Únor 2006

Hroší muž skolil Moskvu

Viktor Šlajchrt

Epochální myšlenky někdy vypadají docela prostě. Americký historik a Reaganův klíčový poradce Richard Pipes, jehož paměti právě vyšly česky, dospěl při studiu ruských dějin k několika tezím, které jeho kolegové pokládali spíš za pravičáckou provokaci než za vědu. Už ve své disertaci zdůraznil, že Sovětský svaz je – stejně jako před ním carské Rusko – mnohonárodnostní říše s velkým, byť skrytým nacionalistickým napětím. Pro Ameriku, jež do jiných krajů ráda promítala vlastní mravy, to byl objev, neboť věřila, že Rusko je stejný tavicí tyglík národů jako ona sama. Pipes rovněž dokazoval, že leninský typ komunismu vzešel z tradic samoděržaví, jimž zůstal poplatný mnohem víc než marxismu, a že rozumná domluva s Moskvou je prakticky nemožná, protože v řeči tamního režimu mají zdánlivě stejná slova úplně jiný smysl. Z toho vyvodil závěr, že poměry ve světě nevylepší žádné sbližování Západu s Východem, ale jedině zánik sovětské ideologie i systému. Dnes zní takové postřehy triviálně, svého času však vyvolávaly bouři nevole nejen u kremelských vládců, ale také u většiny západních sovětologů i nejvlivnější části ruské emigrace. Teprve Ronald Reagan počátkem 80. let pochopil, že zdánlivě jednoduché myšlenky kontroverzního profesora z Harvardu mohou mít v praxi doslova převratný efekt.

Něco vykonat

Vlastní životopis Richarda Pipese se v českém překladu objevuje dva roky po anglickém vydání, jež vyšlo k autorovým osmdesátinám. Latinský název Vixi znamená „žil jsem“, podtitul zní Paměti nezařaditelného. Přívlastek, který si v něm historik přisoudil, má hlubší význam, než by se zdálo. Svými akademickými i politickými odpůrci byl Pipes totiž skoro pořád někam zařazován, aby se výsledky jeho myšlení i práce daly schovat za zjednodušující nálepkou. Míroví aktivisté jej prohlásili za válečného štváče, Solženicyn jej nařkl ze snah o genocidu ruského národa, ruští komunisté jej líčili jako sluhu kapitalistické plutokracie, američtí levicoví liberálové v něm viděli oporu establishmentu s úzkou vazbou na CIA, vládní úředníky naopak popuzoval tím, že čas od času poodhalil jejich nekompetentnost v sovětských záležitostech. Pro antisemity byl polský Žid, na jeruzalémské univerzitě zas vyvolal pobouření, když tam roku 1988 prohlásil, že Hitler vědomě napodoboval Lenina.

Sám Pipes zřejmě s vlastní identitou žádné velké problémy neměl. Ruské téma měl důkladně prostudované a hluboce promyšlené, což dokládají jeho stěžejní historické práce Rusko za starého režimu (česky 2004) nebo Dějiny ruské revoluce (česky 1998). Nezařaditelnost u něj znamenala především osobní integritu. Patří k dlouhé řadě předních světových intelektuálů minulého století, kteří pocházeli ze střední Evropy. Dokonce jej můžeme pokládat tak trochu za krajana, neboť se v červenci 1923 narodil v Těšíně – na polské straně hranice.

Pocházel z asimilované židovské rodiny (předci se jmenovali Piepesové) a jeho otec za první světové války bojoval v Polských legiích Józefa Piłsudského. Po válce založil v Těšíně čokoládovnu, která je dodnes v provozu. Roku 1928 přesídlil s rodinou do Varšavy, kde vybudoval pobočku vídeňské cukrářské firmy Pischinger. Richard měl už v dětství dost příležitostí pozorovat národnostní třenice mezi Poláky, Němci, Židy i Čechy, setkával se s antisemitismem a osvojil si smysl pro vnímání etnické různorodosti, který mu později pomohl najít jeden z klíčů k vnitřním rozporům bolševického impéria. Také o totalitách se brzy dozvěděl své: část příbuzných zahynula při holocaustu a matčin bratr žijící v Leningradu byl popraven komunisty za stalinských čistek.

Z Polska obsazeného nacisty se rodině podařilo uniknout do USA. Sedmnáctiletý Richard nevěděl, jakou životní dráhu si za oceánem zvolit, doma se zajímal hlavně o umění a smysl života rozhodně neviděl ve vydělávání peněz. Díky americkému stipendiu mohl pokračovat ve studiu na univerzitě v Ohiu, kde vládl staromilský poklid 19. století. Jeho kolegové skoro nevěřili, že nějaká Evropa vůbec existuje. Rusky se začal učit jen proto, aby zúročil znalost polštiny, hodilo se mu to však, když po vstupu Spojených států do války narukoval, neboť byl zařazen do kursů pro vojenské tlumočníky. Na vojně mu také padla náhodou do ruky knížka přednášek o dějinách evropské civilizace, jež na Sorbonně roku 1828 pronesl francouzský historik François Guizot, klasik liberální pravice, obzvlášť odsuzovaný Karlem Marxem. Okouzlila jej hloubkou myšlenek i vytříbeným stylem a spolu s ruštinou rozhodla o jeho budoucím povolání. Hned po konci války se ještě v uniformě přihlásil k doktorskému studiu na Harvardu, kde pak s několika přestávkami působil celé půlstoletí.

Poměry v americkém akademickém světě líčí Pipes s nadhledem zkušeného profesionála, který se neprezentuje ve stylu evropských myslitelů jako nějaké orákulum povznesené nad světské starosti, ale zaměřuje se také na provozní problémy výuky i bádání. Ukazuje, že i produkce humanitních idejí má svou ekonomiku, že vyžaduje investice i promyšlené hospodaření se silami. Po dopsání disertace se například zhroutil přepracováním, neboť si musel bokem přivydělávat, aby uživil ženu a malé dítě, z práce se však nakonec stal jeden ze základních textů oboru. Také u svých pozdějších zásadních děl připomíná, za jakých okolností vznikaly (jejich sepsání vesměs umožnil americký systém placených studijních dovolených). Nezastírá, že k provozování vědy patří intriky, podrazy a soupeření, boj o místo na slunci, v němž často nerozhoduje erudice, ale spíš šťastné náhody. Celou jeho kariéru provázel pocit, že má asi něco vykonat, když už jej Bůh vyňal z holocaustu. I proto se zastavuje u nenápadných křižovatek, na nichž jeho osud bral svůj směr.

Raději mrtvý

Obecně nejvýznamnější jsou jistě kapitoly věnované Pipesovu politickému angažmá. Od počátku byl značně kritický k snaživému uplatňování koncepce détente (uvolnění napětí), kterou vyjadřovalo populární heslo „raději rudý než mrtvý“. Za pozornost přitom stojí, že jej levicoví studenti jako zavilého reakcionáře nechávali během své revolty koncem 60. let na pokoji a raději ostouzeli profesory, kteří se jim názorově podbízeli. Svou jedinečnou roli ve světové politice sehrál během několika let. Nejdřív při zaměstnání působil jako šéf týmu, který vyhodnocoval zjištění tajných služeb o sovětském zbrojení. Tehdy proti němu vyvolali zastánci zmírňování napětí tak ostrou kampaň, že si jej povšiml Ronald Reagan, jenž po svém zvolení povolal harvardského profesora mezi své poradce. Pipese do této funkce univerzita uvolnila jen na dva roky, pak se opět vrátil k výuce, stačil nicméně dodat americké politice nový směr.

Paměti Richarda Pipese mimo jiné ukazují, jak se historická věda na okamžik stala hybatelem historie. Jejich literární styl je klasicky jednoduchý, možná trochu ledabylý, ale mimořádně živý a obsažný. Čtenář pisateli naprosto věří, když se na jednom místě přiznává k fatální neschopnosti říkat něco jiného, než co si opravdu myslí – vždyť ani spokojenost s vlastním dílem nemaskuje žádnou falešnou skromností. Možná to byl právě deficit diplomatické rafinovanosti, čím Reagan vnesl nový tón do sovětsko-amerických vztahů: na skutečnosti, které jsou dnes zřejmé každému, upozornil Pipes podobně jasně jako dítě ze slavné Andersenovy pohádky na císařovu nahotu. Nikoli ovšem tak docela nezáludně. Věděl, co dělá. I proto dokázal s hroší kůží čelit bezpočtu nenávistných útoků ze strany milovníků iluzí, jaké kdysi Lenin nazval užitečnými idioty.

Richard Pipes: Vixi. Paměti nezařaditelného, Mladá fronta, Praha 2005, přeložil Luděk Bednář, 373 str.

(Respekt, www.respekt.cz)