Únor 2006

Oheň pomáhá stromům přežít

Jaroslav Petr

Člověk přetváří přírodu tak, aby vyhovovala jeho potřebám a nárokům. Lesy proměnil v pole, u kterých si postavil „umělé jeskyně“ obytných domů. Budujeme silnice, tokům řek stavíme do cesty přehrady. Nejsme zdaleka jediní, kdo formuje přírodu tak, aby se v ní snáze žilo. Živočichové, rostliny a také mikroorganismy to zvládají také.

Kamenožrouti z pouště Negev

Zjednodušený pohled na přírodu svádí k představě, že se organismy musí přizpůsobit prostředí. A kdo se nepřizpůsobí, ten vyhyne. Existuje však nepřeberné množství příkladů, kdy si pozemské organismy přetvářejí své prostředí tak, aby lépe vyhovovalo jejich nárokům. Mění se prostředí, zatímco organismus zůstává stejný.

Za „ekologickými kutily“ nemusíme cestovat daleko. Obyčejná žížala provrtává půdu a dovoluje tak vzduchu pronikat hlouběji pod povrch. Zároveň ale mění složení půdy tím, že z ní odnímá uhličitan vápenatý a obohacuje ji o organické látky ze slizu z povrchu svého těla, ve výkalech i z rostlin, které stáhne pod povrch. Takto „upravená“ půda skýtá žížalám mnohem příhodnější podmínky k životu. Zcela jistě se tím mění i životní prostředí dalších půdních organismů, jež ovšem samy rovněž vlastní životní činností mění poměry v půdě.

Pozemské organismy dokážou „zvelebit“ i tak nehostinné prostředí, jaké nabízí izraelská poušť Negev. K mocným spolutvůrcům tamějšího na první pohled téměř neobyvatelného světa patří nenápadné bakterie. Ty vylučují do okolí cukry a mění tak písek a prach na pevnou krustu, jež vzdoruje erozi. Bakterie jsou pod ní chráněny před brutálním pouštním klimatem. Význam jejich díla pro celý pouštní ekosystém vystoupí do popředí v období, kdy se na vyprahlé pláně snese déšť. Bakteriemi vytvořená krusta odpuzuje vodu, která se nevsakuje a stéká do okolních prohloubenin. Vznikají tak malá jezírka, jež nabízejí dostatek vody pro vzklíčení semen zanesených do pouště větrem.

Nástupu rostlin do pouště Negev napomáhají i zvláštní slimáci. Ti si hledají „pastvu“ na pórovitých kamenech, na kterých na první pohled není nic k snědku. Teprve detailní pohled pod povrch kamenů odhalí, že v hloubi jejich pórů se ukrývá „porost“ lišejníků. Slimáci se k nim doslova prokousávají přes „jalové“ povrchové vrstvy kamene. Zkonzumovaný kámen vylučují s výkaly a přispívají tak ke vzniku půdy. Nejsou to žádní „troškaři“. Produkují značné množství zeminy, jež je navíc obohacená o dusíkaté látky využitelné rostlinami. Bez přispění slimáků by se mnohé rostliny v poušti vůbec neudržely.

Rostlinní žháři

Organismy jsou schopny ovlivnit i běsnění živlu, jakým je oheň. Vyprahlým australským bušem nebo jihoafrickou divočinou se čas od času přeženou požáry zažehnuté bleskem. Původním rostlinám ohnivá „lázeň“ příliš neuškodí. Naopak, semena mnohých uvolní z jejich obalů teprve žár ohně. Mladé klíčící rostliny tak mají zaručeno, že jim v prvních fázích růstu nebude na „vyčištěném“ spáleništi nic a nikdo konkurovat. Rostliny nejsou v ohnivém dramatu jen trpnými statisty. Například australské blahovičníky vylučují vysoce hořlavé silice, které v parných dnech mění vzduch nad bušem v silně vznětlivý aerosol. Potravou pro oheň jsou i nahromaděné uschlé traviny a odumřelé dřevo či kůra.

Společenstvo „rostlinných žhářů“ měří porci ohně bezmála na lékárnických vážkách. Potřebuje, aby byl požár dost silný a porost „vyčistil“. Zároveň se musí oheň prohnat krajem tak rychle, aby teploty nestačily vystoupat nad hodnoty, které už rostliny nesnesou.

O křehkosti této ohnivé rovnováhy se přesvědčujeme na případech, kdy do složení porostů neuváženě zasáhl člověk. Zavlečení evropských borovic do jižní Afriky pozměnilo složení „paliva“ tamějších požárů a stalo se hrozbou pro jedinečné vřesovcové porosty, které nejsou přizpůsobeny k teplotám vyvíjeným hořením „vysoce výhřevných“ sosen.

Komu to prospívá?

Spektrum zásahů pozemských organismů do prostředí je tak pestré, že je někteří biologové odmítají házet všechny do jednoho pytle. Odlišují případy, kdy organismy přetvářejí přírodu pro svůj vlastní prospěch, od případů, kdy jsou změny prostředí jen jakýmsi vedlejším produktem životní činnosti organismů. Britský biolog Richard Dawkins z Oxfordské university demonstruje oba procesy na dvou názorných příkladech.

Bobr, který přehryzal stromy na břehu potoka a vytvořil z nich hráz, uzpůsobil přírodu vlastním potřebám. Vzniklé umělé jezírko nutně potřebuje k životu. Ve vodní nádrží nad bobří hrází najdou příhodné podmínky k životu i žáby, ryby a další organismy. Bobr z nich ale získal na své činnosti nejvíce.

Zcela odlišně hodnotí Dawkins nejvýznamnější počin bakterií při proměňování podmínek na naší planetě. Na úsvitu pozemského života vyprodukovaly bakterie v průběhu milionů let obrovské množství kyslíku, které zcela změnilo složení atmosféry a pomohlo budoucímu evolučními rozmachu rostlin a živočichů. Díky nim se nakonec nabídla jedinečná evoluční šance i člověku. Šlo bezesporu o změnu velice významnou a její důsledky byly dalekosáhlé. Samy bakterie na ní ale podle Dawkinse příliš nevydělaly. Ve světě s kyslíkatou atmosférou se nedomohly významnějších výhod.

Změny prostředí vyvolané působením organismů se neocitly v popředí zájmu biologů jen jako pozoruhodné kuriozity. Mnoho z nich má pro člověka závažné následky. Například někteří rostlinní vetřelci si musí nejprve upravit nově obsazované území, než se dokážou plně vzchopit a „převálcovat“ místní druhy, jimž změna prostředí navozená vetřelcem nesvědčí. Hlubší poznání změn navozených vetřeleckým druhem nám usnadní boj s jeho invazí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)