Únor 2006

Jaká je budoucnost Evropské unie?

Jiří Pehe

Rok 2005 nebyl pro Evropskou unii šťastný. Po odmítnutí Evropské ústavy v referendech ve Francii a v Nizozemsku, a po následném krachu červnového summitu, na němž se evropští politici nedohodli na rozpočtu na roky 2007 - 2013, to s vyhlídkami Unie vypadalo nevalně. V této vypjaté atmosféře se EU navíc musela rozhodnout, zda zahájí přístupové rozhovory s Tureckem. I zde viselo rozhodnutí na vlásku.

Někteří pozorovatelé a politici tvrdí, že EU prochází systémovou krizí, která nemá snadné řešení. Jiní zase vidí současné problémy jen jako jedno z mnoha klopýtnutí na dlouhé cestě. EU se prý přece vždy posunovala dva kroky kupředu a jeden krok vzad. Pravda je, jako obvykle, někde uprostřed: EU skutečně prochází krizí, ale zároveň má už vzhledem ke své minulosti schopnost tuto krizi překonat.

Současné problémy EU byly paradoxně způsobeny jedním z jejích nejodvážnějších rozhodnutí v historii: rozšířením o 10 nových členů. Ačkoliv bylo jasné, že rozšíření o tak velkou skupinu zemí, z nichž většina je ve srovnání s průměrem EU chudá a ještě stále prochází procesem demokratické konsolidace, je riskantní podnik, rozhodnutí bylo učiněno západoevropskými politiky bez toho, aniž by je hlouběji konzultovali s obyvateli svých zemí. Zejména francouzské referendum o euroústavě pak potvrdilo, že obyvatelé bohatých zakladatelských zemí EU nebyli na tento krok připraveni.

Ve francouzském referendu se ukázalo nejen to, že i pověstná evropská solidarita má své meze, ale také že EU udělala chybu, když se rozšířila před tím, než si vyřešila otázku pružnějšího fungování svých institucí a hlubší politické integrace. Řešit tuto otázku v prostředí, kdy Unie ještě zdaleka nestrávila ani politické, ani ekonomické dopady rozšíření, bylo vysoce riskantní.

Na druhou stanu byl krach euroústavy i užitečný. Evropští politici si uvědomili, že v rozšířené EU už prostě nelze posouvat další integraci kupředu jen setrvačností - v procesu, který určuje a kontroluje především bruselská byrokracie. Šok z možného zadření nebo dokonce dezintegrace EU vyprovokoval potřebnou politickou debatu o tom, nakolik může evropská integrace být i nadále především projektem elit.

Prosincový summit, věnovaný znovu rozpočtu EU, také ukázal, že Evropa se konečně rozhodla otevřeně diskutovat i o dalších naléhavých otázkách - například o struktuře evropského rozpočtu. Francii se sice na summitu prozatím podařilo uhájit zemědělské dotace, ale pouze za cenu, že po roce 2013 se politika nesmyslného dotování zemědělství musí změnit. Zároveň francouzští politici museli přistoupit na vyšší míru solidarity s novými členskými zeměmi - tedy na politiku, která je v rozporu se základním poselstvím francouzského referenda. I kdyby rozpočet nakonec neschválil Evropský parlament, případné nové diskuse o rozpočtu už nebudou směřovat k zacementování stavu, který existoval v minulých letech. Na pořadu dne jsou změny.

Rakousko, které v prvním pololetí roku 2006 EU předsedá, už oznámilo, že chce na úspěch summitu navázat oživením diskuse o Evropské ústavě. Zmrtvýchvstání tohoto dokumentu je sice nepravděpodobné, ale jistě se tak otevře další důležitá otázka: zpružnění rozhodovacích mechanismů. Je totiž jasné, že rozšířená EU nemůže dlouhodobě fungovat se současným rozhodovacím systémem. Jak na začátku britského předsednictví v červenci 2005 řekl Tony Blair, není důležité, zdali EU bude mít dokument, kterému se říká ústava, ale každopádně potřebuje pružnější rozhodovací mechanismus podobný tomu, který v návrhu euroústavy je obsažen.

Je tak pravděpodobné, že rok 2006 nebude rokem přešlapování na místě. Evropští politici si uvědomují, že pokud nemá být EU ještě více paralyzována poté, co se v roce 2007 rozšíří o Bulharsko a Rumunsko, a pokud chce seriózně vyjednávat s dalšími zájemci o členství, musí být horizontální rozšiřování doprovázeno procesem vertikálního prohlubování politické integrace.

Výzvy některých euroskeptiků, jako je český prezident Václav Klaus, který krátce po odmítnutí euroústavy ve Francii přišel s návrhem na přetvoření EU v Organizaci (suverénních) evropských států, docela jistě nebudou vyslyšeny. Stejně nerealistické jsou výzvy, aby se EU stala pouhou zónou volného obchodu.

Hlasatelé rozvolnění nedoceňují již dosaženou úroveň integrace. EU je už dávno skutečnou hospodářskou unií. Míra vzájemného provázání ekonomik národních států je taková, že pokud má společný hospodářský prostor fungovat k jejich prospěchu, je nezbytná nejen společná regulace v celé řadě oblastí, ale také některé společné politické instituce. Přidáme-li existenci společné měny a schengenského prostoru (k němuž se nové členské země přidají nejspíše v roce 2007), je zřejmé, že transakční náklady případného rozvolnění EU směrem k pouhé zóně volného obchodu by byly tak vysoké, že na tom nemohou mít evropské země zájem. O politických nebezpečích spojených s takovým dobrodružstvím nemluvě.

Proces prohlubování politické integrace bude tedy pokračovat - navzdory obhájcům romantické vize Evropy coby volného svazku navzájem se respektujících suverénních států. Takový model krutě selhal v minulosti a není důvod věřit, že by fungoval nyní. Otázkou není, zda se EU eventuálně stane skutečnou politickou unií a dopracuje se i ke společné fiskální politice, otázkou je, kdy se tak stane. Zároveň bude pokračovat i proces rozšiřování EU.

EU si ovšem potřebuje jasně odpovědět na některé otázky. Pokud jde o další rozšiřování, měli bychom vědět, kde má sjednocená Evropa končit - zda nárok na členství mají všechny země, které leží v Evropě a splní podmínky členství, nebo zda se má EU rozšiřovat i za hranice zeměpisné Evropy. EU také musí také přijít s ucelenou politikou nadstandardních vztahů se zeměmi, které s ní sousedí, ale nemají šanci se stát členy.

Unie bude také muset najít odpovědi na palčivé otázky, jako je integrace přistěhovalců nebo schopnost ekonomicky soutěžit se zbytkem světa. Řešení některých těchto problémů ovšem leží spíše na úrovni národních států, než EU jako celku. Navíc současní Evropané, coby součást demokratické západní civilizace, mají schopnost se učit a měnit. I proto není proč věřit, že by se evropský integrační projekt - jeden z nejobdivuhodnějších a nejkomplexnějších politických projektů v historii lidstva - sesypal. Budeme jistě svědky dalších dílčích nezdarů, ale už proto, že EU je nejlepší politickou odpovědí na proces globalizace, bude evropská integrace dále pokračovat.

(www.pehe.cz)