Únor 2006

Machálek a slušnost

Emanuel Mandler

Tentokrát jsem přemohl letitý zvyk snažit se chodit včas (zvláště na schůzky s panem Machálkem – přestože on obvykle chodí později, než by měl) a řekl jsem si, že na něho vyzraji. A tak jsem do restaurace Na Kahánku přišel skoro o deset minut později. Pan Machálek se ani nesnažil skrýt, že ho má nedochvilnost nepotěšila, a zeptal se mě, jestli jsem náhodou neměl na cestě poruchu.

Byl jsem na to připraven. Omluvte mne, prosím, pane kolego, řekl jsem, tak jsem se začetl do novin, že jsem zapomněl, kolik vlastně je hodin. Napříště už si dám pozor. – No dobře, řekl Machálek, vždyť nehoří. A co vás v těch novinách vlastně tolik zaujalo?

Zeptal jsem se, jestli si v Mladé frontě všiml článku Karla Steigerwalda „V kotli je pěkně, vy gauneři“ a když zavrtěl hlavou, řekl jsem mu stručně jeho obsah. Ten článek je opravdu vtipný a bere si na mušku pěkné politické neřády. Začíná od televizního Kotle paní Jílkové, který podle autorova názoru má velký podíl na nevěcném a hrubém stylu české politiky. Dařilo se to snadno; kotel paní Jílková se zaměřil na to, aby vydráždil smečku primitivních a nevzdělaných lidí a vypustil je na politiky. Výsledek byl podle Steigerwalda zcela přesvědčivý, v Kotli triumfovala hloupost nad rozumem a i když Kotel se již nevysílá, jeho styl „vrostl“ do české politiky. Jak autor uvádí, máme příležitost setkat se s tímto dědictvím hlavně v nedělních diskusích politiků: hrubou smečku rozzuřených individuí kamera nesnímá, ale politici vědí, že tito zuřivci a s nimi ztělesněná pitomost číhají před obrazovkami. Přizpůsobují se tomu, a tak si v těchto debatách, říká Steigerwald, hrubě nadávají, skáčí si do řeči a snaží se vymyslet co nejhorší bombastické nehoráznosti. Tyto pořady tedy prý diváky leda popletou, protože místo věcné diskuse se tu politici navzájem osočují a vyčítají si kriminální přečiny, které by neměly mít místo na obrazovce. Měla by je řešit policie, kdežto na obrazovce by měl s politikem hovořit poučený moderátor.

Viděl jsem, že pana Machálka toto ožehavé téma zaujalo. Zašklebil se. No dobrá, řekl, je to tak, ostatně v novinovém článku se toho ani nemůže podařit napsat o moc víc. Ale konec konců jde jenom o špičku ledovce. Celá ta hrubost v politice podle Machálkova názoru začala mnohem dřív, než ji mohla podpořit paní Jílková. Ostatně, když srovnáme vývoj společnosti a politiky ve státech celé Evropy v „mírové“ době, to znamená někdy od konce druhé světové války do dneška, zjistíme proces neustálého hrubnutí. V parlamentech se různým způsobem stále hruběji mluvilo, noviny jsou dnes podstatně vulgárnější než před takovými pěti desetiletími.

Moment, přerušil jsem svého přítele poněkud – bohužel – hrubým způsobem. Uvědomil jsem si to a hned jsem se omluvil, že mu skáči do řeči. Jenomže, připomněl jsem mu, to, co říká, se mi zdá krajně nepřesné. Vždyť uvažme, jak za ta desetiletí naopak nejen mluva, ale i mravy všeobecně zjemněly. Je to mimo jiné tím, že celé skupiny obyvatelstva, které byly považovány za podřadné, se dokázaly alespoň oficiálně emancipovat – a mimo jiné se emancipovaly od dosavadního urážlivého pojmenování. Jejich postupnému zrovnoprávnění také odpovídá nový název. Před půl stoletím se mohlo v Americe říkat černoch nebo dokonce negr a krásný výraz Afroameričan nikdo ještě neznal; dnes se považuje za urážlivé, když se někdo odváží psát o černoších. Další příklad: u nás za vsí tábořili cikáni – a zkuste dnes mluvit o cikánech. Bylo to „ponižující“ pojmenování. Dnes známe jenom Romy. A lze pochybovat o tom, že pojmenování Romové je podstatně méně hrubé než cikáni? Na média se nadává, ale pravda je, že také s jejich pomocí se pojmy, hlavně vlastní jména národů a ras vyvinuly směrem k větší slušnosti, preciznosti, korektnosti.

Pan Machálek se na mne díval pohledem, který jsem u něho zaznamenal jen málokdy. Zdálo se mi, že je v něm kus obdivu. Kdybyste to tak dobře neřekl, pousmál se, musel bych o tom začít hovor sám. Samozřejmě, rostoucí korektnost je doprovodným efektem rostoucí vulgárnosti a hrubiánství. Jsem přesvědčen, že jinak to ani není možné. Kdyby si teď lidi vymysleli, že sněmovna je vulgární výraz a že se místo ní musí říkat třeba… třeba pravdomluvna, myslíte, že by to naše způsoby zjemnilo? Ani trochu. Podívejte se na reality show. Během pěti minut poznáte, že ti mladí lidé vyšli z vulgárního prostředí, ve vulgárním prostředí vyrostli, vyvinuli se, a kdyby jim teď někdo přikázal, aby byli slušní, přišili by k té vulgárnosti ještě korektnost a bylo by. Hodně černochů se domnívá, že změnou pojmenování získali společenskou vážnost. Jenže změnou názvu určité skupiny lidí se změní jen způsob, kterým se o ní hovoří, ne to, co si o ní ti ostatní myslí.

Samozřejmě, že pan Steigerwald má pravdu, k celkovému zhrubnutí neobyčejně přispěla politika. Čtyřicet let komunistického režimu se u nás nesmělo na veřejnosti mluvit jinak než slušně, pokud možno spisovně. Pochopitelně, že v lidech rostla touha hovořit tak, jak jim zobák narostl – to je ten správný výraz. Koho by tenkrát zajímalo, že v demokratické společnosti jsou určité oblasti – například politika –, kde se má hovořit a jednat slušně. Právě první demokratické období, v listopadu a hned po listopadu to určitě nikoho nenaučilo. Té ušlechtilosti, touze po pravdě a po opravdovosti co tehdy bylo – jako by ty ctnosti rostly někde na stromě a stačilo je jenom utrhnout! Ideálem se stala politická strana, která vlastně nebyla stranou, protože neměla členy. Výsledkem bylo, že místo utopických ideálů nebylo nic – žádná politika. To znamená že ve společenském životě fakticky neexistovaly regule. Samozřejmě, neexistovaly ani regule chování k politickým protivníkům. Vzpomínám si, jak se hovořilo v parlamentech. Kdo měl poslancům říci, že jsou hrubí a že by neměli být? Místo toho se začali hádat před veřejnosti, v médiích, veřejnosti se to líbilo, a tak nám to už zůstalo. Jedním z výsledků politických utopií je korektnost; ušlechtilí čeští idealisté by chtěli, abychom všichni měli beletristicky ušlechtilé vlastnosti, včetně Romů. Jenomže jsme takoví, jací jsme, a také Romové jsou takoví, jací jsou, ať už o nich hovoříme jako o cikánech nebo o Romech. Ostatně já tu mluvím o Romech a měli bychom hovořit o nás, o Češích.

Pst, zarazil se pojednou pan Machálek, myslím že jsem to přehnal. O tom raději opatrně, naše národní vlastnosti, to je velmi nepopulární téma. Ještě se tu s někým pohádáme.

Trval jsem na tom, že ve své korektnosti nesmíme zacházet příliš daleko a že toto téma prostě probrat musíme. Dobře, řekl pan Machálek, tak tedy příště.

Musím se přiznat, že jsem zvědav.