Únor 2006

Česká StB chtěla jít proti polské Solidaritě

Luděk Navara

Dobrovolníci v civilu měli škodit polské Solidaritě. Akce, o níž se donedávna nevědělo, se nakonec nekonala. Mělo to být něco podobného jako okupace Československa v srpnu 1968. Šlo ovšem tentokrát o Polsko. Komunisté tam ztráceli pozice, režim se hroutil, a nakonec v prosinci 1981 zasáhla polská armáda. Pokud by se tak nestalo, byli k vojenské intervenci připraveni sovětští či českoslovenští vojáci.

Jenže na Polsko se sousední Československo zaměřovalo už dlouho před nástupem polských vojáků. Dokazují to donedávna tajné dokumenty. Právě v té osudové době, kdy v Polsku ztráceli komunisté svou moc, patřily sympatie většiny tamní veřejnosti nezávislému odborovému svazu Solidarita. Především proti této organizaci se komunisté z okolních zemí zaměřovali. Rozsáhlou akcí s krycím názvem Sever připravilo i československé ministerstvo vnitra. Schválil ji tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a prezident Gustav Husák.

Opravdová hrozba

Vývoj v Polsku na počátku osmdesátých let byl totiž podle hodnocení československých komunistů bezprostřední hrozbou. Věděli dobře proč: Československo mělo s Polskem nejdelší státní hranici, na severní Moravě žila polská menšina a v zemi pracovaly tisíce Poláků. Ti byli pochopitelně nakaženi nepatřičným „duchem svobody“.

Pražští komunisté chtěli postupovat proti Polákům tvrdě. Na poradách stranických představitelů vystupoval Gustáv Husák spolu s východoněmeckým vůdcem Erichem Honeckerem jako hlavní zastánce násilného řešení polské krize. Ostatně měl co nabídnout: totiž své zkušenosti s „normalizací“ po okupaci v srpnu 1968.

Okamžitě na vznik Solidarity reagují i českoslovenští komunisté: první náměstek ministra vnitra Vladimír Hrušecký vyhlásil akci Kruh. O co šlo? O ochranu důležitých objektů například průmyslových závodů, dolů, elektráren a podobných zařízení v krizových situacích. Ale také o přípravu preventivních opatření proti potenciálním iniciátorům stávek.

„Gestorem akce byla ekonomická kontrarozvědka StB, která vypracovala podrobné plány s desítkami úkolů, mezi nimiž nechyběly popisy vybraných objektů a jejich vedení, hodnocení politické a sociální situace, soupisy a kartotéky „nepřátelských osob“, seznamy agentů Státní a Veřejné bezpečnosti, stranických důvěrníků, členů Lidových milicí a stanovení jejich úkolů a způsobů spojení pro případ vyhlášení takzvané mimořádné bezpečnostní akce.

Jen do října 1982 byla vyhodnocena situace v 648 závodech, kde StB využívala 1 549 tajných spolupracovníků a přes 700 důvěrníků. Pod kontrolou bylo v tomto období celkem 1 148 potenciálních vůdců „pravicových a antisocialistických sil“, 1 102 „aktivních kriminálních živlů“ a 21 640 „kriminálně závadových osob“, píše historik Blažek.

Jen krůček od vojenské invaze

V prosinci 1980 se koná rozsáhlé vojenské cvičení některých států Varšavské smlouvy „Družba 80“. Vše je v režii Sovětského svazu a namířené právě proti Polsku. Právě v ten okamžik byla československá armáda patrně nejblíže invazi do sousední země. Nedůvěra v Československu ke všemu, co souvisí s Polskem, vrcholí. Vojenské jednotky, které byly pro případnou invazi vyčleněny, sleduje vojenská kontrarozvědka v rámci akce „Krkonoše“. Ale to není zdaleka vše.

V září 1981 se začne pracovat na akci, o níž se donedávna téměř nic nevědělo. Nešlo o nic menšího než o nábor desítek, možná stovek dobrovolníků z řad příslušníků ministerstva vnitra, kteří měli jít v civilu do Polska a plnit tam tajné úkoly. Samozřejmě v případě, že tam vkročí i československá armáda.

Dobrovolníci, hlaste se!

Šlo o misi jak vystřiženou ze špionážních románů. Alespoň na první pohled: dobrovolníci v civilu měli zřejmě rozdávat letáky, vytipovávat například místa pro vysílačky, vysvětlovat intervenci, a naopak sledovat, co si polská veřejnost opravdu myslí. Samozřejmě měli také pomáhat ozbrojencům.

Jenže háček byl v tom, že Poláci v té době byli velmi ostře naladěni, a tak taková mise mohla být i pořádně nebezpečná. Zřejmě proto byla zvolena jako způsob výběru - dobrovolná volba. Z původních tajných dokumentů, které Blažek našel v archivech, však vyplývá, jak taková dobrovolná volba měla vypadat.

Na seznamech s nadpisem „Na pomoc Polské lidové republice se dobrovolně přihlásili tito soudruzi“ se objevila například tato poznámka:„Soudruh Kucian se po seznámení okamžitě přihlásil, ale vzápětí svoji přihlášku odvolal. Po projednání ve stranické skupině se opět hlásí.“ Není vyloučeno, že přihláška na nebezpečnou misi do sousední okupované země mohla být i nepsanou podmínkou dalšího profesního postupu. Historik Petr Blažek však navíc upozorňuje, že všichni dobrovolníci přitom museli mít na paměti otřesnou zkušenost z nedávné okupace své vlasti v roce 1968, a přesto se propůjčili k něčemu podobnému.

Poláci si krizi řeší sami

Dobrovolníci nakonec nebyli potřeba. Ukázalo se, že Poláci krizi vyřeší sami. Tedy přesněji za pomoci armády a generála Wojciecha Jaruzelského. Ale také za spolupráce Československa. Kvůli válečnému stavu v Polsku 13. prosince 1981 začíná v Praze pracovat operační štáb, je vyhlášena padesátiprocentní pohotovost a plná dosažitelnost pro všechny příslušníky SNB a vojsk vnitra. Jsou uzavřeny československo-polské hranice. Začíná sledování domácího obyvatelstva a má se zabránit jeho ovlivňování Poláky, kteří se nacházeli v Československu. Tajná policie sleduje zastupitelské úřady a opoziční skupiny, zejména signatáře Charty 77 a členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. A samozřejmě se sledovala situace v polsko-československém příhraničí.

Smutná bilance

Během polské krize zkontrolovali tajní policisté okolo šesti milionů poštovních zásilek, z nichž bylo „obsahově vytěženo“ přes 300 tisíc! Vlivem odposlechů získali 17 tisíc zpráv. Dlouhodobě bylo sledováno kolem 30 budov. Například Polské informační a kulturní středisko, pražské velvyslanectví a obchodní zastoupení. Tam také byla namontována odposlouchávací zařízení.

Stovky Poláků byli v první polovině osmdesátých let zadrženi při útěku na Západ a vyhoštěni zpět do Polska. Jen v období mezi 17. zářím a 9. listopadem 1981 bylo na železné oponě zadrženo 388 uprchlíků, z toho byla téměř polovina Poláků. K odposlechům polského rádiového vysílání byly zřízeny v příhraničí „kontrolní body“ s nepřetržitou obsluhou.

Ministerstvo vnitra poskytlo polské straně materiální pomoc, mimo jiné technické prostředky pro odhalování nelegálních rozhlasových stanic podzemní Solidarity a rozhánění pouličních demonstrací.

(MFDNES)