Únor 2006

Mám být jemnější

Vlastimil Marek

Občas se mailem ozve nějaký ten rozhořčený čtenář (nebo čtenářka): prý ví, že to tak asi je, ale mám být ve svém psaní jemnější.

Vážení, jak rád bych byl jemný. Většinou to ale nejde. Informace jsou, dokonce i v čas vánoční, pádné a nevyvratitelné. Stačí jen pozorně číst. A tak místo omluvy svého stylu psaní cituji např. dr. Koukolíka (Víkend HN 50/05): „Běžná zkušenost vyšetřovatelů, advokátů i soudců zabývajících se dětmi a mladistvými říká, že pachatelé násilných činů stojí před soudem dvakrát: jednou jako oběti, později jako pachatelé. Může za to spousta vlivů, včetně vlivu destruktivních stránek života soudobé společnosti. Jimi mám na mysli jak snadnou dostupnost zbraní a drog, systematické promořování společnosti násilnými pořady v médiích, spjaté se stejně systematickým citovým a rozumovým otupováním veřejného života, kult sprostoty, hnusu a neumětelství v tzv. umění, tak masivní, prolhanou vysoce účinnou politickou propagandu, že skutečnost vlastně přestává existovat, rvačky o moc, míru korupce a podvodů v korporacích, spjatou s pomatenou chamtivostí a okrádáním bezmocných, jejichž příkladem je vytunelování penzijních fondů. Pojem prachy a život nahoře soudobá propaganda razí jako idol, alfu a omegu bytí.“ Zkrátka, doktor Koukolík popisuje současný stav, také ne zrovna jemně, jako „debilizaci společnosti“.

Zatímco já co do nápravy věcí lidských mířím k samému počátku každého života, tedy k početí a především k těhotenství a zbytečně medikalizovanému porodu, u nás asi nejznámější popularizátor vědy navrhuje „Pevný, nikoli totalitní, pevný, nikoli permisivní sociální řád je nárazníkem vůči sociálně psychologickým traumatům.“

Jiný příklad z tisku: bruntálský majitel stavební firmy s 220 zaměstnanci, otec sedmi dětí Petr Czasch, se snaží otevřeně bojovat s korupcí. V článku v HN z 23. 12. 2005 uvádí: „Devadesát procent zakázek je uplacených. Mně nabízeli zakázku na dálnici D 47, když jim dám pět procent. Za čtyři procenta z rozpočtu do kapsy prostředníka jsem mohl stavět jednu ambasádu... Předseda okresního soudu v Bruntále nedodržuje zákon, změnil podmínky veřejné soutěže, které si sám vymyslel.“

Czasch vypracoval návrhy na zjednodušení výběrových kritérií, která by se nedala tak snadno obcházet. Návrhy třikrát poslal premiérovi, několikrát je projednával s jeho poradci, oslovoval ministry stejně jako všechny poslance. Po bezvýsledném snažení to vzdal: „Už jsem neměl čas připomínat se stále politikům. Chtějí mít všechno připravené na talíři, sami nic neudělají.“ Před pár měsíci oslovila Czasche poslankyně Táňa Fischerová, aby jí pomohl napsat připomínky k zákonu o veřejných zakázkách. Připravili jich asi 150. Toto úterý je poslanci smetli pod stůl.

Jiný citát (Respekt 51/05): „Velký problém vesnice je, že mizí moudří staří lidé… Dnešní venkov je většinou jen koncentrované prázdno, prokládané jídlem, hospodou a televizí Nova. Lidé se ládují sladkostmi, levnými uzeninami ze supermarketů, jejichž letáky dostávají do schránek, a pak směřují z hospody k doktorovi… Podle mne žijeme ve společnosti zmaru, kdy se sprostota stává společenskou normou. Mizí hranice vkusu, soudnosti. Obludný je kult sportu. Velkou vinu mají bulvární média. Stejná je i vina politiků-lhářů,“ tvrdí spisovatel, knihovník, zakladatel řady občanských sdružení na Lounsku a Litoměřicku a editor Ivo Markvart (mj. autor nekrásnější knihy roku 1997).

Podobně kritický je i psychiatr a spisovatel Cyril Höschl. Ten v delším rozhovoru pro časopis Reflex (51/05) nakonec radí nesnažit se zasahovat „do dějin“, ale „pokoušet se změnit to, co změnit můžeme. Vyznávat takové to drobné sociální inženýrství... Když uvidím malou nespravedlnost nebo nezákonnost, pokusím se o nápravu, ale nebudu poroučet větrům a dešťům. Nebudu si myslet, že změním systém a historické zákonitosti, protože ty zřejmě neexistují. Pokusím se společnost postupně kultivovat, drobnými krůčky se opatrně posouvat dopředu.“

Souhlasím. Co také dělám svými články, kurzy, semináři, přednáškami, koncerty a knihami jiného, že? Co jiného dělají nadšenci a nadšenkyně, kteří a které prakticky na vlastní náklady vedou různé ty pozitivní internetové adresy, které se ještě dají číst (a mateřská a dětská centra a ochotnická divadla na vsi a malá ztrátová nakladatelství atd.), nebo se snaží se kultivovat vymírající vesnice (a jsou pravidelně vyštípáni akcemi a tvůrčích činů neschopnými závistivci) a znovu a znovu se ve svém i celospolečenském zájmu pokoušejí o kultivaci života soukromého i veřejného?

Jemnější být při popisu současné společnosti, která se řítí „do ďáblovy řiti“, totiž nelze. Lze se ale radovat ze sněhu, klidu venkovské přírody, dětské radosti. Lze se ale naučit odmítat šunt a např. místo současné nechtěné parodie na pohádku si v televizi pustit Pollyannu, nádherný britský filmový příběh o holčičce, která hrála hru na rozdávání radosti.