Únor 2006

Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945 – 1946) (Část 3)

Jiří J. K. Nebeský

Přetiskováno se svolením autora. Text & typografie Jiří J. K. Nebeský, vydavatel nakladatelství Tichý typ, 753 01 Hranice, Hviezdoslavova 18, www.sweb.cz/tichy-typ, tichy-typ@seznam.cz, +420 608 632 377, rok vydání 2003, náklad 500 výtisků (opravený dotisk, červen 2004), software TEX, písmo Computer Modern, osvit & tisk PBtisk, s. r. o. Vydání knížky umožnilo Město Hranice grantem ve výši 25 tisíc Kč. ISBN 80-239-1307-7

V. NÁSILÍ V LÁGRU

ÚVODEM

Dostáváme se k tématu, které iniciovalo vznik celé knížky. Zaprvé proto, že zvěrstva, ke kterým v táboře docházelo, by neměla zůstat skryta – zvlášť když se jedná o součást stále ještě živého traumatu. Zadruhé to byly právě tyto zločiny, které způsobily, že kromě nemnoha úředních dokumentů se v archivech zachovaly také protokoly z výslechů s několika internovanými, z nichž se dozvídáme mnoho podrobností, bez kterých by příběh lágru /189/ skoro nebylo možné vyprávět.

Kromě uvěznění, které proběhlo bez soudu a v drtivé většině případů bezdůvodně, kromě majetkové újmy a většinou těžké nucené práce a kromě všudypřítomného slovního ponižování, byl život v táboře prosycen také násilím. Násilí v internačních táborech nebylo jevem vůbec řídkým /190/, takže situace, ke kterým docházelo v Hranicích, nebyly výjimečné /191/.

„ŘÁDNÉ“ DISCIPLINÁRNÍ TRESTY

Neznáme znění disciplinárního řádu hranického internačního tábora, přestože pravděpodobně vznikl, vždyť instrukce z června 1945 určují, že máb ýt veřejně vyvěšen /192/. Ministerské směrnice pro vydávání takovýchto tzv. domácích řádů bez výjimky zakazovaly používání násilí na internovaných. Už květnová směrnice NBS pro Moravu varovala před použitím »neblaze proslulých německých fašistických metod týrání a hubení lidí« /193/.

Vzorový domácí řád pro internační tábory vydaný ministerstvem vnitra 17. září 1945 připouští pouze možnost udělení důtky, odnětí výhod, odnětí teplé stravy, slamníku, přidělení zvláštní práce a vězení, »jiné tresty než uvedené nejsou přípustné. [. . .] Jakýkoli tělesný zásah proti příslušníkům tábora jest zakázán.« /194/. Hraničtí strážní měli však na věc jiný názor. – »Pokud vím, nebyl nikdo za mého působení v táboře bit bez příčiny, jen když se něčím provinil proti řádu internačního tábora, jako na příklad, když strážným odmlouval nebo byla na dotyčného podána stížnost, že nechce pracovat nebo podobně« /195/ – »Nějakých zvláštních akcí, pokud jde o týrání internovaných osob, jsem se nezúčastňoval, pouze doznávám, že když bylo zapotřebí, tu a tam jsem některý ten políček také udělil« /196/. Tímto způsobem bylo možno ospravedlnit leccos.

Zejména později, když už nebylo únosné dopouštět se násilí zcela libovolně, kryla se svévole strážných různými „nařízeními“ a odvoláními na táborový řád. Tak alespoň působí svědectví F. Sandera: »Má dcera Ilsa musela při 15 stupňovém mrazu škrábat cihly, při tom velmi mrzla; protože na sobě měla jen letní šaty, prosila velitele tábora Závodného o jinou práci. Ten jí nadával do nejšpinavějšího dobytku a bil ji; u okresního soudu dostala 1 den samovazby bez jídla« /197/.

189/ Hraničané (alespoň někteří) internační tábor skutečně označovali slovem lágr, do jednoho z výslechových protokolů dokonce zapisovatel zapsal »v tomto lágru«, vzápětí se ale opravil – slovo lágru přepsal pomlčkami a naťukal »v tomto táboře«. . .

190/ Např. Tomáš Staněk, Tábory v českých zemích 1945–1948. Šenov u Ostravy, 1996, s. 76–87. – Také např. svědectví L. Bittnera, které budeme citovat v této kapitole, vypovídá o násilí, ke kterému docházelo mimo Hranice – v Kroměříži.

191/ Do „odsunových“ násilností nepatří jen zločiny v internačních táborech – např. poblíž Horní Moštěnice na Přerovsku bylo bez soudu zastřeleno více než 260 karpatských Němců, většinou žen a dětí. – František Hýbl, Tragédie na Švédských šancích v červnu 1945. Přerov, 1995

192/ Rozhodnutí, 26. 6. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39. – Samo rozhodnutí se odvolává na směrnice ZNV Brno z 21. června 1945

193/ Tomáš Staněk, Tábory v českých zemích 1945–1948. Šenov u Ostravy, 1996, s. 76

194/ MV č. 1620-3/9-45-1-V/4. In: SOkAP, MNVH, k. 1983.

195/ Protokol z výslechu A. Přikryla [*1907], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

196/ Protokol z výslechu A. Jedličky[*1908, poštovní zřízenec], 29. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

197/ Svědectví F. Sandera [N], 16. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD 2, 306

TANEC SMRTI

Z hlediska používání násilí na internovaných je klíčovým obdobím zhruba třicet dnů v květnu a červnu 1945.

»Správa tábora č. I Motošín včetně Boudy obstarali si neznámým způsobem různé předměty k týrání internantů, a to býkovce, ocelové pruty, pendreky a důtky. Při přijímání byli Němci hned týráni, nehledě přitom na věk nebo rod internovaných. Po příchodu ze zaměstnání, po večeři a nástupu byli internovaní na rozkaz Boudy a Bögla vyvoláni na dvůr a tam v kruhu honěni a týráni tak, až úplně vysílení padali na zem, načež byli poléváni studenou vodou, kopáním donuceni ku povstání a opětně honěni a již uvedenými předměty týráni. Tento tanec smrti (jak byl pojmenován internovanými) neustal, dokud všichni internovaní neleželi vysíleni a poloomdlení na zemi. Když leželi na zemi, byli Boudou nohami kopáni do přirození a do břicha, čímž jim byly přivoděny průtrže (kýly) a různá poranění na nohou a těle, která dosud ještě nejsou vyléčena. Jsou dokonce případy, že některý z internovaných zůstal následkem tohoto týrání k práci méně schopným /198/, s vyraženými zuby. Internantky snášely toto týrání hůř, o čemž svědčí, že se při každém takovém aktu podělaly. Bouda a Bögel mívali zvyky vymysleti si nějaké památné dny a jako

na oslavu těchto dnů vyvolali si vždy některého z internantů nebo internantek na dvůr, tam je uvázali na lavici, která k těmto účelům byla postavena, a počali je týrati za pomoci strážných býkovci po zadnici, při čemž si každý internovaný musel počítat rány. Toto týrání se opakovalo třikrát až čtyřikrát týdně, až internovaní měli zadní části těla rozbité a museli být dodáni k lékařskému ošetřování. Léčení těchto internovaných vyžádala si dobu tří až čtyř měsíců, jelikož v mnohých případech musel být proveden operativní zákrok« /199/.

Toto úřední shrnutí pak plastičtěji líčí výpovědi několika internantů:

198/ Tj. invalidním.

199/ Zpráva pro ONVH, koncept, nedatováno. In: SOkAP, MNVH, k. 39

INTERNOVANÝ VIKTOR FROMM

»Bouda jako referent táboru docházel asi každý večer po rozchodu do táboru. Nechal si nastoupiti některé z internantů, ponejvíce Hraničáky, dal rozkaz strážným, aby s těmito prováděli cviky a běh po dvoře. Strážní, jsa ozbrojeni býkovci, důtkami a pendrekem, na rozkaz Boudy mne jakož i ostatní bili tak, až jsem já vysílen upadl na zem, polili mě pak vodou. Když jsem povstal, byl jsem opětně bit a honěn až do úplného vysílení, kdež jsem padl a byl pak stráží odnesen do světnice. Toto jednání se opakovalo podle nálady Boudovy dvakrát nebo třikrát v týdnu. Počátkem června byl jsem jednoho dne zaměstnán v plynárně a dostal jsem tam od správce plynárny k obědu kousek mazaného chleba, což zvěděl Bouda a nařídil po příchodu z práce mne uvázati na lavici a dáti 25 býkovcem přes vypnutou zadnici. Při tomto týrání se Bouda se strážnými vyměňoval. Na oslavu příchodu mladého Pavezky /200/ do Hranic byli jsme všichni jeden po druhém uvázáni zase na lavici a každý po 25 ranách na zadnici biti. Tohoto týrání se zúčastnili pod vedením Boudy všichni strážní. Asi 7 nebo 8 dnů po tomto byli jsme opětně a tím samým způsobem na lavici uvázáni a každý po 25 ranách na zadnici týráni a pak hned hnáni na práci. Následkem těchto ran nebyl jsem schopen pracovního výkonu, jelikož jsem měl zadní část těla tak zbitou, že jsem nemohl jíti na velkou stranu, se očistiti nebo usednouti. Byl jsem nucen vyhledati lékařskou pomoc a po provedené operaci upoután 7 týdnů na lůžko. Toto týrání se opakovalo až do dne, kdy do tábora přišlo četnictvo, které týrání zakázalo a převzalo nad celým táborem dozor. Největší klid a pořádek nastal v táboře po přestěhování tábora do baráků bývalých kasáren, jelikož se tam naskytla pro četnictvo lepší možnost přehledu a kontroly jak internovaných, tak strážných a zaměstnanců. Týrání mojí osoby se zúčastnil jako velitel Bouda, jako pomocní strážní a sice: Radmil, Jedlička, Čech« /201/.

200/ Tj. syna Huberta Pavezky, vedoucího hranické odbojové skupiny Obrana národa, který byl nacisty zastřelen v roce 1943

201/ Protokol z výslechu V. Fromma [N], nedatováno. In: SOkAP, MNVH, k. 39

INTERNOVANÝ AUGUSTIN TYRALÍK

»Mohu uvésti, že já sám byl jsem p. Boudou týrán, a to způsobem surovým, jako kopáním v přítomnosti ruských orgánů NKVD do přirození, což tito sami odsuzovali. Toto mně dělal vždy, když se se mnou potkal« /202/.

202/ Protokol z výslechu A. Tyralíka [Č; *1904, pokrývačský mistr], 26. 11. 1945. In:

SOkAP, MNVH, k. 39

INTERNOVANÝ ALEXANDR STERZ

»Kolem 15. května 1945 byl jsem v Hranicích zatčen a odveden na strážnici, kde mne přebíral strážník Holík. Vyrozuměl o mém zatčení Boudu, který vyšel ven na chodbu, vytáhl z kapsy pistoli, nasadil mi ji násilím na spánek a řekl: ,Ty bestio, ty kanalio, že už jseš tady, na tebe čekám?´ Pistoli pak dal do kapsy a nařídil mne odvésti do obecní věznice. Po 6 hodinách přišel strážník Holík, provedl u mne osobní prohlídku a odebral následující věci: jednu kasetu se zlatem a brilianty (4 bril. prsteny a 500 gr. zlata), z peněženky mně vzal zlatý řetízek, dva snubní zlaté prsteny, jeden pár zl. naušnic a jeden zlatý monogram. Z náprsní klotové, pod košilí ukryté tašky mně vzal 130.000 Kč i s taškou a pak jednu koženou tašku s obnosem 4.000 Kč v říš. markách, pak jedny hodinky Omega se stříbrným řetízkem. Po odebrání těchto věcí mne odvedl do školy na Motošíně, tam mne převzal Bögel a v jeho přítomnosti mě opět prohlížel strážný Radmil a odebral mně perleťový nůž kapesní s manikurou v koženém pouzdře a pak ještě obyčejný kapesní nožík. Bögel mne odvedl do jedné světnice, nařídil, abych se ohnul přes otoman, a počal velkým býkovcem bíti přes zadnici, záda a hlavu tak, že jsem omámený upadl na zem. Když jsem se vzpamatoval a počal vstávati, Bögel začal v týrání pokračovat se slovy: ,Ten starý je ale ještě pevný!´ Jelikož jsem se potácel, ztráceje pomalu paměť, vystrčil mne do druhé světnice, kde jsem ztratil vědomí a upadl na zem. K vědomí jsem přišel asi o půlnoci. Dva nebo tři dny po tomto týrání zavolal mne Bögel na dvůr, postavil k lavici, kdež jsem se musel opět ohnout, a počal mne znova býkovcem týrat tak dlouho, až jsem upadl na zem. Když jsem přišel k vědomí, odplížil jsem se pomalu do svého pokoje. Asi 5 dní po tomto týrání mě opět Bögel zavolal na dvůr, ruce a nohy mně svázal přes lavici, abych nemohl upadnout na zem, a počal mne týrati tak, že jsem zůstal bez vlády ležet, přičemž mně řekl, že těch 25 ran mně dal za rodinu Pavezkovu.

Po tomto týrání byl jsem já s jinými internanty víckrát v týdnu, a to vždy po nástupu kolem 10. hod. večer, zavolán na dvůr, kde jsme museli cvičit a běhat v kruhu. Při cvičení a běhání byl Bouda, Bögel a další strážci ozbrojeni býkovci a bili nás. Když jsme byli hodně unaveni a zesláblí, postavili nás tváří ke zdi, kde jsem já slabostí upadl na zem. Bouda, když pozoroval, že ležím na zemi, skákal po mně nohama a řval: „Já ti musím všechna žebra zlámat? Když jsem se bolestí na zemi obrátil, kopal mne Bouda nohou do břicha a do přirození tak, že mně prokopl břicho a já padl hned do bezvědomí. Na to polil mne jeden strážný studenou vodou, někdo mne uchopil za límec a táhl po zemi pod sprchu a spustili na mne vodu. Jelikož jsem vědomí nenabyl, byl jsem odnesen do světnice, kde jsem k ránu nabyl vědomí. Žádal jsem lék. ošetření, což mi bylo zamítnuté, a byl jsem zasazen do práce, třebas jsem musel nositi kýlu přimáčknutím rukou, abych druhou rukou aspoň nějaký nepatrný výkon mohl konati. Kýla mně doposud vyléčena nebyla« /203/.

203/ Protokol z výslechu A. Sterze [N; *1876, hodinář], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH,

k. 39

INTERNOVANÝ LEO BITTNER

»Dne 23. května 1945 došel jsem do Kroměříže, jsa uvolněn Červeným křížem v Praze. Před domem tchýně mého bratra v Kroměříži byl jsem pak zatčen uniformovanou stráží a odveden na policii, pak k soudu. Při zadržení začala mne stráž bíti býkovci, hůlkami, ocelovými dráty. Když mne dovedli k soudu, svázali mne do kozlíka a bili mne všemi předměty, co při ruce měli, jako býkovcem, obuškem, ocelovými dráty, atd. Týrání trvalo tak dlouho, až mne úplně zkrváceli, a pak mně nařídili, abych stopy krve postříkané na zdi jazykem slízal. Uvěznili mne pak do kobky a v noci docházeli mne týrat. To trvalo asi po 9 dnů, během tohoto týrání kopali mne do přirození a žeber, takže mně způsobili kýlu a pohmoždění žeber a býkovci jakož i ocelovými pruty prosekali mně celá záda tak, že jsem musel po příchodu do Hranic podrobiti se operaci.

Po převezení do Hranic byl jsem převzat Boudou, Böglem a Jedličkou. Třebaže jsem vypadal úplně rozbitý, počali mne Bouda, Bögel a Jedlička opětovně býkovci bíti tak, až se úplně unavili. Pak jsem byl odveden do světnice, v noci mne vzbudili i s Bialkem a rozkázali čistit záchody. Po několika dnech, po tomto týrání, když jsem došel z práce, zavolal mne strážný Pavlas na dvůr a počal mne týrati asi ocelovým drátem přes hlavu a tvář, takže mně vyrazil z horní čelisti 6 zubů. Jelikož jsem byl operován táborovým lékařem Thavonem a umístěn na marodce, kde jsem se léčil asi 12 týdnů, jsem od této doby práce neschopen. Týrání se zúčastnil Bouda, Bögel, Jedlička, Pavlas« /204/.

204/ Protokol z výslechu L. Bittnera [N; *1893, obchodník], 26. 11. 1945. In: SOkAP,

MNVH, k. 39

INTERNOVANÝ OTTO HORNIK

»21. května 1945 večer po nástupu byl jsem mezi jinými Němci poslán na dvůr, kde s námi prováděli namáhavá cvičení. Vzhledem ke staršímu věku nemohl jsem cvik provést tak, jak byl nařízen, a proto mě strážný Jedlička uhodil býkovcem po temeni hlavy tak, že mně hlavu prorazil. Rozkázal všem lehnout na zem a stráž vyplatila každému z nás býkovcem 5 ran po zadnici. Při tomto týrání přišla bouřka, strážní se ukryli pod okapem střechy, nás nechali ležeti v dešti a blátě, a když jsme byli promočeni, museli jsme se na rozkaz obrátiti na opačnou stranu, abychom byli celí v bahně a vodě umazáni. (. . .) Následkem válení v bahně dostala se do mé rány na hlavě nečistota, která přivodila zhnisání rány a vyléčení si vyžádalo přes dva měsíce.

23. května 1945 strážný Jedlička vyvolal mne a ještě asi s 15 Němci na dvůr, přivázal mně nohy k osudné lavici, tělo přehnul přes lavici a hlavu přimáčkl tak, že jsem nemohl dodati ani dechu, a počal mne býkovcem bíti, a to 40 ran, při tomto týrání se strážní vyměňovali, a tak brali na lavice na dvůr povolané Němce po sobě. Po provedeném týrání honili nás po dvoře v kruhu a býkovcem bili, bez ohledu kam uhodili. Strážný Jedlička uhodil mne býkovcem (. . .) na moji poraněnou hlavu tak, že jsem ihned upadl v bezvědomí na zem. Procitl jsem však po krátké době, když jsem ucítil bolest v levém boku a zjistil, že jsem celý mokrý. (. . .) Musel jsem ihned zas běhati a byl jsem opět bit. Honění a bití trvalo tak dlouho, pokud všichni z nás slabostí a týráním neupadli na zem. Pak jsme byli politi vodou a za pomoci strážného ze země zvednuti a postaveni ke zdi. Strážný Jedlička počal mne u zdi opět tak týrati rukou po tváři a hlavě, až mne úplně zkrvácel, pak přišel Radmil, uchopil mne za týlo a hlavou mně bil o zeď. Jelikož z těchto útrap a delšího stání upadl některý na zem, byli jsme za pomoci strážných dopraveni do světnice. Následkem tohoto násilného týrání mně zadnice otekla a počala hnisati. (. . .) Dr. Thavon provedl operativní zákrok, vyčistil hnis a odstranil prohnilé maso a kůži, ježto však otevřená rána v rozměru dvou dlaní se neustále horšila, byl jsem převezen do nemocnice v Hranicích, kde mně byla provedena plastika. V léčení jsem se nacházel přes čtyři měsíce. Toto týrání prováděli Bouda, Bögel, Jedlička, Radmil, Čech a jiní, jejichž jména neznám« /205/.

205/ Protokol z výslechu O. Hornika [N; *1890, řídící učitel v Kyžlířově], 23. 11. 1945.

In: SOkAP, MNVH, k. 39

INTERNOVANÝ BRUNO THAVON

»Dne 8. května 1945 jsem se jako Němec přihlásil dobrovolně na policejní strážnici v Hranicích a proto, že jsem sloužil v německé branné moci jako voj. lékař, byl jsem z nařízení předsedy MNV internován a prozatím dán do vazby místního soudu. Ve vazbě jsem byl asi po dobu 6 hodin, z vazby jsem byl předán ruským voj. orgánům NKVD a po svém výslechu byl jsem předán dne 9. května 1945 MNV. MNV byl jsem pak předán do internačního tábora na Motošíně, kde jsem byl držen asi týden. Poté jako voják byl jsem předán do vojenského zajateckého tábora v Hranicích. Odtamtud byl jsem dne 25. května 1945 vyžádán a přidělen jako lékař zpět do internačního tábora. V době od 9. května byl jsem vysílán na práce mimo tábor. [. . .] V táboře byl jsem převzat snad velitelem tábora Sieglem. Mimo ručníku, mýdla a kapesníku, které mně byly ponechány, neměl jsem žádných jiných věcí.

Asi dne 15. května 1945 byl jsem sám Böglem po příchodu z práce dříve důkladně prohlédnut a proto (. . .), že jsem byl označen jako podezřelý z útěku, byl jsem jím silným koženým řemenem bit po hlavě, až jsem upadl na zem. Na zemi jsem byl jím kopán a znovu bit řemenem, abych vstal. Přitom jsem byl do krvava zraněn. Pak jsem byl postaven v kanceláři obličejem ke zdi a přitom kopán p. Jedličkou do nohou. Podobně bylo tehdy zacházeno za mé přítomnosti s internovaným Vilémem Davidem a snad s majorem Hirschem, který t. č. je ve voj. zajateckém táboře.

Po mém návratu ze zajateckého tábora 25. května 1945 byl režim v táboře stejně přísný, avšak již organizovanější. Internovaní byli během dne většinou mimo tábor na práci. [. . .] Od té doby, co jsem byl určen jako lékař tábora, slyšel jsem skoro každý den pozdě večer po nástupu, že byli vyvoláváni ze světnic internovaní a přímo vyháněni strážnými tábora bitím na dvůr. Po takové noční akci vždy ráno zůstávali na pokoji ležeti někteří internovaní muži, u kterých jsem zjistil zhmoždění a krevní podlitiny na zádech, hyždích a kyčlích a úplnou vyčerpanost. Později u těchto pobitých mužů docházelo k odumření a sněti pohmožděných krajin hýžďových s následnou tvorbou velkých abscesů /206/, které jsem musel operativně otevříti. Tímto způsobem onemocněli tito internovaní: Horník Otto, Dombek Jan, Fromm Viktor, Sterz Alexander, později Popp František s hlubokou tržnou ranou pravé holeně, která později zhnisala a byla operativně otevřena« /207/.

206/ Tj. hnisavých zánětů

207/ Protokol z výslechu B. Thavona [N], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

INTERNOVANÝ ALBERT SCHATTAUER

»Dne 8. května 1945 po obsazení města Hranic ruskou armádou byl jsem odveden i s mou manželkou Hildegardou, roz. Machnerovou, z nemocnice v Hranicích proti výslovnému protestu odborných lékařů nemocnice, a to Jindřichem Tajsikem, Vávrou, Rýparem a čtvrtým, jméno neznám, do internačního střediska Němců v Hranicích. [. . .] Po odchodu z nemocnice vedli nás uvedení čtyři muži na radnici. Přesné datum a hodinu, kdy jsme byli z nemocnice odvedeni, nemohu udati, ježto později na radnici jsem byl tak zbit, že si již nedovedu upamatovat, kterou dobu jsme na radnici přišli. Bili mě všichni, co tam byli, mladíci neznámého jména. [. . .] Lékařské vysvědčení o mé nemoci a nemoci mé manželky, které jsem měl u sebe a které mně byly odebrány Boudou, byly později na mou žádost ukázány ruskému veliteli, který po přezkoušení mě uznal za nemocného a nařídil, abych nebyl přidělován do žádné práce. Těchto opatření nebylo příslušníky intern. střediska dbáno a byl jsem vysílán na práce nejtěžší. Postupně byli jsme vysíláni na různé práce v Hranicích. Při příchodu z práce večer do intern. střediska byli jsme pravidelně biti příslušníky civilní stráže, kteří toto středisko střežili. Zejména uvádím tyto osoby, které se brutálním způsobem bití zúčastňovali: Slezák, Jedlička (býv. Rosenbaum), Pecha škrtil lidi řemenem a kladivem bil, hlavně ženy, Sochor, Radmil a další jménem neznám« /208/

208/ Protokol z výslechu A. Schattauera [N; *1902, vedoucí závodu Kunz], 9. 10. 1946.

In: AMVK, A 2/1, k. 58, inv. j. 1765

INTERNOVANÝ FERDINAND BEINHAUER

»Když se všechna tato řádění přece jen donesla až na MNV, zakročil referent tábora Alois Hlobil tím, že nejprve osobně v táboře týrání zakázal, nařídil dostatečné stravování tak, aby internovaní byli práce způsobilí, a současně nařídil, aby dozor nad táborem k zabránění těmto nepřístojnostem převzalo místní četnictvo. Příchodem četnictva dne 8. června 1945 nastal všeobecný obrat k lepšímu a všechny přehmaty byly v zárodku utlumeny, třebaže se tak stalo přes odpor civilní správy, což vedlo k častým nedorozuměním. Stávala tudíž snaha četnictvo opět odstraniti, aby se mohlo řáditi dále. Četnictvo si svoje povinnosti uhájilo a pracovalo dále k zvelebení a pořádku v táboře« /209/.¨

209/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

INTERNOVANÝ FRIEDRICH SANDER

»Viděl jsem, jak hodinářský mistr Swidersky a ing. Gebhard z Hranic byli kolem 7. hodiny přivedeni do tábora, kde byli postaveni tváří ke zdi. Když jsem přišel na oběd do tábora, byl Swidersky zpracováván bitím krátkým ocelovým prutem přes hlavu a současně kopáním do břicha. Pak byl doveden ke kůlu a s rukama svázanýma za zády vysoko vytažen. Když byl již modročervený a blízko mdlobám, tak do něj boxovali. Potom za ruce vytáhli Gebharda tak, že visel, a jeden četník jej fackoval, až tělo létalo sem a tam. Učitel Otto Hornik z Kyžlířova byl tak zmlácen, že mohl ležet jenom na břiše. Stavitel Popp z Bělotína byl zbit tak, že táborový lékař ho udržel při životě jen dvojnásobnou transfuzí krve. [. . .] Moje žena, Anna Sander, byla s mou švagrovou, Marií Fritsch, v půlce června 1945 dopravena do Hranic; pak je velitel tábora poslal zpět do Kunčic u Bělotína s poznámkami, že jsou moc staré a nemůže si s nimi nic začít. 6. července 1945 – mezitím se vrátila z Prahy také moje dcera Ilsa Sander – byly všechny 3 jedním opilým četníkem dopraveny do tábora v Hranicích, protože prý se v noci tajně shromažďovaly. Při výslechu v táboře byly bity býkovcem, 8 ran přes holé nohy a záda dostala dcera a žena se švagrovou po 1 ráně přes záda. Ti 2 četníci, z nichž jeden se jmenoval Urban, jim nadávali „německá kurvo, německá svině? [. . .] Dozorce Samek bouchl mou dceru pěstí do obličeje, byl to obzvláště surový, brutální člověk« /210/.

210/ Svědectví F. Sandera [N], 16. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD 2, 306

PAMĚŤ STRÁŽNÝCH

Výpovědi strážných o násilí v táboře byly většinou stručné:

• »Při vykonávání služby zaměstnanci tábora plněna byla výzva našeho pana presidenta Dra. Eduarda Beneše a naší zahraniční vlády, tlumočené bezpočtukráte rozhlasem z Anglie. Po dojití směrnic o vedení internačních táborů byl tábor veden podle nich. Němci se chovali drze a vzpurně, často bylo nutno proti nim zakročiti i disciplinárními tresty. V jedné době šířila se mezi nimi zpráva, že jejich internování je dočasné, že Anglie jich osvobodí a použije je jako armády proti Rusku. Razili mezi sebou šeptem heslo: ,Vydržet 14 dní, déle to trvat nebude a budeme venku, pak si to s Čechy vyřídíme.´Někteří dávali najevo svoji odhodlanost příliš brzy, bylo nutno je zkrotit. Mnoho osob došlo do tábora s příliš zjevnými stopami bití, kterého se jim dostalo od civilních osob při jejich dopadení nebo v jiných internačních táborech (Kinzel, Bittner a jiní). Všude se plnilo nařízení pana presidenta Beneše a vlády: ,Bijte je hlava nehlava, nikoho nešetřte.´ Je snad pochopitelné, byli-li tito lidé biti od osob, které je a jejich válečnou činnost neznali, že byli také biti od lidí, kteří jejich činnost za války dobře znali a kteří pro jejich činnost byli mnoho roků vězněni, kdež byli nelidsky týráni, a kteří většinou jen zázrakem vyvázli sice živí, ale většinou se zlomeným zdravím, které již nikdy nenabudou« /211/.

• »Pokud vím, prováděl výslechy p. Vladimír Bouda, obyčejně v přítomnosti p. Bögla. O tuto jejich činnost jsem se tak dalece nezajímal, neboť jsem měl své práce plné ruce. Jakou metodou neb jakým způsobem

byly výslechy prováděny, není mně známo« /212/.

• »Nějakého hrubého zacházení s internovanými jsem se nezúčastnil a o tom mi není nic známo« /213/

• »Pokud vím, nebyl nikdo za mého působení v táboře bit bez příčiny, jen když se něčím provinil proti řádu internačního tábora, jako na příklad když strážným odmlouval, nebo byla na dotyčného podána stížnost, že nechce pracovat nebo podobně« /214/.

• »Pokud se dovedu upamatovati, nikoho z internovaných Němců jsem nebil. (. . .) Také se nedovedu upamatovati, že by snad některý ze strážných (. . .) byl některého internanta týral. [. . .] Pokud vím, ukládal tělesné tresty v internačním táboře správce tábora Bouda, přičemž většina trestů byla vyřízena v kanceláři býv. správce tábora na Motošíně – Vladimíra Boudy – osobně« /215/.

• »Pokud se dovedu upamatovati, nikoho jsem za mého působení v táboře nebil a veškeré zjištěné přestupky spáchané internanty jsem vždy hlásil veliteli stráže p. Antonínu Siegelovi z Hranic. Také nevím, že by snad jiní strážní někoho z internantů trýznili« /216/.

211/ Protokol z výslechu V. Boudy, 5. 12. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

212/ Protokol z výslechu J. Závodného, 26. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

213/ Protokol z výslechu F. Bögla [*1911, zámečník], 29. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

214/ Protokol z výslechu A. Přikryla, 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

215/ Protokol z výslechu Č. Klusta [*1916], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

216/ Protokol z výslechu E. Smitky[*1924], 26. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

VRAŽDY

Jakkoli bylo popisované násilí v táboře otřesné, výpovědi pocházejí od lidí, kteří je přežili. Ti, kteří byli v táboře zavražděni, už při pozdějším vyšetřování vypovídat nemohli. . .

UMUČENÍ FRANTIŠKA MATĚJKY

Bývalý hranický obchodník s lahůdkami F. Matějka byl umučen kolem 22. května 1945.

• »Několik dní nato, nevím přesně datum, byl nelidským způsobem utýrán na nádvoří tábora hranický obchodník František Matějka. Byl po vzoru rakouských španglí přivázán a vytažen ke kůlu, později k němu dokonce přivázán. V této poloze byl býkovci do krve zbit, když omdlel, poléván vodou a opět bit, posléze odvázán, přivlečen k východu a měl býti předán zpět do zajateckého tábora, odkud byl k takzvanému výslechu propůjčen /217/. Na této chodbě dostal ještě, nevím od koho, prudkou ránu do brady, skácel se naznak se schodů s těžkým otřesem mozku a rozbitou hlavou. V takto zbědovaném stavu byl odvezen do Čapkových kasáren, kde za několik hodin zemřel« /218/.

• »Kolem 22. května 1945 byl do tábora přiveden tuším na rozkaz Boudy ze zajateckého tábora z Čapkových kasáren k výslechu obchodník Němec Matějka, který byl ve špionážní službě Němců a který nadával na presidenta ČSR a byl vinen ještě pro jiné delikty proti čs. národu. Jmenovaný byl vyslýchán na chodbě p. Boudou v přítomnosti několika strážných. Při výslechu se Matějka choval drze a neurvale. Pro toto jeho počínání byl přítomnými strážnými a vyslýchajícími pro své hrubé výroky a počínání tu a tam uhozen políčkem. Při tom se chtěl uhnouti, stoupl mimo schody a upadl na nižší schody hlavou. Po pádu jevil Matějka nezpůsobilost samostatné chůze, a jelikož bylo s vyšetřováním skončeno, byl naložen na ruční vozík a zavezen zpět do zajateckého tábora. Co se s Matějkou pak stalo, nevím« /219/.

• »Obchodník Matějka byl předveden do internačního tábora za účelem výslechu o jeho činnosti a spolupráci s Němci před válkou a za války. Při výslechu přiznal, že již dávno před válkou, v roce 1936 a 1937, byl částečně informován místními Němci, zejména Pommerem, obchodníkem železem z Hranic, co se na nás chystá. Bylo mu doporučeno, aby se naučil dokonale němčinu, což také učinil. Sám jsem mu obstarával německé učebnice již dávno před válkou. Byl Němci vyhlédnut pro spolupráci Čechů s Němci, již před válkou hanobil všechno české i v pokračovací škole se vyjádřil před žáky, že se stydí za to, že je československým záložním důstojníkem. Věděl o práci Pommerově (:vození zbraní do Brna v nákladním autě pod pytli s moukou:), věděl, že Kunz z vápenky, Klein, Mařík, Geyer se svým švakrem Ohnutkem a jinými pracují pro říši, a neučinil o tom hlášení jako Čech a zál. důstojník. Byl pevně přesvědčen o tom, že Němci válku vyhrají a že zůstaneme na věčné časy pod Německem. (Můj pamětní spis, uschovaný po celou dobu války až do podzimu 1944, kdy jsem jej zničil po upozornění p. uč. Puklem, že u mne bude domovní prohlídka.) Nebylo jej již třeba jako dokladu, poněvadž všechno to, co tam bylo obsaženo o Matějkovi, Matějka skutečně provedl. Ještě v roce 1944 přihlásil se dobrovolně jako prostý vojín do německé armády. Svoji rodinu úplně poněmčil. Při odchodu z tábora upadl na kamenné schody (bylo mně řečeno), narazil tvrdě na hlavu, což bylo patrně příčinou jeho smrti« /220/.

• »Matějka byl v předsíni tábora postaven tváří ke zdi se vzpaženýma rukama. Tam byl p. Boudou bit žílou, a pak jsem byl zavolán, abych Matějku přivázal po rakouském způsobu ke kůlu na dvoře tábora. Toto jsem provedl podle rozkazu p. Boudy a přítomného p. Bögla. Pak tam také došli asi 3 strážní tábora, kteří měli v rukou býkovce. Matějka byl pak Boudou a Böglem a přítomnými třemi strážnými býkovci bit místo vedle místa. Až tento byl bez vědomí, dostal jsem rozkaz políti ho vodou. Matějka byl takto týrán asi 10 minut. Pak jsem dostal rozkaz, abych Matějku odvázal. Když jsem tento rozkaz provedl, odešel jsem do táborové kanceláře. Jak jsem se doslechl, byl Matějka naložen na ruční vozík a v tomto stavu předán zpět do zajateckého tábora do Čapkových kasáren. Matějka pak asi ve 4 hod. ráno druhého dne

v kasárnách zemřel« /221/.

• »Když jsem večer po nástupu odcházel do své ubikace, viděl jsem Matějku, jak seděl na schodišti, krváceje z hlavy, opřen na lokte svislou hlavou k zemi. Mluviti jsem k němu nesměl, jelikož tam stála stráž s býkovcem, která každého internanta, který by se chtěl s Matějkou zastavit, promluvit nebo zmírnit krok, ihned býkovcem uhodila« /222/.

• »Obchodník Matějka, který byl v táboře ubit, mi byl na hřbitov dopraven zvlášť, avšak tentýž den bylo jeho tělo v půl dvanácté v poledne vyzvednuto velitelem tábora Boudou, aby bylo převezeno do Olomouce ke spálení« /223/.

217/ Že civilní správa tábora nebyla oprávněna k jakýmkoli výslechům válečných zajatců, snad není třeba dodávat.

218/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

219/ Protokol z výslechu F. Bögla, 29. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

220/ Protokol z výslechu V. Boudy, 5. 12. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

221/ Protokol z výslechu A. Tyralíka [Č], 26. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

UMUČENÍ PĚTI CIZINCŮ

O něco později bylo v táboře zavražděno pět lidí.

• »Pokud se dovedu upamatovati, bylo to asi 27. května 1945 asi 17.15 h., bylo (. . .) předvedeno 5 mužů, oblečených v civilním oděvu, a pokud jsem se tenkrát dověděl, měli tito mužové býti SS. (. . .) Pokud se dovedu upamatovati, byli tito mužové asi ve 20 hodin odvedeni na dvůr. (. . .) Já jsem dostal od Bögela rozkaz, abych vyrozuměl internanty, že nikdo nesmí jít k oknům. (. . .) Krátce po 20. hod. došel do tábora mně neznámý ruský major a jeden ruský důstojník. Chtěli mluviti s velitelem tábora. (. . .) Bouda mně řekl, že ony důstojníky mohu vpustiti do tábora, a proto jsem oba zavedl na dvůr, kde se tenkrát Bouda zdržoval. Při příchodu na dvůr jsem viděl, jak 5 (. . .) mužů na dvoře chodí v dřepu kolem dokola. (. . .) Pak asi kolem 21.30 jsem v chodbě slyšel několik ran vystřelených asi z pistole. (. . .) Když jsem přišel na dvůr, viděl jsem tam ležeti pět mrtvých mužů, kteří leželi obráceni obličejem k zemi. (. . .) Mrtvoly byly společně pohřbeny v jednom hrobě ještě asi týž den asi o 22.30 hod.« /224/.

• »Pokud jest mně známo, byl jsem společně s velitelem stráže Antonínem Sieglem a asi se 3 strážnými na severním nádraží v Hranicích pro 5 civilních osob, údanlivě SS manů. Těchto pět civilních osob nám předala v Hranicích na sever. nádraží vojenská stráž, která tam tenkrát konala službu a do našeho příchodu je tam hlídala. Shora uvedené civilní osoby v počtu 5 jsme společně odvedli do internačního tábora na Motošíně, kde byli ponecháni na chodbě v přízemí až do příchodu Bögela. Pak jsem obdržel od p. Bögela rozkaz, abych šel na dvůr na Motošíně a hlídal, aby některá z civilních osob nenahlížela přes plot na dvůr internačního tábora. Vím, že pak byly tyto civilní osoby v počtu 5 vyvedeny na dvůr, co se na dvoře dělo, není mně známo, ježto jsem dohlížel, jak již shora uvedeno, na to, aby osoby z okolních domů a jiní zvědavci nenahlíželi na dvůr. Slyšel jsem jen nějaké povely, pro koho tyto platily, není mně známo, pak jsem odešel ze dvora na záchod a tam jsem slyšel jednou vystřeliti asi z pistole. Když jsem se ze záchodu vrátil, obdržel jsem rozkaz, aby mrtvoly ležící na dvoře v počtu 5 byly dopraveny na hranický hřbitov, a tam aby mrtvoly byly předány hrobníkovi. Tento rozkaz jsem obdržel od p. Bögela. Když jsem pak přišel na dvůr, byly mrtvoly naloženy na ručním vozíku, a pak jsem se zástupcem velitele stráže Slavíčkem doprovázel internované, kteří vozík táhli na hřbitov. Na hranickém hřbitově byly pak mrtvoly pohřbeny, pokud se dovedu upamatovati, do 3 hrobů, které již byly připravené. Toto se dělo z příkazu hrobníka Řehuly« /225/.

• »Těchto pět mužů bylo odvedeno do kanceláře p. Boudy, a když byli odvedeni na dvůr, konal jsem službu v I. poschodí na chodbě a měl jsem rozkaz, aby žádný z internantů nevycházel na chodbu nebo se díval z okna. Tento rozkaz jsem obdržel od p. Boudy a Bögla« /226/.

• »Později nato bylo nám ze sev. nádraží v Hranicích sděleno, že tam byli zatčeni se zbraněmi v rukou a střelivem SSmani. Telefonickou zprávu podal tam službu konající četař Nehyba z Hranic, který tyto odzbrojil a zatkl. Uvedl, že se nemůže tel. spojiti s voj. posádkou, a proto o případu vyrozumívá internační tábor. Na můj rozkaz byli vysláni na nádraží 3 strážní tábora, kteří přivedli do tábora 5 příslušníků formace SS. Dva z těchto byli oblečeni ve voj. něm. Stejnokroji a tři byli v civilním oděvu. Při přivedení do tábora byli postaveni tvářemi ke zdi na chodbě tábora. Tam v tomto postoji zůstali až do příchodu velitele tábora p. Boudy. Asi v 18 hodin přišel p. Bouda, dal rozkaz všechny ostříhat a zanést do stavu tábora. Zároveň o případu telefonicky uvědomil ruské orgány NKVD. Kolem 20 hod. přišli do tábora 2 ruští důstojníci a jeden český důstojník v hodnosti majora, kteří na základě telefonického hovoru přišli až na dvůr tábora, kde se sešli s p. Boudou. O čem spolu mluvili, není mi známo. V té době byli již zmínění SSmani na dvoře tábora, kde s nimi byly prováděny tělovýchovné cviky. P. Bouda, po rozmluvě s uvedenými důstojníky přišel za mnou a dal mi rozkaz, aby na místě samém bylo oněch pět SSmanů zastřeleno. Rozkaz byl splněn tím, že bez rozmýšlení a dalšího odporu na zemi ležící 4 SSmany jsem odstřelil osobně a pátého zastřelil Machanec, který v táboře zastával funkci strážného. Všichni byli střeleni ve jménu ČSR ze služební pistole, která mi byla přidělena, a to ranou do zadní části hlavy. Po tomto aktu byli všichni naloženi na ruční vozík a odvezeni na místní hřbitov. Doklady, které byly u nich nalezeny, byly předány ihned v předsíni tábora p. Závodnému, který byl v táboře jako výpomocná kancelářská síla. Kam byly doklady uloženy neb co se s nimi stalo, není mi známo« /227/

• »P. Bouda je pak opětovně vyslýchal a přitom jsem tu a tam zaslechl z mé ordinace, že odpovídají nesprávnou němčinou a přízvuk odpovídal jižním Slovanům. Pak jsem uslyšel rozkaz: ,Na dvůr´« /228/

• »Později, nevím přesně, kdy to bylo, bylo do tábora přivedeno pět mužů oblečených polovojensky bez pokrývek na hlavách a postaveni na chodbě tábora tváří ke zdi. Já jsem stál na chodbě, když kolem nich někdo z internovaných procházel a učinil k nim nějakou poznámku, slyšel jsem jen, jak jeden z nich odpověděl: ,Z toho se dostanem.´Tato poznámka byla pronesena jedním z nich zkomolenou češtinou více v nářečí jihoslovanském« /229/.

• »Zastřelení pěti esesáků bylo provedeno na rozkaz ruského důstojníka od NKVD. Bylo mu hlášeno, že byli chyceni ozbrojení. Shledal tábor za naprosto nedostatečný, naše bezpečnostní služba naprosto nedostatečná a neschopná takové zločince uhlídati. Pobijí Vás dříve, nežli se zmůžete na výstřel. Dle tehdejších směrnic měl býti každý německý občan, dopadený se zbraní, zastřelen« /230/.

• »27. května bylo přivedeno 5 mužů, dle udání Bögla prý chorvatští SS. Doslova prohlásil, že SS-manni patří jemu a že večer bude představení. Muži stáli na chodbě se vzpaženýma rukama a od svého příchodu byli biti býkovci, poléváni vodou a jinak týráni. Na stole v kanceláři se ocitly jejich průkazy, ze kterých jsem vyčetl, že to nebyli příslušníci SS, nýbrž najatí mužové cizích národností k různým transportním kolonám. Muži do kanceláře předvedeni nebyli, takže nebyli vzati do počtu a seznamu. Večer po příchodu Boudy byl vydán rozkaz, že nikdo z internovaných nesmí opustiti ubikace, a dole na dvoře se začalo rozvíjeti slíbené představení. Cizinci museli utvořiti malý kruh, uvnitř a zvenčí umístili se strážní s býkovci a ocelovými dráty. Na povel: ,Klus´ museli cizinci v kruhu obíhati, při čemž byli strážnými biti. Týrání trvalo, dokud krví zbroceni neupadli. Pak byli poléváni vodou, a jakmile se vzkřísili, pokračovalo týrání. Toto trvalo asi hodinu, během které byli zřízeni tak, že byli dalšího života nezpůsobilí. Na dobití byli na zemi odstřeleni, a to: 4 Böglem a 1 Machancem, který do tábora téhož dne přišel jako host a byl za doby nesvobody vězněn v konc. táboře v Buchenwaldu. Internovaný A. Tyralík s nějakým pomocníkem ještě v noci odtáhli mrtvoly na místní hřbitov, kde byly spolu s oběšeným Davidem hozeny do společné šachty. Když jsem po této vraždě v kanceláři namítal, že to přece nebyli SSmani, zavládlo nejprve udivení, pak lhostejnost a od tohoto okamžiku se doklady jmenovaných ztratily. Když za 2 dny přišel hrobař Řehula do tábora pro seznam pochovaných, zjistilo se s hrůzou, že doklady jsou pryč a nikdo neznal jména zavražděných. Východisko z nouze našel jeden bystrý strážný, jehož jméno neznám, a vynalezl a napsal na lístek 5 vymyšlených jmen a to: Spühl Eduard, Broskovič Michal, Pranič Karel, Stromel František, Reichert Hugo, číslo hrobu 65 na místním hřbitově. Při celém aktu byli přítomni tito strážní a členové velitelství tábora: V. Bouda, F. Bögel, A. Jedlička, Sochor, Slezák, Siegel, Radmil, Slavíček a Machanec. Přítomen byl též jeden ruský major, který snad náhodou přišel. Stává snaha uvaliti rozkaz k zastřelení na něho, vím však přesně, že v kanceláři, když se zjistilo, že případ eventuálně neproběhne hladce, bylo domluveno, že

se prostě vina svalí na Rusy, kdyby přišlo k nějakému vyšetřování« /231/

222/ Protokol z výslechu V. Fromma [N], nedatováno. In: SOkAP, MNVH, k. 39

223/ Svědectví F. Schneidera [N], 19. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD, 2, 306

224/ Protokol z výslechu Č. Klusta, 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

225/ Protokol z výslechu E. Smitky, 26. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

226/ Protokol z výslechu A. Zaorala [*1922], 26. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

227/ Protokol z výslechu F. Bögla, 29. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

228/ Protokol z výslechu B. Thavona [N], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

229/ Protokol z výslechu A. Tyralíka [Č], 26. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

230/ Protokol z výslechu V. Boudy, 5. 12. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

231/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

UMUČENÍ WALTERA BIALKA

Zřejmě 3. června 1945 došlo v táboře k následující události:

• »Nevím přesně, kdy byl do tábora přiveden Walter Bialek z Hranic. Večer byl ztýrán a druhého dne ve zbídačeném stavu přiveden pod šibenici, která byla postavena na nádvoří tábora, a donucen sám se oběsiti. Na toto nucení dal si jmenovaný oprátku na krk, podnožka byla odkopnuta strážným Smitkou a Bialek visel. Poněvadž však byla šibenice nízká a Bialek abnormálně dlouhý, dotýkal se nohama částečně země, a tudíž špatně se věšel a pomalu umíral. Tu se rozhodl pan Bögel, že tomu udělá konec a místo, aby ho odřezal, ranou z pistole do týlu jej zastřelil. Za pomoci lékaře Thavona byl pověšený Bialek odřezán. Internovaný Alois Gross ze Spálova mu pak na příkaz p. Bögla vytloukl zlaté zuby. Kam se poděly, nevím. Mrtvola byla odvezena na místní hřbitov« /232/.

• »Němec Bialek z Hranic nejprve dostal býkovcem 25 ran na zadnici a potom mu byla ukázána šibenice, postavená na dvoře s nápisem: ,K volnému použití´ a tázali se Bialka, co to je. Bialek odpověděl, že šibenice. U tohoto případu byl přítomen p. Bögl a několik strážných tábora, které jménem neznám. Bialkovi bylo nabídnuto, aby si posloužil. Bialek vystoupil na bedničku pod šibenicí a navlékl si smyčku na krk. Pak některý přítomný strážný odkopl bedničku, takže Bialek zůstal ve smyčce viseti. Pak k němu ze zadu přistoupil Bögl a ranou z pistole střelil Bialka do hlavy. Více o tom nevím, poněvadž jsem pak odešel na světnici« /233/.

• »Vím jen, že jsem měl strážní službu na chodbě v I. poschodí a dověděl jsem se, že na dvoře na Motošíně stojí pod šibenicí Bialek. Jelikož mně právě skončila služba, šel jsem se podívati na dvůr. Tam jsem viděl Bialka státi pod šibenicí, ježto jsem viděl, že Bialek se hodlá skutečně oběsiti, šel jsem proto do kanceláře k p. Boudovi a tam jsem mu hlásil, že Bialek se chce oběsiti. V kanceláři jsem toto hlášení předal p. Boudovi a ten mně řekl, že když se chce Bialek oběsiti, tak ať se oběsí. Po tomto hlášení šel jsem opět dolů na dvůr, a když jsem přišel na dvůr, viděl jsem, že Bialek již visí na šibenici a že již dokonává. Ježto jsem viděl, že Bialek jest poněkud opřen jednou nohou o bednu a druhá noha visí volně vedle bedny a dotýká se špičkou země, odkopl jsem proto bednu stranou, aby se Bialek více netrápil. Pak jsem ze dvora odešel, a když jsem se asi po 10 min. vrátil na dvůr, viděl jsem, jak právě Bialek ze šibenice sundaván internovanými

« /234/.

• »Ke konci měsíce května byla na dvoře tábora postavena na rozkaz p. Boudy šibenice. Pokud si pamatuji, bylo to ke konci měsíce května 1945 v neděli, a to během dopoledne, byl jsem v kanceláři vyrozuměn strážným, že se Bialek na dvoře tábora oběsil. Šel jsem se podívati na tento čin. Po příchodu na dvůr viděl jsem, že na šibenici visí Bialek, jenž nejevil již známky života, a byl tudíž podle mého názoru mrtev. Po spatření mrtvoly oběšeného Bialka vzpomněl jsem si na Kounicové koleje v Brně, totiž na činy podobného rázu, které se tam prováděly při popravách za akce Heydrichové, že mrtvoly, které byly oběšené nebo zastřelené, dostávaly ještě střelnou ránu do hlavy, tak zv. ránu z milosti. Přistoupil jsem k oběšené mrtvole Bialka a střelil jsem ho z pistole do hlavy. Potom byla mrtvola odvezena na místní hřbitov« /235/.

• »Asi začátkem června byl do tábora dodán kolem 24. hodiny strážným pomocné policie města Hranic Elišákem 236 a strážným tábora Slezákem jistý Bialek. Ráno příštího dne měl Bialka v kanceláři Bouda« /237/.

• »Po 10. hodině přišel ze dvora strážný Smítko a říkal, že Bialek se chce oběsiti« /238/.

• »Nějaký Bialek z Hranic byl ubit strážnými Radmilem a Smitko a pak, když již se nemohl bránit, byl pověšen na šibenici, kterou si za pomoci vězňů nechali na dvoře postavit. [. . .] Po oběšení Bialka, kterému nohy se dotýkaly země a stále byl živ, prostřelil mu pak povolaný k tomu velitel tábora Bögel hlavu« /239/.

• »Šibenice na dvoře inter. tábora byla postavena na můj rozkaz, tak jako ve všech německých koncentračních táborech též byla, ovšem ne pro výstrahu, nýbrž pro skutečnou potřebu, kde se denně konaly popravy nevinných lidí jen pro potěšení esesmanů. Na šibenici oběsil se nějaký vězeň (Bialek), o němž je mně ještě z dob předválečných známo, že to byl notorický lenoch, který nikdy nepracoval a živil se jen krádežemi a podvody, většinou však lehkověrností žen, zejména vdaných. Byl vícekráte trestán soudně. Není ho žádná škoda, za války se z něho stal nadutý drzý Němec, který bezohledně udával vše a každého Čecha pro sebemenší věc, přivedl mnoho českých lidí do vězení. Po dojití směrnic o vedení internačních táborů byla šibenice odstraněna« /240/.

232/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

233/ Protokol z výslechu A. Tyralíka [Č], 26. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

234/ Protokol z výslechu E. Smitky, 26. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

235/ Protokol z výslechu F. Bögla, 29. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

236/ Zřejmě se jedná o překlep; příjmení znělo spíš Eliášek

237/ Protokol z výslechu Č. Klusta, 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

238/ Protokol z výslechu A. Přikryla, 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

239/ Protokol z výslechu A. Schattauera [N], 9. 10. 1946. In: AMVK, A 2/1, k. 58, inv.

240/ Protokol z výslechu V. Boudy, 5. 12. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39, j. 1765

DALŠÍ UMUČENÍ

O předešlých sedmi vraždách víme z výslechů poměrně hodně. O dalších dvou se však vyslýchaní zmiňují pouze okrajově:

• »Já sám jsem viděl, že v tomto středisku byly ubity tyto osoby: nějaký Pešl z Bělotína a Vater, také z Bělotína« /241/.

• »U některých toto týrání zanechalo trvalé následky a jeden, pokud je mi známo, jménem Peschl zemřel v nemocnici v Hranicích, a to na odražené ledviny a krevní výrony, třebaže ofic. nález nemocnice zněl na perforaci dvanácterníku« /242/.

• »Předtím, než jsem přišel do tábora, usmrtily stráže nelidským bitím Petschela a Vattera ze sousední obce Bělotín. Taktéž obchodníka Matějku z Hranic. Ti tři byli tak znetvořeni, že je nebylo možné poznat« /243/.

Následující případ Viléma Davida pak ukazuje, že ke smrti internantů nemusely vést jen přímé vraždy:

• »Jednoho dne byl Vilém David tak ztýrán, že volil raději smrt, a při práci ve škole u fary se dne 25. května 1945 na záchodě oběsil« /244/.

• »Dne 25. května 1945 před polednem bylo mně oznámeno, že ve škole u fary se oběsil na záchodě Vilém David, Němec, býv. vrch. čet. strážmistr. Mrtvolu jsem neohledal, poněvadž byla přímo z místa odvezena do márnice na místní hřbitov« /245/.

Jaký byl skutečný počet těchto „nepřímých“ obětí nevíme, o nikom jiném než o Davidovi se svědkové nezmiňují.

241/ Protokol z výslechu A. Schattauera [N], 9. 10. 1946. In: AMVK, A 2/1, k. 58, inv. j. 1765

242/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

243/ Svědectví F. Sandera [N], 16. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD 2, 306

244/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

245/ Protokol z výslechu B. Thavona [N], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

JEŠTĚ DALŠÍ VRAŽDY?

Došlo v táboře ještě k dalším vraždám, nebo je náš výčet úplný? V jedné vzpomínce se dočítáme:

»Musel jsem pohřbívat všechny mrtvoly zabitých Němců, z části ubité, zastřelené, nebo pověšené na šibenici postavené na dvoře. Krvavé stopy byly dobře viditelné od tábora až ke hřbitovu, protože mrtvoly byly převáženy na malém vozíku. Musel jsem tyto krvavé skvrny zahlazovat lopatou a koštětem. Mrtvoly byly nahé házeny v počtu až šest těl do jednoho hrobu, při tom česká stráž mrtvoly kopala a fackovala s poznámkami: ,tak teď můžou německé svině shnít´. Myslím, že nejméně 300 mrtvol /246/ bylo takto zahrabáno« /247/.

Další z internovaných uvádí:

»Podle vyprávění si strážných a podle toho, co jsem sám viděl, ubito mělo býti v tomto táboře asi 37 Němců a Čechů, Srbů, Slováků atd.« /248/.

Nad udanými počty se vznáší otazník, který by mohl zodpovědět jen další detailní výzkum – zejména zpřístupnění dobových matrik by snad umožnilo částečně zmapovat rozsah obětí „českého teroru“ /249/.

246/ Je možné, že svědek míní tímto obrovským číslem souhrn všech osob, pohřbívaných na konci války, eventuálně se může jednat o písařský omyl.

247/ Svědectví F. Schneidera [N], 19. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD, 2, 306

248/ Protokol z výslechu A. Schattauera [N], 9. 10. 1946. In: AMVK, A 2/1, k. 58, inv. j. 1765

249/ Tyto matriky však budou podle současných zákonů ČR badatelsky přístupné nejdříve v roce 2045 – Kromě lidí, kteří byli přímo zavražděni, nebo násilím donuceni k sebevraždě, tu je další skupina „nepřímých“ obětí – sebevrahové, např.: Sebevražda Němky. In: Nový směr, č. 2, 11. 1. 1946, s. 2: »Dne 7. ledna 1946 o 9. hod. skočila zřejmě v sebevražedném úmyslu 68letá Němka Betti Prillingerová z Hranic se skály v lese Hůrka u sochy sv. Jana.«; Sebevražda Němce. In: Ruch, č. 29, 1. 11. 1946, s. 3: »Dne 29. října v 8 hodin ráno spáchal z omrzelosti života ve stodole ve Lhotce sebevraždu oběšením 75letý Němec Richard Mück ze Lhotky. Mück se pokoušel o sebevraždu již několikrát, ale vždy mu v jeho úmyslu domácí lidé zabránili.«

ZRŮDY

Bestiální chování hranických strážných samozřejmě nesvědčí o nějaké vrozené zrůdnosti nebo „celonárodní dispozici“ Čechů k podlému násilí, spíš odpovídá abnormální kolektivní psychické situaci, ve které je osobnost většiny jednotlivců příliš slabá na to, aby odolala hlasu démonů. – »Metodu neurvalého zacházení s internovanými zavedl v táboře strážný Jedlička a po něm jednotlivě se připojovali přítomní strážní tábora. Hrůzovláda hlavně započala příchodem Bögla, který tábor převzal asi dne 15. května 1945 ve funkci velitele vnitřní správy« /250/ – »Inspirátorem zlého nakládání s internanty byl Bouda« /251/ – »Pokud jest mně známo, zavedl bití internovaných osob a hrubé zacházení sám velitel tábora p. Bouda a vše se provádělo na jeho rozkaz« /252/ – »Do strážní služby byl přijat bez výběru kde kdo, každý v této službě hledal jen nějaké dobrodružství a špatná mentalita přecházela ze strážných starých na nové. (. . .) Musel jsem bojovati proti této mentalitě: ,Nedejte jim žrát, ať zdechnou. Každý Němec je dobrý, když je 3 metry pod zemí, aby jej ani pes nevyhrabal´“ /253/.

250/ Protokol z výslechu B. Thavona [N], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

251/ Protokol z výslechu A. Přikryla, 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

252/ Protokol z výslechu A. Jedličky, 29. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

253/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

NÁSILÍ NA ŽENÁCH

Kromě mučení docházelo v hranickém internačním táboře ke znásilňování a sexuálnímu zneužívání a také k napomáhání těmto činům, kterých se dopouštěli rudoarmějci a tzv. partyzáni:

»Pokud se týče zacházení se ženami, ženy internované byly znásilňovány členy stráže a za lihoviny a cigarety byly dávány k disposici ruským vojákům. To vím z vyprávění postižených žen, ale konkrétní případ nemohu udat, ježto jsem jej neviděl« /254/ – »Byla mi svěřena též práce rozdělování internovaných do zaměstnání. Bylo mi po čase nápadné, že jsem na zákrok stráží měl různým mladým dívkám jednou

v práci poskytnouti úlevu, jindy zase je přikázati na velmi těžké práce. Když jsem pak zjistil, že je to neklamný barometr toho, jak byly dívky strážným po vůli, čili ne, odmítl jsem tuto spolupráci« /255/

GERTRUDA F–OVÁ /256/ »V táboře konali službu strážní příslušníci české národnosti, mezi nimiž byl Jaromír Pavlas. Dne 12. května 1945 zmíněná stráž malovala všem Němcům na záda hákový kříž. V noci na 13. května asi o 3. hodině přišel do místnosti do prvního poschodí, kde jsme byli soustředěni, strážný Pavlas, který mě zavolal a dal příkaz, abych šla s ním do přízemí. Tam v kuchyni na mně požadoval, abych s ním souložila. Vzhledem k dané situaci z obavy před vyhrůžkami Pavlase jsem s ním souložila. Učinila jsem tak jen pod pohrůžkou, poněvadž jmenovaný mně před souloží tvrdil, že vše závisí od něho. Když bude chtít, může mne z lágru propustit, nebo v táboře držeti. Současně hovořil, budu-li mu po vůli, nebudu označena hákovým křížem. Přesto toto označení jsem měla též na zádech. Soulož na mně provedl na stole, který se nacházel v kuchyni. Pavlas mně zakázal o věci se někomu zmiňovati. Pavlas mě ještě několikrát obtěžoval, avšak jeho svodům jsem již nepodlehla.«257

MARIE P–OVÁ/ »Asi 17. neb 18. května o půl noci jsem byla v internačním táboře v německé škole na Motošíně předvolána jedním strážným tohoto tábora k výslechu do kanceláře tehdejšího vedoucího

internačního tábora a II. náměstka předsedy místního NV Vladimíra Boudy. Zůstala jsem po předvedení v této kanceláři s Boudou sama. Bouda, místo nějakého výslechu, mně počal lichotit, že jsem skvělá obchodnice a že on takovou si vždycky přál. Po krátkých těchto lichotivých slovech přistoupil ke mně a počal mě ohmatávat na prsech a rukou mně sahal pod sukni na přirození. V krátkém okamžiku mně pak zvedl sukně, uchopil mě do náručí a povalil mě na otoman v kanceláři a snažil se na mně vykonati soulož. V tomto počínání Boudy jsem se ubránila a s otomanu jsem seskočila. Při tom mně Bouda řekl, že by mně mohl z tábora pomoci. Já jsem však prohlásila, že pro takové věci nejsem, a prchla jsem z jeho kanceláře do své ubikace. Asi za 2 dny na to byla jsem s pí K–ou odvedena starším Michalčíkem do hotelu Brno /258/ v Hranicích. Tam jsem byla přivedena s K–ou a ponechána v jednom pokoji o samotě. Za malý okamžik vstoupili do téhož pokoje kromě Michalčíka ještě 2 mladíci. Michalčík na to pak odešel z pokoje na chodbu. Tito mladíci nás obě úplně do naha svlékli a násilím nás donutili k souloži na postelích tohoto pokoje. Po vykonání soulože dvakráte za sebou oba mladíci na okamžik vyšli z pokoje na chodbu a za nedlouho vstoupil jeden mladík, který souložil před tím s K–ou a starší Michalčík, který zatím stál na chodbě. Se mnou pak pokračoval v souloži onen mladík, který souložil s K–ou, a starší Michalčík souložil s K–ou. Po vykonané souloži, tentokráte již třetí v tomto pokoji, onen, mně neznámý mladík i s Michalčíkem z pokoje odešli a já s K–ou jsme se oblékly. Asi za 20 minut nás pak Michalčík z hotelu Brno odvedl zpět do tábora. [. . .]

Ježto tento případ se stal v krátké době po výstupu s V. Boudou, mám za to, že tento jako velitel internačního tábora dal rozkaz, abych byla odvlečena jinam, a soulož na mně vykonána za to, že jsem se mu nechtěla dobrovolně poddati k souloži dne 17. neb 18. května 1945 v noční době« /259/.

VELITEL BOUDA/ »Pamatuji si, že po dobu výkonu mé funkce v internačním táboře na Motošíně, přesnou dobu si již nepamatuji, přišla za mnou do kanceláře v pozdní noční době Marie P–ová za účelem výslechu, kde má uloženou svou peněžní hotovost a dále skvosty. V této příčině jsem Marii P–ovou vícekráte vyslýchal jak před tímto dnem, tak i ještě po tomto. Při každém výslechu jsem dovolil P–ové, aby si sedla na otoman, který byl v mé kanceláři. Po skončení výslechu mě P–ová žádala, aby směla přednést soukromou prosbu. Když jsem ji dovolil, počala mně vypravovati svůj rodinný život a ke konci přednesla prosbu, abych jí byl nápomocen při propuštění na svobodu. Já jsem jí tuto prosbu kategoricky odmítl a uvedl důvody, proč toto odmítám. Řekl jsem jí, že dávno je mi o ní známo, že je zuřivá nacistka, která nenávidí všechen český národ, o kterém pronesla ve svém bytě [!], že měl být dávno vyvražděn, a z těchto důvodů toto její propuštění nemohu za žádných okolností podporovat. Po tomto mém prohlášení odešla P–ová rozezlena a roztrpčena nahoru do své ubikace. Toto obvinění Marie P–ové pokládám za akt msty, že jsem jí nevyhověl v její přednesené prosbě o propuštění. Podotýkám, že Marie P–ové jsem se nikdy při výslechu vůbec nedotkl« /260/.

ŠTĚPÁNKA K–Á/ »Asi kolem 20. května 1945 v pozdních večerních hodinách vstoupil do mé ubikace v internačním táboře I v Hranicích na Motošíně velitel stráže Jaromír Pavlas ještě s jedním strážným a vyzval mne, Vilemínu K–ou a Marii P–ovou, abychom vstaly a oblékly se. Kam jsme měly jít, nám Pavlas neřekl. Já jsem však se již domnívala, kam půjdeme, proto jsem se ihned vymlouvala a prosila jsem Pavlase, aby mne nechal na pokoji, že jsem právě před 2 dny měla měsíčky (periodu). Domnívala jsem se tak právem, neboť před tímto dnem chodívaly internované německé ženy téměř každou noc souložit s ruskými vojáky. Pavlas mou prosbu odmítl s tím, že si on nemůže pomoci, a opět mne vyzval, abych šla. Z tohoto tábora nás již pak odvedl do hotelu Brno v Hranicích starší Michalčík. Kdo byl při tomto odvádění z internačního tábora přítomen na chodbě nevím, neboť pro slzy v očích jsem nikoho nepoznala. Při příchodu do hotelu Brno nechal Michalčík Vilemínu K–ou státi u vchodu na schodišti a mne a Marii P–ovou převzali 2 neznámí muži a odešli s námi do jednoho pokoje v I. poschodí. V tomto pokoji mne a P–ovou tito muži vyzvali, abychom se svlékly do naha. Já jsem na tuto výzvu namítala, že se do naha svlékat nebudu, že je zde zima. Na to mě jeden z těchto neznámých mužů, česky mluvící, řekl, že když neuposlechnu, že si nemám přát vidět, co mne čeká. Pod touto pronesenou pohrůžkou jsem se svlékla a nechala jsem na sobě jen kombiné. Když jsem viděla, že mně nic jiného nezbývá, lehla jsem si do postele a přikryla jsem se peřinou. V tom přistoupil ke mně do postele jeden z těchto mužů a vykonal na mně 1krát soulož. Asi po 3/4 hod. trvání tohoto aktu jsem vstala z postele a počala jsem se oblékat ihned, jakmile oba muži z tohoto pokoje odešli. Jelikož při odchodu nás oba muži v tomto pokoji uzamkli, nastalo zakrátko bouchání na dvéře tohoto pokoje a někdo počal křičet, abychom otevřely, jinak že rozbijí dvéře. Já jsem pak neznámému muži na chodbě řekla, že my nemáme klíče od pokoje, a proto nemůžeme otevříti. Na to asi za půl hodiny vstoupil do našeho pokoje starší Michalčík, který nás do hotelu Brno přivedl, s jedním mužem, který před tím se mnou souložil. Michalčík, aniž by se svlékl, lehl si ke mně do postele a chtěl souložit se mnou. Já jsem jej prosila, aby mne nechal, že jsem již utrápená od předešlé soulože, ale Michalčík nedbal a řekl: ,Nemohu ti, holubičko, pomoci, budeme hned hotovi.´ Po vykonané souloži, která trvala asi 7 minut, počkal pak na mne a Marii P–ovou, až jsme se oblékly, a pak nás obě odvedl zpět do internačního tábora. Celková doba v hotelu Brno byla asi 2 hod. Z této soulože neměla jsem žádné následky.

Na druhý den opět ve večerních hodinách byla jsem opět ze své ubikace vyvolána Pavlasem, rovněž za účelem soulože s těmito samými muži co předešlé noci. Michalčíka jsem již mezi nimi neviděla. Velitel stráže Siegl Antonín tentokráte mé prosbě vyhověl a poslal za mne mou švagrovou Vileminu K–ou« /261/.

STRÁŽNÝ PAVLAS/ »Ve večerních hodinách přišel do internačního tábora starší Michalčík s 1 podporučíkem čsl. armády a ještě se dvěma partysány. Žádali po mně jako po veliteli stráže vydání asi 4 žen pro vykonání soulože. K tomu mně řekli, že k tomu mají povolení od velitele tábora Vladimíra Boudy. Já jsem tomu nechtěl věřiti, odešel jsem do kanceláře Boudy se všemi se přesvědčiti, zda k vydání těchto německých žen dal skutečně souhlas. Přesně si již nepamatuji, zda v kanceláři byl přítomen sám Bouda, nebo byl v téže kanceláři i jeho zástupce František Bögel. Vím jen, že jsem k vydání P–ové a K–é dostal rozkaz od Boudy, aby odešly s těmito 4 muži do hotelu Brno. [. . .] Jak bylo s těmito ženami naloženo, již nevím. Pamatuji si, že P–ová i K–á tomuto vyzvání se zdráhaly vyhověti. K jejich přinucení, aby s těmito 4 muži šly, jsem nepoužil žádné pohrůžky ani bití. Jest dosti pravděpodobno, že těchto pohrůžek k donucení P–ové a K–é použil strážný, který tyto z ubikace na chodbu vyvolal. Jméno tohoto strážného si již nemohu vzpomenouti, ježto v tuto dobu se strážní tohoto tábora velmi často střídali« /262/.

VILEMINA K–Á/ »Michalčík, který s neznámými mladíky odešel do I. poschodí, mi před tím přikázal, abych zůstala v malé chodbičce do té doby, než se vrátí. Když se po několika minutách vrátil, řekl mně, že mne před těmi mladíky chrání a že mám volit, zda chci zde s ním zůstat, a nebo jinak že mne předá těm druhým mladíkům, kteří jsou již podnapilí. Věděla jsem, že Michalčík chce se mnou souložiti, proto mně nezbývalo nic jiného, že kdybych se nějak zdráhala, že mne k této souloži nějakým způsobem donutí. Postavil mne v malé chodbičce v přízemí hotelu Brno ke stěně a v poloze ,stoje´ vykonal na mně soulož, když předtím mně sám svlékl kalhoty. Soulož v této poloze vykonal se mnou 2kráte. Asi po 1hodinovém zdržení v této chodbičce mne pak Michalčík odvedl zpět do internačního tábora. Jakmile jsem přišla do tábora na chodbu, ptal se Michalčíka přítomný strážný, proč mne již vede zpět. Michalčík na to mu odpověděl, že již mne nemůže potřebovati. Pak mne Michalčík propustil na chodbě a já jsem šla do své ubikace. Asi za 1 hod. se pak s pláčem vrátila má švagrová Štěpánka K–á s Marií P–ovou. Příští noc, to bylo asi 21. května 1945 v pozdních hodinách, vyvolal Pavlas z ubikace opět Štěpánku K–ou na chodbu. Ježto K–á Štěpánka věděla, proč je opět volána, ihned se vymlouvala, že je nemocná a že již byla minulé noci v hotelu Brno, a prosila Pavlase, ať ji nechá na pokoji. Přítomný Antonín Siegl prosbě K–é vyhověl a jako náhradu

si vyvolal mne. Já jsem se Siegla dotazovala, kam mám jít zase, na což mně odpověděl: ,Pojď ven, neptej se, však uvidíš.´ Na chodbě při mém příchodu již stáli 3 muži, kteří mne, Gunigundu V–ovou a Marii M–ovou odvedli do hotelu Brno. V hotelu Brno si nás 3 děvčata rozdělili oni neznámí muži a zůstali jsme každá s jedním samy v pokoji. Onen neznámý muž mně pak řekl, abych se svlékla do naha. Já jsem mu odmítla, že se nevysleču. Na to mně onen mladík pohrozil, že jestliže se nevysvléknu, že mne odvede zpět do tábora, kde uvidím, co se mně stane. Pod touto pronesenou pohrůžkou jsem se pak svlékla a nechala jsem na sobě vykonat soulož, a to jedenkráte. Asi za 2 hod. pak vstoupil do mého pokoje jeden mladík z vedlejšího pokoje a žádal přítomného muže, s nímž jsem prvně souložila, aby si to vyměnili. Onen muž, se kterým jsem prvně souložila, s návrhem souhlasil a odešel do vedlejšího pokoje za V–ovou a já jsem pak v pokoji zůstala s tímto druhým mužem. Asi za půl hod. došlo pak s tímto mužem k souloži. Tato soulož byla oním mužem vykonána na mně také jen jedenkrát. Já jsem pak únavou usnula a onen neznámý muž pak se mnou spal až do rána příštího dne. Vícekráte již pak mezi mnou a tímto druhým mužem k souloži nedošlo. Asi kolem 8 hod. byla jsem pak s ostatními děvčaty odvedena zpět do tábora dne 22. května 1945. Zda tyto nucené soulože nezanechaly mně následky těhotenství, mně dosud není známo, neboť jsem dosud nebyla u lékařské prohlídky. Podotýkám jen, že od té doby se mně nedostavily měsíčky, jak jsem do té doby je pravidelně dostávala. Všechny příznaky, které se mně dostavily asi po 6 týdnech, svědčí o pravděpodobném mém otěhotnění« /263/.

JIŘINA K–OVÁ/ »Byla jsem jako výpomocná síla v býv. německém lazaretě v Teplicích a tam jsem se seznámila s německým oberfeldweblem Gustavem Babeckým z Lotrinska na francouzských hranicích, s kterým jsem zůstala těhotná. Po internování ve zdejším internačním táboře pro Němce na Motošíně byla jsem asi za týden vybrána asi o 21. hod. strážnými, jméno si již nepamatuji, abych šla s ruskými dvěma vojíny, kteří chtěli souložiti. Já jsem šla do kanceláře, a tam prosila p. Boudu, že mě může zachrániti, a ten se mne vyptal, kdo jsem, a když jsem mu řekla, že jsem těhotná /264/, tak mně řekl, že se mi alespoň nic nestane a abych šla. Odešla jsem tedy ještě s pí. F–ovou a byly jsme v domě proti Mundusce /265/, kdežto bylo velitelství GPU /266/, a tam jsem spala do rána se sluhou p. kapitána a pí. F–ová s p. kapitánem ruským. Ráno nás obě do tábora odvedl sluha, co jsem s ním spala. Druhý večer přišel ruský kapitán se svým sluhou opět do tábora a žádal, aby jsme opět s němi šly. Já jsem šla i s pí F–ovou opět, ale předem jsme se musely zapsat v kanceláři, a tam se mne p. Bouda ptal, jak jsme se měly a co s námi dělali. Já jsem mu řekla, že to bych nikomu nevypravovala. Když jsme byly opět v pokoji u ruského kapitána, tak tam sluha nebyl, a kapitán řekl o 23. hod. 30 min., že mohu jít domů a F–ová tam zůstane. F–ová tam sama nechtěla zůstat, tak ji kapitán pustil ven a mne si tam chtěl nechat. Já jsem mu též dveřmi proběhla a utekly jsme s F–ovou samy do tábora. Když pak přišli ruští vojáci pro ženy k souloži, tak mne vždycky p. Radmil jako strážný vybral, a když jsem se i s matkou ohražovala, že jsem již vícekrát byla, tedy p. Radmil se rozkřikl, že kdo poroučí, jestliže on, a nebo my, a musela jsem jít a byla jsem asi ještě 5 nebo 6kráte souložiti skoro vždy s ruskými důstojníky. To už pak řídily a vydávaly ženy pro ruské vojíny jen stráže. Bála jsem se stráží, neboť měly býkovce, a Rusové byli vždycky opilí, a tak jsem byla k tomu nucena ze strachu. Též v hotelu Brno v Hranicích jsem byla s L–ovou, ale po druhé to bylo již ruským velitelstvím zakázané, tak jsem mohla odejíti do tábora. Členové stráží, z nichž si při tom měnění pamatuji p. Slezáka, nám říkali, že když nebudeme souložiti s nimi, že nás pošlou opět k Rusům. Též v hotelu Klíč /267/, když jsem uklízela jako internovaná, přišel strážný Slezák a řekl: ,Tak, Jirko, teď půjdeš se mnou (myslel tím souložiti), a jestli nepůjdeš, tak až večer přijdou Rusové, tak tě pošlu s nimi.´ Já jsem mu řekla, že si myslí, že když pro nás chodí Rusové, že oni jako stráže nás též mohou využívat. Strážný Slezák pak odešel a k ničemu nedošlo« /268/.

LIBUŠE K–OVÁ/ »Dne 12. května 1945 byla jsem zajištěna v internačním táboře a dne 14. srpna 1945 propuštěna na svobodu. Po dobu pobytu v internačním táboře neměla jsem žádný pohlavní styk s Vladimírem Boudou, a ani mně tento nečinil milostné návrhy. Byla jsem však svědkem, že téměř každého večera, jakmile jsem se vrátila z práce, Bouda dával přímé rozkazy, která z internovaných žen má na svém těle nechati souložiti příslušníky Rudé armády. Pokud si vzpomínám, zastavil mě jednou Bouda na chodbě internačního tábora a řekl mně: ,K–ová, to jste vy, která chodíte drbat s těma Rusama? Jaké mají ty ocasy, myslím, že by jste drbačku již s námi neměnili, ti to umí asi dobře, že?´ Na tato slova, když jsem vůbec Boudovi neodpovídala, řekl mně opět: ,No, neupejpejte se, vždyť my to dobře víme, co ti Rusové dovedou. A co když budeš sprásknutá?´ Já jsem mu pak řekla, že by mne více zajímalo, kdy budu propuštěna z lágru. Bouda mně na tato slova řekl, abych mazala raději do ubikace. Mnohdy, když mne a L–ovou potkal Bouda na chodbě, nikdy neopomenul se nás sprostě dotazovat, jak ku příkladu uvádím: ,Tož co, měly jste se dobře, už jste vydrbané, jak to ti Rusové dělají, už máte ty piče plné?´ Nikdy se mnou neb jinou internovanou ženou slušnější rozhovor nevedl. Téměř každého dne, jakmile jsem se s ostatními internovanými vrátila zpět do tábora, již mně a L–ové předem Bouda řekl, že večer půjdeme drbat zase. Než se sešeřilo, byli již mnohdy ruští vojáci v kanceláři u Boudy. Ten pak nechal vyvolati mě a někdy i L–ovou a dal rozkaz, abych šla zase drbat. Na daný pokyn Boudy pak příslušníci Rudé armády se mnou, příp. i s Annou L–ovou, odešli. Pokud si pamatuji, byla jsem celkem 3kráte v hotelu Brno, kde jsem musela nechati na sobě vykonati soulož 16 mužů, kteří se za sebou vystřídali 3 až 4kráte, takže celkový počet souloží dosahoval číslice asi 40. Mezi těmito muži bylo 10 ruských vojáků a 6 českých partyzánů, jejichž velitelem byl 1 nadporučík čsl. armády. Tohoto nadporučíka jsem prosila, aby mě již nechal, má-li trošku cti v těle, že již opravdu nemohu ani vstát následkem vnitřní bolesti a bolesti na rodidlech. Tento však řekl, že již jest tak rozladěn, že aspoň jedenkrát si to musí se mnou udělat. Kromě toho musela jsem jíti s ruskými vojíny i do soukromých bytů po vystěhovaných Němcích a mnohdy do přírody. Kdykoliv jsem na rozkaz Boudy musela odcházet za účelem vykonávání soulože s ruskými vojíny, prosila jsem Boudu, aby mne nechal nějaký čas odpočinout, neboť jsem již byla tělesně zesláblá a vyčerpaná. Bouda nikdy mé prosbě nevyhověl, ba naopak hrozil bitím, nesplním-li jeho rozkaz. Následkem těchto nucených souloží dostala jsem výtok a musela jsem se podrobit lékařské prohlídce, zda nejsem pohlavně nakažena. Jak mně sdělil MUDr. Thavon, lékař v internačním táboře, utrpěla jsem poruchu na rodidlech, v důsledku této se již nikdy nemohu státi matkou« /269/.

ANNA L–OVÁ/ »Dne 8. května 1945 byla jsem zajištěna v internačním táboře I v Hranicích na Motošíně a dne 24. června 1945 po přezkoušení mé národnosti jsem byla z tohoto tábora propuštěna na svobodu. [. . .] Téměř každého dne, když jsem se vrátila z práce do tábora a Bouda byl přítomen, mně vždy řekl: ,Šoustala jste s Germánama, budete šoustat i s Rusama. Připrav se, večer půjdeš drbat zas!´ Častokráte, když si mě příslušníci Rudé armády se souhlasem Boudovým vybrali k výkonu soulože, řekl Bouda veřejně před ruskými vojáky: ,ta vydrží dost, ber ji´ a ukázal na mne prstem. Jedině z popudu Boudy musela jsem se odebrat s ruskými vojáky buďto do hotelu Brno v Hranicích, nebo někde v přírodě, a kde pak na mém těle vykonalo soulož až 8 vojáků za sebou. Tito vojáci se na mně vystřídali až 4kráte za sebou, takže celkový počet souloží na mně vykonaných za celou noc dosahoval číslice 32. Každý den, když jsem byla donucena Boudou nebo jeho zástupcem Frant. Böglem k souložím s ruskými vojáky, prosila jsem pokaždé Boudu, aby mě aspoň jedenkráte ušetřil, že již jsem celá oteklá na přirození, že již mám z toho veliké vnitřní bolesti, že již ani nemohu chodit, neb ve dne mám chodit do práce a v noci opět souložit. Bouda mně na každou takovou prosbu odpověděl: ,znám tě, ty sneseš hodně´ a mávnutím ruky řekl ,marš´, čímž dal pokyn i ruským vojákům, že mohou se mnou odejít, kam chtějí« /270/.

254/ Protokol z výslechu A. Schattauera [N], 9. 10. 1946. In: AMVK, A 2/1, k. 58, inv. j. 1765

255/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

256/ V případě znásilňovaných žen jsme se po delší úvaze rozhodli pro jejich částečnou anonymizaci, ač to možná bude vypadat sexisticky.

257/ Protokol z výslechu G. F–ové [N; *1903], 22. 7. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

258/ Tj. dnešní budovyČ eské spořitelnyna Masarykově náměstí.

259/ Protokol z výslechu M. P–ové [N; *1905], 17. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

260/ Protokol z výslechu V. Boudy, 4. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

261/ Protokol z výslechu Š. K–é [N; *1908], 20. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

262/ Protokol z výslechu J. Pavlase, 17. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

263/ Protokol z výslechu V. K–é [N; *1917], 20. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39 –

V seznamech odsunutých Němců žádné dítě V. K–é nenacházíme.

264/ Na konci září 1945 se Jiřině K–ové narodilo dítě, v květnu tedy byla asi v 5. měsíci těhotenství.

265/ Tj. naproti budově bývalé nábytkářské firmy v Čechově ulici č.p. 183 (dnes zde sídlí mj. První novinová služba).

266/ GPU je starší název pozdějšího NKVD – sovětské tajné policie.

267/ Tj. dnešním sanatoriu Janáček v Teplicích n. B.

268/ Protokol z výslechu J. K–é [N; *1922], 21. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

269/ Protokol z výslechu L. K–é [Č; *1920], 22. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

270/ Protokol z výslechu A. L–ové [Č; *1912], 20. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

VYŠETŘOVÁNÍ ZLOČINŮ

6. listopadu 1945 rada ONV uložila bezpečnostnímu referentu F. Musialovi »vyšetření všech událostí ohledně zacházení s internovanými v táboře v Hranicích od doby zřízení tábora až po jeho převzetí do správy ONV« /271/. Musial se obrátil na velitelství SNB, jež shromáždilo několik protokolů z výslechů, které kvůli různým přečinům v táboře vedlo už dříve, a provedlo řadu nových výslechů na zadané téma.

Je otázkou, co vyvolalo tento pozdní zájem oficiálních míst o záležitost, se kterou byla nepochybně konfrontována už v létě 1945 – snad to bylo způsobeno říjnovým přechodem táborů do kompetence ONV. Dost možná, že k vyšetřování dalo podnět přímo ministerstvo vnitra, jež prošetřovalo výpověď A. Schattauera /272/.

Jaký byl závěr vyšetřování? Kdo ze strážných byl obviněn z vražd, ublížení na zdraví a znásilnění? Policejní zpráva sdělovala: »Koncem měsíce července 1945 byli Bouda s Böglem zatčeni a předáni krajskému soudu v Olomouci« /273/. Podivné na tom je, že červencové zatčení obou pánů a následný proces neměly se zločiny v internačním táboře skoro nic společného, týkaly se především rozkrádání majetku internovaných a jen okrajově znásilňování internovaných žen. SNB i rada ONV se však se závěrem zprávy spokojily – z jejich hlediska bylo zřejmě rozhodující, že svědci všeobecně potvrzovali, že po příchodu SNB násilí v táboře ustalo. Závěr zprávy pak navozoval dojem, že viníky násilností čeká soud. Fakticky však došlo k tomu, že pro nejtěžší zločiny nikdo souzen ani potrestán nebyl, přestože vyšetřování proběhlo.

Když pak Národní shromáždění 8. května 1946 přijalo zákon č. 115, který mj. označil za beztrestné takové jednání, které bylo »výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů« mezi 30. zářím 1938 a 28. říjnem 1945, byla cesta k potrestání viníků uzavřena definitivně /274/.

271/ Zápis ze 4. schůze radyONV , 13. 11. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

272/ Výslech A. Schattauera [N], 9. 10. 1946. In: AMVK, A 2/1, k. 58, inv. j. 1765

273/ Zpráva pro ONVH, koncept, nedatováno. In: SOkAP, MNVH, k. 39

274/ Přestože zákon se neměl vztahovat na činyspác hané »z důvodů nízkých a nečestných «, v praxi jím byly ospravedlňovány i takové skutky. Zejména fakt, že zákon amnestuje činy, k nimž došlo ještě 4 měsíce po konci války, z něj dělá nejtemnější místo české „protiněmecké“ legislativy.

POLICEJNÍ NÁSILÍ

Po takřka šedesáti letech působí celé vyšetřování poměrně jednoznačně. Přestože v danou chvíli bylo ve hře nepochybně mnoho různých sil a zájmů, převážila snaha vše co nejrychleji uzavřít. Dokonce se můžeme domnívat, že kromě předpokládaných, ale těžko dohledatelných, osobních vazeb jednotlivců tu byl obecnější důvod téma násilností nerozviřovat. Když se ještě jednou podíváme na zadání ONV, nemůžeme si nevšimnout, že neznělo jen: »vyšetření všech událostí ohledně zacházení s internovanými v táboře v Hranicích« /275/, ale mělo též časové vymezení: »od doby zřízení tábora až po jeho převzetí do správy ONV«.

Internovaní shodně vypovídají o tom, jak se po příchodu příslušníku SNB vše rychle změnilo k lepšímu /276/, několik výpovědí, které učinili lidé mimo dosah hranické SNB, však vyznívá poněkud jinak: »Po převzetí velitelství tábora v Hranicích příslušníky SNB, velitel šstrážm. Mihula, se částečně poměry zlepšily, a to tak, že bití a týrání internovaných Němců se dělo způsobem tajným, t. j. ne veřejně, jako tomu bylo před tím. [. . .] Chování příslušníků SNB bylo částečně dobré. Šstrážm. Mihulou jsem byl uhozen při nějaké příležitosti do hlavy nějakým tupým předmětem, ztratil jsem na pravé ucho sluch. Při tom mě také bil Bögel. Při jedné příležitosti, když jsem přišel z práce, byl jsem velmi krutě týrán strážnými Radmilem a Smitko, a to na rozkaz šstrážm. Mihuly. Tehdy do mne na zemi kopali tak, že jsem zůstal v bezvědomí. Při tomto bití byla mně roztržena močová roura, takže jsem nemohl delší dobu močit« /277/.

Ačkoli výše citované protokoly z výslechů vytvářejí pocit, že policisté a strážní představovali dvě oddělené a navzájem soupeřící moci /278/, prakticky mohly dobře koexistovat i ve zločinném jednání. V této souvislosti je zajímavá reakce na dopis Marie Wolfové, kterým se obrátila na zemského velitele SNB ve věci svého manžela Ferdinanda Wolfa, bývalého štábního kapitána: »Dovolím si Vám, vážený pane veliteli, ještě něco připsat, abych nezapomněla. P. strážmistr Ostřanský mi v táboře německém nadal, že můj manžel je největší prase a zloděj! – že ukradl četnické auto v Kroměříži! [. . .] Stydím se za to jen, že naši čeští četníci v táboře zbili manžela tak, že tvář měl několik týdnů podlitou krví a na nohu se vůbec několik měsíců postavit nemohl! Proto, že dostal jiné botky, spravené, že si obul. Byli to 2 mladí četníci /279/, jména jejich nejsou mně známa, slyšela jsem, že ten jistý je dělník ze sirkárny z Lipníka a ten druhý z Olšovce« /280/.

Zemské velitelství SNB v Brně si vyžádalo stanovisko hranického SNB, jejíž vrchní strážmistr František Kotala odpověděl takto: »Ferdinand Wolf těžko nesl tento převrat, a jelikož se dopustil různých kázeňských přestupků jako: opožděného návratu ze zaměstnání, při čemž si donesl nějaké poživatiny bez povolení, samovolné výměny botků mimo tábor bez povolení, styku se svoji manželkou mimo tábor, opožděného nástupu k večeři a pod., byl příslušníky bývalé Národní stráže kázeňsky potrestán v rámci dispozic vydaných osobami, kterým byla svěřena správa a dohled na tábor« /281/.

Snaha ospravedlnit fyzické násilí odkazem na „dispozice“ nás asi tolik nepřekvapí, děsivé ovšem je, že toto hlášení podal Kotala svým nadřízeným přesně ve chvíli, kdy končilo vyšetřování evidentních zvěrstev a vražd, jichž se strážní v táboře dopouštěli.

Neméně hrozné je, že Zemské velitelství se s hlášením spokojilo.

275/ Mimochodem už: Zápis ze 7. schůze radyONV , 16. 8. 1945. In: SOkAP, ONVH,

k. 23: »Pokud se týče strážního personálu, budou propuštěni Horňák a Macek

vzhledem k poslednímu incidentu v táboru a přijato bude 5 strážníků pokud

možno z řad penzistů.« O incidentu nevíme nic bližšího;Macek byl však zaměstnancem

tábora ještě v červnu 1946.

276/ Viz zejména již citovaný výslech V. Fromma, s. 53.

277/ Protokol z výslechu A. Schattauera [N], 9. 10. 1946. In: AMVK, A 2/1, k. 58, inv. j.

1765; podobně vyznívá už citované svědectví F. Sandera o zacházení s Ilsou Sanderovou

v zimě 1945, s. 52.

278/ Zpráva pro ONVH, koncept, nedatováno. In: SOkAP, MNVH, k. 39: »Správa

táboru jevila snahu četnictvo opět z táboru odstraniti, aby v řádění se mohlo

dále pokračovati. Četnictvo však svoji pozici uhájilo.«

279/ Z dalšího vyplývá, že se nejednalo o policisty, ale o členy Národní stráže, takže

dopis umisťujeme do kapitolkyo policejním násilí především kvůli policejní reakci, která

se snaží násilí v táboře ospravedlnit.

280/ Dopis M. Wolfové, 22. 11. 1945. In: AMVK, A 15, inv. j. 35.

281/ Hlášení SNB, 12. 12. 1945. In: AMVK, A 15, inv. j. 35.

(pokračování)

Zpátky