Únor 2006

Dějiny Židů na Slovensku (Část 9)

Ján Mlynárik

8. Stanovisko katolické hierarchie a evangelíků

Vatikánská diplomacie od 9. března 1942 do 23. května 1942 ve věci záchrany slovenských Židů vykonala enormní dílo, zřejmě v jejích dějinách ojedinělé. Naléhavost jejích výzev nesměřovala jen k vládě SR, ale ve zvýšené míře i k vysokým církevním kruhům, jež mohly vytvořit zejména u věřících společenskou atmosféru nakloněnou spíše proti deportacím než pro jejich schvalování a podporu. Burzio 9. dubna 1942 ve zprávě č. 848 hovořil o stupňujícím se teroru „nejkrajnějších živlů Hlinkovy gardy“, o útěcích Židů do Maďarska a o návalu žádostí o prezidentské výjimky. V závěru zprávy uvedl:

„Dozvěděl jsem se, že nejdůstojnější biskupové připravují společný dopis o předmětné otázce, ale ještě nevědí, jak jej mají uveřejnit. Lze předpokládat, že cenzura jej nedovolí publikovat tiskem, proto je možné, že s dopisem seznámí věřící z kazatelen.“

Původně se katoličtí biskupové rozhodli vydat pastýřský list, k tomu však od ministerstva vnitra nedostali povolení. Dopis proto vyšel jen ve formě prohlášení „kompetentních církevních kruhů“ v Katolických novinách 26. dubna 1942. Bylo to měsíc po začátku deportací a tři týdny poté, co Burzio ohlásil do Vatikánu přípravu dopisu.

Vzniká otázka, proč katoličtí biskupové po intervencích rabínů, ale i slovenských činitelů ze Státní rady a vlády (Balko, Sivák), snažících se zastavit a překazit deportace, potřebovali na zaujetí stanoviska tak dlouhý čas. Zdá se, že důvodem bylo spojení s režimem nejen po duchovní, ideové stránce, ale i zcela prozaicky – funkcemi; v čele státu stál katolický kněz, spišský biskup byl místopředsedou Státní rady, „mnozí další členové kléru (byli) ve vládě a v parlamentu“ (Burzio). Prohlášení biskupů zřejmě odročilo i překroucení smyslu jednání Státní rady z 26. března 1942, jež A. Mach následující den dezinterpretoval v tom smyslu, že představitelé církve souhlasí s postupem vlády; Mach využil pasivní postoj zejména biskupa Vojtaššáka, jenž se domníval, že církev se do věci nemá míchat a nemá klást prezidentovi a vládě „překážky“; nejen podle Tisa, ale i Vojtaššáka byli Židé „nejhoršími nepřáteli Slovenska“, a tak se měl nechat „věcem volný vývoj“.

V úvodu prohlášení biskupové uvedli, že na jedné straně jsou vystaveni útokům, že chrání Židy křty a zásahy u vlády, na druhé straně se s vládou ztotožňují ve věci deportací, jež charakterizovali jako „vyhnání Židů ze Slovenska“. Určující je však toto konstatování: „Když vláda začala s transporty Židů a začaly se o tom šířit ty nejneuvěřitelnější zprávy, veřejnost se ptala, jak mohli biskupové a kněží připustit, aby se uskutečnily tak nelidské činy.“ Tady biskupové odpovídají vlastně na odpor části veřejnosti vůči brutalitě, která provázela deportace od přepadů bytů a domů, kdy gardisté a četníci předváděli mladé ženy a dívky, až po fyzické násilí při nakládání do „dobytčáků“ na nádražích. Použití výrazu „nelidské činy“ je významné v celém kontextu prohlášení.

Burzio o vzniku dopisu informoval kardinála Maglioneho 27. dubna ve zprávě č. 890 (poslal mu i jeho doslovný překlad). Cenzura nejprve odmítla vydat povolení k jeho publikování, ale později na základě zásahu prezidenta A. Mach biskupům oznámil, že cenzura své zamítnutí odvolala s podmínkou, že se v textu prohlášení učiní úpravy. Z textu dopisu měly být odstraněny věty: „…a nepřestaneme naléhat, aby (pokřtění Židé, pozn. aut.) byli vyjmuti z předpisů Židovského kodexu a aby nebyli deportováni ze Slovenska“, „a proto nelze schvalovat, naopak, musíme pozdvihnout varovné hlasy proti těm nařízením, která porušují právo na poctivě získaný soukromý majetek a násilně přetrhávají rodinné svazky“. Pokud by se tyto věty měly ponechat, měly následovat formulace nadiktované Machem, které jejich obsah vlastně vyvracely, a sice že prý biskupové „nechtějí tvrdit“, že se porušuje právní pořádek, přirozený a božský zákon a že se porušilo právo Židů na soukromý majetek atd. Protože šlo o tvrzení „tak drze odporující skutečnosti, biskupové nemohli přijmout tuto druhou alternativu a raději uveřejnili své prohlášení bez dvou inkriminovaných vět“ (Burzio).

V prvních dvou bodech prohlášení se biskupové ohrazují proti obvinění, že Židy zachraňovali křty „v masovém měřítku“. Vysvětlili složitost křtu, zejména jeho dlouhou přípravu (tři až deset měsíců), a obhajovali absolutní právo církve udělovat svátost křtu; to se týkalo zejména řádně pokřtěných Židů, kteří se nechali pokřtít tehdy, když z křtu místo výhod vyplývalo pronásledování ze strany ostatních Židů, jejich exkomunikace a vyhnání. Proto se pokřtění Židé považují za rovnocenné věřící a povinností biskupů je „postavit se na jejich ochranu“; biskupové uvedli, že se postavili na jejich ochranu a už také zakročili; výše uvedenou pasáž o jejich vyjmutí z kodexu a deportací raději vypustili.

Kritiku historiků vyvolává třetí, nejproblematičtější pasáž prohlášení, která uvádí postoj biskupů k ostatním Židům a k opatřením, jež byla proti nim zavedena, shrnutý do následujících zásad:

„Tragédie židovského národa tkví ve skutečnosti, že neuznal Spasitele a připravil mu strašnou a potupnou smrt. Sám Spasitel (…) předpovídal jako trest rozptýlení po celém světě. Po pádu Jeruzaléma se Kristovo proroctví naplnilo. Přibližně dva miliony Židů žijí ve větších nebo menších skupinách mezi národy celého světa. Za celou tu dobu nikdy nesplynuli s ostatními národy, mezi nimiž žili jako cizí živel. Jejich odpor vůči křesťanstvu zůstával nezměněný a v nedávných krvavých pronásledováních křesťanů v Rusku a Španělsku hráli Židé významnou úlohu. (…) Národy někdy projevily nespokojenost a hněv proti Židům tvrdým a brutálním způsobem, což je v rozporu s křesťanskými principy.

I u nás byl vliv Židů zhoubný. V krátké době se zmocnili celého hospodářského a finančního života v zemi ke škodě našeho lidu. Náš lid poškozovali nejen v oblasti ekonomické, ale i v oblasti kulturní a morální. Církev se proto nemůže stavět proti tomu, když státní moc legálními opatřeními zamezí škodlivému židovskému vlivu.

Ve starých Uhrách (…) v letech 1848 – 1896 byl přijat zákon o postavení Židů jako hostí. Církevní činitelé tehdy protestovali proti tomuto zákonu, neboť se obávali škodlivého vlivu Židů ve veřejném životě. Tehdejší vládní kruhy a část veřejného mínění obviňovaly církev ze zpátečnictví. Fakta však dala zapravdu církvi.“

Židé jako permanentní škůdci slovenského národa, a to již od starých Uher – co si A. Mach a židobijci mohli víc přát? Bylo to „církevní“ zdůvodnění a opodstatnění státního antisemitismu, protože „jestliže státní moc legálními opatřeními zamezí škodlivému židovskému vlivu“, církev se proti tomu „nemůže stavět“. A právě v tomto smyslu si celé stanovisko vládní kruhy také vysvětlily. Šlo o „velmi nešťastné vystoupení katolického episkopátu“, jež spolu s pasivním postojem prezidenta „podstatně přispělo k tomu, že se radikálnímu křídlu a za ním stojícím silám podařilo rychle uskutečnit konečné řešení židovské otázky, přičemž nenarazily na větší odpor“ (L. Lipscher).

Po celkovém historickém odsouzení úlohy Židovstva ve slovenském národě bylo další konstatování víceméně morální náplastí, kterou pro svou neproporcionalitu k odsudkům bral málokdo vážně:

„Při řešení této složité otázky se však nesmí zapomínat, že i Židé jsou lidé a že se s nimi proto musí zacházet lidsky. Především je třeba dbát na to, aby se neporušoval platný právní řád ani boží zákony. Je přirozeným právem každého jednotlivce poctivou prací si vytvořit soukromý majetek, který má využívat podle křesťanských učení. Každý má právo také na vlastní rodinu. Když se rozhodne pro rodinný život, má plnit všechny povinnosti vyplývající z tohoto stavu a užívat všechna práva podle křesťanských zásad.“

Následující věta, že biskupové zvedají „varovné hlasy“ proti nařízením, která porušují právo na soukromý majetek a vedou k rozbíjení rodin, byla vypuštěna. Biskupové si ovšem sami protiřečili: hovořili o právu na „poctivě“ získaný soukromý majetek, když předtím Židy paušálně obvinili, že se zmocnili majetku v zemi „ke škodě“ slovenského lidu; tak jaký „poctivě získaný“ soukromý majetek? A. Mach do požadované vsuvky napsal, že „je každému známo, jakým způsobem Židé zbohatli“.

Jen zmíněnou část o tom, že „i Židé jsou lidé“, která, pravda, pocházela z Vatikánu, lze chápat jako „velmi opatrně stylizovaný“ protest proti deportacím. „Zmíněné vatikánské intervence byly mnohem otevřenější, konkrétnější, i když měly diplomatickou, a ne veřejnou formu.“ (I. Kamenec)

Slovenští biskupové na konci dubna 1942, v době nejmasivnějších deportací, neřekli jasné NE násilnému vysídlování Židů, čímž podnítili odpověď demagogů. A. Mach reagoval o tři dny později, 29. dubna 1942, v rozhlase. Využil přitom ty pasáže, kde biskupové připomněli vztah Židů a historický osud slovenského národa; tvrdil, že právě tady, vyvezením slovenských Židů, „se plní dějinná úloha, na níž závisí osud celého národa“. Příští den, 30. dubna 1942, Machovu demagogickou rétoriku zdůvodnil Gardista, když napsal:

„Kompetentní katolické církevní kruhy na Slovensku se nijak nestavějí proti tomu, abychom židovskou otázku vyřešili definitivně, jednou provždy. A toto již bylo třeba jednou říci, aby naše i cizí (myšlen je zejména Vatikán, pozn. aut.) veřejnost měla i z této strany jasno, aby věděla, na čem je. (…) Nepřímo dostávají odpověď i ti, kteří se na církevní kruhy stále odvolávají. Jsou sice v tomto prohlášení věty, jež obsahují jisté výhrady, ale když si jich všimneme blíže, vidíme, že jsou to jen připomínky, týkající se jistých práv katolické církve, která chápeme a respektujeme.“

Oč výrazněji zazněl výkřik řadového kněze Augustína Pozdecha, který byl 1. května 1942 odeslán z Budapešti Maglionemu! Katolický farář Hatiar ze Svitu napsal svému představenému Jánu Vojtaššákovi, že přísahu slovenskému státu složí jen pod podmínkou, „že neuznám zákony proti Židům“, neboť podle něj neodpovídají učení katolické církve. Ze spišské kapituly dostal jen odpověď, že se mýlí. Katolický farář ze Sučan v martinském okrese M. Bardoš veřejně odsoudil protižidovská opatření a všude dával najevo svou ochotu pomoci Židům. Za to byl zajištěn a uvězněn v koncentračním táboře v Ilavě. Katolický farář v Kremnici společně s evangelickým duchovním se demonstrativně dostavili na dvůr rabinátu, kde byli koncentrováni místní Židé, aby projevili soucit s pronásledovanými. Desítky židovských osob, zejména dětí, našly dočasný nebo trvalý pobyt v klášterech jednotlivých řeholí na Slovensku; v katolickém sirotčinci Ochrana Marie v Bratislavě bylo bez vědomí kuratoria, v němž byli zastoupeni i Němci, ubytováno třicet židovských dětí. Někteří vyšší duchovní včetně biskupů, kteří nebyli ve světských funkcích, se snažili intervencemi na úřadech nebo u jejich představitelů A. Vaška, I. Kosa nebo i Tisa dosáhnout zrušení deportací; šlo zejména o pokřtěné Židy.

Protižidovské tažení za slovenského státu se dotýkalo i morálky a svědomí druhé největší křesťanské církve, a to evangelické (hlásilo se k ní 18 % obyvatelstva). Tady spor se státem trval od začátku jeho existence: již 21. listopadu 1939 Spolek evangelických kněží adresoval sněmu, prezidentovi a vládě pamětní spis, obsahující stížnosti na přehmaty, jichž se dopouštěla HG proti kněžím a představitelům evangelické církve, ale také protest proti nezákonnostem, páchaným na židovských spoluobčanech: „(…) my, evangeličtí křesťané a občané, nemůžeme schvalovat činy jako: zasahování do osobních práv a svobod jistých lidí, zákroky proti Židům i bez zákonného podkladu, přímé surovosti (když například gardisté v noci vytahovali z postelí nevinné židovské ženy, matky a děti a odváželi je do táborů atd.), nezákonné vybírání peněz apod., k nimž došlo v rozporu s platnými zákony i s křesťanskou etikou.“

Ještě před stanoviskem katolických biskupů se představitelé evangelíků 20. května 1942 obrátili na všechny slovenské evangelické fary pastýřským listem, podepsaným oběma biskupy, kteří při konstatování o pronásledování Židů zdůraznili, že museli být svědky zbytečných, ničím neomluvitelných přehmatů a řádění, jež jsou v rozporu s lidskou starostlivostí, jakož i s božím zákonem a s Kristovým učením o lásce. Takové výstřelky lidské náruživosti, „jakých jsme byli svědky, církev nemůže schvalovat, ale jen odsuzovat“. Kdyby se jich dopustili příslušníci evangelické církve, museli by je co nejrozhodněji odsoudit.

Další pastýřský list evangelických biskupů a představitelů církve vznikl 3. srpna 1942 na zasedání, jež se opět zabývalo židovskou otázkou. V pastýřském listě bylo vyzdviženo, že Slovensko se sice označuje za křesťanský stát, ale zacházení se Židy tomuto označení protiřečí. Připomíná se, že evangeličtí biskupové na Slovensku již svého času protestovali proti Židovskému kodexu, a přece nebyl ani zmírněn, ani zrušen, ale naopak zpřísněn. Evanjelický posol zpod Tatier, hlavní časopis evangelické církve, roku 1942 konstatoval: „Co se v poslední době děje u nás s Židy, nemůže se shodovat se zásadami lidskosti, a tím méně se zásadami skutečného křesťanství.“

Stanovisko evangelických duchovních mohlo být výrazně formulováno proto, že politický a morální útlak se týkal církve samotné včetně policejního pronásledování duchovních, z nichž někteří byli za ilegální činnost vězněni (později včetně obou biskupů), a jednak proto, že v „katolickém státě“ evangelická církev nebyla zainteresována na bezprostředním řešení politických a mocenských otázek tak jako představitelé katolické církve. Protesty evangelických představitelů a tisku proti deportacím slovenských Židů měly víceméně jen charakter morálního gesta a odmítavého postoje. Bylo to v jistém smyslu nastavování zrcadla křesťanských zásad a etiky bratrům-křesťanům z katolického tábora, jestliže se vyznávala zásada o jednom a společném Stvořiteli a jeho Synovi.

L. Lipscher vyslovil domněnku, že když slovenská vláda později deportace dočasně zastavila, odolala silnému nátlaku Třetí říše na jejich pokračování. Tento fakt podporuje názor, že Tiso a jím vedené umírněné křídlo spolu s katolickým episkopátem „měli rozhodně zasáhnout“ již v březnu 1942. Určitý model poskytlo jednání bulharské a zčásti rumunské vlády k požadavku Třetí říše deportovat všechny Židy. Obě vlády daly souhlas k vystěhování jen určitého počtu Židů; Horthy do poslední chvíle své vlády Židy úspěšně chránil. Tisova poválečná obhajoba, že vše se dělalo na nátlak „reichu“, byla v mnohém nevěrohodná.

9. Slepá ulička slovenského zákonodárství a společnosti

Evakuace slovenských Židů probíhala protiprávně a protiústavně. Pokus o legalizaci vystěhování všech Židů, obsažený ve vládním návrhu zákona z 25. března 1942, sněm neprojednal, tedy de facto zamítl. Předseda sněmu Martin Sokol zejména pod tlakem vatikánských intervencí podnikal kroky k omezení či přerušení transportů. Několikrát neúspěšně jednal s předsedou vlády Vojtechem Tukou. Počátkem května 1942 si pozval několik poslanců, aby se s nimi poradil o postupu sněmu; důvěrné porady se zúčastnili poslanci K. Mederly, P. Oplúštil, P. Zaťko, M. Vančo, J. Fundárek a E. Filkorn. Dohodli se, že vládní návrh zákona se přeformuluje tak, aby nemohli být deportováni Židé, kteří budou mít jisté vlastnosti – výjimky předpokládané zákonem zahrnovaly poměrně rozsáhlý okruh osob. Proto ústavodárný výbor sněmu vypracoval vlastní návrh zákona. Vyvezení Židé se již nemohli vrátit, zákon předpokládal schválení deportací. Poslanec Filkorn komentoval situaci, v níž se sněm tehdy nacházel, takto: „Viděli jsme, že jsme vědomě museli páchat zlo, abychom se vyhnuli zlu většímu.“

Podle nového zákona měli být od deportací úplně osvobozeni občané, kteří přestoupili k některé z křesťanských církví před 14. březnem 1939, a židovské osoby, jež žily v manželství s „árijským“ partnerem. Pokud šlo o určení rozhodujícího dne, názory se podle zprávy vídeňské SD-Leitabschnitt adresované RSHA rozcházely. Část poslanců sněmu – dokonce ani Tuka neměl nic proti – navrhovala jako rozhodující den 30. leden 1942. Prezident Tiso se podle uvedené zprávy vyslovil za rigoróznější postup a přiklonil se k datu vzniku slovenského státu. Tisův návrh byl i pro německé zpravodajství překvapením, protože mu byl znám odpor Vatikánu proti deportacím.

Dočasně měli být z deportací vyňati Židé, kteří vlastnili nebo v budoucnosti měli dostat prezidentskou výjimku, anebo Židé-držitelé hospodářských výjimek a různých pracovních povolení od ministerstev a jiných institucí. Významné bylo, že poskytování výjimky z vystěhování neplatilo všeobecně na partnery v manželství a na jejich neplnoleté děti, jakož i na rodiče. Výbor sněmu se poprvé úspěšně pokusil o revizi Židovského kodexu, když z něj vyňal nežidovské partnery ze smíšených manželství. Rezoluce výboru, která apelovala na vládu, aby pokřtěným Židům zaručila v „novém domově“ nerušený náboženský život, byla jen náplastí na černém svědomí poslanců.

Morávkův Ústřední hospodářský úřad, za nímž stál Tuka, se proti novému návrhu postavil – výjimky Židům neměli poskytovat prezident ani ministři, ale pouze předsednictvo vlády, rovněž neměli být vyňati partneři ze smíšených manželství. Protestoval i Tuka, jenž žádal revizi osnovy zákona vypracované ve sněmu. Spor o konečné znění zákona skončil kompromisem, v němž sněm obhájil většinu svých návrhů. (26. června 1942 se vláda dodatečně rozhodla, že je možno upustit od deportace rodičů „hospodářsky potřebných“ Židů. Týkalo se to i příbuzných s hospodářskými výjimkami, kteří měli jen dočasný odklad vystěhování.)

Ještě před plenárním zasedáním sněmu M. Sokol svolal schůzi klubu poslanců HSĽS na 15. květen 1942 za účasti Tuky a Macha. Oznámil zde změny, jež by se měly v původním vládním návrhu zákona udělat. Šlo o legální záchranu skupin židovského obyvatelstva před deportacemi, čímž se měl podstatně snížit jejich rozsah. Proti původnímu vládnímu návrhu, který předpokládal vystěhování všech Židů, šlo o pozitivní zmírnění. Schůze klubu trvala dlouho; národně socialističtí radikálové se změnám bránili, na druhé straně část slovenských politiků si uvědomovala zodpovědnost za protižidovský radikalismus. Jejich stanovisko vyjádřil na zasedání frakce Martin Sokol:

„Slovenský stát se po vypovězení války Sovětskému svazu dopouští vystěhováním Židů do Německa druhého zločinu, který nás v očích ostatního světa velmi poškodí a může nám způsobit nedobré následky.“

Nakonec ľuďáčtí poslanci přijali rezoluci žádající prezidenta, aby při udělování výjimek Židům postupoval „velkodušně“.

15. května 1942 v 17.46 začal sněm jednat o ústavním zákonu č. 68 Sl. z. o vystěhování Židů; zákon musel být přijímán jako ústavní proto, že zbavoval Židy státního občanství. I když na tomto 87. zasedání byly kromě zmiňovaného zákona přijaty ještě dva další zákony, celý průběh jednání trval 24 minut. Jednání probíhalo ve stísněné atmosféře, na tribunách byla přítomna veřejnost, zejména gardisté, kteří číhali, kdo bude jak (aklamací) hlasovat. Rozprava k návrhu o vystěhování Židů nebyla žádná. Zpravodaj ústavněprávního výboru uvedl odchylky předloženého návrhu od původního vládního návrhu. Sněm poté hlasováním schválil zákon, který navzdory výjimkám a omezením začínal textem: „Židy je možno vystěhovat z území Slovenské republiky.“ Podle tohoto zákona vysídlení Židé anebo ti, kteří opustili území státu, ztrácejí slovenské státní občanství a jejich majetek propadá ve prospěch státu. To platilo zejména pro 38 169 Židů deportovaných do 18. května 1942, tedy do dne uveřejnění zákona. Ustanovení o ztrátě státního občanství a konfiskaci majetku byla převzata z 11. nařízení o říšském občanství z 25. října 1941 podle Říšského zákoníku. Ústavní zákon byl přijat se zpětnou platností, přičemž nešlo jen o legalizaci deportací, ale i o právní úpravu následků.

Nebylo tomu tak jen na Slovensku, ale i v jiných zemích německé mocenské sféry. Historička H. Arendtová v knize o Eichmannovi v Jeruzalémě to formulovala takto: „Právní odborníci se starali o potřebnou zákonodárnou úpravu, aby zbavili oběti státního občanství, protože to bylo důležité ze dvou příčin: zaprvé ani jeden jediný stát nemohl potom pátrat po deportovaných, zadruhé země, kde se Židé narodili, tím získaly právní možnosti ke konfiskaci jejich majetku.“

Že šlo o kodifikaci nelidského opatření a oficiální státní loupeže židovského majetku, si uvědomovali všichni poslanci Slovenského sněmu, a to nejen z textu zákona, ale zejména z atmosféry, vytvořené na sněmu ľuďáckými bojůvkami a gardistickou propagandou. Gardista 17. května 1942 uveřejnil zprávu, podle níž se prý rozšířilo, „že se zasahuje z rozličných kruhů, a to zvláště zahraničních (tím se myslel hlavně Vatikán, pozn. aut.), aby vystěhování Židů nedostalo zákonný podklad“.

Jediný poslanec, který pro zákon tehdy nezvedl ruku, byl poslanec za maďarskou národní menšinu na Slovensku János Eszterházy. Ačkoli předtím schvaloval židovskou diskriminaci, nyní projevil politickou prozíravost. Po válce tvrdila většina poslanců sněmu, že prý pro zákon nezvedli ruku, protože jim to nedovolila morálka, čest, křesťanský světový názor. Využívali zřejmě faktu, že hlasování aklamací se dalo jen těžko rekonstruovat. To se však dá vztahovat jen na ty poslance, kteří během hlasování odešli do kuloárů sněmu, a tedy nehlasovali; nejčastěji se uvádějí jména poslanců P. Čarnogurského, J. Ferenčíka a Emila Boleslava Lukáče. Údajně k nim patřili i poslanci Mora a Tvrdý. Těmto a mnoha dalším poslancům Slovenského sněmu nelze podle L. Lipschera upřít upřímnost subjektivních motivů a jejich přesvědčení, že zákonnou úpravou deportací pomohou Židům, kteří ještě zůstali na území Slovenska. O významu uzákonění deportací však nerozhodovaly subjektivní pohnutky, ale objektivní situace, jež nastala až po schválení zákona. „Tak se dobrá vůle mnoha poslanců pomoci Židům dá pokládat za pozdní lítost, možná i za jakousi pomoc úzce vymezenému okruhu osob. V podstatně však ani sněm, ani poslance nelze zbavit viny za to, že se přímo zúčastnili fyzického ničení židovského obyvatelstva.“

Ústavní zákon z 15. května 1942 znamená vyvrcholení protižidovského zákonodárství slovenského státu. Sněm jako nejvyšší zákonodárná instituce státu vystěhování židovských obyvatel legalizoval před veřejností, jež o akci měla vážné pochybnosti. Jeden z hlavních organizátorů deportací A. Vašek považoval vystěhovalecký zákon za vyvrcholení zákonného a právního řešení židovské otázky na Slovensku. Paragraf 4 rozšířil platnost všech předchozích protižidovských opatření i na ty osoby, jež zákon chránil před vystěhováním, a potvrdil dosavadní předpisy, založené na rasovém principu řešení židovské otázky.

I přes tato neoddiskutovatelná fakta se sněm přijatým zákonem postavil – jakkoli okrajově – proti koncepci slovenských nacionálních socialistů úplně zlikvidovat slovenské Židy. Výjimky vsunuté do zákona značně omezily základnu, z níž byly vybírány oběti transportů, a zachránily tak život několika tisícům lidí. Zákon však nevedl k zastavení deportací, jak se snaží dokázat historiografie stranící slovenskému nacionalismu: ještě po jeho odhlasování ľuďáci ze slovenského státu poslali do vyhlazovacích táborů kolem patnácti tisíc slovenských Židů. Jestliže slovenská vláda v říjnu 1942 přece jen musela vysídlovací akci přerušit, mělo to vedle ochabování síly slovenských extremistů a nacistů zejména zahraničněpolitické souvislosti.

O ústavním zákonu z května 1942 informoval státní sekretariát Vatikánu G. Burzio ve zprávě č. 940 z 23. května 1942: „S cílem, aby byla nějak legalizována politováníhodná opatření proti Židům, přiměla slovenská vláda parlament, aby odhlasoval ústavní zákon, který schvaluje deportaci Židů z území republiky, zbavuje je slovenského občanství a nařizuje konfiskaci jejich majetku.“ Burzio uvedl, že z deportace jsou vyňaty jen dvě kategorie – ti, kteří přijali před vznikem slovenského státu křest, a ti, kteří uzavřeli sňatek s nežidovskou osobou před vydáním Židovského kodexu. Deportaci nepodléhali ani prezidentští „výjimkáři“. V závěru zprávy Burzio dodal: „Bohužel, jak jsem byl informován, pro přijetí zákona hlasovali i někteří duchovní – poslanci parlamentu, jiní se zdrželi hlasování, ale nikdo nehlasoval proti.“ (Burzio zřejmě myslel duchovní.)

Na Burziovu zprávu reagoval kardinál-státní sekretář Maglione 19. června 1942: „Svatý stolec přijal zprávu o nových smutných opatřeních slovenské vlády proti neárijcům s hlubokým politováním. Je to tím smutnější, že podle Vaší zprávy byl tento zákon vydán za účasti některých kněží, kteří jsou poslanci v parlamentu.“

Jak je vidět, ústavní zákon chargé d’affaires Vatikánu v Bratislavě charakterizoval jako „legalizování politováníhodných opatření“ a kardinál-státní sekretář „jako nová smutná opatření slovenské vlády proti neárijcům“, nad nimiž vyslovil „hluboké politování“.

Rekapitulujeme to proto, že Svatý stolec ani po přijetí ústavního zákona nepřestal v nátlaku na Tisa, slovenskou vládu, sněm a biskupy různými formami a konexemi, aby deportace skončily. Když se vyslanectví Velké Británie ve Vatikánu obrátilo na státní sekretariát nótami z 25. března a ze 6. června 1942 ve věci slovenských Židů, dostalo se mu 13. června 1942 odpovědi, že „státní sekretariát Jeho Svatosti (…) znovu podnikl kroky u slovenské vlády ve prospěch neárijců, kteří tam žijí, ve snaze zvýšit účinnost akce, kterou uskutečňují se stejným cílem slovenští biskupové“.

Problematiku slovenských Židů vatikánská diplomacie projednávala znovu v druhé polovině září 1942, když se deportace chýlily ke konci. Italské vyslanectví ve Vatikánu 26. září 1942 zaslalo Státnímu sekretariátu Jeho Svatosti nótu, v níž informovalo, že „nucený exodus Židů ze Slovenska“ pokračoval i během letních měsíců podle plánů slovenské vlády „bez jakýchkoli zmatků“. Nóta uvedla, že do poloviny srpna 1942 bylo vyvezeno na sedmdesát tisíc Židů a v zemi zůstává kolem šestnácti až dvaceti tisíc Židů, většinou ti, kteří mají výjimku na základě zákona z 15. května. (Odhad byl přibližný, ve skutečnosti do poloviny srpna bylo vyvezeno 55 000 Židů, zůstávalo 27 000.)

Co však bylo závažnější: nóta zmínila zprávu o projevu Tisa v Holíči 16. srpna 1942, v němž slovenský prezident označil Židy za „věčné nepřátele“ slovenského národa a schvaloval „očištění se“ od Židů podle příkazu božího, aby se Slovák „zbavil svého škůdce“. Tato Tisova aktivita opět vyvolala pozornost Vatikánu – kardinál Tardini zprávu předložil Piovi XII., který ji osobně přečetl. V italské nótě je uvedeno zejména toto:

„Církevní kruhy neaplaudovaly prezidentovým prohlášením. Pro ně je nepochopitelné, jak může monsignore Tiso tvrdit, že láska k sobě samému je božím přikázáním. Z úst katolických kněží jsme spíše zvyklí poslouchat zdůrazňování lásky k bližnímu. Prezidentovi se dále vyčítá, že náboženských slavností, kde se lid shromažďuje ve velkém množství, využívá k politickým projevům a prohlášením, vzbuzujícím zmatek v duších věřících, kteří již nevědí, zda mají věřit tvrzením svého faráře, nebo tvrzením prezidenta-kněze.“

Po takovýchto extempore prestiž prezidenta ve Vatikánu klesala na bod mrazu a Vatikán se utvrzoval v tom, že ve prospěch slovenských Židů musí činit soustavný nátlak na slovenské představitele a na samotného Tisa.

Na jaře 1942, když došlo k deportacím a k vyvrcholení protižidovského zákonodárství, docházelo též k postupnému přesunu v režimistickém táboře v neprospěch radikálů a extremistů. Nacionální socialisté Tuka, Mach a jejich přívrženci ztráceli v dlouhém sporu s umírněným křídlem HSĽS a vlády prestiž i politické zázemí. Záminkou byl útěk slovenského vojenského atašé v Římě podplukovníka V. Snaczkého, který se v březnu 1942 uchýlil do Maďarska. Snaczký byl Tukův chráněnec a přítel, spoluvězeň již z procesu v roce 1929. Za Snaczkého útěk byl učiněn zodpovědným Tuka jako předseda vlády. Do centra sporů mezi oběma vládními tábory se postupně přesouvala i židovská otázka, zejména deportace, jež si Tuka vzal na osobní zodpovědnost. Výsledek sporu byl nepříznivý pro radikální křídlo a osobně pro Tuku, jehož křeslo se začalo kymácet. Zásah Německa ze začátku dubna 1942 – „v zájmu zahraniční politiky Říše“ – jej ve funkci zachránil, ke změnám ve vládě nemohlo dojít. Tuka však ztratil pozici ve vedení HSĽS, z něhož musel odejít.

S omezením Tukova vlivu souvisela i událost, jež měla v realizaci protižidovských opatření nemalý význam. V červenci 1942 se Tukův chráněnec A. Morávek musel vzdát funkce předsedy Ústředního hospodářského úřadu. Tento spolužák ministra Macha se dopouštěl korupce, jež vyvolala stížnosti; vládní komise učinila Morávka zodpovědným za nepřístojnosti během arizace a rozhodla se jej propustit. Tuka tak ztratil jeden z hlavních institutů, jehož prostřednictvím prosazoval své „židobijství“ a který (vedený právě Morávkem) prosazoval nejtvrdší protižidovská opatření.

V té době na Slovensko pronikly první zprávy o skutečném osudu vysídlených osob. V létě 1942 se na Slovensku objevili první utečenci z transportů. Protokoly, jež s nimi byly sepsány, byly předloženy vysokým politickým a stranickým činitelům HSĽS M. Sokolovi, A. Vaškovi, Imrichu Karvašovi, slovenským biskupům a podrobně byl informován i vatikánský zástupce G. Burzio.

Zprávy o vyvražďování Židů v koncentračních táborech v Osvětimi a v okolí Lublinu se nedostávaly jen k opozičně naladěným politikům, ale informován byl z více stran i Jozef Tiso a přímo od jistého uprchlíka i A. Vašek, jenž jej pro jistotu poslal ze Žiliny zpět do tábora. Ilegální skupina při Ústředně Židů získané informace od utečenců soustřeďovala a nejrůznějšími kanály rozšiřovala, aby tak ovlivnila rozhodující činitele. Šéf Úřadu propagandy Tido J. Gašpar po letech přiznal: „Přicházely zprávy o fyzické likvidaci Židů. (…) Nechtěli jsme, nemohli jsme tomu věřit.“

Zprávy neuvěřitelné pro svůj hrozný obsah masového vraždění „plošným“ moderním průmyslovým způsobem vyvolaly u části umírněných slovenských činitelů obavy z budoucnosti, z politických i trestních následků deportací. Umírnění členové vlády Stano, Sivák, Medrický se začali dožadovat, aby na místa, kam deportace směřují, odjela slovenská komise a zjistila skutečný stav. Tuka tento požadavek tlumočil Wisliczenymu a Ludinovi; když jej Wisliczeny v létě 1942 tlumočil Eichmannovi, ten jej odmítl, protože, jak řekl, většina slovenských Židů již nežije. Požadavek komise se nakonec vyřídil tak, že do inkriminovaných míst jela „komise“ složená z Wisliczenyho a redaktora DP Grenzbote F. Fialy. Po jejich návratu se objevily novinové reportáže s fotografiemi, jež měly dokumentovat, jak šťastně a spokojeně žijí slovenští Židé na nových územích. Lživé reportáže však mínění slovenského obyvatelstva neovlivnily, protože přicházely stále nové a důvěryhodnější informace o genocidě v nacistických táborech. Nakonec se tyto údaje lokalizovaly podle místa odjezdu deportovaných. Ústředna státní bezpečnosti zaznamenala, že v Prešově se rozšířily zprávy, že čtyři sta někdejších židovských spoluobčanů, kteří byli deportováni 15. října 1942, bylo v Polsku zastřeleno.

Podle Ericha Kulky se z mnoha táborů osvětimského komplexu v roce 1942 podařil útěk 42 vězňům, v roce 1943 již 154 vězňům a v roce 1944 167 vězňům. Mnozí z nich utíkali na blízké Slovensko, v jehož pohraničních oblastech nacházeli podporu u místních rolníků, jimž posílaly židovské organizace za podpory ze zahraničí peníze. Zprávy z přísně střežených „říšských tajných záležitostí“ vynášeli i dělníci pracující pro německé firmy na výstavbě táborů, dále železničáři, kteří doprovázeli transporty, též zbytky polského obyvatelstva z okolí táborů a také stráže SS a vojáci wehrmachtu, kteří vyprávěli při dovolených, čeho byli při střežení lágrů svědky. „Zprávy, pokud pronikly, sotva nacházely odezvu. Pro svou úděsnou obludnost se jevily jako fantastické a neuvěřitelné.“ (Kulka) Jejich množení a opakování nešlo zabránit – z měsíce na měsíc jich přibývalo.

Již ve druhé polovině května 1942 se při sestavování transportů objevily těžkosti, protože větší část židovského obyvatelstva, které nebylo zahrnuto do předcházejících transportů, měla ochranné legitimace. To vzbudilo v Třetí říši podezření. Proto Eichmann přijel do Bratislavy, kde 26. až 28. května 1942 jednal s organizátory deportací. Předmět tehdejších jednání upřesnil až roku 1957, před svým procesem:

„Vysvětlil jsem jim stručně a jasně a bez zbytečných řečí, že by se měli všemožně snažit, aby z území odstranili poslední Židy. Znal jsem Macha dávno předtím, než se stal ministrem vnitra, a mohl jsem s ním hovořit jinak než oficiální německý vyslanec Ludin. (…) Pohrozil jsem i vyslanci a řekl jsem mu, že říšský vůdce si přeje, aby se to všechno stalo ihned.“

Ani Eichmannova intervence neodstranila překážky, jež komplikovaly sestavování transportů. Po jednáních slovenských a německých míst došlo 12. června 1942 k nové úpravě – týdně se měl vypravit aspoň jeden transport; zpomalení transportů způsobily i stavební práce na trati do Lublinu, probíhající od poloviny června 1942. Na konci června 1942 prezidiální šéf ministerstva vnitra Izidor Koso nařídil vypravování týdenních transportů vždy v pátek ze žilinského koncentračního střediska. Ani tento harmonogram nebyl dodržen, a tak se vláda rozhodla, že nový transport bude vypraven až tehdy, když se v žilinském koncentračním středisku shromáždí požadovaný počet, tedy tisíc vězňů. V červenci 1942 odjelo ze Slovenska pět transportů, při jejichž vypravování došlo k zvlášť odporným násilnostem. Ber kde ber – dva transporty gardisté vyvlekli ze starobinců, blázinců a nemocnic; bezvládné pacienty, kteří nevěděli, co se s nimi děje, museli do vagonů přinést.

Tempo transportů se snížilo i v důsledku usnesení meziministerské porady z 27. května 1942, podle něhož jednotlivá ministerstva mohla samostatně rozhodovat o pracovních výjimkách pro židovské osoby. Ústřední hospodářský úřad a 14. oddělení ministerstva vnitra mohly již výjimky pouze evidovat, nikoli do jejich udělování zasahovat; i v tom se projevovala slábnoucí moc a autorita předsedy vlády Vojtecha Tuky, který vysoké frekvence deportací docílil právě prostřednictvím zmíněných úřadů. Ministerstva svou pravomoc v rámci svých resortů hojně využívala, čímž získalo ochranu dalších několik stovek židovských občanů a jejich rodin. Tyto osoby pak chyběly v předpokládaných transportech.

Vedoucí 14. oddělení A. Vašek hlásil 25. června 1942 svému představenému, ministru A. Machovi, že s plynulým chodem deportací, a žádal podstatnou redukci výjimek, protože bez jejich revize „by se musely transporty zastavit“. Vašek ve zprávě Machovi bilancoval dílo zkázy: do konce června 1942 bylo deportováno 53 000 lidí; křestní listy chránily 8000 osob – tady bylo nejvíce prezidentských výjimek; ministerstva a centrální instituce chránily asi 18 000 osob včetně rodinných příslušníků „pracovních výjimkářů“. Židovské pracovní tábory předběžně před deportacemi chránily 1 500 osob. Vaškova zpráva udává kolem tisíce prezidentských výjimek, historik Ivan Kamenec dospěl k odhadu, že prezidentské výjimky vydávané do srpna 1944 se týkaly celkem asi pěti tisíc osob. Od podzimu 1944 nacistické jednotky žádné výjimky neuznávaly.

Tuka, Mach a extremisté se však svého cíle dostat z území Slovenska všechny Židy jen tak lehce nevzdávali. Morávkův Ústřední hospodářský úřad na konci května 1942 nařídil všem nezaměstnaným Židům, aby se přestěhovali do okresních měst, tam se ubytovali v židovských domácnostech a přihlásili se do evidence na okresním úřadě, čímž se měli zařadit do „meziokresních transportních seznamů“. Ministerstvo vnitra od června 1942 za pomoci příslušníků HG a FS organizovalo různé akce na doplňování deportačních vlaků. Největší z nich zorganizovala Ústředna státní bezpečnosti (ÚŠB) ve dnech 25. a 26. června 1942, kdy gardisté, FS-mani a četníci provedli prohlídky lesních chat, samot, opuštěných lomů, seníků a lesnických objektů, kde zajistili několik desítek skrývajících se Židů. ÚŠB dále nařídila zajistit všechny Židy – příslušníky bývalých levicových stran na Slovensku, a to bez ohledu na věk a výjimky; zajištění měli být odvezeni do Žiliny a odtud transportováni. 25. června 1942 Tuka jednal s Wisliczenym a Ludinem o další deportaci Židů. „Berater“ žádal, aby ihned byly prověřeny ochranné legitimace vydané Židům. V záznamu porady se uvádí: „Vyslanec Ludin žádal stoprocentní řešení židovské otázky.“

K zoufalé snaze nahnat do transportů co nejvíc zbylých Židů patřila i svévolná deportace osmdesáti šesti rabínů a jiných činitelů židovských náboženských obcí, ačkoli měli platné legitimace vystavené příslušným ministerstvem. Původně každý majitel bílé legitimace chránil nejen rodinu, ale také rodiče. Nakonec tato ochrana platila (podle ministerstva vnitra) jen pro rodiče lékařů ve státní službě. Úsilí nahnat do transportů maximum Židů se odráží v nařízení 14. oddělení ministerstva vnitra z 1. září 1942 o novém všeobecném soupisu židovských osob na Slovensku; při něm měly být prověřeny všechny křestní listy a všechny druhy výjimek včetně prezidentských. Generální sekretariát HSĽS žádal prověření hospodářských výjimek. A. Vašek tehdy do rozhlasu vykřikoval, že „židovská otázka u nás musí být stoprocentně vyřešena“; pozapomněl, že vystěhování všech Židů je v rozporu s vystěhovaleckým zákonem.

Zářijové nařízení však již nemělo očekávaný účinek. Nepomohla ani výzva Ústředny Židů, že neuposlechnutí může ohrozit zbytek zdejších Židů. Ani usnesení vlády z 11. srpna 1942 o systematické revizi ochranných legitimací nepřineslo očekávané výsledky. Ministerstva odvolávala svá rozhodnutí velmi pomalu a v malém rozsahu, o to rozhodněji však žádala, aby bylo zrušeno zajištění osob, jež byly pod jejich ochranou. Ministerstvo hospodářství spolu s I. Karvašem předložilo A. Machovi jmenný seznam osob, jež byly deportovány navzdory platné ochranné legitimaci. Mach slíbil, že nepřipustí další přehmaty. Ministr Sivák na zasedání vlády 11. srpna 1942 stejně rozhodně žádal zastavení podobných akcí.

Jak ukázal Eichmannův neúspěch, německé intervence tentokrát již nebyly účinné. Marně němečtí „Berateři“ na slovenských ministerstvech naléhali, aby byli propuštěni všichni tamější židovští zaměstnanci a aby jim byly odňaty ochranné legitimace. Nejaktivnější byl E. Gebert na ministerstvu hospodářství, kde bylo zaměstnáno nejvíc „neárijců“. A tak neúčinnost německého nátlaku musel v červnu 1942 zaznamenat i vyslanec Ludin, když konstatoval, že „evakuace Židů narazila nyní na mrtvý bod“. Tuka si údajně přeje vysídlení a „prosí o podporu silným diplomatickým tlakem Říše“. Tukův vliv však nezadržitelně klesal a k záchraně pozic mu nepomohla ani hra „německou kartou“.

V srpnu 1942 Slovensko neopustil ani jeden transport s Židy. Tehdy „Berater“ D. Wisliczeny předložil jménem německého vyslanectví Tukovi a Machovi a jejich prostřednictvím německé vládě návrhy na další řešení židovské otázky na Slovensku a další vysídlení Židů. Jeho návrhy byly polemikou s vystěhovaleckým zákonem: snažil se dokázat, že na Slovensku již neexistují hospodářsky důležití Židé a že pracovní výjimky se vydávají neodůvodněně, na základně korupce, proti níž je třeba podle něj bojovat. Požadoval vystěhování všech „starokřtěnců“, kteří podle něj mají na východě rezervováno zvláštní území, jakož i rodinných příslušníků držitelů hospodářských výjimek. Wisliczeny současně předložil i harmonogram dalších třiadvaceti transportů, jejichž realizace by znamenala až na nepatrné výjimky vyvezení všech slovenských Židů. Slíbil, že žádný Žid se na Slovensko již nikdy nevrátí. Jestliže slovenská vláda bude akceptovat jeho návrhy, slovenský stát bude mít v jihovýchodní Evropě primát v úplném vyřešení židovské otázky. S poukazem na srpnový projev Jozefa Tisa v Holíči se odvolával na to, že jeho návrhy se s politikou J. Tisa úplně shodují.

Navzdory všem německým tlakům i řádění extremistů se deportace již naplno nerozběhly. V září 1942 odjely ze žilinského střediska ještě dva transporty a 20. října 1942 odjel ze Slovenska poslední transport – byl sestaven z duševně nemocných, shromážděných ze všech léčebných ústavů; bylo v něm 848 vězňů. Mezi posledními pochytanými oběťmi byly osoby víceméně náhodně shromážděné při různých policejních akcích a soupisech. Poslední transporty byly doplňovány i lidmi z židovských pracovních táborů, odkud byly deportovány zejména osoby neschopné práce. Byla nařízena likvidace koncentračních středisek v Bratislavě-Patronce (do 10. září), v Popradu (do 10. října) a v Žilině (do 24. října 1942). To byl neklamný důkaz, že deportacím je na čas odzvoněno. I když se na německo-slovenské úrovni i nadále diskutovalo o vystěhování všech slovenských Židů jako o velmi aktuální věci, byť v jistém časovém horizontu – vystěhovalecký zákon většinu výjimek uznával jen dočasně – bylo zřejmé, že deportace byly zastaveny.

Epilog tvořila porada z 10. listopadu 1942 za přítomnosti zástupců slovenských a říšskoněmeckých železnic. Němečtí zástupci považovali za optimální dokončit deportace do 15. prosince; v úvahu připadalo deset tisíc osob. Slovenští partneři navrhli pokračování deportací až na jaře 1943.

Bilance první vlny deportací byla otřesná: podle spisu prezidia ministerstva vnitra z 11. listopadu 1942, zaslaného ministerstvu financí, bylo od 25. března do 20. října 1942 z území slovenského státu deportováno do nacistických vyhlazovacích táborů 57 628 židovských osob. Podle Správy slovenských železnic o průběhu „akce Da“ ze 14. února 1943 činil počet deportovaných 57 752 osob. Údaje z dalších pramenů se pohybují od 57 545 do 59 485 osob.

Počet evidovaných Židů na Slovensku k 31. lednu 1942 činil 89 456 osob, k 1. červnu 1943 pak 18 648 osob. Oproti počtu skutečně deportovaných vzniká rozdíl 12 500 osob, jimž se podařilo vyhnout deportacím ukrýváním, útěkem do Maďarska nebo do jiných států.

Hrůzy vraždění v táborech přežilo jen několik stovek osob. Údaje o zachráněných se rozcházejí v rozmezí 280 až 800 osob. Z první vlny deportací našlo ve vyhlazovacích táborech smrt kolem 57 000 slovenských Židů.

Podle údajů Správy slovenských železnic bylo roku 1942 ze Slovenska vypraveno padesát sedm transportů, z toho devatenáct do Osvětimi a třicet osm do Lublinu. To byly cílové stanice transportů; německé úřady v obsazeném Polsku nařizovaly vézt transporty oklikou, nebo po příchodu do cílové stanice rozdělily deportované do řady ghett nebo koncentračních táborů. Tak tomu bylo zejména při transportech vypravených do Lublinu. Tady byly hlavními záchytnými tábory Treblinka, kam přišlo 34 600 deportovaných, a Majdanek, kam přišlo 4 501 deportovaných. Mnozí z nich byli rozděleni do menších skupin a posláni do dalších dvaceti míst, jimiž byly například Belzec, Chelmno, Kielce, Opole, Sobibor na Bugu a Zamosc. Do Osvětimi přišlo celkem 18 587 deportovaných. (Vlasta Kladivová uvádí 18 746 osob s odvoláním na rozsáhlou práci Danuty Cechové Kalendarium der Ereignisse im Konzentrazionslager Auschwitz-Birkenau 1939 – 1945, Rowohlt, Reibek bei Hamburg.)

Slovenský stát byl ze satelitů Třetí říše první, odkud byly vypraveny deportační transporty Židů. Měl možnost být příkladným státem pro mnohé jiné, ovládané Hitlerem, Němci ho v tom povzbuzovali a utvrzovali, a přece se zároveň jako první z vlastní vůle rozhodl zastavit deportace dříve, než byli vyvezeni všichni Židé. V rámci geopolitického a mocenského postavení Slovenska uprostřed prostoru ovládaného Třetí říší existovaly všechny podmínky k tomu, aby ničivé dílo nacismu a slovenského fašismu bylo dovedeno až do konce. A přece se tak nestalo.

Dokud nedošlo k deportacím a zjevné brutalitě, jež je provázela, slovenský lid si k Židům zachovával staletími vypěstovaný rezervovaný postoj, zejména v katolickém obyvatelstvu dokonce jistý odpor (strůjci smrti Ježíše Krista). Dalo by se říci, že šlo o klasický religiózní antisemitismus, jenž byl zjevný, ale nevyústil do pogromů a fyzického napadání či vraždění Židů. Nacisté spolu s ľuďáky však převedli religiózní antisemitismus na rasový základ, který byl slovenskému lidu cizí, neznámý a ve svých důsledcích odpuzující. Když gardisté v nočních raziích vyvlékali mladé židovské dívky a ženy z jejich domovů a transportovali je za hranice státu, slovenský člověk se bouřil ve svém základním morálním cítění; když deportace pokračovaly a zahrnovaly již i malé děti a starce, nakonec i nemocné a blázny, když se na celém Slovensku Židé lovili jako lítá zvěř po horách, veřejné mínění se pomalu, ale jistě ostře obrátilo proti strůjcům židovské tragédie.

Na začátku deportací slovenská společnost nejevila o osud židovských spoluobčanů zájem; mnozí z nich podlehli protižidovské propagandě vlády a médií a aktivně se zúčastnili protižidovských opatření. Proto okresní náčelník z Michalovců mohl ve své zprávě pravdivě uvést: „Během transportu Židů se místní árijské obyvatelstvo chovalo chladně a nevšímavě, respektive lhostejně. Průběh této akce byl hladký, bez jakýchkoli rušivých zásahů z kterékoli strany.“

Podobné informace tehdy podávala většina okresních náčelníků. Lidé měli vlastní starosti s nedostatečným zásobováním, nedostatkem masa a potravin, chybělo sádlo, cukr, mýdlo, krmivo pro dobytek. Státní propaganda již předtím prosazovala názor, že Židé mají všechno. Dlouholetá protižidovská propaganda se tedy nemíjela účinkem. Na všechny doléhala realita probíhající války. Okresní úřad v Bratislavě na konci dubna 1942 hlásil: „Válečné poměry zapříčiňují u lidí depresi. Věci veřejného rázu přestávají lid zajímat, každý se stará jen sám o sebe a následek je takový, že osobní zájmy zatlačují zájmy veřejné a společné.“

Deportace se tehdy jen rozbíhaly. Zasáhly však téměř celou zemi, bylo jen málo obcí, kde by nebylo přítomno židovské obyvatelstvo a kde by Židé před zraky všech nebyli odváženi do dobytčích vagonů: takto byli odváženi již z lokálních stanic, bez snahy maskovat brutalitu deportací aspoň tím, že by byli do sběrných táborů odvezeni jako lidé v normálních cestovních soupravách. I když většina lidí věřila Tisovi, přísahala na slovenský stát, přece jen nabýval na síle požadavek, aby se s Židy přestalo tímto způsobem zacházet, aby se takto s lidmi nezacházelo, neboť slovenský národ nebyl na něco takového zvyklý a nikdy to nedělal. Změnu v chování obyvatelstva tváří v tvář probíhající tragédii zaznamenal spíše „z odstupu“ německý vyslanec Ludin, který 26. června 1942 poslal Zahraničnímu úřadu do Berlína zprávu: „Vystěhování Židů je v mnoha kruzích slovenského národa velmi nepopulární. Tento postoj byl v posledních dnech ještě zesílen ostrou anglickou propagandou.“

Ludin zdůraznil, že na tomto rozhodujícím faktu, ovlivňujícím vládní místa, nic nemění ani přítomnost „církevních vlivů“, ani korupce jednotlivých úředníků. Ve zprávách BBC, vysílaných ve slovenštině každý den, se slovenští posluchači dovídali o průběhu deportací v celoslovenském měřítku; Vladimír Clementis v tomto vysílání pravidelně analyzoval politiku slovenské vlády a referoval o židovském problému.

Ve zprávě SD-Leitabschnitt Vídeň z 30. srpna 1942 pro Říšský bezpečnostní úřad (RSHA) se píše: „Započetím vystěhování dosáhla nálada ve všeobecnosti svého vrcholu. (…) Slováci najednou soucítí se svými Židy, jimž nepřejí těžký úděl u Němců. (…) vystěhování si vysvětlují nejen jako nelidské, ale i jako protiprávní. (…) Jedno je pro chápání židovské otázky na Slovensku podstatné: nedívají se na ni z rasistického hlediska. Ve slovenských kruzích se odjakživa stavěli k rasové otázce s jistým odporem, protože v tom viděli čistě germánskou ideu, která je ve svých důsledcích pro Slovensko a Slováky nepřijatelná.“

Změna celkové atmosféry vztahu k Židům se z obyvatelstva přenášela na úřady a vyšší politické i církevní činitele a modifikovala nakonec i jednání nejvyšších institucí, ministerstev a usnesení vlády. Ve vládní garnituře se to projevilo narůstáním těch politických faktorů, jež měly k deportacím Židů negativní postoj; posilovalo to pozice a aktivitu umírněných ľuďáků proti Tukovu a Machovu radikálnímu křídlu, jež od jara ztrácelo na politickém vlivu. Šlo o funkcionáře HSĽS, kteří dlouhodobě zastávali vedoucí funkce ve straně a zároveň byli členy vlády.

K těm, kdo se Židů zastávali nezištně a z vnitřního přesvědčení, patřil ministr školství a národní osvěty Jozef Sivák, který byl ve vládě od 15. března 1939 a v dalších dvou vládách až do září 1944. Poslední kapkou pochybností o protižidovském zákonodárství byl pro Siváka Židovský kodex, jehož existence jej urážela jako Slováka i jako katolíka. Když se dozvěděl o přípravě deportací, začal úzce spolupracovat s rabínem Friederem a s vedoucími reprezentanty Židů. Seznamoval Friedera s usneseními ministerské rady o protižidovských opatřeních, která následovala, osobně intervenoval u Tisa, aby jej přesvědčil o nutnosti zastavit deportace, udržoval intenzivní kontakty s ministrem hospodářství Gejzou Medrickým, jehož resort vystavoval nejvíce ochranných legitimací. Naléhal na něj, aby nepodlehl nátlaku Třetí říše a domácích extremistů a neudělal žádné větší restrikce v množství ochranných legitimací. Když Mach jako ministr vnitra požádal všechny ústřední orgány, aby podstatně snížily počet ochranných legitimací, Sivák dal představitelům Židů kompletní seznam osob, jež měly být zbaveny ochrany; tím jim umožnil přijmout včas protiopatření. Ve svém resortu chránil židovské učitele před deportacemi; neodňal jim ochranné legitimace, ani když nebyl dosažen minimální předepsaný počet židovských školou povinných dětí, protože jich většina byla deportována. Vydával ochranné legitimace pro činitele a zaměstnance židovských náboženských obcí; nebylo jeho vinou, že gardisté v mnoha případech tyto lidi deportovali a porušili ministrovu pravomoc. Když ho Mach žádal, aby omezil počet ochranných legitimací ve svém resortu, protože podle dohody s německými úřady mají deportace skončit do konce roku 1942, Sivák jej velmi rozhodně odmítl. Když koncem srpna 1942 rabín Frieder seznámil Siváka s vyvražďováním Židů ve vyhlazovacích táborech – byla to první svědectví –, rozhodl se rezignovat na funkci ve vládě; zástupci Židů jej uprosili, aby to nedělal a nepřerušil tok informací z vlády na židovské vedení. Jozef Sivák měl aspoň v tomto ohledu čisté svědomí a patřil k těm několika prominentním politikům slovenského státu, kteří neemigrovali; byl však členem vlády a nesl jistou zodpovědnost. Roku 1947 byl odsouzen na tři roky vězení (trest si odseděl v zajišťovací vazbě).

I když se u dalších dlouholetých vedoucích politiků HSĽS neprojevily vnitřní změny tak hluboce jako u Siváka, přece i oni přispěli k tomu, že nejstrašnější následky protižidovských opatření nevstoupily v platnost. Patřili k nim Gejza Fritz (ministr spravedlnosti v letech 1939 až 1944) a Mikuláš Pružinský (ministr financí v letech 1939 až 1945). Zejména na Fritze si německé úřady stěžovaly, soudy podle nich totiž byly k politickým provinilcům a Židům příliš tolerantní. Pružinský navštěvoval židovskou lidovou školu a nájemcem jeho statku byl Žid. (Fritze Národní soud roku 1947 odsoudil na dva roky vězení, Pružinského na šest let.)

Ke zmíněným ľuďáckým činitelům a ministrům patřili i poslanci Slovenského sněmu v čele s jeho předsedou Martinem Sokolem a jeho zástupcem Mederlym, jakož i poslanci Filkorn a V. Tvrdý. Martin Sokol měl československé smýšlení a orientaci, spolupracoval s občanským odbojem (Šrobárem), neměl však odvahu odejít do emigrace; svým působením ve sněmu zmírnil ostrost protižidovských opatření. (Roku 1947 byl odsouzen na pět let vězení, roku 1949 byl propuštěn.)

S židovskou otázkou měl snad nejvíc co do činění slovenský vyslanec ve Vatikánu Karol Sidor. Neprojevil se jako horlivý zastánce protižidovských opatření, ve Vatikánu jej tak také brali, Burzio po něm posílal zprávy z Bratislavy do Vatikánu. Sidor podobně jako Sokol spolupracoval s občanským odbojem, ale přece jen se nedopracoval k rozhodujícímu přestupu do ilegality. K jeho skupině patřili poslanci sněmu Pavol Čarnogurský, Moravčík a jiní, kteří se po odhlasování Židovského kodexu začali k protižidovským opatřením stavět kriticky.

Sidor se pod vlivem Vatikánu nakonec vyslovil proti deportacím; svůj vliv přenášel i na katolický episkopát, s nímž měl úzké styky. Byl to právě on s Burziem, kdo přesvědčil biskupy, aby stále viditelněji protestovali – byli málo viditelnou, ale o to výkonnější rukou vatikánské diplomacie, jež v záchraně zbytku slovenských Židů měla rozhodující úlohu. (Karol Sidor se po roce 1945 nevrátil na Slovensko, žil v emigraci v Itálii a od roku 1950 v Kanadě. Pravděpodobně pouze jeho emigrace způsobila, že jej Národní soud roku 1947 in contumatiam odsoudil na dvacet let vězení; v době, kdy padaly hrdelní tresty, to byl trest mírný.)

Osudy ľuďáckých politiků dosvědčují, k jak tragické situaci muselo dojít, aby se někteří alespoň částečně zbavili předsudků, jež v nich vypěstovala staletá protižidovská propaganda.

Pronásledovaným Židům prokazovali služby nejen zmiňovaní politici, ale i někteří reprezentanti hospodářských kruhů. Byli to odborníci, kteří nebyli členy HSĽS, dokonce s ní byli ve světonázorovém rozporu a působení v čele významných institucí jim umožnila jejich vysoká kvalifikace. Židům z nich nejvíce pomáhali guvernér Slovenské národní banky a předseda Nejvyššího zásobovacího úřadu Imrich Karvaš, který od června 1942 byl členem vlády, a generální tajemník Ústředního sdružení slovenského průmyslu a předseda Ústředny pro hospodaření surovinami Peter Zaťko. Pod záminkou nenahraditelnosti v hospodářství se snažili ponechat co nejvíce Židů v hospodářském životě. Oba se zasazovali u ministra hospodářství Medrického, aby jeho ministerstvo, jež vydalo nejvíc ochranných legitimací, tyto dokumenty nestáhlo a aby i nadále sledovalo vůči Židům liberální politiku. Zaťko osobně vymohl kolem sedmdesáti výjimek. Karvaš i Zaťko se zúčastnili hospodářských příprav Slovenského národního povstání; Karvaš od září 1944 pobýval v nacistických koncentrácích. Zaťko organizoval hospodářství na povstaleckém, později na osvobozeném území; neměli proč jít před Národní soud – naopak, v padesátých letech je uvěznili komunisté.

Karvaš, Zaťko, ale i jiní hospodářští činitelé často argumentovali významem Židů pro nerušený chod hospodářského a veřejného života státu, což odpovídalo skutečnosti a působilo jako nejpádnější argument. Ministerstvo financí nepropustilo ani jednoho ze svých vyšších úředníků: vedoucí jednoho z nejdůležitějších odborů ministerstva (týkajícího se daní) byl Žid. Hlavní oddělení pro zdravotnictví ministerstva vnitra vydalo 360 ochranných legitimací pro lékaře a 256 pro lékárníky a jiné odborné síly. Na svých místech zůstali všichni židovští zvěrolékaři. Fond pro postátněné majetky, který spravoval zkonfiskované židovské pozemky, zaměstnával 550 Židů včetně aktivních zemědělců. Na Karvašův návrh, který Medrický doporučil, přikázalo ministerstvo vnitra svým podřízeným orgánům, aby nezařazovaly do transportů Židy, kteří byli předtím majiteli nebo spolumajiteli průmyslových, obchodních nebo živnostenských podniků, pokud v nich pracovali nebo působili jako poradci arizátorů. Správa železnic, která musela upustit od plánovaných staveb, se snažila o uvolnění Židů z koncentráků zřízených na území Slovenska. Nakonec i říšskoněmecká oficiální místa, působící na Slovensku, vzala na vědomí, že židovští odborníci zůstanou na svých místech; dokonce i Wisliczeny ve svých návrzích ze srpna 1942 uvedl, že „mladý slovenský stát“ pociťuje „jistý nedostatek techniků, lékařů a podobných akademických povolání, který se nedá odstranit v krátké době“. A legitimace hospodářsky nepostradatelných Židů, jak víme, chránily i rodinné příslušníky, v některých kategoriích i rodiče.

Největší zásluhu na zastavení deportací má nesporně vatikánská diplomacie, jejíž neúnavná činnost se stala trnem v oku ľuďácké propagandě připomínající, že „cizina“ se vměšuje do slovenských záležitostí a chrání Židy. Slovenská vláda byla nucena vysvětlovat své počínání, jež Vatikán od začátku označoval za nehumánní a protivící se křesťanským zásadám. Organizační i duchovní uspořádání římskokatolické církve se vyznačovalo vysokou disciplinovaností, kterou se neodvážil porušit ani slovenský episkopát, naopak snažil se vyhovět podnětům vyslance Burzia, jehož německé úřady označily za iniciátora protestu episkopátu proti Židovskému kodexu.

Vatikán nepřestal vybízet biskupy a kněze-poslance, jichž byla ve Slovenském sněmu plná třetina, aby učinili vše pro zastavení genocidy slovenských Židů; ve svých dokumentech od začátku deportací hovořil o odchodu Židů na jistou smrt. Díky enormní váze, kterou měla katolická církev v politice, ale i v duchovním životě slovenského státu, činnost episkopátu a veškerého duchovenstva silně ovlivňovala jednání prezidenta Tisa, jehož kněží nejednou kritizovali za jeho protižidovská veřejná vystoupení, ale i ministrů a vysokých státních úředníků, kteří vyznávali katolickou víru. Stanovisko biskupů k deportacím vedlo příslušné úřady Třetí říše k tomu, že vydaly Ludinovi pokyn, „že na Slovensku rozhodně nesmí dojít kvůli evakuaci Židů k vnitropolitickým těžkostem“; nátlak na slovenské úřady měl být tedy vyvíjen opatrněji. Tlak církve museli vzít na vědomí i nacionálně socialističtí extremisté Tuka a Mach, kteří museli rovněž zohlednit postupnou změnu situace v názorech slovenského obyvatelstva, když začaly přicházet zprávy o tom, co se děje s Židy v táborech v Polsku.

Mise Vatikánu ve věci slovenských Židů však neskončila na podzim 1942; další dramatické kapitoly měly následovat.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha