Únor 2006

Dzurindův finiš

Luboš Palata

Slovenský premiér je výjimečným technologem moci.

Píše se květen 2000. V Praze na rohu Václavského náměstí poklusává skupinka postarších běžců. Vicepremiér Vladimír Špidla v teniskách, vytahaném tričku a červených plandajících trenýrkách, vedle něj trochu lépe vypadající Zemanův mluvčí, dnes europoslanec Libor Rouček, a ministr zdravotnictví Bohumil Fišer. Přijíždí mercedes s tmavými skly a slovenskou vlaječkou, z něj vystupuje ochranka a otevírá dveře premiérovi Mikuláši Dzurindovi. Běžecké boty za tisíce, dres s vyšitým státním znakem Slovenska, šlachovitá postava maratonce. Hned po startu Dzurinda míří do čela. Když ale za půl hodiny dobíhají do cíle na Staroměstském náměstí první závodníci, slovenský premiér mezi nimi chybí. Už je tu Fišer, Špidla a doráží sípající Rouček, jen Dzurinda nikde. Po víc než hodině se objevuje. Pro zmatek na trati byl mezi stovkami běžců, kteří okruh běželi dvakrát. „To mi Češi udělají vždycky,“ říká s úsměvem. Je ale vidět, že toho má akorát dost.

Při oslavách Nového roku si mohl Dzurinda připadat tak jako před lety v Praze. Také se blíží do cílové roviny svého premiérského běhu, k volbám v září 2006. Běhu, který se nakonec protáhl na dvojnásobek toho, co všichni včetně samotného Dzurindy očekávali.

S postkomunisty ve vládě

Kdyby to bylo na Dzurindovi, stát, jehož je už osmý rok premiérem, by nikdy nevznikl. Stejně jako většina lidí z protimečiarovské garnitury slovenské politiky patřil i Dzurinda mezi federalisty. Sám pochází z železničářské rodiny. Železnice Dzurindu živila od studií na vysoké škole a jeho bratra živí dodnes.

Politika, to bylo pro Dzurindu od revoluce až do roku 1998 Křesťanskodemokratické hnutí (KDH). Patřil k liberálnímu proudu a byl v opozici proti nejvýraznějšímu slovenskému disidentovi, někdejšímu premiérovi Jánu Čarnogurskému. Z přímého střetu s Čarnogurským odešel v roce 1996 poražen, ale šance vrátit se na politické výsluní se mu naskytla o dva roky později. Za svůj vzestup vlastně vděčí Mečiarovi, který se pokusil volebním zákonem odstavit rozdrobené opoziční síly. Donutil je tím ke spojení do formální strany Slovenské demokratické koalice (SDK). Protože se ambiciózní předsedové pěti stran, které se na ní podílely, nedokázali dohodnout, kdo by měl být tím prvním, dostalo se na Dzurindu. Ten byl nejdříve pouhým mluvčím, ale už před volbami předsedou podivné strany-nestrany.

Volby v roce 1998 sice vyhrál Mečiar, ale vítězem se stal nakonec Dzurinda. Jeho SDK skončila druhá, nicméně Dzurinda dokázal v čele pravo-levé protimečiarovské koalice, do níž musel přizvat i bývalé komunisty ze Strany demokratické levice, sestavit většinový kabinet. Z lídra z nouze byl náhle první muž Slovenska. Z dnešního pohledu byl zázrak už to, že tehdejší kabinet čtyři roky vydržel. S Mečiarem za zády, s vytunelovaným státem, který byl vyškrtnut ze seznamu demokratických zemí Evropy, s kabinetem, v němž byly všechny proudy a strany, jež se dají vymyslet. V rámci udržení stability musel Dzurinda podpořit i volbu bývalého člena ÚV KSS Rudolfa Schustera prezidentem. Alternativou byl totiž Mečiar.

Bilance čtyř let první Dzurindovy vlády byla velmi skromná. Zločiny Mečiarových časů zůstaly vesměs nepotrestány, privatizátorům majetky až na výjimky zůstaly, reformy se nekonaly. Slovensko se však vrátilo na normální cestu postkomunistických zemí. A sám Dzurinda, kdyby nic jiného, osvědčil vyjednávací schopnosti. Často ustupoval za hranici přijatelného. Musel tolerovat, když si nomenklatura vládních postkomunistů udělala dojnou krávu ze Slovenských elektráren, nekritizovat amazonská dobrodružství prezidenta Schustera nebo tišit vášně mezi slovenskými Maďary a zbytkem koalice.

Skandály se ale nevyhnuly ani Dzurindovi a jeho Slovenské demokratické a křesťanské unii (SDKU), kterou v listopadu roku 2000 po neúspěšné snaze udržet SDK založil. Příkladem je temná postava pokladníka SDKU Gabriela Palacky, jehož Dzurinda kvůli podezření z korupce odvolal z funkce ministra spojů, aby z něj pak udělal pokladníka strany. A po volbách poslal Dzurinda Palacku na teplé bankéřské místo na Západ.

„Neoblíbenost Mikuláše Dzurindy vyplývá z celkových nálad ve společnosti, v níž převládá negativní hodnocení současného vývoje na Slovensku,“ řekl před volbami v září 2002 politolog Grigorij Mesežnikov. „Kdyby se podařilo po volbách sestavit středo-pravou vládu, bylo by to něco, co nikdo nepředpokládá. A kdyby Dzurinda zůstal premiérem, bylo by to ještě větší překvapení,“ dodal. A to byl jeden z mála, koho ta možnost vůbec napadla. Dzurinda léta 1998 byl, jak tehdy trefně napsala ČTK, symbolem „polovičatých reforem“. Jaké jiné reformy se ale daly dělat s postkomunisty ve vládě a s komunistou v prezidentském křesle?

Do reformní smrště

V září 2002 pomohl Dzurindovi opět Mečiar. Slováci možná nebyli spokojeni, ale vrátit před rok 1998 se nechtěli. Dzurinda poctivě objel při mítincích celé Slovensko a podařilo se mu stát zárukou, že Mečiar se nevrátí. Ten sice volby vyhrál, jako vždy od roku 1992, ale na vládní většinu to nestačilo. Patnáct procent Slováků dalo svůj hlas SDKU. Levicový populista Robert Fico, který vypadal ještě pár dní předtím nejméně na pětinu hlasů, dostal jen necelých 14 %. Vláda, kterou pak Dzurinda sestavil, se téměř podobala západnímu standardu.

Dzurinda se opět projevil jako schopný organizátor a technolog moci. Kabinet neotálel, a dokud ještě koalice držela pohromadě, začala reformní smršť. Rovná daň, sociální a zdravotní reforma, privatizace, změna důchodového systému, přilákání zahraničních investorů, vstup do EU a NATO, to všechno se událo během prvních dvou let. „Těžké věci je třeba přijímat do poloviny funkčního období, tak jsme se dohodli a to jsme dodrželi,“ řekl Dzurinda při svém nedávném rozhovoru pro Slovenský rozhlas. „Podusili jsme lidi, ale já toho vůbec nelituji,“ dodal. A jako před minulými volbami i teď už Dzurinda povoluje opasky, přidává sociální dávky, zvyšuje platy, nešetří. Přitom ale Slovensko zvládá vstoupit do předsíně eura a realitou se pomalu stává, že v roce 2009 zavede evropskou měnu. „Léta jsme sousedy dobývali, teď jsme je doběhli,“ říká se svým typickým sebeuspokojením Dzurinda. Slováci z něj nejsou vůbec tak nadšení jako liberální ekonomové a Mezinárodní měnový fond. Platy jsou malé, politici zkorumpovaní, nezaměstnanost přes statisíce lidí v Česku vysoká.

Dzurinda, kouzelník moci, byl a je pro její udržení schopen udělat mnohé. „Je ochotný na sobě pracovat, není zatížený přehnaným sentimentem vůči těm, kdo mu v minulosti pomáhali. Říká jen to, co sám chce, nebo co od něho chtějí slyšet,“ tvrdí novinář a bývalý Schusterův mluvčí Ján Füle. „Účelové spojenectví stejně tak účelově ruší. I proto, ale nejen proto, je premiérem. Nejdelší dobu v historii Slovenska, nejdéle v celé střední Evropě.“ Když bylo potřeba zajistit SDKU a skupinám kolem strany armádní tendry, neváhal zlikvidovat dlouholetého souputníka, ministra obrany Ivana Šimka. S ním odešlo sedm poslanců, vláda ztratila většinu, noviny se postavily proti premiérovi. I to Dzurinda zvládl. Stejně jako nedávné odvolání ministra hospodářství, klientelisty Pavola Ruska, a zmenšení vládní koalice ze čtyř na tři strany. Přiznal dokonce, že hlasy „nezávislých poslanců“ nejsou zadarmo. Nikoho neuplácí, vláda jen zařídí přidělení státních dotací do určených obcí nebo firmám.

Odejít s Mečiarem?

Po čtyřech letech má za sebou Dzurinda další maratony, běžel v New Yorku, v Londýně, zaklusal si v Bratislavě s Georgem W. Bushem. Reformní Slovensko i jeho jako premiéra znají v celé EU a nejen tam. Je místopředsedou významné Křesťanskodemokratické internacionály, pravicové obdoby známějšího seskupení socialistických stran. Dobrý start na politický důchod.

Slováci ho ale rádi nemají a asi ani nikdy neměli. Tak jako před čtyřmi roky je i teď nejméně oblíbeným politikem. Nadává se mu do cikánů, přezdívá se mu „malý Mečiar“. Volby nemůže podle průzkumů vyhrát, opakování minulých patnácti procent vypadá jako zázrak. O záchraně už „technologicky“ dlouhé měsíce jedná s Mečiarem. Podle slovenských novin se chystá opakování české opoziční smlouvy se zkrotlým Mečiarem v čele parlamentu a Dzurindou jako premiérem.

Mikuláš Dzurinda vbíhá do finiše. Zase na chvostu. Ví, jak vyhrát. Ale možná také plánuje, jak se ctí odejít. Mnoho Slováků by si přálo, aby to udělal i se svým mnohaletým „pomahačem“ Vladimírem Mečiarem.

Mikuláš Dzurinda, narozen 4. února 1955 ve Spišském Štvrtku v rodině železničáře, vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině;

1979 – 88 – pracoval jako analytik ve Výzkumném ústavu dopravy v Žilině;

1988 – 90 – ředitelem pro informační technologie na oblastním ředitelství drah v Bratislavě;

1990 – vstupuje do konzervativní KDH;

1994 – ministrem dopravy v Moravčíkově vládě;

1998 – poprvé premiérem;

2000 – zakládá Slovenskou demokratickou a křesťanskou unii;

2002 – podruhé premiérem.

(Respekt, www.respekt.cz)