Únor 2006

ODS volby opět nejspíš nevyhraje

Jiří Pehe

Občanská demokratická strana by po osmiletém půstu v roce 2006 ráda vyhrála volby. A navzdory tomu, že se vládnoucí sociální demokraté mohou opřít o solidní růst české ekonomiky, ODS by volby vskutku vyhrát mohla - například už jenom proto, že mnoho voličů podvědomě cítí, že zůstává-li v postkomunistické demokracii jedna strana u moci příliš dlouho, může to vést k zneužívání moci, nárůstu korupce a budování klientelských vazeb.

Mnohým voličům se také po právu nelíbí dlouholeté přešlapování vlád ČSSD v oblastech, jako je zdravotnictví, vysoké školství nebo penzijní systém. Je též těžké se smířit s těžko vysvětlitelným zadlužováním státu právě v době, kdy hospodářství roste.

Jenže ODS nejspíš nedokáže těchto slabin ČSSD využít. Proč?

Nejdůležitějším důvodem je skutečnost, že se ODS nedokázala v očích veřejnosti rozejít s určitými aspekty své minulosti. Strana, která se v roce 1997 rozštěpila kvůli neprůhledným stranickým financím (a jejíž tehdejší vedení předsedalo éře hospodářských tunelů i defraudací), se nikdy dostatečně nedistancovala od svých chyb. Důvod je prostý: stranické vedení dnešní ODS tvoří z větší části lidé, kteří se po „sarajevském atentátu“ přimkli k Václavu Klausovi. Mirek Topolánek, který na konci roku 2002 převzal od Klause vedení strany, sice není „Klausův muž“, ale bohužel postupně přejal politický styl klausovské skupiny.

To má vážné dopady na věrohodnost nejrůznějších prohlášení ODS, že bude prosazovat skutečné reformy a bojovat s korupcí. Většina voličů může takovému ujišťování jen těžko věřit, jestliže vychází z úst politiků, kteří tak či onak přispěli k polovičatosti reforem v době, kdy měla ODS skvělou příležitost dělat reformy pořádně. A mnoho voličů jen těžko uvěří, že současné vedení ODS bude bojovat s korupcí razantněji, než tak strana činila v době, kdy vládla a v dobách opoziční smlouvy.

Samotná opoziční smlouva je též důležitým referenčním rámcem. Většina dnešních předáků ODS se na fungování tohoto nepopulárního politického aranžmá, spojovaného s korupcí a klientelismem, podílela. ČSSD je v tomto ohledu v lepší situaci. Od opoziční smlouvy se kdysi razantně distancoval už Vladimír Špidla. A dnešní faktický vůdce ČSSD, Jiří Paroubek, jakož i úřadující předseda strany, Bohuslav Sobotka, s ní nejsou v očích veřejnosti spojováni vůbec.

Z výše řečeného vyplývá jeden - pro ODS nepříjemný - fakt. Pokud by se chtěla inspirovat příkladem strany Právo a spravedlnost, která nedávno v Polsku vyhrála parlamentní i prezidentské volby pod praporem boje s korupčními praktikami předešlé levicové vlády, postrádá k tomu její současné vedení potřebnou důvěryhodnost.

Současní lídři ODS mají ovšem i další problém. Všichni se pod vlivem Václava Klause ocitli na lodi euroskeptismu. Tato loď se mohla v polovině roku, kdy zkrachovala euroústava, po krátkou dobu jevit jako mocný ledoborec, ale po úspěchu dohadování o evropském rozpočtu na prosincovém summitu EU, z něhož si Česká republika odnesla na léta 2007 až 2013 příslib fondů, které se rovnají jednomu ročnímu rozpočtu země, bude euroskeptismus dosti neúčinný. Navíc je stále více zřejmé, že členství v EU do značné míry přispívá k ekonomickému růstu země. I kdyby současní předáci ODS nyní ukázali vůči EU přívětivější tvář, v povědomí lidí zůstává s blahodárnými účinky EU na dění v zemi spojena „eurooptimistická“ ČSSD.

Nejvážnějším problémem ODS pod současným vedením je ovšem malá důvěryhodnost hospodářských a dalších reforem, které strana nabízí. Existují pro to tři zásadní důvody. Za prvé je jen těžké věřit dosti radikálním reformním experimentům, které pocházejí z dílny strany, jejíž reformní experimentování skončilo v roce 1997 nárazem na mělčinu. Kdyby v čele této strany nyní stáli lidé, které si s předešlými experimenty nelze spojovat, byla by ODS v mnohem lepší situaci.

Za druhé je poněkud neuvážené nabízet tak radikální reformy, jaké lze najít v Modré šanci, v době, kdy se hospodářství poměrně dobře daří a země je politicky i ekonomicky stabilním, plně integrovaným členem EU. Postkomunistické období radikálních reformních změn (s nejistými výsledky) je prostě pryč. Je spíše poptávka po dílčích uvážlivých krocích, které zemi modernizují, ale zároveň stavějí na tom, co už bylo dosaženo.

Třetím důvodem je pak populismus ODS. Když už vypracovala plán radikálních reforem, který zveřejnila, měla u něj zůstat a obhajovat ho. Jenže ODS se na svém posledním kongresu rozhodla, že možné negativní vnímání svých reformních experimentů zmírní s pomocí příslibů štědrých sociálních programů. Tím jen těžko získá větší množství levicových voličů, ale zato ztratí řadu skutečně pravicových voličů. Špidlovské heslo „zdroje jsou“ nyní bude používáno proti ODS. I průměrný volič se pozastaví nad tím, jak je možné radikálně snižovat daně a zároveň tvrdit, že je možné utrácet tak, že si polepší téměř každý. Mnozí si vzpomenou, že o reformy bez utahování opasků se ODS pokoušela už v první polovině 90. let.

Současné vedení ODS je také spjato s určitým politickým stylem, který mnoho voličů odpuzuje. Je to podivně umíněné trvání na tom, že ODS tu není od toho, aby činila kompromisy. Postoj ve stylu „ODS proti všem“ je ještě stále pokračováním „sarajevského syndromu“. V posledních letech se projevil zejména v podobě „nulové tolerance“. Jeho nejposlednější podobou je tvrzení, že pokud nebude ODS schopna sestavit většinovou vládu s lidovci (popřípadě ještě s nějakou další pravicovou stranou), nepřipadá v úvahu jednání o velké koalici s ČSSD. Přitom ovšem ODS opakovaně varuje před komunistickým nebezpečím, které za určité povolební konstelace bude možné odrazit právě jenom s pomocí velké koalice.

Typické je pro současný politický styl ODS je i to, že když na výše zmíněné chyby ODS upozorní političtí analytici, je to předáky ODS vnímáno jako jakýsi organizovaný útok a propaganda. I to svědčí o tom, že současné vedení ODS operuje ještě stále hluboko v politickém a myšlenkovém ghettu, do něhož se strana dostala po „Sarajevu“.

Obecně je ODS vskutku zajímavý objekt politické analýzy. Na jedné straně je to politická síla, která dokázala od svého vzniku vybudovat impozantní stranickou organizaci a dominuje české politice na municipální i regionální úrovni, kde si vypěstovala velké množství talentovaných politiků. Na straně druhé je to politický subjekt, jehož celkový obraz na centrální úrovni určuje malá skupinka politiků, kteří se od politiků regionálních dosti liší. Výsledkem je, že zatímco je ODS vesměs vnímána na municipální a regionální úrovni jako dělná, proevpropská a manažérsky orientovaná strana, která odráží ambice svých voličů, na centrální úrovni je to strana, která působí někdy až výstředně ideologicky, protievropsky a (vzhledem k minulosti většiny centrálních lídrů) ne úplně důvěryhodně. O agresivní nesnášenlivosti vůči všemu ne-odéesovskému nemluvě.

Markantní rozdíl v politickém stylu klausovského centra a dělné regionální úrovně se výrazně projevil během jednání vedení Severomoravského kraje s vlastníky pozemků v Nošovicích, kde chce automobilka Hyundai investovat až 40 miliard korun. Zatímco pražští předáci ODS pronášeli neoliberalisticky ideologické přednášky o posvátnosti soukromého vlastnictví (na kterém jim před několika měsíci v případě CzechTeku nijak moc nezáleželo) a sociálnědemokratický premiér pro změnu arbitrárně hrozil vyvlastňováním ve veřejném zájmu, hejtman Evžen Tošenovský a jeho tým odmítli obě krajní polohy a zvolili pragmatickou cestu trpělivého vyjednávání. Zájem kraje o obří investici také ostře kontrastoval s negativním postojem pražského centra strany vůči vládní podpoře zahraničních investic.

ODS prostě nemá na centrální úrovni politiky, které by si průměrný občan přál v příští vládě. I proto strana nakonec volby na centrální úrovni nejspíš nevyhraje--pokud nebude ČSSD oslabena nějakým novým skandálem. Nedávný vzestup ODS v předvolebních průzkumech, který přišel po měsících stagnace, je částečně vedlejším produktem prosincového sjezdu ODS, který poskytl straně několik dní nevídané publicity. Zároveň k němu nepochybně přispěl agresivní styl Davida Ratha ve funkci ministra zdravotnictví i krajského volebního lídra ČSSD, který mnoho voličů odpuzuje. To jsou ovšem jen dočasné výhody. Pokud by chtěla ODS nápor ČSSD skutečně odrazit a vyhrát volby, musela by se především poněkud změnit. Potíž spočívá v tom, že s týmem, který jí reprezentuje na centrální úrovni, a který si zvolila do čela kandidátek, toho jen těžko bude schopna.

(www.pehe.cz)