Únor 2006

Střední Evropa si líže rány

Luboš Palata

Zpackaný start kapitalismu ovlivňuje náš život. Česká společnost za hledání třetí cesty při obnově normálního ekonomického prostředí zaplatila vysokou cenu, jejíž úroky splácíme dodnes. Sebeoslavný duch konference „15 let od obnovení kapitalismu v naší zemi“, kterou v Národním domě na pražských Vinohradech minulý týden (od 09. 01. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku, je pro nezúčastněného pozorovatele nepochopitelný. Česká republika totiž ve srovnání s porovnatelnými zeměmi ve svém okolí neuspěla a její historicky daný civilizační a hospodářský náskok vůči bývalým postkomunistickým souputníkům se v oněch 15 letech výrazně snížil.

Přechod od komunismu k demokracii a kapitalismu se ale bezproblémově nezdařil ani v jediné postkomunistické zemi. Poláci, Maďaři, Češi, Slováci ani Němci nedokázali najít způsob transformace, který by mohl být dáván za příklad. Nejen ekonomické, ale i morální důsledky transformace budou neblaze ovlivňovat vývoj v naší části Evropy ještě nejméně jednu generaci. Nedávný příklad polských prezidentských a parlamentních voleb, které byly protestním hlasováním Poláků proti zkorumpovaným politickým elitám, nezůstane ojedinělý.

Stabilita našeho demokratického systému je velmi nečistým způsobem „budování kapitalismu“ dlouhodobě podkopána. Pokud někdo hledá důvody neklesající obliby Komunistické strany Čech a Moravy, pak toto je jednou z hlavních příčin.

Česká cesta ke kapitalismu nebyla o nic lepší než polská nebo maďarská, v mnoha ohledech dokonce horší. Jejím výsledkem je, že Česká republika prohospodařila výjimečné postavení, které ještě počátkem devadesátých let mezi bývalými komunistickými zeměmi střední Evropy měla. Dnes je proto Česko po všech stránkách obyčejnou, byť stále ještě trochu bohatší zemí regionu.

ČSSR bez dluhů, ale i bez podnikatelů

Startovní čára počátku devadesátých let byla klikatá. Maďarsko za sebou mělo víc než deset let „gulášového socialismu“. Ten dal volnost malému soukromému podnikání už v osmdesátých letech a k tomu otevřel Maďarům i západní svět.

Také Polsko přes vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 zcela neopustilo cestu reformního otevírání se ekonomiky. Přestože polské státní hospodářství se prakticky celá osmdesátá léta pohybovalo na hranici bankrotu, statisíce polských trhovců zásobovaly individuálními dovozy ze Západu trh tak, že to v mnoha ohledech mohli Češi Polákům závidět.

Československý komunistický režim došel v rámci státem řízené ekonomiky skutečně nejdál. Zestátnění se týkalo téměř všeho. S výjimkou určité autonomie družstev, nepatrného množství soukromých zemědělců a těsně před rokem 1989 prvního povoleného podnikání si komunisté ponechali kontrolu naprosto nad vším.

Přes dlouholetou stagnaci, do níž se československé hospodářství dostalo v osmdesátých letech, předávali ale oproti jiným zemím východního bloku českoslovenští komunisté hospodářství v relativně slušném stavu. Mezi socialistickými zeměmi předčila ve své výkonnosti Československo jen NDR, které pomáhala „vnitroněmecká výměna“ se Spolkovou republikou.

Nastupující demokratická garnitura přebírala sice umrtvenou zemi, ale také stát, který byl ve srovnání se svým okolím téměř bez dluhů. Zatímco východní Němci se museli před bankrotem zachránit sjednocením a pro Maďary a Poláky byly dluhy mnoha desítek miliard dolarů obrovskou zátěží, Češi a Slováci po listopadu 1989 nic takového řešit nemuseli.

Návrat k národnímu socialismu

V roce 1991 se Československo nevrátilo ke kapitalismu první republiky, ale k národnímu socialismu panujícímu v našem státě mezi roky 1945 – 48.

Restituce a malá privatizace znamenaly ve své podstatě jen dosažení stavu, v jehož rámci alespoň částečně nepřestalo Polsko, Maďarsko nebo Německá demokratická republika nikdy fungovat. Komunisty prosazené a zbytky demokratických politických stran po roce 1945 provedené „velké znárodnění“ zůstalo v platnosti se všemi důsledky, které z toho vyplývaly.

Kuponová privatizace na tuto „národně socialistickou“ cestu kapitalismu myšlenkově navazovala. Byla pokusem obejít normální tržní mechanismy, rozdělit majetek všeho lidu opět mezi všechen lid. Byla nacionalizačním pokusem, který ale bez odpovídajícího právního rámce a fungujícího kapitálového trhu skončil velkým morálním a ekonomickým fiaskem.

Kdo nezapomíná, vzpomene si, jak vláda nového českého státu v polovině devadesátých let prohlašovala, že se nám podařilo tímto zázračným mávnutím kouzelného privatizačního proutku předběhnout všechny okolní země.

V té době vznikla zahraničněpolitická teorie, podle níž se Česká republika natolik vzdálila Polsku, Maďarsku a Slovensku, že musí o vstup do Evropské unie usilovat samostatně. Ve Varšavě a v Budapešti byla tato česká nabubřelost pro smích. Velice dobře si vzpomínám na poznámky svých novinářských kolegů z těchto zemí, kteří tehdy tvrdili, že kuponová privatizace je velký podvod a skončí krachem.

Všeobecný krach se sice nekonal, ale Češi, kteří měli pocit, že v kuponové privatizaci dostali skutečný podíl na národním bohatství, pak o něj byli brzy připraveni. Z většiny kuponových knížek se stala jen památka pro vnoučata.

Samozřejmě byly i výjimky, ale v drtivé většině případů byli malí kuponoví akcionáři více či méně drsně okradeni. Konstatování, že ti, co svěřili své kuponové knížky „pirátovi z Prahy“ Viktoru Koženému, nedopadli ještě zdaleka nejhůř, je naprosto pravdivé. Bylo by zajímavé, kdyby někdo nyní udělal reprezentativní průzkum, kolik průměrný Čech získal za své kupony v obou kolech privatizace. S největší pravděpodobností by průměrný zisk na občana nepřesáhl řád tisícikorun. Tedy jen zlomek tržní hodnoty státního majetku, který byl takto rozdělen. Zbytek byl občanům kuponově zcizen. Odpovědnost za to nese tehdejší politická reprezentace, která k této loupeži vytvořila právním vakuem podhoubí. Lze se jen dohadovat, zda šlo o záměr, nebo o hloupost.

Druhým způsobem, kterým byli občané okradeni, se staly úvěry, jež na další českou část privatizace poskytly státní a polostátní banky. I v tomto případě se jedná o stovky miliard. Oddálení prodeje bank a opětovné zanedbání právního rámce je další velkou skvrnou na štítě reformátorů. Se stejnou otázkou na konci jako v případě kuponové privatizace.

Česká národní cesta ke kapitalismu skončila v polovině devadesátých let ve slepé uličce. Praha se po pádu vlád reformátorů v tichosti vrátila na cestu, kterou mezitím ne tak efektně, ale efektivněji budovali kapitalismus ve Varšavě a v Budapešti.

Zatímco Poláci a Maďaři museli splácet dluhy po komunistech, Češi pak spláceli sekeru po reformátorech počátku devadesátých let. I pražské vlády, shodou okolností sociálnědemokratické, proto musely prodat zahraničním investorům téměř vše, co ještě ze státního majetku zbylo, a lákat zahraniční investory a cizí kapitál.

Hypotéka po reformátorech

Mnozí domácí vlastníci časem přestali tunelovat a pustili se do skutečného podnikání. Blížící se vstup do Evropské unie donutil politickou reprezentaci zlepšit právní systém. A továrny postavené zahraničními investory na „zelené louce“ rozjely výrobu a vývoz. Banky koupené zahraničními investory se začaly chovat tržně.

A tak dnes v Česku máme to, co analytik PPF Pavel Kohout nazval „středněpříjmovou ekonomikou“. Hypotéku, kterou ale splácíme za „českou cestu“, můžeme každý den vidět na svých výplatních páskách, kde se výška našeho příjmu ani vzdáleně neblíží tomu, co vydělávají například i takoví Slovinci. Pánové Dlouhý, Dyba, Klaus a Kočárník mají pravdu v tom, že jejich domácí političtí oponenti neměli na počátku devadesátých let lepší recepty, snad s výjimkou prodeje Škodovky VW. To však neznamená, že jejich česká cesta byla úspěšná.

Pokud srovnáme tu nejprůkaznější ekonomickou veličinu, tedy hrubý domácí produkt na obyvatele, náskok Čechů před Poláky, Maďary a Slováky se v průběhu minulých patnácti let výrazně snížil, byť stále ještě nějaký je. To, že východní Německo se ukázalo ještě horším způsobem transformace, může přesvědčit opravdu jen ty přesvědčené. Podle hesla: „Když se chce slavit, důvod se vždycky najde.“

(Respekt, www.respekt.cz)