Únor 2006

Strany změnu nepřipustí

Vlastimil Marek

Noviny a některé časopisy se začínají plnit ostrými, a občas dokonce i docela konkrétními popisy korupce - a ticho po pěšině (protože to buď nikdo pořádně nečte, anebo těm nahoře je už úplně ostentativně jedno, co si myslí ti dole). Občas se ovšem objeví rozhovor, nebo citát, který rezonuje.

Bývalá velvyslankyně a dnes poslankyně Evropského parlamentu Jana Hybášková na téma současné politiky a blížících se voleb řekla: „Strany dnes mají tak velkou moc a jsou tak provázány s finanční oligarchií a průmyslem, že opravdovou změnu nepřipustí.“ (Respekt 1/06)

Všechno, o čem jsme snili v onom týdnu v polovině listopadu 1989, je jaksi pokrouceně jinak. Vzpomínám na téměř fyzický pocit jakéhosi trhnutí (imaginární oponou divadla světa), když jsem poslední den na Václaváku a pak na demonstraci na Letné ucítil, že ono eticko-morální vzdmutí českého národa, projevující se například až neuvěřitelně vtipnými reakcemi davu na dění kolem a na řeči řečníků, skončilo. Od určitého okamžiku to byla už jen otázka techniky provedení převratu a dalšího rozdělení moci - nastalo budování známostí a onoho „provázání“ politiků s podnikateli.

Moc korumpuje v jakémkoliv množství a tvaru. I o mne se pokoušela otřít. V té menší, privátní formě, měla docela humorné rysy. Byl jsem tehdy vyzván, abych na Praze 2, kde mám trvalé bydliště, šel do té doby, než proběhnou první svobodné volby, dělat poslance obvodu za Občanské fórum. Cítil jsem to po těch letech hry na kočku a myš s „mocí“ (například jsem nikdy nevolil, takže domovnici v domě, kde jsme bydleli, brali všichni rudí čerti, protože jsem jí a obvodu kazil stoprocentnost) a zvláště za věznění a odsouzení (za pokus zahrát v rámci celosvětové mírové akce na Letné na gong) jako morální povinnost a taky možnost jaksi vyvážit pověstné misky vah oné kamenné a slepé krasavice, která si říká Spravedlnost. Říkal jsem si, že mi tuhle životní a „politickou“ zkušenost už nikdo nevezme. A taky že jo.

Chodil jsem na zasedání rady, ale vyhýbal jsem se funkcím jako čert kříži. Pracoval jsem ještě jako hlídač v Národní galerii, a tam také za mnou jednou přišel jeden řezník, který si v rámci tehdejšího živnostenského uvolnění chtěl od městské části pronajmout nebytové prostory a otevřít řeznictví. Na žádosti musel mít i souhlasný podpis poslance za tu kterou část městského obvodu. Telefonoval mi, já mu slíbil, že mu to okamžitě podepíši, ale že už jsem v „práci“. On spěchal, takže tam za mnou přijde. Otevřel jsem mu velikánská galerijní vrata, v bráně jsem mu ten papír podepsal a chtěl se rozloučit. On, překvapen snadností a rychlostí „úředního aktu“, mi honem mezi vrata, která jsem zavíral, začal strkal tašku, ze které z pod mastného papíru vyjukla jelita a taky velká tlačenka. Začal jsem se smát, zavřel jsem, a řezníka šokoval tvrzením, že si nic nevezmu, a navíc maso nejím, jsa vegetarián. Ztuhl, a já už odcházel dolů vestibulem, když se zeptal, kdy může tedy přijít podruhé. Já na to, proč podruhé? Podpis už máte. Ale on ten váš předchůdce říkal, že musím přijít třikrát, vysvětloval zkroušeně.

Větší korupce, ve které už jde o velké prachy, je důmyslnější. Když už byly volby blízko, a já se těšil, že to přežiji bez jakékoliv funkce, najednou vystala nutnost obsadit jedno místo ve správní radě nově zřizovaného podniku, který by z několika desítek tehdy tak typicky a zlodějsky se chovajících Restaurací a jídelen vytvořil nový, nezkorumpovaný a navíc oficiálně neprodělečný podnik. Kroutil jsem se jako žížala, ale nebylo zbytí. Všichni kolegové už měli funkcí několik, já žádnou, takže jsem nakonec souhlasil. Do voleb a konce mého fungování ve státní správě chyběly jen necelé dva týdny a vypadalo to jen na jedno jediné zasedání oné rady. Hned třetí den mi ale někdo telefonoval.

- Pan Marek?

- Ano.

- Jste pan Marek, poslanec za Prahu 2, který se má příští pondělí dostavit na zasedání správní rady Restaurací a jídelen Prahy 2?

- Ano, jsem to já. Co byste si přál?

- To jsem rád, že jsem vás zastihl. Víte, my tu máme takový malý, ale pro nás neřešitelný problém. Máme tu poukaz na měsíční letecký zájezd pro dvě osoby kolem světa, převážně v oblasti Dálného východu, s nástupem příští úterý. A nemáme jak ho uplatnit, nikdo nemáme čas. Nemohl byste nám pomoci a nevzal byste za nás ten zájezd, protože jinak propadne?

Ztuhl jsem a okamžitě praštil telefonem. Došlo mi, že tihle šikovní úředníci si dokázali za necelé tři dny o mně zjistit úplně všechno. Že věděli, že příští týden končím jako hlídač a chci být „na volné noze“ a že tedy budu mít spoustu času, na to stačilo zatelefonovat na osobní oddělení. Ale že stihli kontaktovat prokuraturu pro Prahu 2 a z uzavřeného stále ještě estébáckého trestního spisu vytáhnout informaci, kterou věděl jen můj estébácký vyšetřovatel major Peřt, to jsem žasl. Ten se mne totiž jednou, když jsem ho zase zklidnil (aby si nekazil zdraví), zeptal, jaký je můj nesplnitelný sen. A tak jsem mu jen tak ze srandy, a abych utratil čas, protože ve výslechové místnosti bylo přece jen lépe než na cele, vyprávěl, že takový letecký zájezd pro dvě osoby aspoň na měsíc kolem světa, nejraději na Dálný východ, to by bylo něco. Věděl samozřejmě ze zabavených materiálů a předchozích výslechů, že jsem buddhista a medituji a znám leccos o Indii a především indické klasické hudbě, že jsem byl v Japonsku, že tehdy nebylo možné pobýt i v Číně atd.

Došlo mi, že je tak snadné a jaksi samozřejmé prostě jen tak jet na zájezd - a tím podat čertu prst. Už by mne na celý (politický) život měli. Došlo mi také, že jako rozený bojovník za spravedlnost a vyznavač pravdomluvnosti, přímé řeči a rovných vztahů nemám šanci bránit se intrikám a zákulisním taktikám zkušených celoživotních profesionálů ve falšování, překrucování a lhaní. Došlo mi také, že pravděpodobně všichni, kteří jsou v politice delší dobu, jsou takto manipulovatelní a manipulovaní. Došlo mi také, že dokud se nezmění člověk, který by následně změnil systém, v jakémkoliv dalším jakkoliv morálně se tvářícím režimu stejně vstanou staří a vyrostou noví podvodníci a zkorumpovaní veksláčtí šibalové, a že proti nim nemám a nemáme šanci.

O pár desítek slavných tunelářských extempore a stranických skandálů, několikery nic neřešící volby, a o jednu opoziční smlouvu a dva prezidenty později je situace tak pokroucená, že ať novináři odhalí jakoukoliv korupci a píší jakkoliv ostře a konkrétně, vždy to vyšumí do ztracena, viz některé televizní „investigativní“ pořady, noviny a časopisy.

Opravdová změna totiž nepřijde ani po těchto volbách. Opravdová změna musí nejprve nastat v hlavách voličů. Sama bývalá velmi kompetentní velvyslankyně (která byla ze služeb ministerstva zahraničí propuštěna po druhé válce v Iráku, protože kritizovala tehdejší českou diplomatickou pasivitu), dnes aktivní v Evropském parlamentu, která, coby žena, například tvrdí, že česká politická scéna je jednoznačně machistický prostor, jaký nezažila ani v arabském světě, k tomu podotýká: „V české politice se stále ještě neobjevila generace nových mladých lidí s jiným vychováním a jinou kulturou. Modlím se, aby tahle generace přišla“. Příliš naděje si ale nedává, protože dobře ví, že začít se musí již na školách, jenže zjistila, že např. na pražských gymnáziích studenti vůbec netuší, proč by měli jít volit, co je to občanský postoj či otevřená společnost, a že v politice mají být i ženy.

Strany změnu nepřipustí. Řešení je jako vždy dvojí: krátkodobé (důkladná defenestrace státní správy), jenže to se ale za nějakou dobu „problém“ vrátí, nebo dlouhodobé (správně porodit, vychovat a vzdělat onu novou generaci politiků a úředníků).