Únor 2006

USA, Německo a – Rusko

Emanuel Mandler

Návštěva německé kancléřky ve Washingtonu patří k jedné z nejvýznamnějších událostí na počátku letošního roku. Nejde jen o Německo. Od počátku íránského tažení jsou Spojené státy a Evropská unie sice spojenci, ale problematickými. To se ovšem ve značné míře týká právě Německa. Americko–německé vztahy jsou až dosud poznamenány důrazným odmítnutím předchozího kancléře Schrödera zúčastnit se války v Iráku. Zůstaňme u Německa.

Merkelová, předsedkyně vládní CDU, se ujala funkce loni v listopadu. Jako německá kancléřka tedy navštíví Washington poprvé. Je to součást její snahy „oživit“ německo-americké vztahy. Pozoruhodné je, že se před odjezdem vyjádřila nejen ke vztahům k Německu, ale i k Rusku. Vztahy Německa ke Spojeným státům jsou podle ní přátelské, vztahy k Rusku nejlépe vyjadřuje pojem strategické partnerství, protože „s Ruskem ještě nesdílíme tolik stejných hodnot jako s USA“.

Toto hodnocení vztahů tří států je pozoruhodné. Zvykli jsme si, že státy euroamerické civilizace mají totožné základní hodnoty – lidská práva a z nich především svobodu. Rusko (a Sovětský svaz) měly vždy za základní hodnotu jednotu říše; svobodu podle potřeby a často vůbec ne. Nezdá se, že by se na tom po rozpadu Sovětského impéria něco změnilo. Přiškrcení kohoutků na plynovodech symbolizuje, jaká je pravděpodobnost, že se to v budoucnosti zlepší ve prospěch svobody. Taková pravděpodobnost se nebezpečně blíží k nule.

Proč tedy říká německá kancléřka, že s Ruskem „ještě nesdílíme tolik stejných hodnot“? Je to výsledek politického vzdalování od zaoceánského spojence. Správně měla šéfka německé vlády dodat:„zatímco se Spojenými státy ještě společné hodnoty máme.“

Angela Merkelová odjíždí do Washingtonu s předsevzetím, které přímo ilustruje rozdílné chápání svobody a lidských práv ve většině Evropy a v USA. Kancléřka chce s prezidentem Bushem kriticky hovořit o věznění lidí podezřelých ze spojení s terorismem a zadržovaných na základně Guantánamo (Američané tvrdí, že pro ně neplatí dohoda o jednání s válečnými zajatci). Merkelová říká, že je třeba najít jiné způsoby, jak si počínat s vězni, a říká to z pozice zastánkyně lidských práv a lidské svobody. Lze pochybovat, že na to má právo?

Myslím, že je možné o tom pochybovat. Kdyby Německo a celá Evropa účinně pomáhaly Spojeným státům v zápase s terorismem, měl by kterýkoli evropský státník morální právo na takovou kritiku. V Evropě většina médií a většina politiků nevidí, jak se pohybují na hranici černého humoru, když nechají Američany krvácet v boji s terorismem a přitom je ještě kritizují za případy skutečného i vymyšleného porušování lidských práv. Nezastávám se porušování práv vězňů. Ale ani jako prostý občan bych nedokázal kritizovat vězení na Guantánamu bez těžké kritiky evropských států, které provozují vůči terorismu politiku appeasementu.

A posléze ještě něco na adresu „strategického partnerství“ Německa a Ruska podle Angely Merkelové. Zcela nedávno se ruský prezident více méně podbízel Čečencům argumentem, že nikdo není schopen udělat pro muslimy na celém světě víc než Rusko. Proč ne? Jenže nabídkou podpory íránského atomového programu, který je hrozbou nejen pro Blízký východ, Putin brzy předvedl, jak si to představuje. Neměla by německá vláda brát v úvahu také tyto ruské hodnoty?

Ostatně přes všechny tyto nesrovnalosti je nejdůležitější, že německá kancléřka jede do Washingtonu tak záhy po svém zvolení. Není to pravděpodobné, ale co když její cesta bude počátkem procesu, ve kterém se znovu sblíží evropské země se Spojenými státy?