Únor 2006

Bernard Bolzano odchází z pražské univerzity

Pavel Kosatík

Je možná dobře, že většinou víme jenom málo o tom, jaké byly skutečné pohnutky pokrokářů, kteří v dějinách zanechali významnou stopu. Pojmenováváme po nich ulice a stavíme jim pomníky, jako bychom si byli jisti, že chtěli v budoucnu stvořit právě nás, nejlepší z možných lidí. Ale co když si představovali něco úplně jiného? Pohled do našich tváří by je možná naplnil znechucením, ne-li děsem.

Možná že pro Bernarda Bolzana, před více než dvěma sty lety učitele teologie na pražské filozofické fakultě, to platí dvojnásob. Člověk, když už na něco přijde, nemá jinou možnost než následovat svou myšlenku až do konce. Jde po cestě, o níž nikdo, ani jeho žáci, kteří přicházejí po něm, netuší, kam vede. Kdo vydrží do cíle, ten často zjistí, že doběhl úplně jiný závod než ten, který byl odstartován. Ale co jiného se dá dělat?

Víra pro chytré lidi

Přestože byl Bolzano po otci Ital a matka pocházela z pražské německé rodiny, pokládal se za Čecha. V jeho době to byl běžný postup: člověk patřil bez výhrad k té krajině a společnosti, v níž se narodil. Jazyk, kterým mluvil, nehrál roli. Otec mu při výchově vštěpoval rovnostářské zásady přicházející z Francie; syn sám později napsal, že „ctít v každém člověku důstojnost lidské přirozenosti“, bez rozdílu majetkových a jiných privilegií, mu bylo zákonem.

Byl mužem knih. Studoval bez ustání a nacházel v tom nejenom zvyk či milou povinnost, ale i fyzické potěšení. Když jednou vážně onemocněl, uzdravila ho prý z horečky četba Euklidových geometrických spisů; tak tomu alespoň sám věřil. Později, když se (nepříliš rád) rozhodl, že se stane knězem, pro změnu horečkou onemocněl. Největší vlohy měl k matematice; platil v oboru za opravdového génia, jeho vědecké spisy se studují a vydávají ještě dnes. Druhou částí své bytosti však Bolzano chtěl zkoumat lidi, působit na ně, zlepšovat je - a takoví se tradičně dávali spíše na kněžské povolání. Přestupem na kněžskou dráhu si Bolzano zajistil společenský status, příjem a hlavně přístup ke vzdělání, v jeho době téměř neomezený.

Pozici v českém veřejném životě zaujal velmi mlád. V roce 1805, bylo mu zrovna čtyřiadvacet a přijal kněžské svěcení, mu přidělili nově zřízenou katedru náboženské nauky na pražské filozofické fakultě. Měl vychovávat příští inteligenci, učit ji tak, aby byla upotřebitelná v státní i soukromé službě.

Podobná profese nenabízela příliš velký prostor experimentům: očekávalo se, že učitel se bude ve svých veřejných kázáních držet schválené učebnice, pojednané v tradičním katolickém duchu. Ukázalo se však, že tento úkol byl svěřen člověku, jenž si v soukromí nejvíce váží pojmu „veřejné blaho“, který o několik let dříve sehrál nepřehlédnutelnou a ne právě jednoznačnou úlohu ve Francouzské revoluci.

Nebyl revolucionářem, nechtěl zrušit křesťanství, jak mu později občas předhazovali. Patřil ke katolickým osvícencům, kteří o pár let dříve nastartovali i národní obrození, a shodně s nimi žádal něco jiného: aby se katolictví přizpůsobilo myšlení nové doby. Náboženství se v novém světě už nemá šířit způsoby, jaké zavedli jezuité, tedy rozdmýcháváním emocí v duších prostých lidí. Musí dát šanci i chytrým. Když už se lidé jednou rozhodli svět kolem sebe poznat, nemůže víra toto poznání ignorovat. Příští svět bude vyplněn tolerancí: náboženskou, jazykovou, národnostní, vzdělanostní - nikoli proto, aby se tím prastará víra oslabila, ale aby vstoupila do nové a mnohem slavnější etapy existence.

Bolzano věřil v rozum, nikdy však nepropadl pýše rozumu; některé své úvahy skončil větou, že o tom, jak věci dopadnou, člověk nerozhoduje. Věřil, že nejvýše v hierarchii hodnot leží mravnost a obecné blaho, ze všeho nejvíce ho však zajímal Bůh. Doufal, že bude-li moci o něm přemýšlet a psát bez dřívější předpojatosti, posune svou víru na novou úroveň.

Kdo mohl tehdy, v těch snových a počátečních dobách, tušit, že symbióza víry a kritického rozumu trvá u tolika lidí jen do chvíle, kdy se ocitnou v rozporu? Teprve potom přece vzniká prostor pro skutečnou toleranci. Často se však místo jeho budování stane, že vyznavači jednoho názoru nedokáží nic lepšího než se s těmi druhými ve zlém rozejít.

Zločin a trest

Kdykoli Bolzano vyslovoval z kazatelny názory, které nebyly v souladu s předepsanou učebnicí, činil tak prý s klidným svědomím. Připomínal si Kristův výrok: „Kdo vám dal tělo, dá vám i šat.“ Jinými slovy: žádná myšlenka, ani ta, která se okolí může jevit jako kacířská, by nevznikla bez Boží vůle. A když už jednou Bůh takto svou pravdu zjevil, postará se určitě o její šíření. Proto se Bolzano nikdy, ani v době největších útoků proti sobě, necítil jako odpadlík, jehož mravní kredit je nižší než kredit odpůrců.

Zdaleka ne všichni jeho posluchači byli téhož názoru. I mnozí z těch, kdo oceňovali Bolzanovy promluvy v jejich idealistické rovině, dodávali, že v rovině praktické útočí na principy státu. Tažení za učitelovo odvolání začalo v únoru roku 1819. Tehdy byl císaři zaslán dopis vytýkající z Bolzanových kázání nepřípustné pasáže: třeba tu, v níž filozof žádal zavedení konstituce. Nebo kde sliboval: „Přijde čas, kdy tisíceré hodnostní rozdíly a předěly mezi lidmi, které působí tolik zlého, budou odkázány do příslušných mezí, kdy každý člověk bude jednat se svým bližním jako bratr s bratrem.“

Diskuse o jeho věci probíhaly několik měsíců, císař nakonec rozhodl o Bolzanově sesazení na Štědrý den 1819. O čtyři týdny později bylo filozofovi doručeno odůvodnění, podle kterého „hrubě porušil povinnosti kněze, učitele náboženství a mládeže a dobrého státního občana“. Ponechali ho v kněžské funkci, dali mu roční penzi 300 zlatých, zakázali mu však učit.

Ale především proti němu zavedli proces, který měl prokázat, jak dalece se proti své víře provinil. Prostudovali přes tři sta jeho kázání a vypsali z nich 112 „bludných a závadných vět“, které ho měly očernit. Trvalo to šest let a šlo mimo jiné o to, vrazit klín mezi Bolzana a jeho početné žáky, mezi nimiž byl velmi oblíben. František Ladislav Čelakovský o něm i po jeho sesazení psal jako o „božském učiteli“. Rovněž větší část české šlechty, pokud je z reakcí známo, Bolzanovo sesazení odsoudila.

Místo učitele byl nakonec exemplárně potrestán jeden z jeho nejvýraznějších žáků: Michael Fesl. Také on si ve svém litoměřickém působišti vytvořil kruh žáků, kteří se nazývali Kristovým spolkem, skládali přísahu věrnosti osvícenému katolicismu a nosili zvláštní prsten. Fesl, přes svou slabší pozici, byl v kázáních ještě radikálnější než Bolzano - což umožňovalo útočit přes něho i na jeho učitele. Bolzano tedy zůstal na svobodě, zato jeho žáka Fesla pro jeho názory obžalovali z velezrady a eskortovali do vězení ve Vídni. Propustili ho až po pěti letech, když ho předtím donutili označit Bolzana za „původce všeho zla“. Situace zrála k tomu, aby učitel Fesla za mřížemi vystřídal, podpořilo ho však několik vlivných přímluvců v čele s Josefem Dobrovským: ten v roce 1825 napsal, že filozof je „vzorem opravdové svatosti“, jehož problémem není vlažnost víry, ale naopak její nezvyklá opravdovost.

Bolzano zůstal mimo fakultu, zároveň však také mimo nebezpečí. Bylo to spravedlivé; ve Feslových denících byly nalezeny obdivné zmínky o Napoleonovi a Francouzské revoluci, Bolzano se revolučním radikálem nikdy nestal. Jeho Bůh, jenž mu byl hlavním cílem, mu to nedovolil.

Rovnost vymknutá z kloubů

Je zajímavé zkoumat strukturu obvinění vznášených kdysi proti Bolzanovi a porovnávat ji s různými typy osočení, jaká se ve veřejném prostoru objevují například dnes. O současných intelektuálech se píše jen výjimečně, že jsou šílení, což byl proti Bolzanovi argument častý (snad se tím měla zdůraznit nebezpečnost jeho názorů ve srovnání s míněním konzervativním). Naopak, tehdy stejně jako dnes byl intelektuál obviňován z pýchy a povýšenosti - ve jménu nikdy nespatřené národní většiny skromných pracovníků, kteří zřejmě chtějí od života jediné: držet se předepsané role.

Bolzano později napsal, že jeho proces měl kromě všech špatných i jeden kladný důsledek: upozornil na jeho jméno i lidi dosud mu vzdálené, kteří by se s jeho myšlením jinak možná vůbec nesetkali. Rozhodně se necítil svým sesazením poškozen. „Musím přiznat, abych byl opravdu upřímný, že jsem tu a tam udělal dokonce záměrně něco, co mělo spolupůsobit, aby mi připadl právě ten a žádný jiný úděl.“

Koneckonců se tím potvrdilo, co předtím po léta hlásal: že se řídí na prvním místě svým svědomím. V jeho nové pozici, udržující odstup od vrchnosti, se mu do té míry zalíbilo, že se rozhodl ji udržet. A také ji do smrti držel. Když v revolučním roce 1848 zemřel, napsali o něm v pražských novinách, že „svobodné pohybování ducha v naší vlasti jest namnoze plod semene, které on rozséval“.

Shodou okolností právě v tomto roce se v Česku i jinde v Evropě ukázalo, že požadavek rovnosti, vytržený z kontextu ostatních, jako je například svoboda, není jen chvalitebným ideálem, ale případně i nebezpečnou zbraní všech proti všem. Bolzana samého v tom roce zaskočil třeba český požadavek rovnosti jazykové. Když na jaře roku 1848 slyšel bývalé univerzitní kolegy místo „Guten Morgen“ říkat s hrdostí „Dobré ráno“, neubránil se úžasu: v čem opravdovém se změnou jazyka změnila i kvalita jejich života? „Myslím, že nejeden páchá sebevraždu, jen aby mohl v duchu číst své české úmrtní oznámení.“ Ale to už jím vytyčené myšlenky nabíraly úplně jiný, nevytyčený směr. Bůh si to tak přál.

(Poznámka redakce CS-magazínu: Autor zřejmě záměrně pomíjí známou Bolzanovu koncepci národa, kterou se vedle matematiky zapsal hlavně do dějin. Takoví jsou, bohužel, čeští autoři – slouží především českému nacionalismu.)

(Týden)