Únor 2006

Mučení vězňů je výmysl

Jefim Fištejn

V dobách studené války používaly rozvědky pro diskreditaci protivníka takzvané dezinformační hry. Nějaká obskurní tiskovina cíleně vhodila dezinformaci (v bezpečácké hantýrce „dezu“) do mediálního prostoru. Smyšlený příběh zbudovaný na nějakém ověřitelném, ale nevinném faktu pak začal žít vlastním životem, až zamořil mezinárodní ovzduší. Z nejznámějších příkladů „dezy“ stačí uvést invazi mandelinky bramborové nebo vypěstování viru AIDS v laboratořích CIA.

Dnes jsme opět svědky takové globálně inscenované „dezy“. Jen hluchý a slepý nezachytil v posledních dnech zprávy o existenci kočovných mučíren provozovaných CIA na území Evropy.

Co lze najít ve spisech

V různých navzájem na sebe odkazujících zprávách tisku nebo evropských orgánů rýsují autoři pochmurný obraz hromadného unášení do ciziny, bezdůvodného zadržování a nelidského zacházení s lidmi v podstatě nevinnými, a to na základě pouhého podezření. To vše v rozporu s mezinárodním právem. Málokdo si však klade otázku, kde jsou ony desítky, ba stovky poškozených? Kde jsou svědkové? Žijeme přece v době, kdy i z té nejstřeženější šatlavy přicházejí docela výmluvné fotografie. Když „deza“ začíná zacházet na úbytě, přihodí se do mediálního prostoru lžidůkaz, který s obviněním nemá mnoho společného, leč posiluje celkové podezření.

Právě v předvečer návštěvy Condoleezzy Riceové v Německu se objevil bývalý vězeň americké hladomorny Chaled al Masrí, Kuvajťan s německým občanstvím. Než zažaloval bývalého ředitele CIA George Tenneta, byl nezaměstnaným v německém Ulmu. Novináři okamžitě vypálili salvu hněvivých filipik proti brutalitě „světového četníka“, aniž se namáhali nahlédnout do obžaloby. Tam by se dočetli, že al Masrího neunesli Američané, ale že byl zadržen makedonskými pohraničníky na letišti ve Skopji. Makedonští operativci na něm zapracovali po svém, když nalezli jeho jméno v seznamu hledaných teroristů.

Když byl předán Američanům, zahájil hladovku a byl krmen nuceně - to je také jediný bod, který proti CIA žaloba vznáší. Jenže praxe nucené výživy hladovkářů je běžná v naprosté většině zemí.

Nejvíc miloval KitKat

Sdělovací prostředky o závod citují informaci pocházející od ABC News, která zveřejnila seznam zemí, které na svém území údajně dovolily supertajná vězení CIA. Žádné médium však už z této webové stránky nepřebírá popis podmínek panujících v těchto žalářích. Udělejme to za ně.

Organizátor nejkrvavějších masových vražd, trestající dlaň Al-Kajdy Abú Zubejda, dostával prý pravidelně jogurt, ovoce, grilované kuřátko, telecí, zeleninu a rýži. Za spolupráci s vyšetřovateli měl nárok na dezert. Jeho nejmilejší laskominou prý byly čokoládové tyčinky KitKat.

Tomuto popisu kanálu ABC News jistě nemusíme věřit - ale proč pak věřit první části „dezy“? Ostatně, ctěný kanál dávno označil svá tvrzení za neprokázaná.

Tykají mi. Trpím

Ani právní aspekt senzace není tak jednoznačný. Přelety amerických letadel ani zřízení dočasných základen jakéhokoli druhu na cizím území neporušuje žádné mezinárodní normy. Ani usnadněná procedura vydávání osob podezřelých z terorismu a jejich přemístění do jiné země není novinkou. CIA k tomu pověřil svým dekretem prezident Bill Clinton v červnu 1995.

Někdo může namítnout - a co mučení? Konkrétních svědectví takových mučení je překvapivě poskrovnu a není čemu se divit: v prvním článku Konvence OSN proti mučení je totiž mučení definováno jako „každý čin, který vědomě způsobuje jiné osobě silnou bolest nebo utrpení, ať již fyzické nebo psychické“. Spousta nejrůznějších věcí může způsobit uvězněnému člověku psychické utrpení. Kupříkladu Dmitrij Karamazov ze slavného románu Dostojevského tvrdil, že ve vězení nejvíce trpí tím, že mu bachaři neuctivě tykají. Jasné definice kupodivu neexistují ani pro fyzické trýznění.

Jehly pod nehty. Ale sterilní

V diskusi o použitelnosti mučení je často pro názornost posuzována „situace tikající bomby“: vyšetřovatel ví, že mechanismus bomby už běží, ale neví, kde je uložena. Může použít „donucovacích prostředků“ vůči člověku, který to ví? Věhlasný liberální právník, harvardský profesor Alan Dershovits, formuloval drastický aforismus: „V takové situaci je přípustné třeba zapichovat jehly pod nehty, pokud jsou sterilizované.“ Dershovits má za to, že v případě „tikající bomby“ má být mučení nařízeno soudem. (Podle posledních průzkumů má jen 36 procent Američanů za to, že mučení není nikdy přípustné, a více než polovina Francouzů, Němců a Britů připouští použití „zvláštních donucovacích prostředků“ za jistých okolností. Na jejich straně je i masová kultura: na obrazovkách celého světa „dobří hoši“ Steven Seagal, Chuck Norris a další vytloukají pěstí doznání ze „špatných hochů“.)

„Situace tikající bomby“ je těžký právnický oříšek. Ti nejzkušenější znalci zákonů ji řeší asi takto: ano, vzácně se vyskytují okolnosti, kdy je v zájmu zachování lidských životů třeba porušit zákon. Není to však důvod k legalizaci vraždění.

Polští politici všeho druhu vyjadřují podezření, že dezinformační kampaň namířená proti prezidentu Bushovi a jeho administrativě byla určitými silami v Evropě pochopena jako příležitost přihřát si v předvečer důležitých evropských rozhodnutí vlastní polívčičku. Podezření bylo namířeno hlavně proti Polsku. Polsko se stigmatem holomka pomáhajícího katovi bude mít automaticky slabší pozici ve všech dalších jednáních Unie, ať už o rozpočtu, nebo o dotacích.

Povinností analytika je větřit za emotivními mediálními kampaněmi „dezu“.

(MFDNES)