Únor 2006

Němci uklidnili Goliáše

Tomáš Klvaňa

Angela Merkelová nastavila v USA rozumné mantinely. Páteční návštěva (13. 01. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) Angely Merkelové v Bílém domě, její první v úřadu německé kancléřky, nemohla být rozdílnější než podobná setkání Gerharda Schrödera. Za jeho vlády, hlavně v uplynulých čtyřech letech, byly německo-americké vztahy poznamenány jiným názorem na Irák a antipatií mezi ním a americkým prezidentem Georgem Bushem. Znamená to, že nejhorší novodobá krize vztahů EU–USA je definitivně za námi? Relativní součinnost obou strategických entit ohledně jaderného programu Íránu jako by tomu nasvědčovala. Přesto však mezi Evropany a Američany harmonie nezavládne, což za současné politické konstelace nemusí znamenat nic osudového.

Styl se počítá

Washington uvítal Merkelovou jako spolehlivého přítele a spojence, stoupence silné euroatlantické vazby. A není divu. Pokud jde o diplomatické naladění, koaliční kabinet pod vedením dámy z bývalého východního Německa hraje v jiné tónině než maestro Schröder. Kontrast symbolů je výmluvný i teď. Zatímco Schröder je lobbistou ruského Gazpromu, této ozvěny komunistického energetického vydírání, dalo několik členů nynější vlády najevo zájem o potvrzení přátelských vztahů s USA. Vztahům s Ruskem se dostalo jen obligátní nálepky strategického partnerství.

Styl, jenž se v diplomacii počítá, nedovolí německé koaliční vládě klesnout na roveň Schröderova antiamerikanismu ani tehdy, bude-li s vládou prezidenta Bushe nesouhlasit. Neshoda o Iráku sice trvá, Bush se však s německou pozicí smířil. Ví, že se od Merkelové nedočká vyslání Bundeswehru do Ramádí a Tikrítu. Kancléřka posílí tažení jinak, třeba rozšířením probíhajícího výcviku iráckých policistů. Navzdory disonantní rétorice socialistických a zelených ministrů minulé vlády fungovala a funguje spolupráce Němců s Američany dobře. Výzvědné služby si vyměňují informace, rozkrývají finanční cesty, jimiž teroristům proudí peníze a Američané oceňují působení německých vojáků na Balkáně, v africkém Džibuti a Afghánistánu. Na prosincovém turné americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové Evropou bylo dokonce oznámeno posílení kontingentu Severoatlantické aliance v jižním Afghánistánu o šest tisíc vojáků.

Schäuble v Oválné pracovně

Tomuto svého druhu tání v euroatlantických vztazích předcházelo pár ne zcela známých, nicméně důležitých momentů. Před necelým rokem navštívil Washington Wolfgang Schäuble, tehdy opoziční politik, někdejší předseda CDU, dnes ministr vnitra. Při jednání, a také během setkání s novináři kritizoval Schäuble způsob, jakým Schröderův kabinet ventiluje vzájemný nesouhlas s Američany. Na jiné návštěvě v létě se pak Schäuble setkal s prezidentovým národně bezpečnostním poradcem Stevem Hadleyem, který ho nečekaně zavedl do Oválné pracovny, a Němec diskutoval s Bushem asi hodinu o budoucnosti transatlantických vztahů. Jak uvedl obvykle dobře informovaný konzervativní týdeník Weekly Standard, udělaly Schäubleho názory na prezidenta dojem. Sama kancléřka dala před svojí páteční návštěvou Bushovi vědět, že nebude aktivně prosazovat uvolnění embarga EU na vývoz zbraní do Číny, dokud se Spojené státy samy neujistí, že takový krok není v rozporu s jejich zájmy. A navzdory přání spolustraníků nebude Merkelová, jak dala najevo, sabotovat jednání s Tureckem o přistoupení k EU, položku, na níž Bushovi záleží.

Merkelová však není naivní a ví, proč v německých volbách v roce 2002 tak zafungovala Schröderova protiamerická kampaň. Bushova vláda je nepopulární v západní Evropě masírované hlavním proudem médií oddávajících se protiamerickým stereotypům hrubého ražení. Při jejich sledování člověk skoro uvěří, že Amerika úpí pod knutou obtloustlých rasistů a ignorantů, manipulovaná klikou náboženských fanatiků a zkorumpovaných lobbistů. A tak se i Merkelová s prstem na tepu domácího veřejného mínění pustila do kritiky. Věznice na kubánské základně Guantánamo by se prý měla zavřít a s vězni by se mělo lépe zacházet. Za normální situace by se tato slova dala považovat za politický ekvivalent urážky. Kde má kancléřka důkaz o neužitečnosti Guantánama? Kde jsou důkazy o tamním údajném mučení, nepočítáme-li vyhlášení protibushovských aktivistů opírajících se o „svědectví“ samotných propuštěných vězňů?

Pokud se týká ústavnosti držení zmíněných lidí – chycených se zbraní v ruce v Afghánistánu a Iráku na straně fanatických masových vrahů –, rozhodne v této věci brzy Nejvyšší soud. Situace ovšem není normální, a tak Bílý dům onu „kritiku“ raději přešel bez komentáře.

Bouřka skončila pětkou

Je tedy rozvod západní Evropy a Ameriky odložen? Je načase říci, že metafory manželství a rozvodu, případně jiného pojetí rodinných vztahů se v tomto ohledu vyčerpaly. Evropa má dost starostí s vlastní emancipací a uplyne ještě pár „generací“ politiků v EU, než bude jasné, kam Unie vlastně směřuje (a tedy: jaká bude její zatím neexistující zahraniční politika). Na bouřce o Irák byla jedna věc pozitivní – začala nutit obě strany sporu naučit se zvládat bytostný nesouhlas jednoho s druhým. Za výkon si obě strany zaslouží pětku, což může znamenat, že před námi je období nápravy. Ne však nutně.

Americký politolog Michael Mandelbaum ve své nově chystané knize The Case for Goliath (Na obranu Goliáše) míní, že státníci v Evropě i Asii, kteří tak rádi veřejně kritizují Washington, jsou ve skrytu duše rádi, že Amerika jako vlídný hegemon plní úlohu vedoucí světové mocnosti. Nejsou to však na veřejnosti ochotni přiznat, protože by se jejich voliči mohli začít ptát na jejich vlastní odpovědnost za strategickou situaci, a proto Ameriku hlasitě kritizují tu za to, onde zas za ono. Ve skutečnosti však mají zájem rozumně spolupracovat, pokud je to nic nestojí.

Mandelbaum má jako diagnostik pravdu, základní věc mu však uniká. Hodně totiž záleží na povaze oné kritiky. Bude-li to cosi na způsob villepainovsko-schröderovských tirád, může soustavná rétorická palba vytvořit takovou realitu, jež během let povede k roztržce v EU a strategickému přeskupení některých mocností proti Americe. To by vedlo k rozpadu NATO a konci transatlantické vazby. Přejme si tedy, aby ona občasná povinná kritika amerického Goliáše nepřekročila mantinely, které rozumně a s vhledem do věci nastavila slibná politička na čele klíčové evropské mocnosti Angela Merkelová.

(Respekt, www.respekt.cz)