Únor 2006

Jak nekoupit nakousnutý hermelín

Kateřina Mahdalová

Myslet si, že aféra s prodejem zkažených potravin už patří do historie, je omyl. Alespoň podle vyprávění ženy, která léta pracuje ve zdejším velkém supermarketu.

Najít prodavače, který by se odvážil popsat poměry v obchodě, je detektivní práce. Pokud člověk přijde do supermarketu naslepo, personál ho s vytřeštěnými zraky odkáže na vedoucího a ten zase na tiskovou mluvčí. Bavit se s prodavači za pultem na jiné téma než „dám si patnáct deka šunky“ je bez doprovodu šéfů podniku zakázáno. S doprovodem se pak novinář dozví, že v prodejně je moc fajn parta, všichni si rozumějí, vedoucí je frajer, který nikoho nebuzeruje a který by bez milosti na hodinu vyhodil každého, kdo by se odvážil manipulovat s potravinami, přelepovat štítky nebo vracet do prodeje prošlé zboží. Dále se dozví, že hypermarkety zřizují speciálně pro zaměstnance bezplatnou linku, kam je možné hlásit případné nekorektní požadavky nadřízených. Číslo linky a informace o tom, jak hojně ji prodavači využívají, jsou tajné. Loňské případy z Českých Budějovic či Prahy, kde prodavači na příkaz svých šéfů opakovaně podstrkovali zákazníkům nahnilé, zdraví nebezpečné maso, nikdo z oslovených nechápe a neumí si představit, co vedlo ony nešťastníky k tomu, že se snížili k něčemu podobnému. Je to neodpustitelné a žádný z oslovených prodavačů by se k tomu za žádnou cenu donutit nenechal.

Od chvíle, kdy prozradil svou identitu, je novinář v hypermarketu nenápadně sledován ochrankou v civilním oblečení, zatímco vedoucí se dohaduje se svým zástupcem, co si s nečekanou návštěvou počít. „Zaslechla jsem, proč jste tady,“ náhle se přitočí prodavačka od pultu s uzeninami. „Přijďte zítra po směně, řeknu vám toho tolik, že z toho napíšete knihu.“ Dáma středních let zpočátku odvážně přislíbí, že všechno klidně zveřejní pod svým jménem, druhý den ale po poradě s manželem prohlásí, že na profesní sebevraždu má ještě času dost. Plat osm tisíc brutto sice není nic moc, ale skončit na úřadu práce by bylo horší. A o tom, že by za své svědectví dostala výpověď, naše prodavačka nepochybuje. „Vyštípali by mě,“ říká. „Ten humus prodávají všude a nejsou to jen hypermarkety, to všichni víme, tak proč dělat průšvih jenom jedné prodejně?“

Podle prodavačky se současné praktiky v obchodech s potravinami v principu neliší od dob minulých, kdy to přičinliví prodavači a jejich vedoucí vždycky uměli nějak „zaonačit“, aby si přivydělali k nízkému platu. „Za totáče jsem nejvíc šidila na váze,“ říká prodavačka. „Napřed se šidilo s ručičkou, když přišly digitální váhy, míchaly se do dražších salámů levnější plátky a do sýra třeba jemně krájené kousky se začínající plísní. Proč vyhazovat blátivý salám, když se dá zamíchat do vlašského salátu? A lepkavé párky se dají snadno omývat celé týdny.“

Pod kontrolou

Zatímco před listopadem měl prodavač místo jisté a vymýšlel, jak si vylepšit plat, dnes už si šizením na váze nepřivydělá: nemá přístup ke kase, kde by si svůj „výdělek“ odpočítal. „Doba se změnila, teď je nejdůležitější udržet si práci,“ říká prodavačka. Na dlažbě nechce skončit ani začátečník, ani starý mazák, kterému chybí pár let do důchodu. „Chodit do práce mě nebaví, ale nemám na vybranou. Jsem stará, neumím jazyky ani s počítačem, a tak mi nezbývá než to v těch potravinách nějak doklepat. A udělám cokoli, abych neměla v práci problémy.“ Ke spolupracovníkům žádnou velkou příchylnost necítí: jejich velkou část tvoří „drzá a znuděná“ mládež. „Je jim všechno jedno,“ říká prodavačka. „Baví se třeba tím, že vyndají z krabičky hermelín, ukousnou si z něj a zase ho zabalí a dají do regálu. To jsem několikrát viděla na vlastní oči. Nikdo ze zákazníků si samozřejmě dosud nestěžoval – na místě sýr nerozbalí a doma už je pozdě. Kdo by uznal reklamaci nakousnutého sýra?“ Tyhle kousky samozřejmě umožňuje jen anonymita. „Je obrovský rozdíl, když prodáváte v místě svého bydliště a obsluhujete své sousedy, nebo když dojíždíte do jiné čtvrti a navíc do obchodu, kam chodí mraky lidí. Ty si nikdy nemůžete zapamatovat, a proto je vám fuk, jestli si o vás budou myslet něco nepěkného nebo jestli ještě někdy přijdou,“ říká prodavačka.

Pokud jde o šéfa, prodavačka si nestěžuje: je mladý, nastoupil teprve před krátkou dobou, a tak se chová slušně, nikoho nepeskuje a na nikoho neřve. „Je to legrační, my vlastně zaučujeme jeho. Řekli jsme mu, jak to dělal šéf před ním, které salámy se ještě dají použít. Rychle se učí a já si myslím, že skončí jako všichni před ním. Až na něj začne oblastní manažer tlačit, že nesmí žádné zboží vracet, určitě přijde s rozkazem, který jsem slyšela snad tisíckrát: Jak to uděláte, je mi jedno, ale tohle všechno prodáte.“

Navzdory měnící se partě panuje mezi zaměstnanci jistý druh kolegiality. Spočívá v tom, že na sebe nedonášejí a že si vyhoví v soukromých nákupech. „Já nekupuju jídlo jinde než v naší prodejně. Je mi jasné, že všude je to stejné, a tak jsem ráda, že si můžu koupit to, co mám pod kontrolou. Buď si to nakrájím sama, nebo to klidně svěřím holkám, protože vím, že by mi nic špatného nedaly stejně jako já jim,“ říká prodavačka.

Zákazník samozřejmě takové možnosti nemá. Navzdory všemu výše řečenému ovšem podle naší prodavačky nemusí hned propadat beznaději. „Měl by se držet jedné nebo několika osvědčených prodejen, kde byl s nákupem vždycky spokojený,“ říká prodavačka. „Taky je dobré chodit tam, kde se zákazník a prodavači navzájem aspoň od vidění trochu seznámí a rozpoznají od ostatních.“ A nakonec: pomoci může i zdánlivá maličkost – třeba otázka, jestli je nabízené zboží čerstvé. „Kdyby se mě na to někdo zeptal a to zboží čerstvé nebylo, netroufla bych si lhát,“ říká prodavačka. „Poradila bych mu, ať si vezme něco jiného.“

(Respekt, www.respekt.cz)