Únor 2006

Podivné přátelství pana Šrjoděra

Luděk Frýbort

Dozněl v Německu volební tartas a partajní vášně utichly. Vláda velké koalice, dítko nechtěné, pracuje efektivněji, než se očekávalo, paní kancléřka Merkelová, třebaže se na rozdíl od svého předchůdce nevyznačuje charismatem od ucha k uchu, si vede zdatně a energicky, a všechno by se už málem vrátilo k zaběhlému normálu, kdyby se o nové vzrušení nepostaral odstoupivší kancléř, pan Gerhard Schröder. Neboli Šrjoděr, jak se mu říká na Rusi. Což, jak hned uvidíme, není bez významu.

Jsou země, kde by taková zpráva nevzbudila velkou pozornost: někdo ve vysoké státní funkci sjednal mnohamiliardový kšeft, načež za pár dní odstoupil a stal se šéfem dozorčí rady téhož kšeftu. Asi aby si nahrabal, usoudil by promptně občan té země, no bóže, takových je, proč by jinak kdo lezl do politiky, než aby si nahrabal, že. Ale Německo je v těchhle věcech zatím ještě zaostalé. Platí tam předpoklad, že mezi nejvyšším úřadem země a miliardovými kšefty leží jakási morální hranice, již slušný politik nepřestoupí. Nebo i politik neslušný, ne však natolik otrlý, aby mu nezáleželo ani na vlastní pověsti, ani na osudu jeho partaje, jejíž volitelnosti takto znamenitě uškodil.

Zrekapitulujme si krátce příčinu poprasku. Se svým ruským partnerem a přítelem znejmilejším panem Putinem sjednal Gerhard Schröder devět dní před spolkovými volbami smlouvu o stavbě podmořského plynovodu z ruského Vyborgu (Viipuri se nazývalo to město, neodpustím si připomenout, dokud je Finsku nezabral Stalin) k německým břehům. Všechno pak šlo jako když namaže, stavbou pověřená společnost North European Gas Pipeline Company se usídlila ve švýcarském Zugu, známém to daňovém ráji, jejím ředitelem ustanoven jistý soudruh Matthias Warnig, někdejší významný činitel východoněmecké tajné služby Stasi a rovněž Putinův přítel z dob, kdy dnešní vládce svaté Rusi ještě šéfoval drážďanské KGB, nu, a předsedou dozorčí rady kdo jiný než náš milý pan Schröder, tím časem už exkancléř. Což je ovšem střet zájmů, všech zájmových střetů futrál, jejž nelze přejít ohleduplným mlčením. Německem se rozlehl rozhořčený nesouhlas, jak z řad politické konkurence, tak i z páně Schröderovy vlastní partaje, tisk pak po řadu dní přinášel sžíravé komentáře, v nichž dostal svůj díl novopečený pan dozorčí přes roury i jeho moskevský arcipřítel. Kdo je však četl pozorněji, mohl vycítit, že jim cosi chybí; páni autoři se odvážili mnohého náznaku, ale shrnout všechno do jednoznačného závěru jako by se všichni styděli. Divné. Divné a zarážející v otevřené demokracii.

Proč se dopustil pan Schröder, liška z nejmazanějších, takové nehoráznosti? Pro odpověď si povrchnější pozorovatelé nešli daleko: inu, pro co jiného, než pro prachy. Byly řeči o nějakém milionu eur nebo kolik má obnášet roční salár takového dozorčího předsedy, nu, pro méně výnosnou prebendu už nejeden aktér politického divadla zahrál trapnou roli, i když dosud nikdo tak neomaleně jako pan Schröder. S tím by se dalo spokojit, kdyby ... ano, kdyby nebylo onoho podivného přátelství. Kdo v něm má hlavní slovo, kdo od koho rozumy bere? A je to vůbec přátelství? Člověk by hned neměl věřit politikům, jen co se začnou objímat a plácat po zádech; obvykle sledují ještě něco jiného, nevysloveného. Co? Neuškodí, pohlédneme-li zpět na vývoj zmíněného vztahu.

Ještě koncem devadesátých let vůdce německé sociální demokracie netrpěl záchvaty lásky k Rusku, ani neplýtval důvěrou v jeho vůdce. Veškerá pomoc zkorumpovanému obrovi je házením peněz do sudu beze dna, odmítl tehdy horlivost západních politiků, kteří se mohli přetrhnout nabízením finančních podpor mladé ruské demokracii. Svému předchůdci v kancléřském úřadu, Helmuthu Kohlovi, vytýkal lehkověrnost, s níž okázale plácal po bratrských zádech jistého Borise Jelcina; no no, netřeba hned zvát přítelem každého, jen co sovětskou rubášku na demokratickou přešije. Avšak už v zimě roku 2000 nastal obrat. Na pozvání nového kremelského vladaře přijel Gerhard Schröder do Moskvy, na saních spolu pojezdili, Vánoce dle pravoslavného ritu oslavili, a když se vrátil domů, byl jak vyměněný. Od té chvíle návštěva sledovala návštěvu, tu v Moskvě, tu v Schröderově domovském Hannoveru, samá láska byli ti dva, vydržet to bez sebe nemohli, a slůvka křivého mezi nimi nepadlo. Kdepak nějaká kritika řádů a zlořádů v ruské říši, natož pochyby či obvinění, ač by bývalo z čeho. Německá zahraniční politika se od základu obrátila, Rusko se zvolna, ale zřetelně stávalo jejím hlavním pilířem, až zlé huby - pomlouvační lidé každý vřelý cit nějak překroutí - hovořily o závislosti. Za přispění Francie, vždy ochotné oživit svůj latentní bonapartismus, tak z rmutu dějin vyvstala mocenská osa Moskva – Paříž - Berlín.

Nikterak nevadilo německému panu kancléři, že v ní jeho země hraje nevalnou roli jakožto ocásek jednak Ruska v jeho odvěkém imperiálním bažení, jednak Francie, poněkud směšně žárlivé na světově vůdčí postavení USA. Vůbec mu máloco vadilo, ani přiškrcování zbytečků demokracie na Rusi, ba ani řádění Putinových molodců v Čečensku jeho náklonností nepohnulo, hle, jak ohleduplné je pravé přátelství. Osa se pak nebývale upevnila, když americký kovboj započal své tažení proti Saddámovu Iráku. Slovo mír létalo povětřím jako za nejlepších časů Picassovy holubičky, než se přišlo na to, že jejími křidélky pohybovala KGB ... ale, ale. Snad bychom z toho neodvozovali nějaké souvislosti, vždyť dnes už není žádné KGB, je jen ruská bezpečnostní služba FBS, to je přece něco docela jiného. Proti válce a za mír!

Není nad to být pro mír, povím vám, už za Brežněva prostým duším takové zvolání stačilo. A kdyby se někdo přesto chtěl pozastavit nad poměry v putinské říši nebo dokonce zpochybňovat móresy jejího vůdce, Gerhard Schröder se milovaného přítele ihned zastal. Pan Putin je křišťálově čistý demokrat!, ozval se na jeho obranu. Divme se pak, že křišťálově čistý demokrat zadal tak věrnému příteli dozor nad stavbou plynovodu. Bídák, kdo by si o tom myslel něco zlého, jak stojí psáno na jednom podvazku.

Jenže lidem hubu nezacpeš. Nezastaví se u náznaků jako ta opatrná novinářská chasa, a domýšlejí se dál. Chci na tomto místě důrazně upozornit, že jen píši o tom, co po Německu roztrušují zlé huby, ne že bych takovým utrhačnostem sám věřil, ó nikoli, toho jsem dalek. Říkají zlé huby například, že mezi těmi dvěma nepůjde ani tak o nerozbornou družbu, jako spíš o vydírání. Neboť ruská říše těchto časů má pouze dvojí bohatství, na němž může stavět svou slávu a moc. Jedním jsou mohutná ložiska ropy a plynu, jež je možno rourami k západním trhům vést a draho prodávat. Naštěstí se cena těch produktů v posledním čase zmnohonásobila a rourami jako by ne černé, ale opravdické zlato teklo, i má slovanská říše, chvála Hospodinu, vystaráno.

Zlé huby zase všelijak kombinují a říkají, jestlipak zrovna tohle nemá být úkol pana vrchního dozorčího radního, dávat pozor a včas uplatnit svůj vliv, kdyby si někdo na Západě vzpomněl a chtěl se zbavit ropné závislosti třeba podporou jaderné energie nebo něčím stejně šeredným. Jen si stavte větrníčky, holoubkové! Druhé bohatství ... ale až se ve mně všechno příčí, co si zlé huby navymýšlejí. Prý že jakési archivy, co je nebožka KGB - jako by už nebylo po ní - po půl století pečlivě vedla a másla na hlavičkách zaznamenávala, aby měla na každého západního politika něco, kdyby toho situace vyžadovala. A taky že měla a má, aspoň na politiky starší generace, co ještě světové napětí uvolňovali, se sovětskými delegáty se po bratrsku hubičkovali, a přitom se do ledasčeho namočili. Ne nadarmo například německá strana CDU před pár lety celé vedení za mladší vyměnila, ani ne tak pro skandály kolem volebních fondů - říkají zlé huby - ale aby vydíratelnosti těch dědků kořínek uťala.

Jak že se takový politik, pravicový nebo levicový, mohl do vydírání namočit ... ti nejhloupější prý z idealismu a zdarma, že jejich srdce rudě bilo a dočkat se nemohli, až socialismus i v jejich vlasti zvítězí. Mívali o něm sice drobet odlišné představy, ale v nejhorším by se spokojili i s brežněvským. Jiné, idealismu prosté, mírová holubička sledovala, na okénko usedala, poslouchala a odposlouchávala, a jak politik nějakou nemravnost vyvedl - když nevyvedl, pomohlo se mu - hned s tím na komandaturu letěla; a teď služ a nekruť se, nebo na tebe všechno povíme, novinám, manželce, celému tomu hloupému Západu, co si na bezúhonnost potrpí. Třetí, nejchytřejší, nepotřebovali ani idealismu, ani nemravností, ale sloužili rudé říši, mrzko povědět, za peníze.

Jestli byli i tací, kteří se nedali zapřáhnout žádnou z uvedených metod - jistěže byli. Ale na výsledku moc nezměnili. Výsledkem je - máme-li popřát sluchu zlým hubám - série podivných příhod a nedůsledností v německé politice od předsametových časů až do dneška.

Vzpomínají si zlé huby, jak německé orgány po rozpadu rudé říše zlého staříka Honeckera honily, o jeho vydání usilovaly, a když ho dohonily - ne k soudu, ale šup! s modrým majáčkem na letiště a do Chile k dcerce. Nemocný je stařík, rodinné péče potřebuje. Nebo že stařík o ledačem věděl a vyžvanit hrozil? I kuš, hubo zlolajná!

A byl jistý soudruh Wolf, vrchní šéf Stasi, a byl i jakýsi Schalk-Golodkowski, také pěkný vejlupeček, oběma se proces chystal, chystal, ale neuchystal, jestli v Pánu neumřeli, dodnes ve svých vilách na Tegernsee sedí a dobře se mají. Že by také na tohoto a tamtoho demokrata milého něco věděli?

A byl vám to poprask, když pan ministr zahraničí Genscher, uvolňovatel napětí ze všech nejpřednější, zčista jasna všechny funkce složil, zajisté že ze zdravotních důvodů. Bylo zvláštní, jak na něj ty zdravotní důvody přes noc přišly, až se celá jeho partaj leknutím málem rozsypala. Sedal pak ve svém žlutém svetru na poslanecké židli a ústy nepohnul, ačkoli je umíval dobře otvírat, ale co byste chtěli od neduživého starce. Nebo snad ne zdravotní důvody, ale že na něj něco prasklo z těch dob, kdy mírové konference jednu za druhou vymetal a napětí uvolňoval?

Ale což, zapomenuto jest. Je věru s podivem, jak jen zlé huby jakousi paměť mají, kdežto hlavy státnické tak úlevně, smířlivě zapomínají. I v těch případech zapomínají, kdy levicový šotek s kdovíčím přispěním cosi upekl, aby zlým pravičákům stoličku podtrhnul, ale nepovedlo se a zlý pravičák by mohl šotkovi jeho techtlemechtle i divné kamarádšofty o hubičku omazat. Ale neomaže, raději volby prohraje, jak se už nejednou stalo. Že by se také něčeho styděl? Ale to pak, lidé milí, kdo se vůbec - tedy až na ty zlé huby - nestydí v krajích západních? Kdo všechno východnímu medvědáři na špagátku tancoval a kdoví, možná dodnes tancuje? Čeho výsledkem je vůbec evropská politika?

Jak by do toho mustru mohl zapadat pan exkancléř, co s takovou vřelostí vládci Putinovi kolem krku padá, až si na Rusi popularitu velikou a jméno Šrjoděr vysloužil ... zlolajné huby vzpomínají jeho mladých let, kdy byl radikálním vůdcem socialistického dorostu a proti kapitalismu náramně hřímal, k sousedovi za Labem samá vstřícnost býval, nezbytným partnerem ho zval, snad si tenkrát bacila uhnal. To víte, mládí ohnivé, rozumu nemá. Později, v zralém věku státnickém ... nu, ani tehdy vstřícnosti příliš neubylo. Mívalo Západní Německo takovou centrálu, v Salzgitteru, jestli si dobře vzpomínám, a tam hned zaregistrovali, jak se za ostnatou hranicí něco šustlo, bdělý pohraničník někoho se zdi sestřelil, orgánové nespokojence kriminálem protahovali ... a tu socialista Schröder hned, že to ne, takhle že bychom napětí neuvolnili, ještě bychom nezbytného partnera urazili, rovnováhu sil porušili, centrálu zavřít že třeba... A když ostnatá hranice padla, to bylo nějakého jásotu a radostného skákání, ale některým pánům jako by čelisti namrzly ... netěšil je ten dobrý konec? Nebo se lekali, že jim teď másélko na hlavě roztaje? Ale neroztálo, vida. Jako by se každý styděl jim je připomenout, čert ví proč.

No nic, kdo by se staral, co si povídají a nač vzpomínají zlé huby. Za svou maličkost jsem rád, že pan Šrjoděr teď bude dohlížet na ty plynové roury a místo něj že máme paní kancléřku Merkelovou, která se sice neumí tak po hollywoodsku zubatě usmívat, ale aspoň ob týden na Rus nelétá, vládci samoděržavnému kolem krku nepadá, křišťálovým demokratem ho nezve. Třebaže i ona jako by se dopovědět styděla. Bohdá se jí podaří kolečkem evropské politiky pootočit zpátky od všech os míru k bývalému stavu, kdy se vědělo, kde je Západ, kde Východ, s kým je radno při vší kritice společné želízko kout a koho si raději od těla držet, aby bacil nepřeskočil. Pámbíček jí dopřej dlouhou vládu, ne že by nad ni nebylo, ale že se snad během toho času povytrácí generace politiků osmašedesátníků, co za mlada na čísi vařené nudli tancovali, po ulicích běhali a proti zlému kapitalismu demonstrovali, později ve státních funkcích napětí uvolňovali a uvolňovali a přitom se do kdovíjaké síťky zapletli. A teď by se vyplést třeba i chtěli, ale nemohou, jelikož nejen staré lásky, ale ani staré síťky nerezavějí.