Únor 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ (Část 7)

Luděk Frýbort

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Indické fascinace

1. Hrst doporučení na cestu

»Co porád na té Indii máte? Tam nic není. Jenom úmorné horko, prach a nakažlivé nemoci.« (slon Jumbo z Poláčkovy knížky Bylo nás pět)

Ale vždyť já vím, milý Jumbo. Však i jiní mě varovali: nelez do té Indie. Ten tvůj seznam ještě malebně doplnili o zlodějnu, smrad, žebrotu, byrokracii, hmyz a jiné metly lidstva, řeknu ti, to úmorné horko se z toho všeho ještě dá snášet nejlíp. Jenomže to máš tak: největší část svých průšvihů si člověk způsobí sám. Hlavně tím, že nedbá dobrých rad a varování. Přitom mi jiní znalci zase tvrdili, že je Indie země fascinující, plná barev a té nejpravější exotiky, takže jsem musel udělat vlastní zkušenost, abych zjistil, že něco může být fascinující i otřesné zároveň; a že, málo platné, jen vlastní cestovatelskou zkušeností můžeš opravdu něčemu přijít na kloub. Ostatně poutník, který si vzal do hlavy, že prozkoumá aspoň v jednotlivých bodech ten náš kulatý a rozporuplný svět, prostě nemůže do Indie nelézt. Přišel by tak nejen o poznání kusu země, jaký se vyskytuje jen tam a nikde jinde, nýbrž také o značný díl poznání sebe samého. Svých vlastních kořenů, a to kořenů z nejpůvodnějších, nejdávnějších, nejzákladnějších. Neboť v půdě Indie tkví nejhlubší kořeny naší kultury, z ní vzešel, třeba oklikami, náš lidský typ a naše řeč i jiné věci, nad nimiž je třeba se zamyslet, aby člověk začal tušit, proč je takový, jaký je.

Řeknu ale rovnou, že něco zase nedovedu: nechat se fascinovat, aniž bych byl otřesen. Profiltrovat své zážitky tak, abych z nich to ohavné a nepříjemné vyloučil. Potkával jsem na své indické cestě lidi, kteří to dovedli; zrovna se do té fascinace pohroužili, takže jim všechna bída, špína, žebrota a jiné hrůzy nevadily. Snad že se jaksi vznášeli nad skutečností, schopní přijímat jen signály kladné a vznešené. Možná že to byli světci. Nebo pokrytci; to se někdy od sebe nesnadno rozezná. Osobně mám za to, že člověk podvádí jiné i sám sebe, když zamlčuje nedostatky země, o níž vypráví. Stalo se zvykem ostře kritizovat Ameriku, Británii, Německo a jiné takové končiny, země třetího světa však přeopatrně ošmajchlovávat; nuže, jsem přesvědčen, že se jim takto nikterak neposlouží. I těmto zemím, jako všemu ostatnímu na světě, je k nápravě především třeba kritiky. Mazáním medu kolem huby ještě nikdo na lepší cestu přiveden nebyl. Odpusťte mi, budete-li čísti z následujících řádků té kritiky spíš víc a medu mazání nemnoho.

Kdyby vás však, poutníci zvídaví, přes všechna varování přece jen někdy napadlo vydat se do Indie, mohu vám na cestu nabídnout hrst doporučení. Horko, jak praví slon Jumbo, je tam pořád, ale v čase tak kolem listopadu přece jen slušně snesitelné. Asi jako u nás ve vydařeném létě. Monzunové lijáky už jsou pryč, postupují od severu k jihu a počátkem prosince už opustí i sousední ostrov Srí Lanku neboli postaru Cejlon, o němž se také ještě na svém místě zmíním.

Nedobře je poutníku samotnému; zejména že se neuchrání před kapsáři a jinými šizuňky, aniž může vlézt do moře a koupat se, jelikož by se pak pravděpodobně neshledal se svými svršky. Osvědčila se mi čtyřčlenná parta dobrých, na cestách zakalených přátel, které jen tak něco nerozhází. Je to ještě parta skladná, která se vejde do jednoho auta, vlakového kupé i jinam, a přitom už svým počtem odrazuje různé temné postavy. Ostatně: těch postav není v Indii třeba se příliš bát, leda ve velkých městech, kde už je lid zkažený, na bohy a příští zrození nevěřící. Všude jinde se shledáte sice s nesčetnými dotěry a dolezy, ale nepřepadne vás nikdo. Mávat plnou peněženkou v povětří se ovšem nedoporučuje. Nechat si ji čouhat z kapsy rovněž ne.

Na paměti mějte fenomenálně rozbujelou indickou byrokracii, jíž není na světě rovno, a mějte všechny své doklady v pořádku. Kdybyste se kvůli nějaké nesrovnalosti museli obrátit na indické instance, veselí z toho nebudete. Peníze si vyměňte hned na letišti, jelikož všude jinde z toho kouká mnohahodinový obřad. Nemusíte jich měnit tolik; Indie je země levná, kde se i český poutník může rozšoupnout. Což je dokonce i radno. Nerozšoupnout se je sice možno též, znamená to ovšem smířit se s řečeným již prachem, špínou, rámusem, šváby, krysami a jinými radostmi. Někteří znalci tvrdí, že v Indii vystačíš se sto dolary na měsíc, zahrnuje v to hotely, stravu, veškerou dopravu i almužny žebrákům; to je ovšem dobré pro askety, hledající moudrost v chudobě a odříkání. Osobám normálnějším takovou skromnost doporučiti nelze.

Dejte si do pořádku zuby a vůbec hleďte, abyste nemuseli v Indii vyhledávat lékařskou pomoc. Když už, tedy v misijních špitálech, vedených sestřičkami. Nakažlivým chorobám se spolehlivě vyhnete prostou hygienou a zásadním odmítáním čehokoliv nepřevařeného, nepropečeného, neoloupaného. Od úrazů na indických silnicích vás ochraniž Šiva. Z obávaných injekcí, profylaktických očkování a jiných nepříjemností stojí za úvahu pouze ochrana proti malárii, tetanu, případně ještě posílení odolnosti vůči žloutence. Moru ani cholery není nutno se bát, i když noviny o nich občas píší. Při drobnějších potížích neváhejte užít indických léků, jsou velmi účinné, i když interiér lékárny třeba neodpovídá vašim představám o tomto zařízení. Doma si ale nezapomeňte koupit ušní ucpávky; neboť mor ani malárie vám na nervy pravděpodobně nepůjdou, věčný indický randál však dozajista. Nepodceňte tuto radu a nedomnívejte se, že trochu toho rámusu nějak vydržíte. Jde o zbláznění.

Kam se v Indii vydáte, do toho vám mluvit nemíním. Neoplýváte-li zrovna volným časem v rozmezí aspoň půl roku (ale na tak dlouho se zase nevydává vízum), beztak ji celou neobsáhnete. Při zběžném pohledu do školního atlasu to třeba tak nevypadá, ale Indie je země obrovská, jedenačtyřicetkrát větší nežli veškerá říše česká. Při průměrné rychlosti všech indických dopravních prostředků, která, dělej co dělej, nepřevýší 25 km za hodinu, je to na pováženou. Můžete se rozhodnout pro indický sever, ale pak neuzříte tropický ráj Keraly, drávidské chrámy v Tamilsku i jiné skvosty; rozhodnete se pro jih, ale musíte oplakat Himáláje, Tádž Mahal a Radžastán, ze všech zemí indických tu nejindičtější. K nápodobě mé vlastní cestovní trasy nikoho nenabádám.

Nicméně sděluji, že jsem se rozhodl pro jih, o němž též budu nadále vyprávět. Mezi jiným proto, že dle některých zpráv prý na indickém jihu panuje o něco menší zmatek než na severu. Ti, kteří jih navštívili, naopak věří, že zmatek je přece jen snesitelnější na severu, takže si můžete vybrat. Prozkoumáním mapy však lze zjistit, že se Indie k jihu zužuje a vzdálenosti tudíž nejsou tak třeskuté, což může být dobrým důvodem k rozhodnutí pro ten jih. Ale ať jedete na sever nebo na jih, v obojím případě si užijete.

2. O bráně Indie a jejích radostech

Najednou se vlak zastavil a jeden pán od dráhy zařval strašlivým hlasem: »Indie, vystupováát!« Pročež jsme každý uchopil svá zavazadla, vystoupili jsme a byli jsme v Indii. (Karel Poláček - Bylo nás pět)

No. Třeba tak řve pán od dráhy, ale mohu dosvědčit, že v letadle, přistávajícím na bombajském letišti, letušky neřvou. Zato jedva se aeroplán zastavil, naplnil se podivným puchem. Něco jako škvařící se hadry, hořící pneumatiky, k tomu odstáté pomyje a mnoho dalšího. »Aha,« děl jeden znalec. »To jsme příliš prudce přistáli, letadlo škrtlo kolečky o zem a připálila se guma.« Leč znalec se mýlil. Nižádná kolečka se nepřipálila, nýbrž nás ovanul odér Indie, který nás ve více či méně koncentrované podobě již neměl opustit. Když přistál u indických břehů Vasco da Gama, vítala ho prý vůně hřebíčku, skořice, kardamomu a dřeva santalového; musím bohužel sdělit milovníkům tropického kouzla, že se tento stav radikálně změnil. Avšak na indické vůně přijde řeč ještě častěji. Kdepak, nikdo nemusí řvát - Indie, vystupováát. To se pozná podle čichu.

Proč veškerá letadla z Evropy šmahem přistávají v tak nelidskou předranní dobu, ví asi jenom sám Brahma. Nejspíš aby si přišli na své bombajští hoteliéři, kteří člověka na tu hodinku pošlou dřímat někam mezi neustlané pohovky, ale vyberou si nocležné za celý den. Na indické poměry dost mastné, dlužno říci, nikde v Indii není tak draho jako v Bombaji, zvlášť když poutník ještě není poměrům zvyklý a přistoupí bez odporu na všechny nestydaté požadavky a bakšiše. Za cenu, jakou v Bombaji zaplatí za jednu noc v dusné, temné, nevlídné a neuklizené díře, může o pár set kilometrů dál rozkošně ložírovat půl měsíce. Ale nechce-li zůstat do rána na ulici, nezbývá nic jiného. Vysoké bombajské ceny prý pramení ze skutečnosti, že sem s oblibou jezdí na výlet a za nákupy šejkové a jiní naftoví zbohatlíci z protilehlé Arábie. Aby zabránili rozkolu v domácnosti, berou si na cesty i celý harém; tu není divu, že hotelové kapacity nestačí a ceny ubytování stoupají.

Když už jsme u toho: jeden takový harém jsem vám měl příležitost spatřit na letišti o čas později, když už se arabský velmož zase chystal domů. Sestával z obsáhlého hejna utahaných ženštin, kolem nichž obíhal a semo tamo je postrkoval hemživý chlapík. Vím z mayovek a jiné literatury, že o harémy pečují eunuchové, což však nemohu vzhledem k té zběžné obhlídce potvrdit. Jinak ale mohu zodpovědně prohlásit, že běžná představa harému jakožto rozkošné sbírky překrásných dívek je přinejmenším přehnaná. Zdá se, že šejkům je jedno, jaké zboží v harému mají, hlavně že ho je hodně, jelikož to dodává vážnosti. Inu, proti gustu ... za svou osobu jen pravím, že se bez tohoto druhu vážnosti obejdu. Rovněž jsem po zhlédnutí harémové domácnosti dospěl k rozhodnutí, že raději na islám nepřestoupím.

Jinak toho v Bombaji mnoho k vidění není, jelikož je to město dost mladé, svými dějinami nesahající dál než do devatenáctého století. Zato město obrovské, neustále rostoucí, už prý má kolem šesti milionů obyvatel, i když nevím, jak je může někdo spočítat. Původně stála na jeho místě jen bezvýznamná rybářská vesnice, ale Britové, hledající vhodný přístav pro svou koloniální říši, ocenili její vhodnou polohu a učinili z ní to, čemu se dodnes vznosně říká Brána Indie. Tu bránu lze skutečně v samém středu města uzřít: je jí špalkovitá stavba v ozdobném britsko-indickém stylu, hledící svým průčelím do šíře Indického oceánu. U ní za dřevních časů přistávaly plachetní koráby, aby se navracely do Evropy obtížené nákladem koření a jiných pokladů. Dnes již nepřistávají, neboť by se sem nevešly. Zato se kolem ní shromažďuje pestrý a povykující dav výletníků, prodavačů všeho možného, zaklínačů hadů, žebráků, povalečů a obejdů, vytvářeje i na indické poměry značný rumrejch. Bombaj prostě je, jak příručka praví, město z celé Indie nejrušnější, nejdynamičtější, nejprůmyslovější a nejobchodnější...

Některým těm bombajským nej- rád věřím. Že je to město nejdynamičtější ... aby ne. Zapamatuji si tento krásný výraz, až budu někde potřebovat elegantní opis pro chaos babylónský, pro změtení apokalyptické, pro hemžení, pobíhání, bláznění, strkání, vytřeštěné kličkování, řev a jek, v němž snad nějaký účel a řád je, ale je pravděpodobně nutno se v Bombaji narodit, aby člověk pochopil jaký. Návštěvníku, přibyvšímu čerstvě z té naší mdlé Evropy, jenom přechází zrak a jektají zuby. Mimoto začne dostávat indické nervy. Ten termín jsem si nevymyslel, jen převzal z románu Louise Bromfielda, a to byl nějaký znalec Indie. Jeho hrdina občas začíná dostávat vztek, třesavku, záchvaty prchlivosti, chce se mu něčím praštit o zem nebo někomu vyrazit zuby, a tu si říká: »Musím se vzpamatovat. Dostávám indické nervy.« Když jsem Bromfieldův román četl, nedovedl jsem si pod pojmem indické nervy nic představit. Nyní již dovedu. Zajisté je Indie plná tajemství, záhad, brahmínské moudrosti a jiných takových věcí, za nimiž sem houfně táhne takové to mladší, vlasaté a onáušnicované publikum; ale hlavně je plná jevů, pro něž se našinci chce vyskočit z kůže. Jsi-li nervů nepevných, nejezdi do Indie, ó poutníče.

Nemalou zásluhu na zmíněných indických nervech mají vlastnosti bombajského uličního provozu. Ne že by se nějak zvlášť lišil od vlastností provozu celoindického, ale je ho hodně a v zhuštěné podobě. Znám provoz istanbulský či římský, jež jsem do té chvíle pokládal za vrcholy dopravního zmatku; nyní již nepokládám. Proudy aut na istanbulské ulici, všelijak se proplétajících a konajících bravurní manévry, vypadají sice hrůzyplně, ale vystrčíš ruku, směle vkročíš do té vřavy a přejdeš bez poškození ulici, protože turecký řidič jezdí sice krkolomně, ale ohleduplně. Řidič indický je nad pěší i jinou chamraď povznesen. Vůbec je indický člověk rád nad někoho povznesen, má-li nad koho; a evropský návštěvník učiní dobře, vynasnaží-li se nebýt chamradí. Na indickém úřadě se tomu ovšem nevyhne. Ale o tom na jiném místě.

Složkami bombajského provozu jsou: autobusy, pestře omalované náklaďáky,taxíky, motorikši zvané tonga (skútry s boudičkou a v ní sedadlo pro dva cestující), motorky, mopedy, kola, káry tažené voly, káry tažené Indy, jiné pojízdné živnosti, krávy, bůvoli, prasata, psi a kozy a na konci toho seznamu i chodci. Jimi jsou převážně nabízeči rozličného zboží, vrhající se pohrdajíce životem střemhlav do vřavy ve chvílích, kdy skomírající provoz přinutí vozidla k zastavení. Totéž činí žebráci, mnohdy i beznozí či bezrucí; pokud je čemu se divit, tedy skutečnosti, že navzdory všemu je vidět poměrně málo přejetých.

To všechno ještě ovšem není vylíčení té pravé bombajské uliční scény. K veškerému změtenému kličkování, křečovitému předjíždění, bezohlednému zatlačování těch, jež je možno pokládat za chamraď (tedy osobní auto vůči nákladnímu, motorikša či motorka vůči osobáku, cyklista, chodec a pes vůči všemu), se ještě nade vším vznáší jediná měnivá, leč neutuchající kulisa troubení a jiného randálu. Indický řidič troubí, aby na sebe upozornil ty výše postavené, aby odtroubil stranou ty méněcenné i jenom tak, aby houkačka darmo nezahálela. Týýýt-týýt-tydydydy-tydydy-týýt, mačká klakson, ať se pohybuje zmatkem bombajské ulice nebo liduprázdnou krajinou. Zažil jsem indického řidiče, jemuž se porouchala houkačka; jakživ jsem neviděl bezradnějšího člověka. Pochopitelně: ozývá-li se nepřetržité troubení ze všech úhlů všehomíra, tu si účastníci provozu i pěšáci, ba i ti psi na tu okolnost brzy zvyknou, čímž ztrácí na účinku. Aby se účinek obnovil, pořídí si Ind houkačku výkonnější, nejlépe tlakovou; a když i tu mají všichni a troubí jako k ohni, nezbývá než namontovat rámusidlo ještě pronikavější a ještě ... ušní bubínky hrozí protržením a hlava třeští, třebaže nejsem migrénový typ. Kdo miluje decibely, povím vám, přijde si v Indii na své, ani nemusí chodit do diskoték.

Ale ani to ještě pořád nic není. Představa indického provozu i veškeré atmosféry země by byla neúplná, kdybychom zapomněli na smrad. Čpavý a dusivý puch, prýštící z tisíců špatně seřízených a věky vyčvachtaných motorů, smrad černý, bílý i modrý, splývající v jediný, stěží průhledný, vše zahalující slzotvorný opar. Kdo absolvuje jízdu taxíkem do města a zpátky k hotelu (jiných městských prostředků nechť se vystříhá, dokud se nesžije s veškerou indickou rázovitostí), bude ho hlava bolet, oči pálit, bude vykašlávat černé chuchvalce a nezbaví se představy svých plic jako černé, sazemi a dehtem vysmolené, rakovinnými zárodky se hemžící jeskyně. Jeden den zcela stačí. Jak ti lidé v tom mohou žít trvale ... ale já vlastně nevím, jak dlouho žijí. Anebo si zvykli. Možná že se nám tu vytváří nový lidský druh, který bude časem k bezporuchové životní funkci potřebovat svou vezdejší porci dopravního smradu, nejlépe toho modrého, ten čpí nejvydatněji.

Ó Šivo! My troubové u nás na Západě se snažíme vyvíjet spalovací motory čisté a ještě čistší, aby ani mikrogram motorových zplodin neunikl do ovzduší zbytečně. Ob rok jezdíme k přísným kontrolám, vybavujeme své vozy drahými katalyzátory, komplikujeme si život nesmlouvavými normami a předpisy a ještě nám je to všechno málo, ještě si děláme zlé svědomí ze svého znečišťování ovzduší, a jsou slýchat i hlasy, že lidstvo zhyne, nezanechá-li západní svět svého automobilismu dočista. To indickým lidstvem žádné takové svědomí nelomcuje. Vesele jezdí, smrdí, túruje, plyn prošlapuje (aby ten krám na křižovatce nezdechl), ovzduší zamořuje, o životním prostředí či ozónové díře ani neslyšelo, a když třeba i slyšelo, nic si z toho nedělá. S životním prostředím ať se peklují potomci, já žiji dnes.

Panuje velká starost o třetí svět a hledají se cesty, jak mu pomoci z šlamastyky: to já, prosím, bych o jedné dobré cestě věděl. Chce-li už ten náš první svět nějak vydat své přebytečné miliardy, navrhoval bych nestavět nikde v Indii či v jiných čertech ďáblech ocelárny, přehrady a další výdobytky, z nichž beztak málokdy co kloudného pojde, nýbrž nechat za ně třetímu světu seřídit motory. Ty, co se pro celkovou sešlost seřídit nedají, vyházet a nahradit z evropských šrotišť, neboť i ta jsou ještě hotový výkřik ekologické nezávadnosti. Tak by bylo pomoženo nejen třetímu světu, nýbrž i veškerému ovzduší této planety.

Chtěl bych někde číst opravdu objektivní čísla o tom, kolik ze světového znečištění způsobujeme veškerým svým průmyslem a dopravou my, svědomí si dělající, a kolikanásobně víc se o něj zaslouží země druhého, třetího i dalších světů svou netečností, nezbytným produktem chudoby. Taková Bombaj, pravím, vydá za dvacet New Yorků nebo třiapadesát Paříží; a to ještě v ní dohromady neexistuje soukromá osobní doprava. Snad tu a tam některý bohatý obchodník či státní úředník, tu a tam motorka, ale osmadevadesát procent veškerého smradu obstará dle mého skromného odhadu doprava veřejná a nákladní. Bohové asi vědí, proč tady nedopustí zvýšení životní úrovně; kdyby tak ještě třeba i jen každý dvacátý Ind měl mít soukromé auto... Sem zaměřte své objektivy, reportéři lační drásavých záběrů lidského nerozumu, vedoucího k zpustošení životního prostředí!

I když on se celý ten smrad, ryk a blázinec vyfotografovat nedá. Ani úplně popsat, jak právě zjišťuji. Ke všemu bylo ještě celé to ježdění po Bombaji celkem k ničemu a podnikli jsme je pouze za účelem potvrzení zpáteční letenky. Nevím, k čemu je ten starobylý a celý den zabírající obřad nezbytný v tomto počítačovém věku. Ještě si obstaráme jízdenky na vlak, a příštího dne, chvála Bohu, už tento horký a páchnoucí Babylon opustíme.

Koupit si lístek na dráhu ... to se ti řekne, milý poutníče. Dráha je státní podnik a jakožto taková je v Indii zabalená do pletiva byrokratických okolků jako bourec morušový do svého kokonu. Lístky se vydávají na nádraží Victoria terminus, a opravdu, nenese ta budova své jméno nadarmo; duch královny Viktorie jako by se jí ještě vznášel nad střechou. Stavba náramná a v té indické bezvýraznosti i pěkná, velkolepá a přitom vkusná, jako i jiné velkolepé veřejné budovy z časů britské koloniální správy. Kolonialisté možná zemi vykořisťovali, o to se nechci hádat, ale dokázali ji přitom i vybavit sítí dodnes fungujících zařízení včetně výstavných správních budov v speciálním britsko-indickém stavebním slohu, nikoliv špatném pro oko.

Ovšem britští sáhibové stavěli indické dráhy, silnice a jiné věci pro podstatně nižší počet obyvatel. Když koncem čtyřicátých let balili svá koloniální fidlátka, mělo území dnešní Indie zhruba 250 milionů duší. Dnes, po půl století, je duší miliarda a nezdá se, že by jich chtělo ubývat. Když to tak půjde dál, bude se tu za další půlstoletí těch duší hemžit, ohleduplně počítáno, kolem čtyř miliard, za sto let šestnáct miliard... Než zanechme pochmurných propočtů. Skutečností zůstává, že co stačilo za lordů místodržících, nestačí již dnes naprosto. Vlaky jsou vyprodané na dny a týdny dopředu, noviny otiskují seznam spojů, v nichž ještě jsou volná místa, pročež by si evropský cestovatel, nemohoucí týdny čekat, ani neškrtl. Naštěstí na něj správa indických drah myslí a zřídila speciální turistické kvóty. Stoupneš si tudíž do jedné nekonečné fronty a čekáš na přidělení té kvóty. Časem na tebe dojde řada, i vypíše a oštempluje úředník za přepážkou mnoho rozličného papíru; takto vyzbrojen si stoupneš do jedné z asi třiceti jiných předlouhých front, neboť vydat jízdenku rovnou už s tou turistickou kvótou by odporovalo indické úřední obřadnosti. Vystojíš-li tak hodinku či dvě, nadejde poledne, úřednictvo zašoupne přepážky a odebéře se na déletrvající oběd. Tak to jde dál, vztekej se nebo nevztekej. Jsi v Indii; a když se ti to nelíbí, neměl jsi sem lézt. Buď ještě rád, že cestuješ z konečné stanice, kde se aspoň ty kvóty vydávají. Jak se lze legálně dostat do vlaku někde uprostřed trati, si neumím představit.

Ostatně, radosti vlakového cestování mají i svou užitečnou stránku. Připraví poutníka aspoň zčásti na vše, co ho cestou čeká později. Nedokáže-li se obrnit hroší kůží trpělivosti, ba přímo fakírské netečnosti, bude se vztekat často a vydatně.

3. Cesta předpeklím do Bidžápuru

...obyvatelstva tam byla ukrutná síla, lidé chodili sem i tam, byli čokoládově zbarvení a děsně rychle mluvili indickým nářečím. (Karel Poláček - Bylo nás pět)

S tím děsně rychlým mluvením to, nutno uznat, pan Poláček trefil. Nevím, jaká jsou indická nářečí na severu, ale jihoindické jazyky se vyznačují tím, že jim chybí dlouhé samohlásky, takže posloucháte-li rozhovor, slyšíte neustálé - rebarbora-rebarbora-rampepurda-erteplata-ratatata. Mimoto ti lidé melou hubou velmi rádi a nepřetržitě, ani na chviličku tu klapačku nezavřou, i naskýtá se poutníku jazyka neznalému záhada, o čem si to pořád mají co povídat. Obvykle mívám ve zvyku se předem aspoň trochu naučit řeči země, do níž cestuji, ale tentokrát to nebylo proveditelné. Jednak že pro řeči jménem máráthí, kannada, malájalam, telugu či pro tamilštinu stěží seženeš učebnici nebo aspoň nějaký slabikář, jednak že učit se pěti jazykům naráz je prostě nad mé síly. Musím říci, že mi ta obvyklá znalost dosti chyběla. Pořád jsem měl dojem, že se ti čokoládově zbarvení a děsně rychle mluvící lidé na mne nějak domlouvají, a jistě jsem se leckdy ani nemýlil. Aspoň pokud šlo o ceny a vůbec o peníze.

Cesta vlakem z Bombaje do Bidžápuru náleží k mým nejotřesnějším životním zážitkům. Nejen že obnáší bezmála tři sta kilometrů, což je pro indický expresní rychlovlak, řítící se v průměru dvacítkou, záležitost značně dlouhodobá. Nejen pro to nepohodlí ve vagónu sice první třídy, leč s komfortem nepředčícím český dobytčák. V něm aspoň bývá volněji. Jaká musí být třída druhá, ani nechci vědět. Nejen pro ty davy protahujících kramářů, žebráků a jiných dolezů. Nejen proto, že mi hned v Bombaji na nádraží ukradl jeden úhledný gentleman videokameru, byla to moje chyba, měl jsem vědět, že každého úhledného a úslužného gentlemana je radno okamžitě hnát svinským krokem, prsty pryč od mého zavazadla, obejdo, nebo ti pazoury urazím...

Ale svět z oken vlaku bývá ponurý. Domy a města se k cestujícímu staví svou zadní, šedivě oprýskanou tváří, a to nejen projíždíme-li například Libní; ani v zemích západních nelze takový pohled počítat k nejutěšenějším.V Indii pak... Doporučuji každému, kdo si myslí, že jím už nic nemůže otřást, aby si dopřál cesty vlakem na úseku mezi Bombají a Púnou. Však také v mém cestovním průvodci stálo, že cestující v Indii zažije kulturní šok. Ten šok by souhlasil. Jestli též kulturní, o tom by se dalo mluvit.

Dostavil se mi nejpozději na jmenovaném úseku železnice, přičemž netvrdím, že by byl v Indii jediný. Kde Bombaj končí, je těžko říci; někde domy přejdou do venkovského osídlení, vlak rachotí nádražími měst, z nichž tak každé páté mám na mapě, ale především je celá trať hustě a bez přerušení lemovaná slumy. Co takový indický slum je, nepředstaví si ten, kdo jej neviděl a především necítil. Srovnání ve světě hned tak nenajdeš. Jsou známé slumy jihoamerické, sestávající z prkenných chatek někde na stráni za městem; je-li kolem trochu tropické zeleně, nevypadá to ani tak zle, třebaže vstup se nedoporučuje. Viděl jsem proslulé jihoafrické townships, z nichž některé - Soweto třeba - bývaly oblíbeným předmětem hněvu, dokud ještě bylo svatou povinností západních sdělovacích prostředků rozkacovat se nad ohavnostmi apartheidu; i byl jsem poněkud překvapen, naleznuv jednoduché, ale úhledné domečky, v jakých by se s pocitem štěstí usadil mnohý český nemajitel bytu. Inu, člověk nemá hned věřit všemu, co stojí v novinách.

Slumy indické vedle toho ... nevím. Snad by se pro ten jev mělo vynalézt nějaké jiné slovo. Nějak lépe vyjádřit tu příšernost. Představte si ... kdyby se někde nastlalo na fůry špinavých hadrů, starých pytlů, rozervaných zbytků igelitových plachet, suchých palmových listů, klacků, kusů starého dehtového papíru a jiného podobného materiálu. Do toho kdyby se vypustil nějaký obrovský krtek nebo spíš krysa, aby ty hromady natřásla a nadělala v nich chodeb a dutin. Takových fůr aby se všude vyklopilo na desítky kilometrů daleko. Aby se hojně zavlažily nikoli vodičkou nebeskou, nýbrž výkaly, močí, špínou, hnilobou. Aby se pokryly vysokou vrstvou odpadků, hnijících slupek, umělé hmoty rozličného druhu, papíru, cárů a hadrů, černého šmíru, bláta, prachu. Po kotníky, po kolena, po pás. Pro zpestření biotopu aby mezi tím pobíhaly prasata, krávy, psi, slepice, havrani, krysy. Nakonec pak aby přišli lidé a usídlili se v těch děrách.

Člověk, to zní hrdě, sdělil lidstvu jeden velikán, teď honem nevím který. Tušil bych, že velikán nikdy nejel vlakem z Bombaje do Púny, protože by si svůj výrok asi odpustil. To, co se tady kolem nabízí k vidění, naprosto nezní hrdě. Člověk. Na vedlejší koleji dřepí těch člověků celá nekonečná řada, hnědé zadky vystrčené nad vodní stružku, a konají svou ranní potřebu. O deset metrů dál lidské ženy nabírají z téže stružky užitkovou a patrně, nedivme se ničemu, i pitnou vodu. Děti se v tom myjí a cachtají, tamhle si jeden výrostek docela čistí zuby, namočí v stružce prst a jezdí si s ním po chrupu. Krajina se halí v úděsný smrad, v němž se snoubí produkty té ranní potřeby se vší ostatní hnilobou a s odérem černého, beztvarého, olejovitě bahnitého maglajzu. V hadrových slujích a děravých přístřešcích polehávají a posedávají lidské postavy. Bůh ví, čím se přes celý den zabývají. Bůh ví, čím se živí. Bůh ví proč. Existují prostě, v existenci stejně hodnotné jako to černé prase, co tamhle přerývá horu odpadků; to aspoň má nějaký cíl.

Ať se do mne třeba teď pustí všichni ti, kteří hovoří o důstojnosti lidského života. O jeho nenahraditelné ceně, o neopakovatelnosti každého jedince, o tom, proč a jak stojí každý lidský život za to, aby byl vážen a všemi prostředky zachraňován. Nevím. Při tomto pohledu ztrácím jistotu, že každý lidský život především stojí za to, aby byl vůbec žit. O nějaké důstojnosti vůbec pomlčím. Bylo by to tvrzení směšné, kdyby člověku tváří v tvář té příšernosti mohlo být do smíchu. Ó básníku, zde jsi měl být, když jsi tvořil své líčení pekla! Jen skřípění zubů není slyšet žádné, v tom ses trochu zmýlil; asi že lidská přizpůsobivost si dokáže zvyknout i na peklo. A to prý ještě nic není; v okolí Kalkaty má takhle žít na sto milionů lidí. Sto milionů! Ó božebožebože.

Rozum s úvahou jsou tady v koncích stejně jako všechny navyklé, kulturní ušlechtilostí prodchnuté postoje. V takové chvíli spíš převládne pocit. A ten pocit ... připadám si sám sobě jako bezectný padouch, já vím, že těm lidem tamhle za tratí nemohu ani za groš pomoci, i kdybych se celý rozdal, ale měl bych s nimi aspoň mít soucit. Měl. Ale zjišťuji, že jej v sobě nedokáži nalézt. Místo něj se mě zmocňuje ošklivost, již neumím přemoci. Hnus nad bytím tvora, jenž nese jméno člověk. Je mi, darmo se tomu bráním, je mi, jako bych se díval na jakési nepochopitelné červy, svíjející se v puchu a rozkladu. Tohle tedy ... tohle tedy je dno lidské existence, nedůstojné a bezcenné jako peklo samo. Mnozí krasoduchové s nevšední zálibou malují obrazy konce lidstva, k němuž dospěje narušováním přírodní rovnováhy a ničením životního prostředí, a to, ovšemže, na tom zlém a zvráceném Západě. Ptám se, jaká rovnováha byla narušena tady. Jaké prostředí tu bylo zničeno. A jestli ten úpěnlivě přivolávaný konec lidstva už dávno nenastal, prozatím podél železniční trati Bombaj - Púna. Nebyl-li zde už překročen práh, za nímž návrat není možný a následuje sestup ... radši nevědět, kam až. Asi že už byl. Chtěl bych někde vidět naději, ale nevidím. Zvlášť ne v lidumilných, leč bezmocných gestech. Tím méně v omluvném růžovém lakování.

A když už jsem se takhle rozjel, odvážím se ještě dál. Ošklebuji se tady nad hloubkou lidské bídy, že ano, ale zpíval bych jinak, říkáte, kdybych sám v té hrůze dřepěl,ze stružky pod kolejemi vodu bral. Jinak bych si svého živůtku vážil, o bezcennosti nemluvil. Já vím. Pokusil jsem se tedy rozlousknout jadérko i této otázky. Bylo tvrdé a hořké, ale rozžvýkal jsem si je poctivě. Pravím po dobrém a zdráhavém uvážení: kdyby mi pro mé četné špatnosti indičtí bohové v příštím životě přisoudili existenci v lejnech a v hnilobě za bombajskou dráhou, prosím tímto, abych byl nějak ohleduplně utracen. Nestál bych o takovou existenci nikterak. Snad nemám práva hovořit o ostatních, ale pro svou osobu bych ji považoval za bezcennou. Ach ano, už jako bych slyšel odsudky a přísná nabádání, slova o hodnotě lidského života ... ale jděte se nejdřív projet vláčkem bombajáčkem, ušlechtilí duchové. Pak nabádejte.

Nu, nechme toho. Musel jsem nějak své duši tu hrůzu z kožichu vytřepat, víte. Mluvme teď o něčem utěšenějším, třeba o indickém venkově. Před Púnou slumy vymizí, trať šplhá do kopců, Západní Gháty to jsou, jak se ještě pamatuji ze školního zeměpisu. Rozeklaně skalnaté, ale dost holé. Zřejmě nebyly holé vždy, tu a tam ještě trčí osamělý strom nebo se rozkládá druhotné křoví, jaké se rozrůstává, když lidé vyhubili les. Mohla to být pěkná, malebná krajina, takhle někdy před padesáti lety, dokud ještě ty skalnaté kopce pokrývala džungle. Jenže džungle nemá šanci tam, kde se počet lidí za půl století zečtyřnásobuje a všichni potřebují dříví na topení a pastvinu pro svou kozí i ovčí havěť. Nu, pastvina už také dopastvinovala, na tom kamení se už neuživí nic. K spálení snad ještě něco ve křoví je. Prozatím, na nějaký ten rok. Pak... Ale o pojem pak se indický duch nezajímá.

To rovina za horami je už veselejší, aspoň nic nepřipomíná, že tu také někdy bývala ta chudinka příroda. Kolem se rozkládají pěkná, dobře obdělaná pole, hlavně cukrová třtina, kukuřice, proso a všelijaké zeleniny. Objevují se vesničky, sice chudobné, ale čisté a úhledné, jak jiný je to svět nežli ten úděs bombajského předpeklí. Chudoba sama o sobě ještě není tak hrozná. Ono se dá žít velmi prostě a přitom důstojně; teď teprve vidím rozdíl mezi důstojností a nedůstojností života. Rozdíl tkví v naději, v tom, že si člověk sám svou existenci vytváří, že vidí výsledky svého snažení, že na sebe a na své okolí dbá. Že nežije beze smyslu a bez účelu.V polích se pracuje, musí to být dost dřina, obdělat tohle všechno, když jediný výrobní prostředek je krátká motyka, jejíž želízko svírá s topůrkem ostrý úhel. Bylo mi divné, jaké výhody může mít tenhle všeindický nástroj, protože kopat s ním lze dost svízelně, až mě poučil jeden archeolog. Žádné výhody. Tak prostě vypadá motyka v Indii od pradávna a nic se na tom měnit nebude. Ve starší době kamenné používali tehdejší pralidé ke kopání jeleního parohu; nu a spodní, silná větev parohu svírá s kmenem týž ostrý úhel, jaký lze dodnes zřít na indické motyčce. Jaká to síla tradice, dobrý Bože, jaký nehybný konzervativismus, který přes všechny nevýhody dokázal uchovat formu toho nářadí po celé desetitisíce let! I taková je Indie. Živé muzeum způsobů tak dávných, že historií zaznamenané dějiny tvoří jen poslední úsek toho nekonečného času.

Den se nachyluje, když vystupujeme v Solápuru. Měli jsme zde vlastně přestoupit na další vlak do Bidžápuru, ale už máme indické železnice tak akorát, pročež necháme jízdenky propadnout a koukáme sehnat nějaký soukromý povoz. Než se tak stane, je už tma. Kdesi za Solápurem probíhá hranice, opouštíme indický stát Maháráštra a vstoupíme do státu Karnataka. Na jeho severním pomezí se nalézá Bidžápur, o němž se praví, že je to město malebné a výstavné. Agra indického jihu, prý. Až na to, že Agra se svým Tádž Mahálem nechybí na žádném prospektu, kdežto Bidžápur je poměrně neznámý. Nu, ukáže se. Bylo by už pomalu na čase vidět i něco pěkného, smyslům libého a ducha povznášejícího. Zatím tomu bylo spíš naopak.

4. O kamenné pohádce a divech indických silnic

»...naše město má od nepamětných dob ty nejlepší styky s Indií a naše obyvatelstvo s národností indickou víží již od časů Přemyslovců nejpevnější pouta přátelství.« (Karel Poláček - Bylo nás pět)

Ježto nevím, o které město a o kterou z indických národností přesně jde, mohu si o tom myslet své. Jedno se ale Indii musí nechat: třebaže na jedné hromadě všude žije těch národností a jazyků nevýslovná míchanice, k tomu ještě děsná hromada kast, obyčejů a náboženství, nepanují zde žádné bosenské poměry. Nebo snad právě proto. Kdyby se měli ti všichni mezi sebou ještě ke všemu nesnášet, vyhubili by se už před tisíciletími. Po vypuknutí nezávislosti došlo sice k značně vražedným konfliktům včetně násilného vyhánění obyvatelstva - nač že to zase narážím, říkáte, ale kdepak. Jinde se lidé vyháněli, u nás odsunovali; to je ovšem něco úplně jiného. Ostatně v Indii zdaleka nebyli odsunuti všichni cizáci ani jinověrci. Pročež, přibude-li poutník do města Bidžápuru, ovane ho atmosféra neklamně islámská, třebaže je to islám ještě pořád dost indický a kromě muslimů (poznají se podle takové bílé, pletené čepičky) zde žije i nemalý podíl hindů.

Trochu jsem tu indickou snášenlivost přecenil, nepřešlo ještě ani sedm let a už se to zase pere. Hindové zapalují muslimské krámy, přepadají autobusy, muslimové jim to oplácejí a ještě přidají něco navrch, aby si odvěký nepřítel nevyskakoval. Naděje ve zmoudření lidstva se nenaplnila, co se jím zdálo být, prokázalo se jako pouhá přestávka v řetězu vzájemných pomst. Stačila jiskra militantního islámu, vykřesaná bin Ládinovými mudžáhidy, aby zanítila týž oheň nenávisti u hindů, a tak dále a tak stále dokola ve věčném tanci náboženského bláznovství. Jestli jednou skončí ... sotva. Indie bude šťastná, dožije-li se za pár roků nějaké přestávky. Leda by jednou s obojími rozkohoutěnci zatřásla pohroma, která by jim dala zapomenout i na jejich slavné a svaté pranice. Pravda, není to nikterak vyloučeno. (Květen 2002)

Mezi patnáctým a sedmnáctým stoletím býval Bidžápur hlavním městem mocné říše, jíž panovali králové z rodu Adil Šáha. Ti se dle tehdejšího zvyku usilovně mydlili s vládci říší okolních i mezi sebou navzájem, ale ještě jim zbylo dost energie i prostředků, aby přeměnili své sídlo v sbírku velkolepých mešit, mauzoleí a královských hrobek. Jejich pohádkový půvab a dokonalost si nezadají s proslulým Tádž Mahalem; i nevíš, máš-li se jim obdivovat pro jejich mohutnost či zas pro filigránskou jemnost a vkus, jimž rovných nenajdeš ani v Indii mnoho. Slohu těch staveb se říká indo-saracénský, a je to nádherný výsledek splynutí ducha persko-arabského s duchem indickým. Pakli co v duši poutníka vyvolá pocit pohádkovosti z Tisíce a jedné noci, nejsou to ani stavby arabského Orientu, ani přebohaté chrámy hinduistické, nýbrž právě tyto skvosty indicko-islámské architektury. Jmenujme z nich aspoň Golgumbaz, mauzoleum uprostřed krásného parku, jež pro sebe a svou rodinu nechal zbudovat vládce Ibrahim Adil Šáh. Jeho kupole má být - po Svatopetrském chrámu v Římě a Svatopavelském v Londýně - největší na světě. Není vyloučeno, že v ní je k slyšení i třetí největší řev na světě, ne-li dočista první. Kupoli totiž opřádá pověst, že její dokonalá akustika dokáže umocnit i nejtišší zašeptání a promění je v mnohohlasou ozvěnu, což pochopitelně chtějí vyzkoušet stovky návštěvníků, hlavně dětí. Jelikož tiše zašeptat není v souladu s indickým mravem, tedy řvou. Akustika zde asi musí opravdu být parádní, ani jsem ji nemusel zkoušet, stačila mi už na schodech.

Pro svou osobu stavím však na první místo náhrobek královny Tádž Sultana, nalézající se za západním okrajem Bidžápuru. Co mu snad chybí na mohutnosti, to vyrovná svou vyváženou dokonalostí, spanilou elegancí. Nadto se zde vybírá nepatrné vstupné, což způsobuje, že objekt je prost obvyklých vyvolávačů, nabízečů, žebráků a vnucovačů. Klid je až neskutečný, poutník se může procházet v okouzlení samoty, jakou nenajde na památných místech Západu. Dokud mi někdo neukáže něco ještě pohádkovějšího, zůstává mi kamenným zhmotněním snu. A ještě mnoho jiného lze spatřit v Bidžápuru a jeho okolí, naštěstí je motorikša prostředek laciný a všudypřítomný, patnáct rupií sem, patnáct tam, za celodenní ježdění po městě stovku (1 rupie = asi 0,75 Kč), i stačíš všechno bystrým tempem objezdit za den či za dva: mohutnou mešitu Džami-i-Masdžid, hradby, bronzový kanon Malik-i-Majdan, prý také ... teď už nevím kolikátý nejobrovštější na světě. Dost pohádkové nádhery a dějinné slávy na nevelké a za hranicemi Indie neznámé město.

Dobře bylo v Bidžápuru; a nyní nastává otázka, kudy a jak dál. Trasa by byla jasná: k proslulým i méně proslulým skalním chrámům Badami a Pattadakal, k ruinám královského města Hampi a pořád dál k jihu kolem chrámů Halebid a Belur až k samému městu mahárádžů Majsúru. Jde spíš o to jak. Je toho kolem šesti set kilometrů a při pomyšlení na indický vlak vyskakují jednomu pupínky na pokožce. Autobusem to prý není o moc lepší. Ale nemusí-li člověk koukat na rupii, lze si zahrát na bílého sáhiba a najmout si auto. Ve čtyřech osobách to konečně nevyjde tak nejdráž, i když nás samozřejmě ošidí jak majitel auta, tak onen jediný anglicky hovořící muž v širém okolí, který ten luxus zprostředkuje. Teprve časem se poutník naučí být tvrdý ve smlouvání a prohlédnout četné obchodní triky, nedat si vnutit dohazovače a zaplatit pouze to, co je nutné. I tak to vždy ještě bude podstatně víc, než kolik by za stejnou službu dal domorodec. S tímto cenovým rozdílem se lze smířit, pokládáme-li jej za osobní rozvojovou pomoc, ostatně účinnější nežli veškeré s mnohým potřásáním státnických rukou sjednané programy, jelikož na rozdíl od nich plyne do domácího hospodářství přímo, a ne filtrem vše pohlcující státní byrokracie.

V jednom ale, což uvádím pro výstrahu budoucím cestovatelům, se indickému autodopravci povolit nesmí: ostře je nutno odmítnout jeho naléhavou žádost, že pro cestu tak dlouhou nutně potřebuje náhradního šoféra (second driver). Potřebuje ho především k tomu, aby s ním během celé cesty nepřetržitě žvanil; řídit ani nemusí umět. Nejen že byste z toho neustálého brebentění dostali motolici; nejen že byste mezi sebou nemohli prohodit slůvka sami; nejen že by milý second driver samozřejmě zabral nejlepší místo; hlavně by hlasitě a výmluvně přispěchal řidiči na pomoc, až dojde k neshodám. A k těm dojde, jak je Šiva nad námi.

Pokud by se čtenáři zdálo, že o indických dopravních poměrech bylo již řečeno dost, může následující řádky přeskočit. Avšak cestovatel, potřebující dostat se nějak z místa na místo, je nikterak přeskočit nemůže. Začněme tedy automobilem: byl nám s jistou pýchou představen indický výrobek značky Ambassador, čerstvě povysvařovaný, takže se bylo možno kojit nadějí, že za jízdy podlahou nevypadneme. V zavazadlovém prostoru se sice rozlévala louže nafty, jelikož palivové vedení bylo netěsné a nádrž uzavřená kusem igelitu, ale v Indii nesmí být člověk příliš háklivý; rance se dají nastrkat do plastikových pytlů, takže k nim ty mastně páchnoucí tekutiny nemohou. Pneumatiky zářily leskem veškerých vzorků prostého, hladkého povrchu. Zpětná zrcátka chyběla, a brzy se ukázalo proč; míjejí-li se vozidla na úzké silnici, ponechavše si mezeru dvou milimetrů, žádné zrcátko to dlouho nevydrží. Okna se nedala buď vytáhnout, nebo zase spustit, netěsnostmi vrzavých dveří vnikal prach, avšak řidič a majitel té nádhery, stojící pyšně vedle, ohlašoval úsměvem od ucha k uchu, že je nad podobné drobnůstky povznesen. »Model 1962, sir,« hlásil sebevědomě. Nu, řekněte: není to záruka kvality a provozní jistoty? Když ten vehikl nadskakuje po indických necestách už přes třicet let, proč by se měl rozpadnout zrovna pod námi? Který západní automobil vydrží tak dlouho, přitom za podmínek daleko solidnějších? Našinec se po deseti dvanácti letech začíná rozhlížet po vhodném šrotišti, a v Indii zatím...

Našinec totiž svůj vehikl ošetřuje, myje, leští, závady starostlivě odstraňuje, ale jedno neví: že vehikl má duši. A že nad jeho jsoucnem bdí sbírka bohů, kterýmžto je před započetím jízdy třeba obětovat květinový věnec a zapálit vonnou tyčinku. Je-li tento úkon doplněn ještě sepnutím rukou a krátkou modlitbou, nemůže se už nic stát, to je nad všechny pojišťovny. Podle všech zákonů logiky a pravděpodobnosti by indická silnice musela být poseta troskami čerstvých vraků a krev by po ní musela téci potokem, ale viděli jsme během celé své indické pouti jenom asi tři bouračky. Nepochybně proto, že jejich aktéři opomněli před jízdou zapálit bohům vonnou tyčinku.

Na rozdíl od jiných končin světa si nelze v Indii půjčit automobil jinak než s příslušným šoférem. Je to ustanovení moudré. Nejen že se šofér vyzná v náladách a lstech svého vetchého kostitřasu; hlavně by evropský změkčilec už po prvním kilometru na indické silnici poznal, jak je řízení vozu potěšení pochybné, nervy drásající a životu nebezpečné. Sotva jsme pronadskakovali z bidžápurských ulic ven, už to začalo. Pozor, ježíšmarjá! Tady se proti nám řítí vysoce naložený, do stran se kývající náklaďák, a ten náš řidič nic, jede přímo na něj a ještě se při tom pitomě usmívá ... uhni přece! Ženské vzadu ječí hrůzou, já divoce sešlapuji neexistující brzdu, teď přijde čelní náraz ... prásk! Ale vida, žádné prásk; když jsem se vzpamatoval, minuly se oba vozy jakýmsi zázrakem a před námi se vinula už zase jen stužka úzké, děravé, zbytky dávných pokusů o asfaltování pokryté indické silnice.

Pevná povaha si zvykne tak za týden. Slabší nejspíš nikdy. Za ten týden zmužilý cestovatel zjistí, že silniční chaos má svá pravidla, i když dost jiná, než jakým se učíval v autoškole. Že dopravní situace, z nichž by v Evropě koukala jistá bouračka první třídy, se v Indii vždycky nějak rozpletou, vyřeší, v nejhorším se v poslední setině vteřiny stane zázrak. Co je v úpadkových západních civilizacích řešeno složitým systémem vyhlášek, nařízení a pokut, to v Indii vyřídí nadpřirozená moc a domluva mezi šoféry. Někde je to dáno hierarchií vozidel: autobus se přece nebude uhýbat nějaké dodávce. Není-li hierarchický stupeň zřejmý, vysune se z okénka hubená hnědá ruka a činí rozličné pohyby. Prsty se buď svírají a rozvírají směrem nahoru, jindy dolů, tu zas celá dlaň opisuje kruhy či osmičky, a indický šofér už ví, co má dělat. Ty posunky mohou znamenat: jeď, já tě pustím ... nebo: nepleť se mi tady a uhni ... teď nepředjížděj, já tě nechám, až bude místo ... na každou dopravní situaci existuje nějaký posunek. Spolu s ranní úlitbou bohům je to záruka celkem bezúrazového provozu, ačkoliv se na první pohled může zdát, že tvá poslední hodinka udeřila. Našinec bohům neobětující a indické silniční posunčiny neznající by ovšem nepřežil prvních pět kilometrů.

Jen jednu představu je nutno velmi radikálně opustit: naši západní zásadu demokratické rovnosti - já pán, ty pán. Pánem na indické silnici je ten větší a těžší. Demokratická rovnost není domovem ani v jiných končinách světa, ale snad není prostředí, jemuž by byla tak zcela cizí, jako indické. Indie sama sobě udělila titul největší demokracie světa ... chacha. Povrchní demokratický rituál, možná. Pod ním se skrývá společnost tak hluboce rozdělená na pány a kmány, na povýšené a ponížené, že toho není ve zbytku světa obdoba.Nicméně se hrůzného trnutí člověk zcela nezbaví nikdy. Zejména v autobuse, kterýžto zaujímá v silniční hierarchii stupeň nejvyšší, a jezdí tedy nejďábelštěji. Hrůza dosahuje vrcholu, projíždí-li vesnicí, již si nikdo nesmí představit jako idylický obrázek evropského venkova s husami a kapličkou na návsi. Indie je země přelidněná, a je to znát. Obec protínající silniční úsek bývá zaplněn lidstvem jako na dobře navštíveném fotbalovém zápase, krom toho se davem proplétají cyklisté, krávy, volské i ruční káry, psi, hejna dětí. Autobus se do toho všeho bezohledně vřítí svou nejkosmičtější rychlostí za zběsilého troubení; i čekal bys, že se za jeho koly potáhne krvavá brázda bezduchých těl. Ale ono zase nic: každý v poslední chvíli lehounce uhne, že bys papírek neprostrčil, dav se rozptýlí stranou, všechno se za mocné pomoci bohů nějak vyřeší.

Velká rychlost z toho ovšem nevyplývá; navzdory veškeré bravurní krkolomnosti večer zjistíš, že jsi zase neurazil víc než těch sto padesát kilometrů, dělej co dělej, a ať jedeš čím chceš. Jsou-li mezi tím vsunuty prohlídky chrámů a jiných pamětihodností, ještě mnohem méně. Na indických silnicích by rychlosti o něco vyšší mohlo dosáhnout leda vznášedlo.

Původ těchto tepen tkví v šerém dávnověku, a když ne v něm, tak aspoň v éře britské koloniální vlády. Od těch dob se pouze flikují. Děje se to takto: vznikne-li kde díra, dostaví se k ní časem polonahý mužský s plechovou mísou na hlavě. Plechová mísa - může mít tak pět litrů - obsahuje štěrk, nabíraný z roztahané hromady již zmíněnou paleolitickou motyčkou. Štěrk je, mísa za mísou, překlopen do díry; když je plná, přikvačí jiný mužský s kbelíkem a štětkou a štěrk omatlá asfaltem, čímž vznikne oblý kopeček. Jelikož je děr i kopečků mnoho, podobá se takto ošetřená silnice zmenšenině měsíční krajiny, přičemž krátery v ní představují díry dosud nezamatlané. Krajnice jsou ovšem ponechány svému osudu, aby bylo kam při vyhýbání spadnout, přičemž výškový rozdíl mezi povrchem vozovky a krajnicí činívá i přes metr.

Procesí postav s mísami štěrku na hlavách budí v západním návštěvníku beznadějný dojem Sisyfovy práce, takže si klade otázku, čím to, že tisíciletá indická civilizace dosud nedospěla k vynálezu kolečka a lopaty. Ale nesmíme myslet tak západně a racionálně; s lopatou a kolečkem by práce sice šly nejmíň desetkrát rychleji, ale kam pak s těmi všemi pracujícími? Kde by vzali své životní jistoty, he? Poučte se, vy draví kapitalisté, kteří v sobeckém zájmu o co nejhospodárnější provoz zcela opomíjíte otázku sociální. I v té Indii by se ovšem dalo po stránce životních jistot ledaco zlepšit; jistě by bylo ještě mnohem sociálnější a ještě mnohem víc lidí by našlo zaměstnání, kdyby místo těch plechových mís nosili štěrk v hrsti. Což tímto předkládám k uvážení.

Racionálního myšlení však není prosta ani Indie, což se projevuje v mnohoúčelovosti silnic. V představě tupomyslného Evropana slouží pouze dopravě; ale účelů může být víc. Například takový výmlat. Jiní národové mají od toho mlátičky nebo aspoň cepy, ale v Indii se proso či rýže ve velkých hromadách naveze na silnici. Celý den se přes to nechají přejíždět auta, takže večer už jen zbývá všechno přesít a je vymláceno. Jinak ještě silnice slouží ke kopání hlubokých a rozsáhlých jam, které jsou v noci ponechány svému osudu. Spadneš-li do některé, natvrdlý automobilisto, můžeš si za to sám; měls dávat pozor. Opravuje-li řidič náklaďáku svůj povoz uprostřed silnice - což je poměrně často - obestaví místo opravy žulovými patníky, jež za tím účelem vozí prozíravě s sebou. Ukončiv opravu nechá kameny stát, neboť je již nepotřebuje, to dá rozum. Našinec by se děsil představy, co když do takového opuštěného patníku někdo najede, ale zde se neděsí nikdo. Také, kupodivu, nikdo nenajíždí.

Mohlo by se zdát, že mnohá desítiletí nadskakování po měsíčním povrchu, každodenní pády do hlubokých jam a jiná protivenství nemůže žádná technika vydržet. Jak která, ale indická vydrží. Uvažuji, zda bych si příště neměl nechat dovézt auto značky Ambassador, nějaké zánovnější, dvacetileté; ale když ono to všechno asi funguje pouze na svaté indické půdě a pod ochranou mnoharukých bohů. Kde bozi nestačí, i do opravny ovšem zajeti možno; a dosvědčuji, že co v nás na bohatém Západě budí děs představou čtyřmístného účtu, to spraví nemajetný indický řidič sáhnutím do levé kapsy. Klokotavý řev uhnilého výfuku by mi například v Německu byl předzvěstí finanční ztráty ve výši dobrých osmi set marek; v Indii se rozklepe kus plechovky, uhnilé místo se jím obalí, vsune do tlumiče, vše se svaří parádním přístrojem na karbid, a celá operace obnáší třicet rupií, neboli asi tak dvacet kaček českých, přičemž se na práci podílelo, čumily, žebráky a psy nepočítaje, aspoň deset lidí. Indické opravárenství - náš vzor, západní hamižníci!

5. O bozích a moudrosti věků

Středověká indická království žila po způsobu nálevníků: rozpínala se a smršťovala, vysunovala chapadla a zase je stahovala, měnila tvar, štěpila se a spojovala, v rychlém sledu se rodila a hynula, aniž by nám dnes bylo zcela jasné k čemu a proč. Patrně v odvěkém omylu králů i národů, že jsme jaksi tím bohatší nebo šťastnější, čím větší kus území chapadlem obchvátíme, k svému třaslavě nálevničímu tělu připojíme. Což ovšem nebyla mánie pouze indických vládců; dodnes můžeme na četných příkladech studovat tento myšlenkový pochod i jeho výsledky. Nu, sláva a chlouba pomíjejí, ale hlavní města zaniklých říší trčí i nadále z indické krajiny a je jich náramná spousta. Někdy se dožila našeho času jako uprášená venkovská městečka, jindy z nich život vyprchal a jeví se nám v podobě rozlehlých zřícenin. Téměř pokaždé, když přijdete k nějakému troskami chrámů a paláců bohatě vybavenému místu, dozvíte se, že stojíte v bývalém hlavním městě té či oné indickým čertem již dávno vzaté říše.

Někdy se nalézají v místech neobyčejně pěkných. Jihoindické vnitrozemí není žádný skvost krajinné krásy, avšak dávní rádžové a sultáni si z něj dovedli vybrat to nejhezčí. Především potřebovali vodu, silný pramen nebo ještě lépe jezero, aby z něj mohli zbudovat čtvercovou nádrž, sloužící k projížďkám obřadních bárek, rituálnímu mytí, koupání posvátných slonů a jiným toho druhu účelům. Okolí pak muselo být dobře skalnaté, aby bylo z čeho vytesávat chrámy. Místo jménem Badami těmto požadavkům vyhovovalo, takže je za své hlavní město vyvolili králové z rodu Calukyan, jejichž čas je v indických dějinách vymezen 4. až 8. stoletím. Indické dějiny ovšem sahají do časů ještě mnohem dávnějších, souběžných se starými civilizacemi středomořskými; ale na rozdíl od nich po sobě nezanechaly stavebních památek. Indičtí bohové si až do pátého století po Kristu vystačili buď zcela bez chrámů, nebo s chrámy dřevěnými či z jiných pomíjivých materiálů; teprve calukijské krále osvítila idea zbudovat bohům příbytky trvalejší. O to ale krásnější. Poctivě řečeno především krása, mnohotvárnost a nepředstavitelné bohatství umělecké výzdoby indických chrámů stojí za to, aby se poutník do této často velmi problematické země vydával; všechno ostatní bych, pokud jde o mě, dovedl postrádat. Ovšem když už ... pravím vám, že veškeré památky západních civilizací, všechna antika, gotika i jiné zázraky se mohou jít schovat před nepředstižitelným vzorem staroindických staveb.

V Badami a v několika okolních lokalitách najdeme kamenné památníky jihoindické architektury z nejstarších. Dvojí je s podivem: kde se hned a od prvního začátku ta stavební a sochařská dokonalost vzala. Jako by se chrámoví architekti a kameníci v Badami, Aioli či Pattadakalu ničemu nepotřebovali učit, nic zdokonalovat, žádné tvůrčí zkušenosti po věky shromažďovat, nýbrž slezli ze stromů a hned se dali do tesání ozdobných sloupů, reliéfů, soch, ornamentů, postav bohů, bohyň a bájeslovných zvířat, na jejichž absolutní dokonalosti už není co zlepšit. Někteří badatelé, jak jen někde uzří obzvlášť veliké kameny dovlečené na stavbu svatyň nebo najdou nevysvětlitelné čmáranice, hned uvažují o zásahu zelených pumprlíků ze vzdálených galaxií; to já bych byl v pokušení takto jednoduše vysvětlit onu zničehož nic se vzavší dokonalost prvních indických chrámů.

Druhým důvodem k podivu je, kam se to všechno podělo. Jací pumprlíci způsobili, že po vší té tvůrčí vynalézavosti, umělecké dokonalosti, přejemném vkusu i řemeslném fortelu nezůstala v dnešní Indii ani stopa. Poslední stavební památky, před nimiž lze v uchváceném úžasu postát, jsou někdy z osmnáctého století; pak už nenásledovalo až na nějaká ta anglicky solidní nádraží a správní budovy nic. Pokud současný Ind pocítí potřebu zřídit stánek svým bohům, je to všemu umění i vkusu holý výsměch. Uplácá cosi z betonu a ze sádry, omaluje to co nekřiklavějšími barvičkami, a bozi se mohou nastěhovat. Což nezůstává výsadou hindů; viděl jsem na jihu Indie křesťanské svatyně vyvedené v nevkusu tak strašném a neumětelstvím tak žalostným, že kdyby Bůh nebyl nanejvýš milostivý, musel by do toho praštit prvním hromem, který by měl po ruce. A když takhle odbývá samotné bohy, co pak lze říci o stavbách, jež Ind zřizuje pro sebe. Jsou všelijaké typy měst na tom božím světě, od měst například italských, prodchnutých atmosférou omšelé aristokratičnosti, až po kovbojsko-sousedská městečka amerického venkova; ale nic není tak uprášeně jednotvárné jako město indické, pokud se v něm nenachází nějaký ten starý chrám. Plác-plác, tady kus betonu, tamhle rezavý plech, papundekl, drobet se to natře, olepí se to řvavými reklamami, hlavně filmovými - a je to, dalšího usilování netřeba. Dokud to nespadne, dá se v tom přežít. Jakéstakés přežití je zřejmě hlavním a snad jediným důvodem lidské existence, v nějž vyústila veškerá tolik obdivovaná indická moudrost.

Přičemž tu ona vysoká moudrost a filozofická zralost bezpochyby bývala, stejně jako dokonalost umělecká, jenže se kamsi vypařila. Skrytou v symbolice soch a reliéfů ji můžeme nacházet podnes, pokud nás do ní někdo zasvětí. Je to zasvěcování dosti složité, jelikož nejen indických bohů, nýbrž i jejich manželek, synů a jiného příbuzenstva jsou celé regimenty, nadto má každý bůh několikero rozličných vtělení, v nichž je rovněž nutno se vyznat; dál je tu symbolika bájeslovných zvířat, o pestrost pečují i podivné kombinace, kdy se dva bozi rozříznou napodél a slepí navzájem, čímž vznikne tvor půl žena, půl muž, půl Višnu, půl Šiva. Jméno takového zplozence je Harehara. Ale při vší složitosti učenlivý poutník pozná, že z celého toho politbyra jsou jen tři bozi, kteří nějak stojí za řeč. Brahma je z nich sice nejvyšší, ale do ničeho se neplete, takže je dosti opomíjen. Dva zbylí jsou Višnu a Šiva. Višnu je ztělesněním života, rozvoje, principu konstruktivního a plodivého; Šiva naproti tomu je bůh zkázy a zániku, ztělesnění principu destruktivního. Evropský myslitel by asi řekl, že prostě jde o protikladné symboly dobra a zla; ale to by se myslitel náramně mýlil. To naši bohové jsou dobří a milosrdní, buď splňující naše přání a pečující o naše blaho, nebo trestající nás za rozličná pochybení. To my, lidé Západu, chápeme dění světa jako zápas dobra se zlem, přičemž dobro nakonec musí zvítězit, i když to s ním občas vypadá všelijak. Náš Višnu je prostě Šivovi morálně nadřazen. Evropan je přesvědčen, že destruktivní bůh Šiva je tu jakýmsi omylem a že by všechno bylo lepší bez něj. Mnozí už také vědí, jak to zařídit.

Moudrost starých indických filozofů byla jiná. Hlubší, odvažuji se říci. Dobro i zlo jsou jí dvěma paprsky téhož světla, sbíhajícími se v nekonečnu. Principy konstrukce a destrukce si navzájem neodporují; Višnu musí být v rovnováze se Šivou, aby svět mohl fungovat. Aby cosi vzniklo, musí stejný objem čehosi jiného zaniknout. Jak vidíš, dědečku Darwine, vývojový princip naprosto není tvým vynálezem. Jenže my, osvícení lidé západní, se o vývoji sice ve škole učíme, ale jinak na něj moc nedáme, důsledky pro své konání nevyvozujeme. Mnohem lépe se nám líbí dobrotivý Višnu, pročež ho ze všech sil prosazujeme. Ty síly jsou značné; moderní člověk disponuje mnoha prostředky, jimiž dokáže nemilého boha Šivu zatlačit do kouta a rovnováhu zhoupnout v prospěch toho, co se mu zdá býti dobrem. Svou moderní medicínou, svými zásadami sociálními, svým vědeckým pokrokem. V Indii už lze zřít výstražné výsledky snahy o vítězství dobra na každém kroku, třebaže bylo úmyslem dosáhnout výsledků právě opačných. Nic naplat, zatlačený Šiva se zase všemi dírami cpe zpátky v podobě přelidnění a v důsledku toho též katastrofální bídy, beznaděje, bezdůvodností tak mnohé lidské existence i značné destrukce morální. Že přijde čas, kdy bozi nerovnováhu obou principů s velikým rámusem srovnají, je už cítit ve vzduchu.Jenže takováto moudrost je příliš složitá a přístupná jen nemnohým. Také poněkud nepříjemná. Dobrala se principu fungování světa, a ten je dosti jiný, než jaký by si človíček na ulici přál. Proto v něm nezanechala podstatnějších stop.

Navzdory vší hluboké filozofii dosáhl hinduismus ze všech náboženských systémů výsledků nejhubenějších; prostý pohled do indické skutečnosti ukazuje, jaké jsou. Moudrost a filozofická hlubina vyústily do povrchního obřadnictví; posvátné texty se odříkávají a myslí se přitom na peníze. Služebníci Páně mají své kasičky všude na světě, ale nikde jsem ještě neviděl kněžstvo tak neomaleně chtivé. Ostatně nejen kněžstvo.

Nicméně je Badami místo překrásné, i můžeme zanechat trudných myšlenek. Jeho chrámy jsou vytesány v masivním červeném pískovci a zarámovány do velebné skalní scenerie. Na úpatí skal je obvyklý indický tank, čemuž rozumějme jako zmíněné již veliké vodní nádrži čtvercového tvaru, ze všech stran opatřené kamennými schodišti až k vodě. Na schodech pak veletucty indických žen v překrásně barevných sárí perou prádlo, což je jeden z nejtypičtějších i nejpěknějších indických obrázků. Také nejčastějších; zdá se, jako by Indky trávily nanejmíň polovinu svého života praním. Jeho technika spočívá v stočení kusu prádla do jakéhosi provazce, s nímž se pak energickým obloukem plácá o ty schody; není-li jich, tedy o nějaký kámen. Pohlédneme-li blíže, zjistíme, že se praní koná v pěkném sajrajtu; vody nádrží bývají husté, temně zelené, velmi eufemicky označitelné jako žabinec. Není divu, když přítoku velkého nemají, a raději nevědět, co do nich všechno ústí. Našinec by si myslel, že takto vyprané prádlo musí mít odstín vodníkova fráčku, leč nikoliv. Je čisťoučké a bez poskvrny. Kdo chce, může v tom spatřovat jeden z nepochopitelných divů Indie.

6. Žebráci a mahárádžové

Maharadža ... milostivě vládne jednomu miliónu, jednomu tisíci a jednomu stu lidí a obývá krásný zámek, ve kterém je padesát tisíc komnat a v každé z nich je šifonér, kanape a fortepiáno, jakož i gramofon, akvárium s rybičkami a mnoho jiných skvostných věcí. (Karel Poláček - Bylo nás pět)

Ano; ale než se k mahárádžovu zámku dostaneme, musíme zhlédnout ještě několik pozoruhodností první třídy, jež by byl hřích vynechat. Nechtěl bych sice vyprávět jenom o samých chrámech a jiných památkách, ale v tomhle koutě Karnataky se tomu člověk nevyhne; a tak si aspoň povězme o Hampi, kteréžto místo se zastara nazývalo Vidžayanagar a bývalo hlavním městem (jak jinak) slavné říše, jíž dali bohové trvání dvou set let mezi stoletím čtrnáctým a šestnáctým. Říše to byla náramná, zaujímající celý indický jih, a její hlavní město se rozkládalo na ploše 33 čtverečních kilometrů. Dodnes se na ní rozkládá, nebo aspoň to, co z něj zůstalo; k oběhání je toho za jeden den, řeknu vám, dost. Na rozdíl od jiných hlavních měst se po svém pádu - vyplundrovali a vyvraždili je muslimští nájezdníci z Bidžápuru a Golkondy - neschoulilo do podoby bezvýznamného městečka, nýbrž zarostlo džunglí a bylo zapomenuto. Z objetí džungle je vyprostili teprve archeologové někdy prostředkem dvacátého století. Nutno poznamenat, že je vyprostili důkladně. Po džungli nezbylo památky nejen v zříceninách Hampi, nýbrž ani na sta mil kolem. Ale o osudu indických džunglí si ještě povíme.

Stavitelské a sochařské divy Hampi jsou asi tak vrchol všeho, co v jižní Indii lze spatřit. Včetně - například - hudebních žulových sloupků v hlavním chrámu: cvrnknete do nich kloubem prstu a ony se rozezní jako sklenička; a jelikož jsou i naladěny do stupnice, můžete na ně zahrát písničku. Je to stavitelská hříčka, zajisté; ale jaký nápad, jaká zkušenost s kamenem, jaká láska k práci a materiálu! Rovněž včetně obřadního vozu, jakých lze po Indii spatřit mnoho, dřevěných, mohutných a filigránsky vyřezávaných - jenže tenhle tady byl vytvořen z žuly. Do všech podrobností, dokonce i s koly, která se točí! A dalo by se ještě dále mluvit o Hampi, ale já nechci spisovat turistického průvodce. Popojeďmež tedy o sto kilometrů dál, ke chrámu v Beluru, jehož nevídaná sochařská výzdoba je vytvořena z mastku. Je to kámen měkký, dobře zpracovatelný, a indičtí sochaři toho využili v míře nejvyšší. Slovní obrat kamenná krajka už jsem slyšel v souvislosti s ledačím; nuže, jděte se podívat do Beluru, abyste věděli, co to je.

A tak to jde dál po natřásavých silnicích mezi lány rýže a cukrové třtiny, až se začínají objevovat žlutočerné motorikši: to je všude v Indii neklamným znamením, že se blížíme k velkému městu. V tomto případě je to Majsúr, pohádkové sídlo mahárádžů. O té pohádkovosti si můžeme povědět dál; nám pro první chvíli bylo významné tím, že jsme se zde dle úmluvy konečně zbavili svého šoféra i jeho vehiklu. Řidič to byl výborný, mistrně zvládající všechny záludy a úskalí indického provozu a mládenec takhle milý - zpočátku. Jenže jak čas šel, narostl mu hřebínek až do protivnosti. Později jsme se dozvěděli, že jsme si za to mohli sami, jelikož jsme si ho příliš pustili k tělu. Bavili jsme se s ním, pokud to jeho chabá angličtina připouštěla, dávali mu najevo, že jsme na ty čtyři dny jedna parta ... a to se nemá. Demokratické způsoby pokládá takový muž za známku slabosti či rovnou hlouposti; hned je na koni a požaduje mnohé nedomluvené příplatky, doplatky, úplatky, bakšiše, úlevy, privileje a přilepšení. Přičemž by ten bakšiš člověka nezabil - ale nemožnost navázat jakýkoliv důvěrnější kontakt bez tohohle zištného dovětku člověka mrzí; a dělejte co dělejte, každý slibný náznak přátelského setkání nejpozději po třetí větě končí žádostí o peníze. Chtě nechtě je třeba zaujmout typický postoj odměřeného koloniálního sáhiba, čemuž nejsme zvyklí a nebaví nás to. Po pár týdnech v Indii už našinec nadutého kolonialistu tolik neodsuzuje, jak je v této neimperiální době zvykem, protože nárůst hřebínku, neomalené požadavky a následná rozladěnost následují naprosto zákonitě. Pouze s tím rozdílem, že zlost se našince dlouhodobě drží, kdežto domorodý služebník ze sebe všechno s úsměvem setřepe po třech vteřinách. Nevyloudil jsem - nu což. Za optání člověk nic nedá, třeba vyloudím na druhý pokus.

Jinak jde o Majsúru řeč, že je z indických měst nejpořádnější, nejčistší, ba dokonce že ani v něm není tolik žebráků a jiných dolezů jako jinde. Ono sice město, které je v celičké Indii to nejčistší, ještě pořád nemusí být čisté; ale prosím. V Majsúru je člověku opravdu o poznání lehčeji než jinde; hlavně není tak dušen všemi průvodními jevy indického života, z nichž na první místo bych stavěl dotěrnost a neodbytnost. Čímž ovšem netvrdím, že by v Majsúru nebyli loudilové a vlezlíci vůbec. Tak jsme za večerní průzkumné procházky například potkali starší dámu, dobře oděnou a výborně hovořící anglicky; bylo znát, že je z vyšších kruhů a vzdělání ani světový rozhled jí nechybí. Mohl z toho být pěkný a zajímavý rozhovor, snad i vzájemná sympatie, kdyby ... kdyby milá madam nezačala loudit. Ke konci byla drzá jako veš; domáhala se dárků a mermomocí s námi chtěla do hotelu, kdybychom ty dárky třeba neměli s sebou, což ovšem byla mez, již jsme vzhledem k jistým zkušenostem nemínili překročit. Bylo to trapné, ale musel jsem milou dámu zapudit s veškerou nevlídností, jíž jsem schopen. Pánbůh ví, jak nerad to dělám a jak je to mé evropské, na přímost a rovnost uvyklé duši protivné.

To obyčejný špinavý indický žebrák aspoň nepředstírá přátelství. Tu zmínku o špinavosti neberte prosím jako výraz sáhibské povýšenosti; rád dosvědčím, že při všem okolním nepořádku a nečistotě je Ind člověk zpravidla čistý, vypraný a vyžehlený. S úpravností svého zevnějšku si dá mnoho práce, myje se, mydlí, koupe, češe a pomáduje často a usilovně. Žebrák také není špinavý proto, že by mu chudoba bránila se umýt nebo si ten svůj hadr vyprat; voda je k mání všude, i když všelijaká. Špína je jeho výrobní prostředek, stejně jako nemoc či zmrzačení.

Žebrotě se poutník v Indii nevyhne. A byť i byl srdce jakkoliv měkkého a názorů sociálních, půjde mu na nervy čím dál víc. Byl bych srozuměn s tím, kdybych hned po přistání našel někde na letišti místo, kde bych odevzdal tisíc rupií, které by pak byly mým jménem rozděleny mezi dva tisíce žebráků. Půlrupiový penízek je obnos, s nímž je žebrák spokojen, a mě by těch deset ušmudlaných stovek do chudoby neuvrhlo. Po těch zkušenostech bych ochotně zaplatil i víc, kdybych si tím vykoupil svatý pokoj a možnost prohlížet si indické pozoruhodnosti bez husté clony natažených rukou a žebráckého huhlání; ať jsou ty pozoruhodnosti sebezajímavější, člověk z nich nemá nic a nakonec mu nezbude než se spasit útěkem za dveře restaurace či jiného placeného prostoru.

Vím ovšem, že tento můj projekt má jistý nedostatek; dle indického obyčeje by bezpochyby byl na rozdělování rupií ihned zřízen rozsáhlý, mnoho tisíc důležitých byrokratů živící úřad, čímž by na žebráky nezůstalo zase nic. I nezbývá než je snášet, třebaže zvyknout si na ně nelze.

Časem přijde poutník na to, že indická žebrota se čímsi liší od toho, nač se pamatuje ze svého dávno minulého dětství. Tehdejší žebrák znal vděčnost; dal-li jsi mu šesták, linul se za tebou květnatý proud blahořečení a zbožných díkůvzdání. Indický žebrák neděkuje. Nemá proč; věz, že ne ty jemu, nýbrž on tobě prokazuje milost. Neboť každý člen indické společnosti je zrozen neměnně do svého osudu, do své kasty, do svého povolání a postavení. Je-li to postavení nízké či bědné, není z něj východiska, leda až příštím zrozením. Tehdy bohové zváží tvé skutky a povýší tě k osudu lepšímu, byly-li ony skutky šlechetné a štědře milosrdné; skrblický padouch se však může nadít vtělení nižších a potupných. Indický člověk štědrostí zvlášť prodchnut nebývá, ale svého příštího zrození je třeba si hledět; k tomu účelu slouží žebráci. Jedna rupie denně vydláždí cestu ke kvalitnějšímu zrození. Pročež žebrota není žádné ponížené a za dáreček vděčné dno lidského osudu; je to služba, a nikoliv nepatrná. Žebrák ti umožňuje, čeho bys třeba jinak vzhledem k běžné lidské slabosti těžko dosáhl.

Jenže evropský poutník neumí hodit ráno jednu rupii a pak už celý den proplouvat mezi žebráky jako vzduchem. Tím spíš, že při spatření Evropana se bleskem shromáždí veškerá žebrota z širého okolí a intenzita huhlání, kuňkání, rukama šermování, šťouchání a za loket tahání je taková, jakou nikdy nezažije indický domorodec. Ten také lépe stráví tu výstavu lidské bídy a ošklivosti. Patří k jeho všednímu životu, nebudí v něm pocit bezmoci a ponížení, s nimiž se západní člověk v hloubi své demokratické duše tváří v tvář tomu zoufalství stydí za svou zámožnost. A žebráci dělají co dovedou, aby zahráli na strunu evropské lítostivosti i odporu. Vědí, že nedáš-li ze soucitu, můžeš dát, aby ses jejich dotírání zbavil. Tadyhle přibíhá chlapec, nesoucí na zádech svého beznohého bratříčka (není-li to ovšem objekt, který se mezi žebráky za úplatu půjčuje); a čemu by se našinec ubránil při pohledu na dospělého mrzáka, pohne mu osrdím, jde-li o pětiletého caparta. Vtom se už jiný beznohý kluk střelhbitě blíží po zadku, odrážeje se rukama, a ještě jiný, a další, beznozí, bezrucí, slepí, všemi jinými způsoby zmrzačení... Po odeznění prvního šoku si pozorný poutník všimne, že ti beznozí a bezrucí jsou téměř bez výjimky chlapci. A že ty chybějící končetiny nejsou žádné znetvořeniny od narození, nýbrž čistě provedené kloubní amputace. Ale proboha, tolik dětských úrazů, končících amputací, přece nemůže být; kromě toho se tamhle pracně posouvá kupředu člověk opravdu jakousi vrozenou vadou znetvořený, jenže ten nežebrá. Nu ano, potvrdí znalec poměrů; je to hnusné pomyšlení, ale je to tak: ty malé mrzáčky preparoval jejich tatínek hned po narození pro váženou a nadosmrti zajištěnou kariéru žebráka. Vzal nůž, pilku, nožičku pryč, tak, a sociální jistota je tady.

A tak se rozhodni, bílý poutníče: strčíš rupii tomu beznohému stvoření a ulevíš tím svému soucitnému srdci ... jenže také povzbudíš k činu indického tatínka, který třeba v tuhle chvíli stojí s nožem v ruce nad svým synáčkem a přemýšlí, má-li či nemá ho upravit na žebráka. Nebo nedáš, provedeš úhybný manévr a utečeš; a nezbavíš se pocitu mrzkosti sám vůči sobě. Nebo za třetí skočíš do motorikši, dáš se odvézt do svého hotelu a už z něj nevyjdeš, třesa se hrůzou a ošklivostí. Baby všech zemí, spojte se a raďte!

Dívenky zmrzačené nebývají, jelikož z indické dívenky se rychlým postupem stane matka, která pak může žebrat se svým nejmenším děťátkem na ruce. Ví, jak obrázek madony s dítětem působí na šlechetná srdce. Leda snad neví, že by si měla z žebrající ruky nejdřív sundat ty zlaté náramky; aspoň evropskému dárci je to důkaz potřebnosti jaksi pochybný. Ostatně mnohé ženy a dívky nejsou žebračky z povolání, nýbrž si jen tak nezapomenou přižebrat, jde-li kolem turista. Nechají prádla nebo jiné činnosti, natáhnou ruku a dělají s ní pohyb k ústům, jako že mají hlad. Ale ať žebrák profesionál či amatér, jedno stojí za vyzkoušení. Měj s sebou, poutníče, vždy kousek chleba od snídaně nebo indické placky čápatí, a dělá-li kdo na tebe pohyb rukou k ústům, dej mu. Možná že chléb dychtivě vezme a sní; možná také, že jej ledabyle zasune kamsi do hadrů a bude dál natahovat ruku za neustávajícího huhlání - »money, mister, money, money...« V takovém případě aspoň víš, na čem jsi.

Ale pro samé žebráky bych zapomněl, že jsem chtěl vyprávět o městě mahárádžů. Indický stát již sice rázně skoncoval s touto vykořisťovatelskou třídou, ale v Majsúru ještě jeden žije. Milionu a tisíci a stu poddaných už dávno milostivě nevládne (byl by to ostatně na indické poměry vládce dost mrňavý), ale stále ještě obývá svůj krásný zámek. Je-li v něm padesát tisíc komnat, jak tvrdí žák Bajza, to nevím, jelikož jsem je nepočítal. Ale vypadá na to, že ano. Jest to stavení obrovské, nevysoké sice, ale rozlehlé a přenádherné. Stavební pohádka v onom indo-muslimském stylu, plná půvabných klenutí, orientálních oblouků, ozdobných bání, věžiček, cimbuří, bran a soukromých zbrojnošů v apartních širácích, patrně zbytku to bývalého mahárádžova vojska. Aby si pan mahárádža trochu přivydělal, pouští za pár rupií do části svého paláce turisty; i mohu potvrdit, že komnaty vskutku obsahují mnohé šifonéry, kanapata, fortepiana a jiný luxus viktoriánského věku, nyní již poněkud zvetšelý.

Co stojí za pozornost, jsou nástěnné malůvky zobrazující život na dvoře i v mahárádžově říši v poslední fázi její existence. I můžeme zřít mahárádžova vojska na slonech, na velbloudech, na koních i pěšmo, jeho kníraté generály i jiné hodnostáře, slávu a pompu, a vždy mezi tím diskrétně přimíšeného pána v černém obleku evropského střihu - představitele britské koloniální moci, s níž byl pan mahárádža v nejlepším a nejdůvěrnějším vztahu.

Svět, pravda, již zaniklý a jistou mechovitou špásovitostí působící. Ale i svět svého času dobře fungující, což se o dnešku vždy říci nedá. Pan mahárádža dodal tomu světu pompu a lesk, jež domorodý lid ctil a byly mu symbolem tradičních, věky nenarušených hodnot; britský zástupce pak dodal potřebnou dávku organizace a nezkorumpovatelné funkčnosti. Byla to dobrá, účelná symbióza a nebude zcela fair jí jednostranně nasazovat psí hlavu koloniálního utlačovatelství. Byl to - kdoví - třeba i model podpory třetího světa účinnější než všechny druhy dnešní rozvojové pomoci. Co zde pravím, nebude asi v souladu s obecným názorem a vzbudí u mnohého nelibost; ale nechte starého zpátečníka, ať si poví své. Čas ukáže, nejsou-li pokrok i zpátečnictví také jen takové dvě niti, zašmodrchané natolik, že nikdo nerozezná, který konec patří které.

7. Památce Mauglího

Tážete se, co jest džungle? Džungle jest jako u nás les, jenomže to není vůbec žádný les, jelikož tam panuje hrozný nepořádek. V džungli rostou stromy, co z nich visí zelené pačesy až na zem, a ty stromy jsou divoce rozcuchané, jelikož na sebe vůbec nedbají... (Karel Poláček - Bylo nás pět)

Už jsme toho viděli hodně: indická města i venkov, chrámy, paláce, mešity, hemžení i pestrost trhů, jakož ovšem i mnohou ukázku bídy a úpadku; ale k Indii ještě přece patří něco víc. Obraz žádné země není celý bez její přírody; a když je řeč o indické přírodě, tu slovo džungle splyne ze rtů téměř samovolně. Zatím jsme ji ještě neviděli; ale nějakých sto kilometrů jižně od Majsúru, na samé hranici států Karnataka a Tamil Nadu, se vypíná pohoří Nilgiri. V jeho středu je rozlehlá přírodní rezervace Bandipur, o jejíž kráse a přírodní rozmanitosti pějí turistické příručky mnohou chválu. Kus původní, neporušené džungle, v níž je všechno jak má být. Žijí v ní divocí sloni, buvoli, jelínkové sambar, leopard i sám tygr. Rezervace je to ovšem velmi přísná a nesmí se do ní jen tak hej počkej; nejprve je nutno si vyžádat svolení hlavního lesního úřadu v Majsúru.

Nu, když už v tom Majsúru jsme, proč ne. Kde se lesní úřad nachází, není přesně známo, ale od toho jsou tu řidiči motorikš, aby věděli všechno: i kde je v městě skryta lékárna, kde pošta, kde lze koupit lahvičku indické whisky, kde zas sárí či řezby ze santalového dřeva, ba dokonce i kde produkt tak neindický a zhola nepotřebný jako toaletní papír. Dojedou, poradí, počkají a zase odvezou zpátky, to všechno za pár rupií. Přitom jistě i svou provizi v navštíveném krámu dostanou; budiž jim přána. A opravdu, vědí, i kde je ten lesní úřad, a nejen to: protože v slavném úřadě nikde cedulička není, nikde šipka, nikde latinkou psané slovíčko, i do samé kanceláře cestu znají, kde se kýžené povolení vydává, jelikož sem již mnohého bílého sáhiba vezli. Během úřadování počkají, třebaže se zdá, že mu konce nebude. Sláva budiž indickým motorikšům, bez jejichž pomoci by se evropský poutník motal jako slepý.

Úřad sám ... víte, kdybych nenavštívil bandipurskou džungli, nijak podstatně by to můj indický dojem neochudilo. Návštěva indického úřadu je však zážitek, který by neměl chybět v zkušenosti cestovatelově. Každý národ je přesvědčen, že jeho úřednictvo je nejpomalejší, nejobřadnější, nejpovýšenější, nejlínější, nejzbytečnější ... vždyť to znám, žiji přece již nějaký čas v Německu, samé to kolébce moderní byrokracie. Ovšem byrokracie indická je nepředstižitelná. Vstoupím do kanceláře, v níž se nachází pouze jakási ženština, která pochopitelně nerozumí ani slovu žádné křesťanské řeči. Nejdřív se zdá, že se rozhodla umřít, ale za nějakou čtvrthodinku se zvedne a přivede mladého, dosti slibně vyhlížejícího muže, i přednesu mu svou žádost: že hodláme ve čtyřech lidech navštívit Bandipur. Mladý muž pokývá záporně hlavou (což ale není znamení nesouhlasu, neboť Indové přitakají způsobem, který se velmi podobá našemu ne). Ani on nevypadá, že by příliš rozuměl, ale přesto vyjme objemný, ručními záznamy popsaný foliant a jme se v něm jaksi bezradně listovat. To trvá svou chvíli; pak delší dobu zápolí neúspěšně s telefonem, avšak v tu chvíli vypnuli elektřinu (v Indii úkaz velmi častý), takže je nutno počkat, až v elektrárně nahodí stroje. Že by mohl za šéfem do vedlejší kanceláře zajít pěšky, bylo by pod jeho úřední důstojnost. Sedí se, čeká se, kouká se z okna. Hlavně aby elektrárna začala pouštět proud do drátů, než udeří poledne; to by se úřednictvo odebralo na oběd. Ale bohové mají slitování; žárovky se po půlhodince rozsvítí a telefon zafunguje. V přiměřený čas vkráčí do místnosti muž, v jehož tváři je vepsána vznešenost sama. Opakuji žádost, opět usedne, opět listuje, opět telefonuje ... vkráčí muž ještě důstojnější a na žádost sdělí, že to nejde. Našinec by se po takovém sdělení chystal k odchodu; ale v Indii se vyplatí nespěchat, posečkat. I dostaví se po nějakém tom čekání osoba nejvyšší, patrně sám strašný Lesů pán. Vypíše lístek, zkasíruje po sto rupiích a odpluje, to vše s naprosto odmítavým a nepřístupným výrazem v tváři. Vida, úspěch. Je tu povolení, je tu dokonce bumážka na přenocování ve vládním bungalovu. Operace trvala celé dopoledne, ale vyplatila se. Snad jen že by téhož výsledku mohl dosáhnout skrovně gramotný posluha během tří minut.

Dokáže-li cestovatel shlížet na indickou úředně-důstojnou zašmodrchanost s pobaveným nadhledem, zvítězil. Ne-li, může se i pominout. Měl bych podnětný návrh pro provozovatele cestovních kanceláří: zahrňte, pánové, do vašeho indického programu nejen Tádž Mahal a Himáláje, nýbrž za příplatek i jednání na některém úřadě. Vaši klienti si mohou být jisti zážitkem, jenž jim nadosmrti nevymizí z paměti.

Tento jev má svou příčinu a zasluhuje vysvětlení. Indický kastovní systém je v západním světě znám a stalo se obyčejem litovat příslušníky nejnižších kast: narodí se, chudáci, do svého údělu a jsou žebráky, posluhy, sběrači odpadků, ať jsou nadaní nebo nenadaní, chytří nebo hloupí, ať se snaží nebo nesnaží. Ano. Jenže se u nás zapomíná, že tato hůl má i svůj druhý konec: jím je existence těch, kteří se právě tak nezaslouženě narodí do kasty vysoké, pročež se stanou úředníky. A stejně jako u těch páriů, ani zde nezáleží na nadání či nenadání, na snaze nebo ospalé netečnosti. Proto je indický úředník jaký je, jiný nebude, neboť není, co by ho popohnalo k vyšší výkonnosti či dokonce snad k zájmu. Indická, kastovní nezměnitelností předurčená chudoba je jev zajisté hrůzný, ale Indie na něj nezahyne. Nezahyne-li však ani na lenost a nabubřelou důležitost svého úřednictva, o tom ještě rozhodne čas. Nevylučoval bych to nikterak.

Z džungle nejprve poutník uzří závoru a za ní správní budovu. V ní je umístěn úředník, tentokrát v uniformě, a je třeba mu předložit bumážku lesního úřadu. Neochotně se probírá ze strnulosti. Bungalov? Až odpoledne. Jít se zatím projít, do džungle očkem pohlédnout? Nedovoluje se. Kdy se bude dovolovat? Ve čtyři, přijede autobus a zájemce za nějaké rupie tou džunglí proveze. Jinak ani na krok. Co se tady dá celý den dělat jinak? Nic. Sedět, koukat. A prosím pěkně, na stěně vám visí mapa rezervace; jsou na ní stezky, řeka, tadyhle vodopád, lovecké chaty, pozorovací posedy, odpočívadla, celé týdny by se tudy dalo blaženě vandrovat ... dostaneme se k tomu? Jak? Opovržlivý pohled ... nijak. Nesmí se. Nedovoluje se. Jsme přísná rezervace. Chtělo by se tedy zeptat, k čemu ty chaty a odpočívadla, ale nezeptám se, už mi svítá. K čemu ... pro papaláše, přirozeně. Smrad socialismu neomylně zavanul k mému cvičenému nosu.

Kolem čtvrté opravdu přijel jakýsi vehikl a naplnil se obecenstvem. Z menší části evropským, pozorným, tichým, fotoaparáty v pohotovosti majícím; z větší části halekajícím, z rádia si ryčnou muziku pouštějícím obecenstvem indickým. Proč kvůli tomu muselo zrovna do rezervace, vědí bozi sami. Vehikl se dal do pohybu, pět minut sem, deset minut tam, a koukejme, tady je nějaká silnice ... nu, to už jsme zase zpátky. Musím říci, že jsem se namíchl. Ty tři kilometry jsem mohl ujít pěšky a měl bych z toho víc. Že by mě tady divá zvěř sežrala, se neobávám. »To oni asi chtějí chránit zvířata v rezervaci před vyrušováním,« domníval se jeden cestující bohabojně.

Houby, pravím. Zvířata se jen tak snadno vyrušovat nedají, toho již jsem zkušen. Divá zvěř má, pravda, obavy z člověka s flintou a prchá před ním v děsu, ale jinak je spíš zvědavá. Důvod ubohosti té kratičké vyjížďky bude jiný, méně vznešený: obvyklá indická snaha poskytnout za vybraný peníz co nejméně. Odfláknout, jak se jen dá, že by se propadl studem i sovětský úderník. Sedět zase brzy s přáteli a klábosit. Nebo jen tak dřepět a zvolna upadat do tranzu. Kdo někdy viděl indickou úřední osobu v typické pozici, ví už, z čeho pochází umění meditace.

Jinak ... ještě projížďka na slonovi, dvě stě metrů sem, dvě stě tam. Dle stejné zásady - vybrat rupie, ale nepřetrhnout se. Putoval jsem kdysi na sloním hřbetě thajskou džunglí, k nepřístupným sídlištím horských kmenů, bylo to poněkud nepohodlné, ale byl to zážitek. Tohle je lajdácký švindl. Projevený názor, že blbý cizinec spolkne všechno. Ostatně nejen názor indický. Naštěstí jsou ještě zážitky, jež dává sama příroda, zadarmo a ochotně. Tajuplné noční zvuky, veliké hvězdy postavené o devadesát stupňů jinak, než jsme z domova zvyklí, zelená světélka jeleních očí - na noc se stáda sambarů stahují k bungalovům, asi že jim je tady bezpečněji; on se zde tygr prý opravdu vyskytuje. Poslední byl spatřen před měsícem, dozvídáme se. To by tedy byl Bandipur a můžeme jet dál, víc toho nebude.

Smutek se do duše vkrádá. Vždyť já jsem je všechny znal: Mauglího, Baghýru, Čila a Rakšu, Akélu, Balú ... toseví, že ne z džungle, jen jako přezdívky mých skautských kamarádů; ale jakou romantikou nám ta jména zněla, jakou přírodní sličností! Jakou jsme si ji představovali tajemnou a krásnou, tu zeleně bující, kvetoucí, vším divokým životem překypující nekonečnou džungli! A ona taková byla, bývala, ještě nepříliš dávno byla, ještě v letech, kdy jsem Knihu džunglí jako kluk čítal. Dnes ... už velice málo místa zbylo v Indii pro Mauglího. Pár přísných rezervací, pár ubohoučkých projížděk pro turisty, pár židlí pro důležitostí se nadýmající úředníky, a to je asi tak všechno. Mimo rezervace už je pramálo nejen džungle, nýbrž i jakékoliv toho názvu hodné přírody, všechno už bylo vyhubeno, vykáceno, vypáleno. Něco se dosud najde dál na jih, v horách Kardamom Hills; jenže ty už náleží k indickému státu Kerala, což je, jak známo, stát komunistický. Bozi vědí, co si tamější obyvatelstvo od komunistů slibuje, že je tak vytrvale volí. Obyvatelstva je mnoho a namačkané je ještě hustěji než jinde v Indii; i slibují komunisté namačkanému obyvatelstvu, že mezi ně rozdělí džungli. To je nic nestojí. A obyvatelstvo jde, džungli vypálí, přemění na políčka, zase se na nějaký čas obživí. Než se opět namnoží. Co potom, není známo. A jen evropský návštěvník uroní slzu za džungli, za Mauglího a Baghýru.

Poslyšte, ať jsem pes, ale já příliš nemiluji tu velebenou myšlenku ochrany přírody pomocí přísných rezervací. Zvlášť ne v zemích jako je Indie. Slušná rozloha přísně nechráněné, přesto však dobře zachované přírody je mi důkazem lepšího vztahu k ní než nepatrné skvrny ostražitě střežených a vědecky vedených rezervací v bezútěšné šíři zplundrované krajiny. Připomínají mi parádní pomník v smutné pustotě hřbitova. A budí ve mně podezření, že ani tak o ochranu přírody nejde, jako spíš o alibi pro tu spoušť a zničení, prostírající se hned za bránou rezervace. Kdo chce říci, že nedbáme o přírodu? Že jsme ji vyhubili, zničili, vypálili, vypásli, nastojato prodali (ale pardon, to už se tak zcela netýká Indie), komíny vyletět nechali? Jaká pomluva! Podívejte se sem, na ty naše vzorné, přepřísné rezervace, které jsme zřídili!

Nevím, jestli se ještě někdy do Indie podívám. Jestli ano, do džunglí a rezervací se hrnout nebudu. Nemám zálibu ve hřbitovech. Sbohem, Mauglí.

8. Krajinou palem a komunist

A cesta stoupá výš a výš, jsme již v spolkové zemi Tamil Nadu, i tady mají rezervaci jménem Mudumalai, ale jestli je stejná jako Bandipur, stačí ji projet autobusem. Nicméně je dramaticky krásný pohled na strmé skalní stěny, vodopády, hluboká, huňatou džunglí pokrytá údolí, až se silnička vykroutí nad dva a půl tisíce metrů, a je tu město Ootacamund. Neboli Ooty, jak se mu kvůli úspornosti říká. Založili je britští kolonizátoři, aby si tu oddechli od vedra dole v Madrásu; a opravdu, kolonizátoři se mohli cítit jako doma, tak velice mi to zdejší mrholivé chladno připomíná Skotsko. Jinak má Ooty pověst náramnou: že prý výstavné horské letovisko v koloniálním stylu, praví příručka. Nu, opravdu tu jsou některé domy, na nichž je znát, že v nich kdysi přebývali britští poručíci se svými ladies a četným služebnictvem. Dosti již sešlé, ale ještě stojí. Je tu i anglický vojenský hřbitůvek, na jehož pomníčcích se lze dočíst, kde a v které patálii který důstojník padl za krále a impérium. Také anglikánský kostel tu je, vstoupíš, zavřeš za sebou dveře a je ti, jako by ses ocitl v hrabství Derbyshire, tak neklamně anglicky všechno dýchá. Jenom pan reverend je černý, zdvořile přívětivý gentleman, důstojně se zajímající o hosty z daleké Evropy. Angličtinu ovládá víc než dokonale; je znát, že se jí nepotřeboval učit, neboť je to jeho mateřština. Ještě žijí v Indii lidé, kteří v anglickém jazyce i mravu vyrostli a pěstují jej ve svých rodinách, malá, do sebe uzavřená, indická Anglie. Dojemná tečka za etapou dějin, která se mohla při dobrém rozumu rozvíjet dál.

Ale je chladno v těch kopcích, brr. Jsme sice na jedenácté rovnoběžce, v tropech tropovatých, ale zima je jako v Rusku; člověk by nevěřil, co dělají ty dva tisíce metrů nadmořské výšky. Na noc je třeba si vzít deku (navzdory údajně lepšímu hotelu je uprášená, nepraná, barvy podivné; naštěstí si zkušený poutník s sebou vozí dva kusy bavlněné látky, jimiž se v pochybných peleších může zespodu i svrchu obložit). Není zde třeba ani obvyklého indického větrníku, aby se vachrlatě kýval pod stropem a budil v nocležníku chmurné představy, kdy se v noci utrhne a spadne mu do postele - indická statistika praví, že dvacet lidí ročně sejde tím způsobem ze světa.

Spanilá příroda láká k výletu; prý je zde kouzelné horské jezero v klínu lesů ... jenže kouzelné jezero se projeví jako nádrž, do níž proudí splašky z celého Ooty, kam také mají proudit, že. Rovněž klín lesů je uměle vysázený, i u Brandejsa můžeš takový obdivovat, ledaže ne eukalyptový. Cesta k té spanilosti vede předměstím ... no dobře, nejsou to ty hrůzné slumy. Ještě ne. Raději tak něco jako cikánské osady na Spiši. Nic, nač by poutník patřil s potěšením. Bez stesku opouštíme horské letovisko.

Pletenci vlásenkových zatáček spadá silnice zpátky do roviny, v každé zatáčce sedí opice a bedlivě zkoumají provoz. Mezi útržky mlh jsou vidět skalnaté srázy, vodopády, strmina porostlá tím nejhustším, nejdivočejším pralesem. Tady se udržel a bohdá ještě udrží, protože tu opravdu není čtvereční metr místa, jenž by se dal vypálit a přeměnit na kus pole; a rubat dříví na otop zde mohou pouze horolezci. A pak už jen rovina, horká a prašná, až k milionovému městu Coimbatore. Jako mladík jsem ještě dovedl vypočítat všechna milionová města světa: Londýn, Paříž, asi pět jich bylo v USA, tři v Japonsku, nějaká v Číně (ale ta jsem si pletl). Dnes ... v samotné Indii prsty na rukou i nohou nestačí. Milion není pro Indii žádné číslo; jsou všelijaké kroužky na mapě, člověk o tom jaktěživ neslyšel, a ona je to milionová metropole.

Býval bych si snad ani Coimbatore nezapamatoval, kdyby mě tam nebyla stihla ... taková příhoda. Nebo spíš setkání. V městě samém není pozoruhodného pranic, takže zbývá jen rychlý přesun někam jinam, pryč z Tamil Nadu, do spolkového státu Kerala, na indické poměry nevelkého, ale prý pěkného. Uvidíme. Tolik už jsme se naučili, že za delší přesuny je lépe si připlatit a použít luxusního autobusu. Tak zvlášť luxusní zase není, leda že v něm je umístěn nepřetržitě řvoucí a blikající videopřístroj, ale člověk musí umět něco snést. Zato je pokoj od obejdů, žebráků a nabízečů, a to nejen v autobusu, nýbrž hned v uzavřené čekárně. Byl v ní pouze jeden cestující, vysoký, starší gentleman, hovořící slušně anglicky a živě se zajímající, odkud jsme a kam jedeme. Údaj mých přátel - Czechoslovakia - s ním, jak se zdá, nepohne, ale při slově Germany celý ožije. Oh, Germany, Germany, oh yes, jak zajímavé! Vždycky se velice zajímal o Německo. Nemohl bych mu dát svou adresu, když tady tak pěkně spolu sedíme?

Nuže, mám svůj cestovní zápisníček plný adres různých lidí ze všech konců světa a obvykle se nezdráhám poskytnout i svou. Většinou z toho sice dál nic není, ale navázal jsem už také hezkou řádku trvalých, srdečných přátelství, i když na dálku. Teď jako by mi něco říkalo - pozor! Zajisté nelze zevšeobecňovat, ale v Indii je nutno být opatrnější než jinde ve styku s usměvavými gentlemany. Obvykle mívají i nějaký jiný zájem, jejž není snadné hned prohlédnout, ale lze předpokládat, že jim jde tak či onak o peníze. Zamluvil jsem tedy tu žádost, doufaje, že tento jemný pokyn postačí. Nestačil. Lezl za mnou, dědek, jako mlsný kocour a vyžadoval adresu, v autobusu se vedle mě nacpal, do uší mi hučel ... že jsem tak smělý, mister, ale nač vy tu adresu potřebujete?

»To je tak, víte,« sděloval mi o poznání méně nadšeně. »Jsem představitel dobročinné organizace, která zprostředkuje tamilským lidem v Evropě práci. A myslel jsem si...«Ach tak. Dobročinná organizace. Naštěstí jsem nespadl do Indie z měsíce, takže mi nedá mnoho hlavy lámání se domyslet, co asi organizuje. Našel jsem v sobě co nejodmítavější tón a pravil: »No, mister. Nedám vám žádnou adresu. Charakter vašeho obchodu je mi znám a sděluji vám, že v mé zemi je zakázaný a podle zákona trestný.« Dědek, mizera, se ani nepodivil, ani se neotočil, sebral se a vystoupil. Podnikl celou tu dvousetkilometrovou cestu jen proto, aby ze mě vymámil adresu. Nevím přesně, co by následovalo, kdybych byl takový mezek a dal mu ji. Měl bych pak doma každý den na rohožce padesát Tamilů? Byl bych zavlečen do jednoho z nejhnusnějších kšeftů, jaké se na této planetě provozují, do obchodu s uprchlíky? A co by se stalo, kdybych se z něj chtěl vykroutit? Přejelo by mě auto? Našli by mě jednou někde vecpaného do kanálu? Ostražitý instinkt mě asi zachránil před ošklivou polízanicí.

Znovu uvádím, že popisovaný děj se udál v roce 1995. Tehdy ještě údaj Czech Republic obchodníky bílým masem nevzrušoval, protože podloudnické stezky vedly jinudy. Dnes se situace i v tomto ohledu změnila a radil bych důrazně každému českému pocestnému, aby v zemích, z nichž směřují na Západ uprchlické proudy, se desetkrát rozmyslel, než vyhoví něčímu loudění o adresu. (Květen 2002)

O nějaký čas později jsem měl příležitost sledovat, jak se takový obchod rozvíjí dál. Bylo to na madráském letišti; v odbavovací hale sedělo jako kvočny na bidélku kolem padesáti lidí, jaksi zakřiknutých a svírajících v sepnutých dlaních indické pasy. Kolem obcházel chlapík s černým kufírkem a pasy jim odebíral. Titíž lidé s námi poté seděli i v letadle do Colomba, jenže místo pasů svírali v rukou svazečky padesátidolarovek. Týž chlapík je obcházel, svazečky jim bral a ukládal do svého kufříku. Třetí dějství té anabáze už jsem sledovat nemohl, ale není nesnadné si je domyslet: do dalšího letadla, směřujícího do některé z blahobytnějších evropských zemí, už titíž lidé nastoupili bez pasů i bez peněz, zato s luznou vidinou blaženého života hned poté, co vystoupí, otevřou ústa a vyřknou slovo »azyl«. Colombo, pokud by se ještě někdo nedovtípil, je v tom procesu nutná zastávka, během níž se občané indičtí přerozují v ubohé, pronásledované tamilské běžence, s holýma rukama prchající před zdivočelou vládní soldateskou. Kdyby totiž ubohý uprchlík žádal o azyl jako indický občan, vyhodili by ho hned; marš, řekli by mu, žádný azyl, v Indii ti nehrozí pronásledování. I je užitečné být uprchlíkem ze země, kde takové pronásledování uznávaně existuje. Tehdy to byla Srí Lanka, o něco později Bosna a Kosovo, nyní slaví konjunkturu Afghánistán, permanentně úspěšný lze být jako Kurd. A kdyby nedejbože v tom Afghánistánu zavládl pořádek, což, nějaké pronásledování se zase najde, není o ně ve světě žádná nouze. A pas? Ztratil jsem, pánové. Z kapsy vypadl. Taková smůla. Ne ovšem že by někdo ubohému uprchlíkovi tu ztrátu věřil. Ale vyšetřování je nutno zavést, jelikož máme ta lidská práva. Vyšetřování se může táhnout i několik let a zatím... Jen málokoho ještě vezlo uprchlické letadlo zase zpátky, i když se azyly na potkání nerozdávají.

Je to skvělý, milionový kšeft. Lepší než pašování drog, protože na sáček s heroinem koukají celníci nevlídně, kdežto umožnit nebohým běžencům, aby se dostali z bídy a útlaku na blahobytný Západ ... které oko by zůstalo suché. Intelektuální kruhy, pastoři a biskupové, socialistické strany, všichni se rozplývají v účastném porozumění a nacházejí mnohá slova hněvu pro ty, kdož pozorují ten temný příliv s neklidem. Asi ještě potrvá, než si ušlechtilí duchové v západních zemích uvědomí určité okolnosti. Že je pochybné a pošetilé mluvit o ubohých běžencích, kteří s holýma rukama utíkají z bídy; už za mé příhody v Coimbatore obnášela taxa za propašování do Německa nebo do Anglie pět tisíc dolarů a dnes dosahuje podle okolností deseti až i dvaceti tisícovek. Kdo v Indii takový obnos má, není chudák, který se musí s holým životem zachraňovat, nýbrž pěkně zámožný člověk, jenž by si za ty peníze mohl zařídit slušně úživnou existenci. Jenže co by se staral a něco zařizoval, když ho budou hloupí lidé v Evropě živit i bez toho.

Ti, kdo shledávají všechny etické a lidumilné důvody, aby jimi hájili nezákonnou imigraci z třetího světa do zemí západní civilizace, by měli vědět, a snad i vědí, ale nevadí jim to, že podporují nejsvinštější ze všech svinských kšeftů, co jich pod nebesy probíhá. Lidé jako ten dědek v indickém autobusu namlouvají málo informovaným lidem, že na ně čeká bezpracný a penězi jen tak oplývající ráj, a opravdu: když jim přepočte obnos sociální podpory někde v Evropě na rupie, dá to číslo, nad nímž se Indovi zatočí hlava. Pochopí až pak, že podpora stačí jen k velmi ubohému živobytí, jaké mohl vést i doma, kdyby si býval ušetřil pašeráckou taxu.

Ale to je jen materiální stránka věci. Aby člověk mohl v novém domově rozumně žít, musí se v něm integrovat, jinak vede nezáviděníhodnou existenci cizího a nemilovaného tělesa v zločinem a špínou prolezlých ghettech; jenže integrovat se není tak snadné. Jsem sám emigrant a vím, jak těžko se překonávají určité meze, i když jde o kultury vzájemně tak blízké jako česká s německou. Může se to do určité míry podařit uvnitř téhož civilizačního okruhu, téhož nebo velmi příbuzného životního stylu. Do určité míry, pravím, protože jsou meze přizpůsobivosti, jež překročit nemohu, ani bych nechtěl. V cizejších prostředích je to ještě obtížnější. Už v Itálii, abych se přiznal, bych nerad zdomácňoval, její způsob by mi byl příliš neklidný, neuspořádaný. Ještě hůř v Turecku, i když tam rád jezdím. A v Bangladéši, v Indii ... ne. Ani kdyby mě tam udělali mahárádžou a zasypali zlatem.

Ono totiž nejde o zlato. Problém uprchlictví bývá zužován na otázku chudoby či peněz; ale o ně jde jen v malé míře. Oč jde, je rozumný život v prostředí, kde člověk nevadí jiným a oni zase jemu. Všechno jiné je neštěstí a zklamání. Žalostný výsledek podvodné hry, v níž jedni předstírají, že jsou kýmsi pronásledováni, druzí, že jim to věří, a jen ti třetí nepředstírají nic, nýbrž kasírují.

Kerala se ohlásila jiným písmem na tabulích a reklamách. Musím říci, že jihoindická písma jsou na pohled pěkná, oblá, umně kroucená, zřejmě vymyšlená spíš s ohledem na estetický účinek než pro praktické užití. Z nich nejvíce se mi líbilo písmo jazyka kannada v Karnatace; písmo malájalamské, jímž se píše v Kerale, je na můj vkus až příliš barokně kudrlinkovaté, kdežto tamilské je už zase spíš dohranata. Zkoušel jsem tvary malájalamských písmenek opsat prstem ve vzduchu, ale dalo to nějakého kroucení; latinka si pro totéž vystačí s pár tahy. Mimoto se Kerala ohlásila náhlou změnou krajiny. Již ne ty ploché, sluncem vypražené třtinové a prosné lány, nýbrž kosmatá houšť kokosových palem, stříbřitě se lesknoucí terasovitá pole, v nich sedláci po kolena v blátě sázejí rýži, mezi tím přelétají volavky jako bílé skvrnky. Kde palmoví nechá kousek průhledu, jsou vidět ježaté a huňaté hory, protože v Kerale není odnikud daleko buď k horám, nebo k moři. Pěkná, líbezná, sytě zelená krajina, obraz tropů, po jakých cestovatel nikdy nepřestane toužit, spatřil-li je už jednou.Krajina též úžasně zalidněná; z osídlení téměř nevyjdeš. Vesnice na vesnici, a ne--li vesnice, tedy aspoň jednotlivé domečky, hustě rozseté v té zeleni. Zahrady s chlebovníky, papájemi, banánovníky, s překypující pestrostí květů, tady, opravdu, tady se mi Indie začíná líbit, a nejen pro své památky. Přitom třebaže se lidstva všude hemží víc než jinde, nevidíš slumy a nevidíš tu hlubokou, otřesnou indickou bídu. Mnohé domečky jsou pěkné, po jistých úpravách bych sám neváhal v nich bydlet; a kde i chýše z bambusu a palmového listí oznamuje nižší stupeň zámožnosti, je přesto úhledná a čistá. Keralské podnebí je tak vlídné a půda tak úrodná, umožňující jednu sklizeň za druhou, takže ploška ne o moc větší než obývák slušně uživí rodinu.

Zkouším uhodnout, čím to, že právě Kerala se vymyká z té obvyklé indické bídy a žebroty. Snad proto, že v ní tolik nepřevládá hinduismus? Toto je země, kde přistávali první portugalští a po nich holandští mořeplavci, zde misionáři rozsévali nejen svou víru, nýbrž i jiný způsob myšlení, a je to znát. Proč by se o cokoliv snažil hinduista, když ví, že byl do svého nevalného údělu uvržen zrozením a může mu uniknout - snad - až v zrození příštím. Víra misionářská přinášela kromě naděje v lepší onen svět i pěkný kousek důvěry ve vlastní možnost na světě tomto. Hinduismus, v jehož základech leží hluboká filozofie a pravdivé poznání funkce světa, paradoxně přinesl ochablost a nevůli k životu. Odevzdanost osudu sice zabraňuje výbuchům sociální nespokojenosti, ale zároveň brzdí veškerý pohyb směrem k rozumněji uspořádanému zítřku.Betonový kostelík v háji kokosových palem, před ním barevnými cingrlaty ověšený kříž, ve skleněném kastlíku sádrová socha svatého Antonína nebo Panny Marie, také pěknými, pouťovými barvičkami omalovaná, toť obraz Keraly. Hinduistické chrámy tu ovšem jsou také, ne však toho druhu, který k sobě připoutá zrak cestovatelův; co do betonového a barvičkového nevkusu si se svatyněmi křesťanskými mnoho nezadají. Leč v Kerale je mocně zakořeněna i víra třetí, a to, s odpuštěním, komunistická.

Kde nespočine oko poutníkovo na chrámu Páně, křížích, sochách světců a nábožných shromážděních, tam spočine na shromážděních bolševických, na rudých praporech, hvězdách, zkřížených vercajcích, heslech, pomnících zcela dle partyzánsko-prvomájového mustru, a vůbec vší té nám dosyta důvěrné parádě z latěk, sádry, papundeklu a červeného hadru. Zdá se, jako by si idea křesťanská a pravověrně ateistická v tomto netypickém koutě Indie neodporovaly, nýbrž se navzájem jakýmsi podivným způsobem doplňovaly. Neznaje písma a jazyka malájalamského nevím, co obsahují a co slibují ta hesla, červenou barvou krasopisně nakroucená na kdejakou zeď, ale jistě to nebude nic jiného, než nač jsme byli zvyklí i my; ono nejpokrokovější učení nic nového nemiluje, jelikož by to mohl být revizionismus.

Může být, odpusťte mi tu hříšnou myšlenku, otcové misionáři, ale může být, že záměnou pasivního životního názoru hinduistického za aktivnější, nadějí přítomného života si více hledící názor křesťanský, se mimoděk otevřela cesta keralskému komunismu. V hinduistické společnosti komunismu pšenice nekvete, protože nezabírá hlavní komunistická návnada, spočívající v slibech lepších zítřků; hinduista ví, že žádný zítřek být lepší nemůže, ba ani nesmí. Zamění-li se ale hinduistická bezvýhlednost za křesťanský princip naděje, snadno se přiživí i ten, kdo v slibování modrého z nebe necítí zábran ani zodpovědnosti. Nu a ve vzbuzování nadějí a slibování lepšího živobytí na účet jiných jsou komunisté odjakživa mistři. Zajisté ovšem, že i politika nehrúovsko-gándhíovského státu, vždy věrně příchylná k stalinské i brežněvské Moskvě, zdárně přihnojila úrodnou půdu keralskou; neboť proč se párat s nějakým váhavým socialismem, když tu rovnou můžeme mít veškerou nádheru komunismu? Zvěst o krachu a ostudě bolševických idejí, zdá se, dosud nedospěla na malebné pobřeží malabarské, čehož jsou důkazem pravidelná komunistická vítězství ve všech místních volbách.

V každém případě - sem zamiřte, soudruzi osiřelí, jimž se stýská po nenarušeném ještě folklóru třídních hesel a praporů s vercajkem, zde se osvěží vaše zkormoucená, rudě bijící srdce! Takové rozkoše si neužijete ani na Kubě, ani v Číně, a v matičce Moskvě už teprve ne; tam všude se dělný lid rudé víře už jen chechtá. Tady se jí, jak patrno, zatím nenasytil. Na jak dlouho ještě, je těžko předvídat. Doposud je Kerala země krásná, v indickém měřítku bohatá a oku poutníkovu idylická. Je však těžko si představit, že právě lid keralský, jediný mezi všemi, by nemusel zaplatit krutou daň své politické lehkověrnosti; že právě zde by rudým slibům bylo souzeno to přivést jinam než všude na světě. Hodina pravdy udeří nejpozději, až plošky zvící obýváku již nepostačí uživit přibývající počet rodin.

9. O některých podivných obyčejích

Když Vasco da Gama přistál na kořením provoněném pobřeží malabarském, našel zde prý k svému podivu malou obec křesťanů syrsko-ortodoxního vyznání. Odvozovala svůj původ od samého svatého Tomáše, který rozloučiv se s Pánem, přinesl sem přímou cestou ze Svaté země jeho zvěstování. Je to tím podivnější, že zde týž mořeplavec zastihl i dosti početnou a stejně starou obec židovskou, již svatý Tomáš pravděpodobně nezaložil; i lze se spíš domnívat, že tu byly jakési styky již předtím, jimiž z Indie na západ i obráceně proudilo nejen koření a zlato, nýbrž i myšlenky a věrouky. V městě Kočinu a jeho okolí toho ještě lze nalézt některé stopy: tak třeba kostel v Kranganuru, postavený v hinduistickém slohu a pocházející ze čtvrtého století - tak starých chrámů není mnoho ani v křesťanských zemích.

Židovská synagoga přímo v Kočinu je mladší, pouhého půl tisítiletí stará, zato však dosud v provozu. Nalézá se uprostřed malé židovské čtvrti, a procházející poutník se neubrání podezření, nejde-li zase o nějaký švindl, jelikož veškeré židovstvo se zabývá výrobou a prodejem suvenýrů. Ale přezkoušel jsem šamese oné synagogy a zjistil jsem, že je pravý, jelikož uměl hebrejsky jako když bičem práská. Jak dlouho si ještě synagoga svého šamese i věřící podrží, je otázka. Vystěhovalectví do země otců pouští žilou nejen této malé komunitě.

Jinak lze z kočinských pozoruhodností vyjmenovat ještě dusivé horko, jejž neubude ani v noci a větrník pod stropem jím pouze míchá jako vřelou marmeládou, takže člověk leží beze spánku a přichází mu hrůza ze zalknutí. Malebné, ostrůvky poseté mořské zátočiny, hustě pokryté jakousi nevábnou zelenou žouželí; obrovské konstrukce rybářských sítí, připomínající středověký válečný stroj - za hrozného vrzání a pobíhání personálu se čtvercová síť pohrouží do zažouželované vody, aby z ní po chvíli slavně vylovila tři pěticentimetrové rybičky a trochu třaslavé huspeniny z medúz. Dále pak rozlehlá pevnost z dob holandského panství, rovněž holandský kostel a rozpadlý, zaneřáděný holandský hřbitov, a to by tak bylo.

Autobus, divoce si razící cestu hustými zástupy lidstva, dopraví cestovatele do města Aleppey, odkud je možno započít plavbu po Backwaters. Ptáš se, poutníče, co se skrývá pod tímto anglickým názvem? Nuže, představ si daleko k jihu podél pobřeží se táhnoucí systém průplavů, všelijak propletených, rozvětvujících se a zase spojujících. Dopravovat se po nich můžeš na malých, přepěkných lodičkách, sroubených z palmových prken a sešitých navzájem kokosovou vlákninou. Lodičku řídí a pohání bidlem snědý muž v kuželovitém čínském klobouku, což celé věci dodává říz exotiky. Vodě i veškeré přírodě jsi takto nejblíž, domorodý život na březích, překrásná kulisa kokosových hájů i členitých vodních ploch se pomaloučku odvíjejí, slyšíš jemné zvuky přírody bez troubení a jiného rámusu, jev to v Indii velmi vzácný, ledňáčci, mořští orlové i jiné ptactvo se nabízejí k fotografování. Většími a rychlejšími loďmi se lze po kanálech dostat až k městu Quilon nějakých sto padesát kilometrů dál k jihu, a je to překrásná plavba, jistě jeden z nejhezčích zážitků, jež jinak dost problematická Indie skýtá.

Průplavy jsou lemovány palmami, tu a tam se naskytne průhled do rýžových polí, domečky na březích skýtají možnost pozorovat domorodý život přímo až do kuchyně. Lidé mávají, děti a buvoli se koupají, ženy perou prádlo, občas ovšem zalomcuje ušními bubínky řev amplionu - tu z blízkého chrámu nebo mešity, tu zas z komunistického sekretariátu; to už prostě patří k zdejšímu koloritu.

Děti ve velkých hejnech mávají vstříc projíždějící lodi, a jakmile na ní zočí evropsky vyhlížející postavu, ihned spustí pokřik: »One pen, one pen, one pen!« Dočetl jsem se ve svém průvodci, že zdejší děti nejsou ničeho tak žádostivé jako propisovacích tužek, což dokazuje jejich touhu po vzdělání; máš tudíž s sebou vzít několik takových předmětů, abys jim udělal radost a podpořil tu ušlechtilou snahu. Dobře. Rád někomu udělám radost, zvlášť věcí tak nepatrnou jako laciná propiska. Jenže autor průvodce neupozorňuje na přímo hekatombický rozměr toho jevu. Mohu rozdat deset propisek, mohu rozdat pytel propisek, ale ta všudypřítomná dětská srocení naprosto uspokojit nemohu, i kdybych veškeré své jmění na propisky proměnil a rozdal. »One pen, one pen, one pen,« kuňkají za tebou monotónní hlásky, i když jsi ukázal a ozřejmil, že už nic nemáš. »One pen, one pen,« ozývá se z břehu hlaholem k projíždějícímu člunu, třebaže není jasno, jak bych k zájemcům ty propisky dopravil, i kdybych je měl. »One pen, one pen,« rozléhá se od obzoru k obzoru, »one pen, one pen,« zaznívá z vesmíru i z hlubin země.

Je cosi příšerného na té posedlé žádostivosti propisek. Děje se kdesi v zákulisí výnosný obchod těmito pomůckami? Jsou předmětem tajného uctívání? Nebo snad keralský učitel káže své třídě ... »a teď dávejte pozor, žáci: do pololetí si každý vyžebrejte od cizinců propisku, kdo si ji nevyžebrá, nebude připuštěn do vyššího postupného ročníku!« Že by žádost o propisku byla vyslyšena, se stává dost zřídka; kdo s sebou poslušen průvodce propisky vezme, přijde o ně během dvou minut, jakmile vstoupí na půdu Keraly. Dovolil bych si vyslovit doporučení jiné: co kdyby indická vláda, vydržující si, bozi vědí k čemu, jednu z nejmohutnějších armád na této planetě, oplakala třeba pouhou jednu stíhačku a obnosu takto ušetřeného užila k nákupu školních potřeb pro keralské děti? Aby totiž nemusely žebrat. Třeba si to, ctihodná vládo, ani neuvědomuješ, ale žebrota je nejen tím nejprotivnějším obyčejem tebou spravované země, nýbrž i jedno z nejtruchlivějších ponížení duše.

K odpolednímu člun vpluje na rozlehlejší vody, z průplavu se stanou široká, členitá, ostrůvky posetá jezera. Lze pozorovat dopravní ruch bachratých plachetnic, jejichž kormidlo třímá hnědá postava v turbanu, možná sám lodník Sindbád ... hladinu křižují přívozní prámy s nákladem cestujících pod deštníky, zříš lodi nákladní, lodi a lodičky rybářské, i všelijaké vraky nejasného účelu. Předvečerní slunce oranžově ozařuje palmami porostlé břehy, bílé a modré kostelíky, hru barev na vlnkách ... ba, je to krása, jakých není mnoho v indické zemi, až příliš prací polidštěné.

Jakmile člun v Quilonu přirazí k molu, vrhnou se k němu nesčetní taxíkáři. Mladší čundráky s ošuntělými ruksaky nechají projít, ale po spatření mých šedivých vousů zrovna upadají v tržní třeštění. Předhánějí se v nabídkách: jedni nás hodlají odvézt do mořského letoviska Varkkala, kdežto jiní vykřikují jméno Kovalam, což jsou vzdálenější, zato ale náramně božíhodové pláže. Otázka zní: jet zítra autobusem a ušetřit nějakých dvě stě rupií, nebo se ještě teď večer praštit přes kapsu a ušetřit jeden den? Ušetřený den je pro časově omezeného cestovatele věc vzácnější než dvě stě rupií, takže po urputném smlouvání vyrážíme do té Varkkaly. Do Kovalam navzdory veškeré slávě toho místa ne; vyhlídka na nějakých pět, šest hodin noční jízdy po indických silnicích sevře hrůzou srdce každého, kdo už ji někdy zažil.

Nutno říci, že Indie není právě země pro plážovou dovolenou nejpříhodnější. Souostroví Andamany či korálové Lakkadivy v šíři oceánu jsou sice krásné, ale těžko dostupné zejména vzhledem k indickému obyčeji vyhlašovat rozličná území za restricted areas, do nichž lze vstoupit pouze po obsáhlém a déletrvajícím papírování, pakli vůbec. Indická pevnina je sice z velké části lemována plážemi, i zdálo by se, že si koupelechtivý poutník může přijít na své; ovšem...

Varkkala je místo takhle pěkné. Vysoký červenohnědý útes, jeho hrana vroubená palmovím a četnými rozkošnými hospodami, dole pak bílý pruh pláže. Těsně u ní vyvěrají minerální prameny, skýtající příjemnou možnost odsolení. Příboj z širého oceánu přihání velikánské vlny, u břehu se vzepnou, vytvoří kolmou stěnu a húúú ... s velkým rámusem se zlomí. Nechávat se jimi houpat je náramně pěkná věc ... pro jedno odpoledne. Ale korálový útes, skýtající jinde v tropických mořích nekonečně proměnlivou podívanou na pestré rybky a jiné podmořské živočišstvo, tady chybí. Houpání na vlnách časem omrzí a uši máš plné písku. Ale především, milý poutníku: nechoď na indickou pláž ráno. Co oči nevidí, srdce neželí a žaludek taky ne. Jinak by ses třeba ... jak bych to tak šetrně řekl: spatřil bys totiž, kterak obyvatelstvo obce Varkkala přichází z rána na pláž, vykoná svorně svou potřebu do písku a opět se vzdálí. Příliv pak tu potřebu zčásti spláchne, takže bledé tváře mohou přijít a radostně se koupat. Stupeň rozředění či rozpuštění v mořské vodě zjišťován není. Ledacos taky příliv nespláchne a mezi skalkami na pláži mnohá hromádka svědčí o občanské ranní hygieně, což by ucítil i slepý. Přiznám, že po takovém zjištění člověku touha po koupeli jaksi zajde. Chuť navštívit ještě mnohem proslulejší lázně Kovalam neméně.

»Celá Indie je jeden veliký, dobře vytápěný hajzlík,« praví se v jednom prostořekém cestovním průvodci. A třebaže je to tvrzení trochu zjednodušené, cosi na něm je. Člověk musí dosáhnout značného stupně fakírské otrlosti, aby mu jistý indický obyčej přestal vadit. Je truchlivá pravda, že věkovitá indická kultura dala sice lidstvu mnoho hlubokomyslných svatých písem, avšak zatím nedospěla k prostému vynálezu latríny, sestávající z díry v zemi a bidélka nad ní. Lze si představit, že v časech méně přelidněných a urbanizovaných to nebyl velký problém: každý si prostě vyšel zrána do rýžového pole a přihnojil je. Dnes již rýžová pole tomu účelu nedostačují, ale obyčej se nezměnil, jako se v Indii vůbec máloco měnívá. Na indickém venkově, ale ani v chudších částech měst na domečky s vyřezaným srdíčkem není pamatováno a občan ztratil - nebo snad nikdy neměl - ten jistý ostych, bránící mu v určitých životních situacích se veřejně ukazovat. Kde to na něj přijde, tam si Ind zvedne ten kus látky, co má omotaný kolem břicha, dřepne si a...

Nelze zamlčet, že zmíněný obyčej činí z Indie zemi pouze s přemáháním navštívitelnou. Slalom mezi hromádkami a pohled na dřepící postavy ducha nepovzbuzuje a smyslům nelahodí. Pozoroval jsem značnou a chvályhodnou snahu indických úřadů propagovat nesporné krásy své země a učinit z ní cíl turistických zástupů, jako je tomu třeba v nedalekém Thajsku; ale toho dosaženo nebude, dokud se jistý obyčej nezmění a věkovitá indická moudrost se nesníží k určitým velmi pozemským tématům.

Již podruhé v této kapitole mám tu smělost obracet se k indické vládě: co kdyby i v tomto případě ušetřila na zbrojních zakázkách a nechala místo toho vykopat svému lidu latríny? Je ovšem možné, že by se nákladem tak nesmírným narušila obranyschopnost státu; ale to by bylo, počítám, z obojího ještě to menší zlo. Nu, zanechme toho; a ty, jemnocitný čtenáři, mi odpusť, obtěžoval-li jsem tě tímto fekálním námětem. Ale v zájmu příštích návštěvníků bych nepovažoval za poctivé psát o Indii a nezmínit se o něm.

10. Z kuchyní a chrámů

»Včera rýže, dneska rýže, zítra rýže. Už to jednomu leze z krku.« (Výrok krejčího Brabce, Karel Poláček - Bylo nás pět)

Rozhořčení mistra krejčího je možno se podivit: vždyť indická kuchyně náleží k nejproslulejším, a jihoindická zvlášť. Ta dokonalost kombinací zelenin a koření, ta rozmanitost, ó ta všechna rozkošná thálí, tandúrí, malájí, ty chutné masaly... V prvních dnech, kdy na cestovatele těžce dolehnou různé indické zvláštnosti, jsou mu labužnické radůstky světlem v temnotách. Navíc světlem přímo legračně laciným. Bohužel toto světlo nesvítívá dlouho. Ne že by se po dvou či třech týdnech ty masaly a thálí zhoršily; ale jaksi se už přejedly. Najednou už po nich poutník netouží a marně bloumá zrakem v obsáhlém jídelním lístku, co by si dal; nic ho neláká. Jistě, je to obvyklý cestovatelský jev: po nějakém čase živení se exotickými pokrmy člověk zatouží po kousku bramboráku nebo lžíci houbové omáčky. Ale v Indii přichází ten okamžik dřív a touha je silnější. Hlavně aby to bylo bez rýže!

Ještě teď, čtvrt roku po návratu, se bez ní mohu obejít. Snad že veškeré ty kombinace jsou sice vynalézavé, ale z materiálu dost jednotvárného. Koření a zelenina. Vegetariánem se tu člověk stane, i kdyby nechtěl. Co také si masitého dát? Poručíš si kuře, ale zjistíš, že je rovnou můžeš hodit psovi; až na ty kosti a chrupavky na něm nic není. Jak by také bylo, když nebohému kuřeti co živo nikdo zrníčka nenasypal. Živilo se z prachu cesty, v němž našlo sice dost obživy, aby nezahynulo, ale svalstvo se na něm vytvořilo pouze v podobě několika tuhých provázků, kdežto chrupavky a kosti se vyvinuly řádně. Hovězí a hlavně skopové se občas vyskytnou, jenže hotelový sluha nakupuje maso na trhu, a kdo někdy šel kolem řeznického stánku, tomu chuť na bifteček zajde. Ryby pak není radno si dávat už deset mil od moře ani v zemích spolehlivějších. Co zbývá, jsou indické placky čápatí, těch jsem se kupodivu nepřejedl. A občas návštěva v čínské restauraci, vyskytne-li se.

Jiné zklamání je indický čaj, což může být divné, neboť Indie je jeho největší světový producent. Po ulicích a nádražích sice pobíhají postavy za pokřiku Čáj! Čáj! (řekne se to stejně jako po našem), ale kdo by chtěl tu rozkoš vyzkoušet, se zlou se potáže. Obdrží břečku složenou z dlouho vyvářeného čajového utrejchu, spousty mléka a cukru, a naprosto odpornou. Řekne-li si o čaj bez přísad, dostane ten hořký, dlouhé dny vařený utrejch.

Proč tomu tak je, jsem pochopil až na čajové plantáži vysoko v horách: čaj se třídí, mele a drtí, jeho lepší i jakž takž ucházející druhy jdou na vývoz, a pro domácí prodej je určen pouze světlešedý, vláknitý odpad. Čajové plantáže však stojí za návštěvu. Jako by jejich zakladatelé hledali tak dlouho, až našli to nejpůvabnější místo mezi hřebeny hor s krásnou vyhlídkou na měnivou kulisu bližších i vzdálených horstev, vodopády, houšť džungle po stráních a údolích. Nižší polohy pominuli a přenechali je pěstitelům kaučukovníku, jehož plantáže jsou sice zajímavé, ale kouzla horských vyhlídek postrádají.

Aby čajová plantáž byla ještě mnohotvárnější, vmísili do ní stromky hřebíčku a skořice a nechali i některé džunglové velikány, aby místu dodávaly majestátu a také aby se měly po čem pnout šlahouny pepře. Máte-li před sebou členité horské panoráma, svahy pokryté lesklou zelení bochníčkovitých čajových keřů, oživené barevnými skvrnami žen sbírajících čajové lístky do velkých plachet ... máloco je krásnějšího v indické zemi. A snad i mimo ni.

Nesmíme ovšem zapomenout, že čajové i kaučukové plantáže byly vydřeny z krve a potu pracujícího lidu; kdyby to bylo ve Slezsku, jistě by o tom mistr Bezruč napsal protestní báseň. Patřívaly americkým i jinozemským společnostem, avšak keralská vláda udělala vykořisťování přítrž a plantáže vyvlastnila, učinivši je tak majetkem pracujících. Nyní jsou v rukou místních družstev, a nepotřebuji ani umět číst malajalámské kudrlinky, abych rozpoznal tu ukrutnou záplavu komunistických hesel a emblémů, kam oko pohlédne.

Na východní straně hor už je zase ta široká, prašná, rozžhavená, hustě osídlená, kalnými řekami protkaná a žulovými skalinami posázená rovina státu Tamil Nadu. V ní pak četná města i velkoměsta jakož i dočista mnohamilionové metropole, které, jak už řečeno, nejsou v Indii žádná vzácnost a za námahu cesty by nikterak nestály; ovšem právě zde je také největší koncentrace překrásných drávidských chrámů.

Drávidský chrám bývá uvnitř rozlehlého obdélníkového dvora, čistě a pěkně upraveného. Ohraničený je stinnou sloupovou arkádou a vchází se do něj krásně zdobenou bránou (v níž musíš zout boty a nějak se vypořádat s armádou žebráků); vlastní bohoslužebná svatyně, již představuje otevřená sloupová síň, se nachází uprostřed a nade vším trůní převysoká, strmá, komole pyramidovitá věž zvaná gopuram, celičká odshora dolů pokrytá tisíci reliéfů, soch a jiných ozdob, až oči přecházejí a rozum se vzpírá uvěřit, že tohle všechno dokázali vytvořit předkové těch, kteří to dnes dál než k barvičkami omatlanému betonu nepřivedou.

Nelze všechny chrámy vypočíst; i zmiňme se aspoň o jednom ukrutánsky velikém v metropoli jménem Madurai, v němž je hrozný plechový rámus z mnoha amplionů. Buď jsou to liturgické zpěvy, nebo možná i vymítání ďáblů, čemuž bych se nedivil; být ďábel, utekl bych před tím řevem hned. Dále čmoud z posvátných ohňů, tisíc (prý, nepočítal jsem je) bohatě zdobených sloupů, zčernalé, kuličkami másla poházené sochy bohů (to totiž mají bohové moc rádi), jakož i početní dárku chtiví modloslužebníci; zvenčí pak lze obdivovat nevídanou nádheru sochařské výzdoby, bohužel také omatlanou barvičkami odshora dolů.

Ze všech nejpůvabnější, tak pravím, je však chrám ze století dvanáctého poblíž nevelké vesnice Dharasuram. Je tichý, rozlehlý, čistý, plný nejúžasnějších skulptur ... to nic, to všechno najdete v Tamil Nadu stokrát, zvlášť když vyhledáte chrámy trochu stranou a raději již nepoužívané, aby v nich nebyl ten blázinec a řev. Pravý div toho svatostánku je jeho brahmín, starý, nemocí do pravého úhlu zkřivený muž s tváří obílenou posvátným malováním. »Germany, Czechia,« pokyvuje znalecky hlavou, »yes, yes. Praha, Berlin, Goethe, Schiller...« I kus němčiny přidá, z českých reálií jakési sportovce vyjmenuje ... neuvěřitelný zájem o svět u člověka, jenž pravděpodobně jakživ ze své vesnice nevyšel; a to v Indii, která toho obvykle o světě kolem sebe mnoho neví, jelikož si vystačí sama se sebou. Vodí nás chrámem, vysvětluje význam a logiku soch, ukazuje na různé jiné zajímavosti: tadyhle třeba reliéf, znázorňující jakési lidi, kráčející mezerou ve vodách. »Mojžíš,« říká brahmín. Jinde zase veliká ryba nejdřív polyká a pak vyvrhuje jakousi postavičku: »Jonáš,« upřesňuje starý muž. Sám na to koukám jako jelen. Ovlivnily židovsko-křesťanské mýty Indii, nebo tomu bylo naopak? Brahmín teorii ovlivňování odporuje. »Víry a kultury jsou různé, ale myšlenky jsou stejné; a totožné ideje vedly k shodným představám.«

Nevím. Že by se shodou myšlenkových základů došlo k témuž Jonášovi a Mojžíšovi ... to mi ta shoda jde až nějak moc daleko. Ale neodmítal bych pomyšlení, že v chrámu Dharasuram hledíme na stopy prastarého kulturního dědictví, které odtud proniklo na západ a usadilo se v židovství; zároveň se udrželo i na místě svého vzniku a obrazilo se v hindských mýtech. Kdesevzavší tusevzavší syrsko-křesťanská i židovská obec v Kočinu ... asi muselo být víc kontaktů a dávnějších, než nám dějiny vyprávějí. Snad z dob, kdy fénické lodi na zdejších březích nacházely pohádkovou zemi Ofir. Snad z dob ještě starších. Svět se svými oceány asi nebýval za starých časů tak nepropustný, jak se domníváme.

To už se blížíme k pobřeží Bengálského zálivu a městu Madrás, kde naše indické putování skončí. Byl by ovšem hřích vynechat místo jménem Mahábalipuram s celým bludištěm ve skále vytesaných chrámů někdy ze šestého či osmého století; jak už to bývá, zanechali je po sobě králové z rodu Pallava, kteří tu měli hlavní město. Ty chrámy, jejich reliéfy, skalní vyhlídky na moře a leccos jiného jsou přenádherné, ledaže místy dost poničené prosoleným povětřím; městečko samo je značně turistické, což, zdůrazňuji, nemusí být důvod k ošklíbnutí. V jednoduchých dílničkách i na holé ulici pracují kameníci a zhotovují ... nu ano, suvenýry. Jak ordinérní, že ano. Jenže ty suvenýry jsou totéž, co jsme celou tu dobu obdivovali v indických chrámech: tatáž dokonalost tvarů, jemnost práce, můžeš pozorovat, jak v mravenčím úsilí, primitivním nářadím vzniká z kamenného bloku bůh Višnu nebo bohyně Parvátí... Ba ne, to nejsou jen tak nějací výrobci suvenýrů, nýbrž umělci na slovo vzatí; a pracují tak, jak káže neměnná tradice tohoto místa již od století šestého. Jenom jejich zákazníky již nejsou pallavští králové, nýbrž bledé tváře s fotoaparáty na břiše. On ten turismus, víme, není tak opovrženíhodný ani destruktivní, jak ledakdo s nosem nahoru vykládá. Nejen že zájem o cizí kultury a styk s nimi přináší porozumění hlubší, než kdyby se o totéž starali jen rukama si potřásající státníci; nejen že osobními zkušenostmi mizí předsudky, které - zdůrazněmež - mohou být jak bezdůvodně povýšenecké, tak i pošetile podlézavé; nejen že se takto rozplyne leckterá nafouklost, pramenící ze zabednění na vlastním dvorečku. Ale především turisté svou zvídavostí, svou lačností po všem původním, typickém a tradičním udržují při životě řemesla a dovednosti, jež by jinak vyhynuly spolu se světem, jenž je ještě potřeboval.

Sami pro sebe by se domorodci spokojili s betonovou uplácaninou místo žulového reliéfu, s kbelíkem z červeného plastiku místo vyřezávané dřevěné nádoby, s ubohostí televizních střílenic místo svých překrásných tradičních tanců. Zajděme si do některého z těch krámků v Mahábalipuram, berme do rukou jednu kamennou řezbičku po druhé, od těch maličkých za pár rupií až po sochy bohů málem v životní velikosti, a nenamlouvejme si nic o turistickém braku; tohle je ještě umění, a jaké. Třebaže je tak nesmírně levné. Postavme si je doma na almárku a těšme se mimo jiné i tím, že jsme pomohli udržet živou krásu, která by, odkázána na domácí zájem, zahynula v konkurenci s brakem.

11. Na závěr o svatých mužích a jiných bláznech

A co Indie? Je vůbec nějaká Indie, či se vyskytuje jenom v atlasu? ... Dlouho jsem byl mrzutý, že nemůžu přijít na kloub tomu, jak to s tou Indií bylo, a strašně mně bylo líto, že by to mělo být jenom mámení a přelud. (Karel Poláček - Bylo nás pět)

Ani já, žáku Bajzo, nemůžu přijít na kloub tomu, jak to s tou Indií bylo. Přelud to nebyl, jelikož jsem teprve nedávno dopolykal maláriové prášky, ale jinak ... pořád nevím, co si o tom všem mám myslet. Asi že bude muset uplynout nějaký čas, než si tu svou Indii přežvýkám, čas určitě delší, než stačí k strávení končin jiných. Ale Indie je země plná mystérií, a obávám se, že určitá z nich nerozluštím nikdy. Nu, pojeďme spolu ještě ten kousek cesty, který zbývá k madráskému letišti a k startu na ostrov drahokamů Cejlon neboli Srí Lanku, jímž právě tou dobou zmítá lítice válečná.

Autobusové nadskakování se ztišilo, jelikož jsme se ocitli na území města Pondicherry. Území nevelké, přesto však požívající privilegií autonomního indického státu. Je to tím, že město i jeho okolí úpívalo pod koloniálním jařmem nikoli britským, nýbrž francouzským. Obě evropské mocnosti po dvě staletí soupeřily o nadvládu v Indii, až britská moc zvítězila a Francii zbylo pouze několik titěrných územíček na pobřeží, z nichž Pondicherry bylo největší. Z těch dob již zůstalo pramálo, leda pondicherští policajti, nosící na hlavách takové ty francouzské kastroly s kšiltem jako u nás před válkou nádražáci. Možná i ty pěkně rovné silnice, ale to bude spíš tím, že Pondicherry je stát maličký, a zbývá mu tudíž na užitečné věci víc prostředků než těm velkým, co musí nejdřív nakrmit vlka projektů slavných a velkolepých, užitečných již však méně.

Pozorný poutník zjistí, že se ovzduší zahustilo jakýmsi fluidem. Do autobusu přistoupilo několik svatých mužů, jaké občas potkáš v Indii všude, na tomto místě však zvlášť hojně. Čímž teď nemyslím žádné indické svaté, fakíry askety, či co jiného; ti se sice také tu a tam vyskytují, ale jsou součástí svého okolí, příliš se od něj neodlišují. Myslím svaté evropské. Zrovna se tou svatostí vznášejí. Víte, ona každá země světa má své publikum. Svůj určitý a zcela specifický druh lidí, kteří do ní se zálibou a fandovským zaujetím jezdí a o ničem jiném nechtějí slyšet. Znám fandy kanadské či skandinávské, kteří milují drsnou přírodu a mužné osamění; znám fandy francouzské, libující si ve vyzrálých sýrech a břečťanem obrostlých zámcích; jsou fandové řečtí a italští; je hojný šik fandů jihoamerických, málem spiklenecké bratrstvo fandů japonských a jistě se časem zrodí i oddaný hlouček fandů českých, nezabrání-li jim v tom česká xenofobie, dvojí ceny a zloději aut.

Indičtí fandové se od těchto všech odrůd výrazně odlišují. Jsou vlasatí, ošumělí, s kruhy v uších a v jiných částech těla, ale to celkem lze za těchto časů shledat i jinde. Především jsou ale neobyčejně namyšlení až protivní. Jinde v zámoří, potkáš-li bledou tvář, snadno se s ní sbratříš, kus cesty společně urazíš, zkušenosti povyměňuješ. Ne tak v Indii. Věz, že okroužkovaný mladý muž nejede jen tak do Indie; on se vydal hledat Pravdu. Skrytá tajemství brahmínů. Moudrost a Svatost. A nachází to všechno hojně v indických ašrámech, kdež sedí na zkřížených nohou, medituje a za nějaký ten poplatek - oni Indové dobře vědí, na čem vydělat - se mu mysl plní Moudrostí jako knedlík povidly. Ve společnosti stejně smýšlejících se vzájemně utvrzuje v pohrdání tou obyčejnou, přízemním chtíčům oddanou havětí. Pobývá v spolcích a komunách, jejichž středisky jsou Goa na pobřeží západním a místo jménem Auroville v zdejším okolí. Proto potká-li obyčejný, pozemským vášním propadlý poutník svatého muže, je zcela zbytečné plýtvat pro něj úsměvy a pokusy o sblížení. Dostalo by se mu jen povýšeného pohledu, pokud vůbec nějakého. Neboť ten, kdo hledá či načisto už našel Moudrost a Pravdu, se přece nebude zahazovat s nějakým turistickým měšťákem.

Ó bohové osmirucí! Já tady šetřím a koukám, jak bych dal dohromady groše na tu či onu cestu do světa, váhám, mám-li jet do té Indie nebo se raději podvolit ženinu naléhání o nové koberce ... a přitom bych mohl mít miliony. Přehrabovat se v nich vidlemi. A nic moc bych k tomu nepotřeboval, protože vymyslet novou věrouku pro hledače Pravdy bych svedl snadno. Založit nějaký ten ašrám, komunu či mystické bratrstvo Jediných vyvolených. Dejte mi týden času, dvě flašky kořalky, abych se drobet přinamazal a sám před sebou nestyděl, a já vám sestrojím víru tak ušlechtilou a enigmaticky mystickou, že by nad ní zbledl i sám dědouš Bhagwan.

Recept je snadný. Vraž do toho Pravdu a Lásku, Víru, Spravedlnost a jiné krásné pojmy, jež každý ctí, málokdo však dovede říci, co přesně znamenají, vrhni hněvivým odsudkem po tom současném světě, který je jen samý konzum a samý zisk. Vyzvi k odvrhnutí majetku, jelikož pouze kdo nic nemá a nic nechce, může být vskutku šťastný. Zamíchej to několika méně srozumitelnými, tím však vábivějšími útržky jednak z Písma svatého, jednak z Upanišád a jiných studnic indické moudrosti; utrus pár vhodně umístěných zmínek o himálájském klášteře, v němž jsi řadu let pobýval a jehož lámové ti zjevili svá nejskrytější tajemství. Tajemství tak hluboká ovšem nelze svěřit každému moulovi, nýbrž pouze nejužšímu kroužku Pravých zasvěcených; to jsou ti, kteří tvou nauku přijmou nejoddaněji a bez jakékoli jiskry vlastní myšlenky. Naznač jim, že obléknouce roucho Čistoty a Chudoby (nějaké si vymysli, jelikož duchové dychtiví výlučnosti po máločem tak touží jako po uniformě), již našli té Pravdy nejmíň půlku a tu druhou že najdou pilným přemíláním svatých formulí, nejlépe v jazyce prákrt. Zjev jim v barvitých obrazech, že den zkázy tohoto světa se blíží, avšak Osvícení že jí budou ušetřeni, načež budou po všechny věky již jen radostně tančit po rozkvetlé louce v láskyplném bratrství. Zkázu těch druhých a vlastní pozdvižení do výšin Štěstí totiž hledači pravd nesmírně milují. Kdyby se mělo zachránit nebo na lučinách radosti plesat lidstvo celé, byli by velice zklamáni, ba pobouřeni; s takovou naukou bys daleko nedošel. Především ale hlásej Chudobu a Prostotu. Žádostivost peněz a pozemských statků je příčinou všeho zla ve světě, pročež, svatí bratři, vysypte své peněženky tadyhle do té škatule. Své ostatní příjmy mi také můžete svěřit a já za ně vybuduji Ostrov Pravdy, na němž už nebude ničeho než nejčistšího blaženství.

K rozšíření nové víry už pak není třeba prostředků jiných než k reklamě na prací prášek. Její hlásání by mi pochopitelně vyneslo posměch a činění si kroužku na čele od nevyčíslitelné většiny lidí; ale našel bych i tisíc těch svatých a vyvolených pitomců, kteří by mě dokázali nejen uživit, nýbrž i lecjakého přepychu si dopřát. Opravdu, ale opravdu se divím, proč už jsem to dávno neudělal.

První bych ovšem nebyl. Kromě toho připouštím, že tu a tam některá z těch domýšlivých svatostí nejen že nevynesla kýžený peníz, nýbrž jich i pěknou hromádku stála. Účelu však dosáhly všechny: dodaly pocit výlučné nadřazenosti těm, jejichž komplexy zatížené dušičky po něm úpí. Ostrov Pravdy jménem Auroville není z nejnovějších; vynořil se z vln lidské špatnosti přesně v témže roce osmašedesátém, kdy na celém intelektuálním Západě bouřila vzpoura proti pořádkům shnilého měšťáckého světa, aniž do toho příliš rušivě zaznívalo bouření sovětských tanků po pražské dlažbě. Mnozí chtěli těm pořádkům radikálně uniknout a našli své místo zde. Za pomoci mnoha vlád téhož měšťáckého světa byl slavně vyhlášen nadějný projekt experimentu mezinárodního spolužití, v němž by muži a ženy bez ohledu na náboženství, politické vyznání a národnost žili navzájem v míru a trvalé harmonii (potud slova zakládací listiny).

Těch mužů a žen se sešla hromada z mnoha zemí světa a dali se ihned do práce. Budovali vzorová sídliště, přehrady, uskutečňovali zemědělské i lesní projekty a jiná díla, při pohledu na něž se měly nevědomému lidstvu otevřít oči i ústa, řkouce: ahá, tudy na to. Leč ... bohužel. Trochu se pozapomnělo, že i v ráji rovnosti je třeba peněz. Dokud plynuly dotace, dokud zaníceným budovatelům světlých zítřků tatínkové poukazovali tučné částky, světlým zítřkům se dařilo. Když dotací ubylo, světlé zítřky pohasly, praví se dokonce, že Ostrov Pravdy nebyl jeden čas dalek hladomoru. Při vzornosti těch zemědělských projektů to jaksi nechce jít do hlavy, ale může být, že ušlechtilými idejemi se brambor nedokopeš, to spíš motykou. Rovněž idea míru a trvalé harmonie dostávala poněkud na frak, neboť v Auroville se to začalo prát, svářit, štěpit na znepřátelené frakce, inu jako všude, kde se sejde větší množství neomylných proroků na jedné hromadě. Několikero pravd vyjevil Ostrov Pravdy nepochybně: že jakékoliv zářné zítřky potřebují někoho, kdo by je financoval. Že trvalá harmonie je ovoce, kterému se na takových ostrovech zřídkakdy dařívá. Že však navzdory všem neslavným koncům poskytují svým Vyvoleným to, co na nich hledají: povznášející pocit naprosté nadřazenosti. Pohlédni do očí těm, kteří za Pondicherry vystupují porůznu z autobusu, a spatříš ji v nich v míře neskonalé.

Hledačům a nacházečům Pravdy se už ani moc nedivím; užil jsem si této lidské species v dobách svého raného emigrantství, kdy jsem s uzlíkem čerstvého svědectví o živém socialismu připrchl na Západ, abych se dozvěděl, že se mýlím; že jsem se nejspíš špatně díval, jelikož oni, ti Praví a Správní, vědí nejlépe, co a jaký je socialismus. Dnes poněkud ztichli, což ale neznamená, že vymřeli. Divím se spíš těm několika obyčejným a rozumným, jež jsem rovněž na své indické pouti potkával a kteří viděli a zažili všechno přesně jako já: bídu, nefunkčnost, rozpad, úřední nekompetenci, šestákovou hamižnost, intrikánskou podlost ... a přesto Indii milovali. Ó Indie, Indie, nic než Indie, vzdychali. Ne že by jiné země neviděli; někteří z nich byli cestovatelé velmi zkušení.

Patrně mi cosi chybí, co oni mají; jakási anténa, jíž lze přijímat vlny indického kouzla. Nebo mám naopak tu anténu takovou, že mi řečeným kouzlem až vlasy na hlavě vstávají. Budu muset nechat uplynout čas, aby mi ze vzpomínek vykrystalizovalo samo jádro zážitku, které někdy bývá překvapivé. Pak snad přijdu na kloub tomu, jak to s tou Indií bylo. Podnětů k zamyšlení mi poskytla mnoho, i když nejspíš jiných, než vlasatým svatým.

Posléze přišel ten den a odletěli jsme z Madrásu na Srí Lanku, jíž právě v těch dnech byla všude plná televize. Sám jsem neměl nejlepší pocit; prosím vás, octnout se v zemi, kde je válka zrovna v nejlepším... Ale neshledal jsem nic z válečných hrůz, leda pár silničních kontrol, které s úsměvem zvedly ruku k čepici, vidouce bledé tváře. Válečné hrůzy se odehrávaly na poměrně malém prostoru na severu země a pochopitelně především v té televizi. Nuže, nechci započít nové vyprávění o této zemi; ale ať aspoň vypovím, že jsme v ní nalezli končinu tropicky krásnou, lid přívětivý a nevtíravý, obchodníky sice svého výdělku si hledící, nikoli však vlezlé a protivné, žebráky jen výjimečně, veškerá zařízení dobře fungující a vzduch bez smradu, prachu a rámusu.

Nevím, je-li kde na zemi ráj, a nevím, zda jím je zrovna Srí Lanka, jak někteří říkají; ale po příletu z Indie se nám zdálo, že v něm jsme. Nadto ještě, jelikož veškeří zájemci horempádem své zájezdy na Srí Lanku kvůli té hrozné válce rušili a odvolávali, bylo všude překrásně volno, ceny nízké a hoteliéři i jiní služební duchové si nás uctivě předcházeli. Povím vám, není nad takovou krizovou oblast; už jsem jich zažil spoustu, od Jižní Afriky ve dnech její nejhorší vykřičenosti, přes Severní Irsko až teď po ten Cejlon, a všude to bylo stejné. Pomalu se kloním k názoru, že jak začne televize ukazovat někde nějaké mazce a nepokoje, hned je třeba sbalit ruksak a klusat tam.

V každém případě se nebudu bránit myšlence zase jednou se na Srí Lanku vydat. Jestli také do Indie ... nevím. Je to země fascinující a ta její severní část mi ve sbírce chybí, ale zatím mi ještě jakési trnutí zůstává v kostech. Počkám, uvidím, až co udělám. Člověk někdy udělá věci, že se jim sám nestačí divit. (Únor 1996)

Čekal jsem šest let a musím říci, že trnutí v kostech při vyslovení jména Indie mi pomíjí jen váhavě. Je to zvláštní: pro každou z těch desítek zemí, jež jsem dosud navštívil, jsem si - při vší kritice - dokázal vybudovat určitý stupeň sympatie, jen pro Indii a její lid ne. Dodnes svou indickou cestu pokládám za klenot svých zkušeností, ale pěkně protivný klenot. Přesto však stála za to a podnikl bych ji znovu. Neboť jest jakýsi tajemný prostor ve vyšších, našemu poznání nepřístupných dimenzích, v němž se protivné zážitky, žaludek obracející se odporem, vzteky a zloby, měnívají v obohacení, jež bych nechtěl postrádat. (Únor 2002)

(pokračování)

Zpátky