Únor 2006

Mizí moudří staří lidé

David Hertl

Ivo Markvart se narodil roku 1955 v Podbradci na Litoměřicku v rodině sedláka, který odmítl vstoupit do JZD a byl za to vězněn. Dvakrát se nedostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, nakonec tu vystudoval knihovnictví (diplomová práce o soukromých vydavatelích meziválečného období). Po škole pracoval v národním podniku Staviva, jako redaktor Amatérské scény, naposledy v knihovně v Lounech jako její ředitel. Působil také jako editor (stál mj. u zrodu poslední vzpomínkové knihy generála Františka Fajtla) a je autorem několika knih, které sepsal na základě svých výzkumů dětského myšlení a tvorby. Za jedno z těchto děl získal v roce 1997 cenu Nejkrásnější kniha roku. Na Lounsku a Litoměřicku pomáhal při vzniku desítek občanských sdružení.Toto torzo rozhovoru s Ivem Markvartem vzniklo čtyři dny před jeho smrtí – zemřel nedávno na následky dopravní nehody: srazilo ho auto, když se vracel na kole domů.

Vaším dlouhodobým tématem je venkov, odkud pocházíte a kam se vracíte. Co vás tam táhne?

Venkov, to je láska a bolest. Na vsi se dá snadněji vnímat zázrak stvoření. Denně se dívám na panorama Českého středohoří se siluetou hradu Házmburk. Za ním je rozevřen ten vějíř kopců s královnou Milešovkou, v dálce Bezděz a za dobrého počasí je vidět Ještěd. A blízko Říp. Denně ale taky trnu nad drancováním: díky kořistníkům, kteří postupně odtěžili Chraberecký chlum, znetvořili Vršetín a zakusují se do dalších lokalit, se Máchovo středohoří stává zpustošeným územím. Za asistence ministerstva pro životní prostředí prožíváme dobu igelitovou.

Jaké rysy má venkov na pomezí středních a severních Čech?

Mizí starousedlíci, na věčnost odešla většina pamětníků někdejší pospolitosti, kdy se na návsích zpívalo, kdy ve vesnicích kvetl spolkový život. Některé vsi jsou skoro mrtvé. Jinde dokáže pár jednotlivců strhnout ostatní a založit třeba okrašlovací spolek nebo divadelní soubor. Na venkově mne stále fascinuje to těsné propojení lidských osudů. Jako bývalý prázdninový pošťák sleduji od dětství stovky barvitých životů, vzájemně propojených. Jen na vsi lze ještě někdy vnímat ty tajuplné boží mlýny, které rozdrtí špatnost, odměňují pracovitost, pokoru. Velký problém vesnice je to, že mizí moudří staří lidé.

Kam zmizeli?

Nejstarší generaci představují dnes často už jen bývalí jezeďáci, teskně vzpomínající na plné hrnce družstevní vepřové. Reptají zapškle a vidí rudě. Poctivých sedláků, pro které byla půda vším, kteří nejdřív opravili chlévy a až potom stavení, najdete jen pár. Dnešní venkov je povětšinou jen koncentrované prázdno, prokládané jídlem, hospodou a televizí Nova. Dobře by se odsud vymýšlela reforma zdravotnictví a sociálního systému. Lidé se ládují sladkostmi, levnými uzeninami ze supermarketů, jejichž letáky dostávají do schránek, zapíjejí to alkoholem, a pak směřují z hospody k doktorovi. Návštěva lékaře je zejména pro důchodce milým rozptýlením. Jsou to groteskní situace. Vidíte ráno babku, jak jde s rancem trávy pro králíky, za chvíli pro ni přijede sanitka jako pro nemohoucí, odveze ji na injekci nebo na nějakou proceduru, pak ji přiveze a stařenka běží jako čipera naštípat dříví. Pokud by se za návštěvy lékaře, za recepty, za jídlo v nemocnici platila třeba i jen symbolická částka, ušetřily by se miliardy, jež by se daly investovat třeba do ochrany životního prostředí. Většina lidí zneužívá i rozhazovačný sociální systém.

Založil jste občanské sdružení Vesnice – domov – krajina. Co to sdružení dělá?

Myslím si, že pokud něco zachrání tuhle nemocnou společnost před zánikem, bude to svět tisícovek neziskových organizací, které zúrodňují prostory, kam toporné politické struktury nedosáhnou. Naše organizace se snaží o obnovu menších památek v okolí Peruce a Mšené-lázní. Kostelíky, kapličky, opravené špejchary jsou ozdobami krajiny, atributy opravdového domova, který může koneckonců něčím lákat i turisty. Za opuštěnými průmyslovými zónami, k nimž povedou šestiproudé dálnice, k nám jezdit nebudou. Stát si bohužel stále není vědom pokladu ukrytého v památkách. Stejně tak jako ve stromech.

Jak s tím souvisejí stromy?

Lidé k nim nemají dost úcty. Stromy živoří a s nimi civilizace. Plošně odumírají kaštany. Nyní lavinovitě i javory. Postiženy jsou lípy, ořešáky, místy i jasany. Schnou borovice. Děsím se lhostejnosti. Ve městech a na vsích jsou i v parcích ořezávány větve stromů. V ulicích se někdy provádí řez „na hlavu“. Zůstane jenom kmen. Ten dál jen živoří. Nepochopitelné pro mne je, že si k tomu městské nebo obecní úřady najímají specializované firmy. Někteří lidé by měli mít na motorovou pilu zbrojní pas. I z okolí vesnic mizí tisíce stromů. Neobnovují se aleje. Stromy jsou bezbranné v cynické společnosti barbarů. Když řeknete ve městě zeleň, většinou jde o pár boroviček v obludných betonových květináčích, které se na jaře vystrčí na náměstí a na podzim zase schovají. A na vesnici? Sledovat, jak roste a mohutní lípa, je pro uspěchaného člověka nepředstavitelné. Proč sázet strom, ze kterého se budou radovat vnuci za sto, dvě stě let. K zeleným plechovým vratům, bílým plastovým oknům a bodavě žluté fasádě si ještě přidejte záhonek tújí.

Loni jste se intenzivně věnoval vztahu školáků k cizincům. Co jste zjistil?

Ptal jsem se všech lounských dětí nad deset let, své pocity mi sdělovaly i děti cizinců žijících v Lounech. Cizinci jsou většině školáků sympatičtí odlišností, odvahou, vůlí překonat nesnáze a překážky. Překvapilo mne jednoznačné přijetí ruských spolužáků, velmi dobře do tříd vplouvají Vietnamci, Číňané, Japonci... Jsou houževnatí, přátelští, slušní. Krutou realitou je vztah dětské populace k Romům. Tady panuje nesmiřitelné rasové napětí. Romové jsou pro většinu školáků nebezpečnými cizinci. Nemohu uvěřit, že všechna ta negativa vznikla ze skutečných dětských zážitků. Z některých formulací vyplývá, že děti jen papouškují to, co slyšely doma. Co mohou šesťáci vědět o zneužívání sociálních dávek? O neplacení daní? Přesto vůči Romům řada z nich projevuje otevřenou nenávist. Je to hrozivé zjištění, zvlášť když si uvědomíme, že s naprostou většinou Romů nás pojí společné státní občanství. Obecně mne překvapila propast mezi školáky z pátých, šestých a osmých či devátých tříd. Páťáci byli schopni odpovědí na prostou anketní otázku popsat i víc než přidělený A4 papír. Naproti tomu odpovědi některých deváťáků mohu s klidným svědomím označit za primitivní. Možná je to jen nebavilo, mají už úplně jiný svět esemesek, chatu a kdovíčeho ještě. Každopádně to bylo zarážející.

Na co jste se ptal dětí cizinců?

Co si myslí o nás, o svých českých spolužácích. Chlapec z Ukrajiny mi napsal: „Většinu spolužáků vůbec nezajímám. Pár kluků mě pořád provokuje. Furt nadávají, že lidé z Ukrajiny jsou chudí a nenormální, někteří mi závidí, že zvládám čtyři jazyky. Opravdové kamarády skoro žádné nemám.“ Přes všechny problémy a někdy obrovské kulturní rozdíly mají malí cizinci hodně energie a odvážně překonávají problémy, které před nimi stojí. Cizinci jsou velkou výzvou i pro učitele. Řada z nich není připravena na jakékoli vybočení ze stereotypu. Školák musí perfektně skloňovat, časovat, dobře vyslovovat bez ohledu na to, že je třeba z Rumunska nebo Číny.

Osvícení učitelé neexistují?

Samozřejmě, že existují: tak například učitelka, která rychle pochopila, že „její“ cizinec ještě neporozuměl některým výrazům v češtině a snazší je s ním komunikovat v angličtině. V hodině matematiky běžně přechází z češtiny do angličtiny, aby zjistila, jaké má znalosti. Ostatní děti to fascinuje, najednou si váží toho, že jejich nový spolužák je tak chytrý. Řada učitelů mi potvrdila, že zejména děti rodičů z Asie svými vědomostmi značně převyšují český průměr a stávají se z nich tahouni ostatních.

Dáváte dohromady soubory dětských textů a kreseb. Co v nich hledáte?

Ty bizarní poetické, často syrové texty ukazují děti jako bytosti s výbušnou imaginací. V minulé knížce jsem sebral jejich sarkastické postřehy z návštěv muzeí – snad to proměnilo aspoň nějaké zbytnělé muzejní expozice. Definitivně poslední knížkou bude sociologická sonda zkoumající vliv počítačů na dětskou psychiku.

Co jste zjistil?

Odpovědi zhruba tisícovky lounských školáků mne zaskočily. Ocitl jsem se ve světě odlidštěné virtuální reality. V každé třídě trpí tak jeden staromilec, který ještě čte a počítačovými maniaky-závisláky pohrdá. Jeho role je ale velmi obtížná. Snažil jsem se vybírat co nejvíc vtipných odpovědí nezávisláků, abych vyvážil uniformitu školáckého stáda, které se po závěrečné vyučovací hodině rozprchne domů, zapne počítač a začne chatovat se spolužáky. Maminka, která se domnívá, že DELETE je DĚLEJTE, si jistě bude myslet, že spolužáci odjíždějí na chatu. Kluci přitom studují těžké porno. Dívky navštěvují Seznamku a Kecala. A to už nemluvím o tom, že internet je využíván pro bezduché stahování prefabrikovaných školních referátů. Často se teď hovoří o tom, že pro dnešní školáky je důležité nikoli množství nabiflovaných údajů, ale schopnost nacházet informace. Souhlasím s tím, ale myslím, že to hledání by mělo být podpořeno i nějakým množstvím nutných znalostí. Jako by se na to zapomínalo. Pochybuji, že by cílem školy mělo být naučit žáky jen rutinnímu stahování textů. Můj program proto zní: Internet ze škol!

Internet ze škol? Skutečně?

Internet do škol je obludný rozhazovačný projekt. Před léty jsem pronikl do ministerstva školství a hledal tam někoho, kdo by měl v referátu školní knihovny. Mluvil jsem s řediteli odborů a dozvěděl se od udivených figur, že na ministerstvu nikdo takový není. Internetový věk, internetová džungle – to ano, knihy – nepatřičná záležitost. Taková je koncepce nabobtnalého ministerstva školství. Smutné je, že zcvokatěla i bibliotekářská veřejnost.

Počkejte, knihovny se bez počítačů neobejdou.

V bibliotékách se už téměř nemluví o knihách, ale o sítích, strukturované kabeláži, serverech, skenerech, a především o neustálých poruchách techniky, která čas nešetří, ale okrádá o něj. Místo práce se čtenářem rozebíráme, v jakém programu můžeme vytvářet dokumenty, aby se knihovny jednotně dorozuměly. Katalogy v počítačové paměti jsou úžasné, jenže nekonečná snadnost přístupu k nekonečné sumě informací člověka zotročuje a vyčerpává. Rychle, rychle. Jenže proč a k jakému cíli? Často si připomínám Buńuelovu větu: „Informace je zkáza lidstva.“ Stále opakuji: dětem je třeba od školních let vštěpovat určité mravní zásady. Skrze kvalitní četbu je provést základy vzdělání a naučit je vybírat z pyramid informací to podstatné. Jinak nás www – 666 – šelma z Apokalypsy, pohltí a zničí. Školák se solidním základem vědomostí a zásad dokáže ledacos odmítnout, umí lecjaké hlouposti vzdorovat. Jde jen o to, zda takové školáky učitelé vychovávají.

Jak vnímáte atmosféru dnešní školy?

Za patnáct let, co systematicky nahlížím do dětské duše, se školní klima podle mne změnilo. Ostrý je postřeh třináctiletého školáka: „Hodně kamarádů bylo výborných ve škole, dobře se učili. Pak jim rodiče koupili počítač a voni na něm zcvokli.“ Přibývá dyslektiků, dysgrafiků a hyperaktivních dětí. Učitelé na prvním stupni to zvládají taktak, na druhém stupni působí jako štvaná zvěř. Vyhořelí, pohledy vyhaslé, reakce často hysterické, jsou přetažení. Je to stresující práce. Žijeme v ateistickém státě, který nemá ani marginální ideu. Ve společnosti se pěstuje zrůdná hierarchie hodnot. Pseudokult dětí je dlouhodobě neúnosný. Věřím, že výchova má mít tyto atributy: tvořivost, odpovědnost a tvrdost. Bez tvrdosti a kázně se škola stává jen pekelným holubníkem. Dneska jako by se všechno dělo v duchu těch hloupých reklamních hesel, která dopadají na děti i z jejich časopisů: Nepracujte, bavte se!

Vypadá to, že jste apokalyptik.

Podle mne žijeme ve společnosti zmaru, kdy se sprostota stává pomalu společenskou normou, kdy si spojení s tradicí, s lidovou moudrostí uchovává nepatrná menšina. Mizí hranice vkusu, soudnosti. Obludný je kult sportu. Číst zprávu o sportovním utkání je přece magořina. Velkou vinu mají bulvární média, jde o zneužití lidské inteligence. Stejná je i vina politiků-lhářů. Komunisté nedávné totality, to byli lháři-ošumělci. Těm dnešním politickým špičkám lhářům obleky lépe padnou, hrají tenis, rozumějí vínu. A nepocítí vinu. Přitom námi stále prostupují nekonečně velebné Březinovy „skryté dějiny“. Skryté dějiny v Elliotově „pusté zemi“, která byla stvořena jako pozemský ráj. Život je nevýslovně vzácný, ale ztupělci si to na cestě do krematoria neuvědomují. Zlo je součástí světa a je třeba mu vzdorovat nadějí, nezištnou činorodostí, modlitbou. Jsem sice apokalyptik, ale plný naděje.

(Respekt, www.respekt.cz)