Únor 2006

Shakespeara by asi potěšil

Marie Homolová

Za filmové zpracování Hamleta získal Laurence Olivier pět Oscarů a byl povýšen do šlechtického stavu. Od publika i kritiky si vysloužil titul největší shakespearovský herec 20. století. Laurence Olivier hrál Romea, Merkucia, Hamleta, Macbetha, krále Leara, Jindřicha V., ale především Richarda III. a Othella způsobem snad nepřekonatelným.

Pod všemi shakespearovskými rolemi a desítkami dalších byl podepsán jako Laurence Olivier. S tím jménem se narodil, celé ho zdědil po nejstarším známém předkovi Olivierů, hugenotů, kteří počátkem 16. století utekli z rozbouřené Francie do Anglie. Ostatně, sám rád ve svém temperamentu shledával gaskoňské tóny. Přesto byla chvíle, kdy podobu svého jména musel obhajovat.

Když na přelomu dvacátých a třicátých let podepisoval v Hollywoodu smlouvu, šéf filmové společnosti R.K.O. mu řekl: „Jestli si ho nezměníte, necháme vás plavat. Změňte si to u na dvojité ,v´, jak je to normální, a vyhoďte to ,i´ z druhého jména. Lawrence Oliver - to je přece o moc lepší. Dá se to říci nahlas, dá se to přečíst, je to lehké, každý si to zapamatuje, dá se s tím něco udělat. Co vy na to, mladej?“ Mladej nesouhlasil. „Miluji své jméno,“ tvrdil. Připadá mi distinguované. Kromě toho jisté potíže s jeho výslovností mohou přispět k jeho zapamatování.“ A tak taky navždy zůstalo.

Synu, půjdeš k divadlu

Spousta herců si cestu k jevišti musela na rodičích vybojovat, Olivier měl zkušenost přesně opačnou. Bylo mu šestnáct, když jeho starší bratr odjížděl pracovat do Indie. Laurence ten večer lezl v koupelně do vany, v jejíž vodě se před ním vystřídala celá rodina, a náhle hlasitě zatoužil Dickieho následovat. Otec ho zarazil: „Nebuď blázen, proč bys jezdil do Indie, půjdeš přece k divadlu.“

Překvapivé to bylo, to ano. Pan Olivier, anglikánský pastor, byl přísné povahy a svého nejmladšího potomka nijak zvlášť nemiloval. K jeho dominantním vlastnostem ovšem patřila spořivost, a tak se upnul na myšlenku, že jen a jen na divadelní škole by talentovaný synek mohl dostat stipendium. „Spolkl jsem bez námitek ten beznadějně neřízený optimismus a přidržel se hlavního bodu, který znamenal, že budu asi zcela hladový, ale svobodný,“ vzpomínal na tu chvíli Laurence ve svých pamětech. „Takže zatímco jsem seděl v deseti centimetrech vlažné vody, která ani nebyla moc čistá, z překvapivého příkazu mého podivínského otce byl můj osud zpečetěn.“ Vlastně si s divadlem začal už v pěti letech, kdy domů přitáhl dřevěnou bednu a na ní příležitostným divákům sehrával svá představení. V devíti letech vstoupil na matčino přání do chlapeckého souboru jedné londýnské katedrální školy a začal tam směle - Brutem v Shakespearově Juliu Caesarovi. Slávu mu ovšem přinesla role Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy. Nastudoval ji jako třináctiletý a o dva roky později s ní vystoupil na prknech nejslavnějších - ve Stratfordu on Avon. „Bylo to amatérské, ale poprvé jsem si přičichl k opravdovému divadlu,“ vzpomínal později.

Absolvoval londýnskou Ústřední školu řečnického a dramatického umění u Elsie Fogertyové, začínal u kočovné společnosti. Jeho vstup na profesionální jeviště byl vskutku impozantní - zakopl o práh a před rozřehtané publikum doplachtil po břiše. „Z poměrně malé role hodně vytěžil pan Laurence Olivier,“ napsal ironicky místní tisk.

Přesto pomalu stoupal k lepším souborům a lepším rolím a s některými z nich vyjel i za oceán na Broadway. Jenže začínala třicátá léta a Ameriku už ovládal Hollywood. I Olivier tam pár zajímavých šancí dostal, ale když mu nabídli Romea, odmítl. Tvrdil, že Shakespeare se nedá a nemá filmovat.

Dokonce se zdálo, že se mu anglický klasik vyhýbá, léta ho nehrál. Zlom přišel v roce 1935, kdy mu tehdy nejslavnější shakespearovský herec John Gielgud nabídl zvláštní projekt: spolu nastudují Romea a Merkucia a v rolích se budou střídat. Olivier Romea pojal provokujícím způsobem. Z jemného, romantického hrdiny, okouzlujícího diváky hudbou veršů, udělal temperamentního Itala, hezkého výrostka, který vzrušeně polyká slova a zbrkle leze přes plot.

Narazil, samozřejmě. Publikum usoudilo, že zabil Shakespearovu poezii, a kritika psala, že Romea hraje jako by jel na motocyklu. Ale během pár týdnů se názory vesměs obrátily, a když přišel se svou verzí Merkucia, křiklouna a chvástala, získal už publikum na svou stranu.

Bože, stal se ze mě Jago

V roce 1937 měl Olivier přímo shakespearovskou žeň. Hrál titulní role v Hamletovi, Jindřichu V. a Macbethovi a rytíře Tobiáše Říhala ve Večeru tříkrálovém. Všechno v londýnském divadle Old Vic, Hamleta navíc v dánském Elsinore.

Jeho Hamlet byl opět přijat s nadšením i rozezlením. S podporou názorů psychoanalytika Ernesta Jonese udělal Olivier z dánského prince mladíka zatíženého oidipovskou láskou k vlastní matce. Podobně se Jonesem inspiroval, když rok nato studoval Jaga a hodlal ho představit jako homosexuála zamilovaného do Othella.

U kolegů s tím nepochodil a časem byl rád: „Jaga jsem pochopil až za války v armádě. Jago prostě nenáviděl Othella, protože byl černý a byl jeho nadřízený, Othello také jasně dával přednost Cassiovi, protože byl džentlmen, a Jago nikoli. Když jsem nosil dvě frčky v Královském námořnictvu, jeden z mých kolegů důstojníků dostal o půl proužku víc než já, a to ho inspirovalo, aby se bavil na můj účet. Nemohl jsem se mu dostat na kobylku a začal jsem se užírat vzteky. Pak mě jednou večer napadlo: ,Vždyť je ženatý! Tam bych ho mohl ranit.‘ Začervenal jsem se hrůzou - Bože, stal se ze mne Jago.“

Od svých prvních shakespearovských rolí Laurence Olivier dával najevo, že pro něj nejsou jen záležitostí skvělých veršů a dramatických vášní, ale že chce z každé vytvořit plnokrevnou postavu podle svých představ. Takový byl Jindřich V., král Lear, Macbeth, ale především Richard III., Hamlet a Othello, na jevišti a později i ve filmu. Za filmové zpracování Hamleta získal v roce 1947 nejen pět Oscarů, ale byl povýšen do šlechtického stavu a životem pak pokračoval jako sir Laurence Olivier.

„Když jsem hrál prvně Shakespeara, řekli mi kritikové, že to nikdy nedokáži, že nejsem shakespearovský herec,“ napsal jednou. „Prý nedovedu říkat verše. To mi dělalo velké starosti, protože od klukovských let jsem byl přesvědčen, že shakespearsky mluvím jako domorodec. Způsob, jímž se tehdy říkaly lyrické verše, však byl přímo proti mému základnímu názoru na herectví, a tím je realismus. V mládí jsem věnoval spoustu času proti lyrickým tendencím mých kolegů. Hudba je jen vrchní polovina Shakespeara. Musím však dávat pozor i na polovinu spodní - animalismus, zemitost, aktuálnost…“

Přitom cesta, kterou se Olivier dostával k pochopení svých postav, byla zvláštní. „Jsem vnějškový herec,“ tvrdil o sobě. Začínal tím, že tvořil exteriér figury. Chůzí, líčením, maskou (proslul sbírkou falešných nosů, jimiž zakrýval výrazný hrbolek u kořene vlastního nosu). Vycpával si lýtka, aby neměl hubené nohy. Když hrál Richarda III., dlouho trénoval pohyby tělesně postiženého člověka a namaskoval si tvář s dlouhým hadím čenichem, jehož krutého výrazu se lekali i kolegové v zákulisí. Kvůli Othellovi cvičil posazení hlasu o něco níž. Tyhle detaily mu pomohly dostat se lépe k nitru postavy a v něm pak herecky tvořit.

Mnoho rolí a tři ženy

Ale nebyl to jen Shakespeare, kdo Laurence Oliviera proslavil. Obrovský úspěch měl i v řadě jiných rolí. Za všechny připomeňme aspoň divadelního Strýčka Váňu, filmového Spartaka či divadelního i filmového Komika. Řadu divadelních inscenací a filmů sám režíroval. Po druhé světové válce se zasloužil o založení britského Národního divadla a jedenáct let ho řídil.

S hereckým světem byl svázán i celý Olivierův soukromý život. Poprvé se oženil ve třiadvaceti s divadelní kolegyní Jill Esmondovou, ale ten svazek se moc nepovedl. Puritánsky vychovaný Laurence se před svatbou ani nepokusil o sexuální sblížení a svatební noc skončila fiaskem. Navíc si neměli moc co říci, ale sbližoval je aspoň herecký osud, časem se jim narodil syn, a tak spolu zůstali. Olivier se dokonce kvůli manželce rozhádal s Hollywoodem, protože roli, kterou jí slibovali, dali mnohem zajímavější Katharine Hepburnové.

Po pěti letech chladnoucího manželství potkal Vivien Leighovou. Sešli se při natáčení filmu Požár nad Anglií a cit, který mezi nimi vzplanul, se podobal vichřici. Vivien byla jednou z nejkrásnějších žen své doby a čeští diváci si ji především pamatují jako Scarlett, kterou hrála v roce 1939 po boku Clarka Gablea ve slavné filmové verzi románu Jih proti Severu. Vivien a Laurence se snažili několik let svůj vztah v soukromí skrývat, ale neuměli ho tajit na jevišti. Když spolu v roce 1937 hráli v dánském Elsinore Hamleta, on v titulní roli, ona jako Ofélie, jejich dueta byla natolik vroucná, že těžko mohli někoho oklamat.

A tak se oba s dosavadními partnery rozvedli a vzali se. Vivien byla talentovaná herečka, ale časem u ní propukla duševní nemoc. Střídala období ukázněného, skvělého herectví se zuřivými výbuchy hysterie a její maniodepresivní stavy proměnily manželství v peklo. Nakonec Laurencovi oznámila, že se zamilovala do jiného, a požádala o rozvod.

Olivierovi se ulevilo, protože už pár let prožíval nové milostné okouzlení, jehož předmětem byla Joan Plowrightová, která ve slavné filmové verzi Komika hrála Olivierovu dceru. Joan, s níž se oženil v roce 1961, konečně přinesla do jeho života klid a zázemí rodiny, ve které se narodily tři děti.

S divadlem, filmem a nakonec i s obrazovkou se stárnoucí Olivier loučil těžce, i když si uměl přiznat, že fyzické síly mu docházejí a paměť slábne. Zemřel 11. července 1989.

Řada lidí s ním nesouhlasila, pro mnoho z nich byl génius. Stal se největším a asi posledním ryze shakespearovským hercem. „Shakespearovi je těžko rozumět,“ napsal. „Těžko se dělá. Jeho postavy jsou obyčejně nadlidé nebo králové či velké tragické královny… A v této strašlivě realistické době dramatu si herci právě nejvíc stěžují na to, že si v těch velkých rolích nepřipadají opravdoví.“

(MFDNES)