zejména pro irácké obyvatelstvo. Iráčané jsou téměř tříletým konfliktem naprosto vyčerpaní. Při telefonickém rozhovoru z Bagdádu pětapadesátiletý inženýr Ahmed al Aní uvedl: „Nevím, jak dlouho se to dá ještě vydržet. Jen bojujeme o přežití. Volby jsou naše poslední naděje. Jestliže se situace nezlepší ani po nich, bude to opravdová katastrofa.“

Tragičnost situace nadále podtrhuje obrovský potenciál, který země má. Irák má obrovská naleziště stále dražší ropy. Iráčané jsou vzdělaný a pracovitý národ. Desetitisíce Iráčanů vystudovaly či studují na evropských a amerických univerzitách. S moudrou a nezkorumpovanou vládou se může Irák během několika málo let stát velmocí arabského světa. Tento scénář však momentálně není v ulicích iráckých měst ničím jiným než snivou hypotézou.

(kráceno)

(Respekt, www.respekt.cz)