Únor 2006

Uzavření bludného kruhu?

Emanuel Mandler

Zatímco u nás začíná nelítostný předvolební boj, daleko od Česka proudí stovky palestinských Arabů k čerstvému přechodu v Rafáhu mezi pásmem Gazy a Egyptem. První svobodný přechod mezi Gazou a Egyptem je pro Blízký východ neobyčejně významný, protože je jedním z milníků na cestě k vytvoření palestinského státu.

Pro Palestince je samostatný stát neobyčejně důležitý. Izraelský pohled je podezíravý. Lze to pochopit, uvážíme-li, kolika teroristickým útokům byl Izrael ze strany palestinských Arabů vystaven, přičemž pásmo Gazy často sloužilo jako jejich východisko. Jenže ve srovnání s dosavadní nonorganizací je také pro Izrael rozhodně výhodnější, bude-li palestinské území ovládat palestinská státní instituce.

Otevření přechodů v pásmu Gazy ovšem ještě neznamená přelom ve složité situaci na Blízkém Východě. Novým ohniskem napětí je vztah Íránu a Izraele, jak o tom svědčí slovní kampaň nového íránského prezidenta Ahmadínežáda. Ta by měla evropské politice připomenout, že by neměla zapomínat na léta, která v nacistickém Německu předcházela před druhou světovou válkou.

Ahmadínežád promluvil na adresu Izraele třikrát. Ohlas prvního projevu byl značný; íránský prezident požadoval likvidaci Izraele. V dalších projevech jako by ustoupil. Řekl, že pokud někdo zpochybňuje Boha, nikdo se neozve, ale pokud prý někdo zpochybní holocaust, všichni, kdo jsou na výplatní listině sionistů, hned začnou křičet. Jestli prý Evropa Židům skutečně tolik ublížila, jak se někteří Evropané domnívají, dobrá, ať jim to vynahradí a převeze Izrael do Evropy nebo do severní Ameriky. V Palestině nemá tento stát co pohledávat. Většina íránského tisku vyslovuje se slovy svého prezidenta souhlas.

Bohužel tyto Ahmadínežádovy projevy mohou být jakýmsi zrcadlovým obrazem vztahu Třetí říše k Židům. V třicátých letech, tedy před válkou, ještě nacisté nepožadovali fyzickou likvidaci Židů, nýbrž je, podle führerova přání, chtěli odstranit z Německa; Osvětim přišla až za války. Holocaust nebyl pouze rasovou záležitostí, nýbrž byl součástí boje totalitního nacistického státu proti celému světu. Také výhrůžky prezidenta Íránu, státu, který zřejmě vyvíjí atomovou bombu, se netýkají pouze Izraele, ale mají podstatně obecnější platnost. Tím zajímavější je odezva na tyto výhrůžky.

Skoro jako jedním dechem reagují demokratické státy odsouzením slov íránského prezidenta, a tvrzením, že Ahmadínežádova slova jsou odporná, znepokojující a nepřijatelná. Tato odezva je však vzhledem ke kampani íránského prezidenta značně měkká. Ovšemže zpochybňování holocaustu, požadavek, aby Izrael byl zlikvidován i návrh na jeho přestěhování na jiný kontinent jsou odporné a nepřijatelné. To však není třeba připomínat, to je samozřejmé.

Ale co dál? Ve skutečnosti Írán na protiizraelské výhrůžky nedostal žádnou faktickou odpověď. Prezident Ahmadínežád se z tohoto ohlasu dozvěděl, že může ve svém protiizraelském tažení pokračovat a militantní islámské organizace a státy rovněž. Jenomže extrémní islamisté nechtějí pouze likvidaci židovských nepřátel, jim jde rovněž o likvidaci „křižáků“, tedy celé euroamerické civilizace. Její státy by se ve svém zájmu měly účinně bránit proti prvním krokům íránské islámské agrese, přestože je zaměřena pouze proti židovskému státu,.

Ostatně druhý projev prezidenta Ahmadínežáda proti Izraeli vyzněl smířlivěji než první jen na oko. Nevšimly si vlády evropských demokracií, že je obecnější? Byl přece zaměřen rovněž proti nim, evropským demokraciím. To ony si mají přestěhovat Izrael na své území. Tento návrh může být považován za holý nesmysl. Jenže v četných kruzích extrémních muslimů se může setkat s příznivým ohlasem. Ahmadínežádovy výroky jsou výhrůžkami demokratickému světu, výhružkami reálnými a nebezpečnými.