Únor 2006

Jak StB doutníky zaútočila na Evropu

Luděk Navara

Byl to útok proti Evropě. Výbuch, který v roce 1957 připravila československá rozvědka, měl ukončit smiřování mezi Francií a Německem, a tím také evropské sjednocování. Zahynula při něm sice manželka štrasburského prefekta, ale sjednocení Evropy nezastavil.

Plán byl téměř dokonalý: výbušnina vyrobená v Praze vybuchne na jednom z kritických míst v Evropě - ve Štrasburku, městě ležícím na pomezí Francie a Německa, kde se odedávna střetávaly zájmy obou mocností a kde se střídali vládci z obou stran Rýna.

A malou chvíli to bude vypadat, že se temná historie nenávisti mezi Němci a Francouzi skutečně vrací. Stopy totiž povedou k neonacistické organizaci Kampfverband für unabhängiges Deutschland, k Bojovému svazu za nezávislé Německo. Ve Štrasburku, který kdysi býval německý, byli lidé v padesátých letech na národnostní třenice citlivější než jinde.

Osud dostihl francouzského prefekta André-Marie Trémeauda 14. května 1957. Dostal totiž poštou krabici doutníků. Na krabici byl uvedený i dovozce společnosti Habana: Carlos Garcia Soldevillat. Jenže na pomalý doutník nebyl čas. Ve Štrasburku se totiž konalo setkání Evropského společenství uhlí a oceli - předchůdce dnešní Evropské unie - a prefekt měl jednání s řadou politiků. Až když jednání skončila, vzpomněl si na zajímavý dárek: doutníky!

Smrtící doutníky

Bylo to až v pátek sedmnáctého. Prefekt byl doma a požádal manželku, aby doutníky připravila do jídelny. V tu chvíli viděl svou devětačtyřicetiletou Henriettu naposledy živou. Pekelný stroj ukrytý v krabici s doutníky ji roztrhal na kusy. Málem přitom zemřela i služebná. Ta však šla naštěstí v té chvíli pro tác.

Jenže důsledky mohly být ještě horší, což prokázalo vyšetřování francouzské policie a tajné služby. A také si to tak strůjci asi i plánovali. Kdyby pekelný stroj vybuchl na recepci u příležitosti evropských jednání, mohlo být mrtvých víc.

Kolik? Těžko říci. "Záleželo by to na okolnostech, na uspořádání místnosti, na rozmístění nábytku. Pro jasný znalecký závěr nejsou jednoznačné podklady," říká vyšetřovatel případu Pavel Gregor z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Francouzská policie však pracovala důkladně. Brzy se ukázalo, že první stopa vedoucí k alžírským povstalcům je falešná. Prefekt sice svého času v Alžíru působil, ale to bylo všechno.

Druhá stopa už mířila blíže k cíli. Vedla totiž do východního Německa, které podle Francouzů stálo i za tou podivnou organizací s názvem Kampfverband für unabhängiges Deutschland. Expertiza ukázala, že adresa štrasburského prefekta byla napsána na stejném psacím stroji jako letáky této organizace.

Bylo jisté, že stopa k atentátníkům vede za železnou oponu. Méně jisté bylo, kam přesně - východní Německo sice podezřívala i americká tajná služba, ale nakonec se ukázalo, že mylně. Vše změnil rok 1968.

Pražské jaro a sovětská okupace totiž způsobily rozklad mezi rozvědčíky v Praze. Dva z nich utekli na Západ a pravdu o operaci ve Štrasburku vyzradili. Jeden z nich, Ladislav Bittman, o ní dokonce napsal ve své knize, která vyšla ve Spojených státech, kam se bývalý rozvědčík uchýlil. Druhým informátorem byl špion Josef Frolík. Ten před svou smrtí zase napsal knihu Špion vypovídá.

Jak to tedy bylo

Mozaika tehdejších událostí se začala skládat: bombu vyrobili odborníci příslušného technického oddělení na pražském ministerstvu vnitra, její část, či dokonce celou přepravili jako diplomatické zavazadlo do Paříže. Z pošty na bulváru Diderot ve 12. pařížském obvodu ji pak jeden z atentátníků odeslal na adresu štrasburského prefekta.

Francouzům bylo jasné, že komunistické Československo nemá smysl žádat o pomoc při vyšetřování, a tak to ani neudělali. Na případ se pomalu zapomnělo. Pak přišel pád komunismu, ale ukázalo se, že dokumenty o přísně tajné operaci byly zničeny. Byly tu však pozoruhodné vzpomínky obou uprchlých špionů. Co s nimi?

Kde jsou důkazy?

"Už od chvíle, kdy jsme prověřovali knihu Špion vypovídá, zjistili jsme, že informace jsou přesné či jen mírně nepřesné. Tak jsme se rozhodli prověřit případné trestné činy, které se ještě dají stíhat," říká Radek Schovánek, který svého času pracoval na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Zjistilo se, že klíčové dokumenty sice skartovány byly, ale zachovaly se jiné. "Jsou takzvané trojkové svazky - tedy operativní svazky příslušníků StB, popisující veškerou činnost, kterou příslušníci vykonávali. Koho řídili, jaké měli plány činnosti. A tyto svazky byly skartacemi málo zasaženy," popisuje Schovánek. Po podrobném bádání v archivech byl případ předán vyšetřovateli. "Jsem přesvědčen, že ty rozhodující dokumenty skartovány byly. Ale existovaly jiné dokumenty, které se samy o sobě jednotlivě nemusely jevit jako přímý důkaz. A snahou bylo rekonstruovat tyto dokumenty. I proto vyšetřování trvalo delší dobu. Jedná se o archiválie z našich archivů," řekl vyšetřovatel Pavel Gregor.

V roce 2001 zahájil trestní stíhání, letos v lednu byli dva vysocí důstojníci československé rozvědky obžalováni. Oba vinu popírají, ale využili svého práva nevypovídat. Jedná se o bývalého náčelníka 4. odboru Milana Michela a jeho zástupce Stanislava Tomeše. Obžaloba přišla pozoruhodnou náhodou ve chvíli, kdy slaví oba narozeniny - oba se narodili v lednu 1927. Proti oběma rozvědčíkům byly shromážděny důkazy z Československa, USA a Francie - všechny země se na vyšetřování podílely.

Z pohledu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu je štrasburský atentát jedním z nejvýznamnějších případů. Ostatně významný byl už i v době komunistické éry, kdy se začal plánovat. Rozvědka se totiž spokojovala spíše s provokačními akcemi, při kterých netekla krev. A pozdější atentát na Jiřího Pelikána také neskončil krvavě, i když svým provedením byl podobný. Poštou zaslaný balíček adresáta nezabil, jen ho pořádně zastrašil.

(MFDNES)