Únor 2006

Tři zdroje a tři součásti

Emanuel Mandler

Zásluhou ČT1 jsme už málem dohnali marxismus, který údajně měl tři zdroje a tři součásti Jaké budou v Česku součásti letošní politiky, to snadno pochopili televizní diváci z dvouhodinového pořadu, který hned 1. ledna připravila ČT. První součást přednesl Václav Havel, druhou – připomínající gladiátorské zápasy – lídři dvou nejsilnější stran. Třetí součást bylo možno odvodit z novoročního projevu prezidenta Klause.

Všimněme si nejprve té nejvýraznější, „gladiátorské“ části. Zásadní spor se týkal toho, jaká bude po volbách česká vláda. Buď (podle Topolánka) ji ustaví ODS po vítězství pravice ve volbách a bude to vláda středo-pravicové koalice, anebo budeme mít menšinovou vládu sociální demokracie (Paroubek). Právem tvrdí opozice, že by to znamenalo autoritativní vládu s podporou komunistů. Většinou se ovšem cudně mlčí o tom, o tom, že takovou vládu máme vlastně už dnes. Jiří Paroubek tedy má kus pravdy, když slibuje kontinuitu.

Další částí novoročních politických úvah byl projev prezidenta republiky. Zatímco předtím se oba lídři velkých stran předháněli ve vzájemné nesmiřitelnosti, nasadil prezident bukolickou notu a dodržel ji až do konce. Jeho málo pochopitelné idylické pojetí stabilního a klidného roku 2005 (ve skutečnosti to byl rok těžké vládní krize a víceméně oficiální rehabilitace komunismu) může podle daností letošního volebního klimatu znamenat dvojí. Jednak tichý souhlas s dnešní krizovou situací a s nynějším způsobem vlády (a tedy i s eventuální menšinovou vládou sociální demokracie po volbách), anebo náznak úsilí o tzv. velkou kolaci (ODS plus ČSSD) v případě volební plichty. Jak našeptávají zlé jazyky, jde panu prezidentovi o to, aby byl zvolen hlavou státu i v příštím funkčním období. Nebuďme zlomyslní, předpokládejme, že je to přirozené a že Václavu Klausovi jde ještě o další věci. Jeho idylické pojetí roku 2005 nicméně naznačuje, že by pro prezidenta byla velká koalice nejpřijatelnější.

Připomeňme si, že z novoročního pořadu ČT, o němž pojednáváme, lze vydedukovat tři možnosti, jaká bude podoba vlády po letošních volbách: vláda pravicové koalice (ODS), menšinová vláda ČSSD (s podporou komunistů), velká koalice ČSSD a ODS. Stačí, ne?

Nestačí. Podle exprezidenta Václava Havla, jehož úvahy tvořily úvodní část novoročních politických rozjímání, je třeba, aby politiky, kteří prostřednictvím svých velkých stran vládnou zemi již po dlouhá léta, vystřídali noví lidé. A již v těchto volbách by se měly uplatnit nové, malé strany, nezatížené balastem uplynulého vládnutí a stranickosti. Třeba ty strany ještě v pravém slova smyslu neexistují; však ony se během pěti měsíců do voleb vyrojí… Jak si Václav Havel představuje vlastnosti jejich lídrů, to je patrné z toho, koho by nejraději viděl v úřadě prezidenta: někoho z občanského prostředí, osobnost, která „koná dobro“ (například Šimona Pánka). Jde o aktualizovanou verzi Havlovy nepolitické politiky: svět se změní k lepšímu působením vlády ušlechtilých nestranických osobností a institucí.

Naší parlamentní demokracii, v tom lze Václavem Havlem jen souhlasit, by lecjaké vylepšení přišlo náramně k duhu. Ale takovému vylepšení nepomohou utopická řešení, podobná nápadu, že volby ovlivní i strany, které ještě sotva existují a že prezidentem by měla být osobnost typu Šimona Pánka. Zvláště v takové situaci ne, jako je ta současná, kdy je úkolem dne zastavit nástup autoritativní moci. Ostatně nezdá se, že by Havlovi nebo České televizi něco takového leželo na srdci.