Únor 2006

Dva muži v životě filmové krásky

Dva muži v životě filmové krásky

V životě Anny Ondrákové, průkopnice českého němého filmu a jedné z prvních hvězd, která přes berlínské, vídeňské, pařížské i londýnské ateliéry dobyla Evropu, hráli největší roli dva muži: filmový režisér, herec a vynálezce Karel Lamač a boxerský šampion Max Schmeling, za kterého se nakonec provdala. Němci tuto manželskou dvojici milovali, dokonce už byly o jejich životě natočeny dva filmy. Přesto dodnes zůstává mnohé kolem Anny Ondrákové zahaleno tajemstvím.

Anna Ondráková a Karel Lamač vytvořili řadu filmových párů. Byl nejen „jejím“ režisérem (se žádným jiným nenatočila tolik filmů), ale podnikali spolu (měli společnou firmu Ondra-Lamač-Film) a byli i milenci. Přesto se nikdy nevzali a ona na toho pravého čekala až do svých jedenatřiceti let.

Nezodpovězené otazníky

Uvažovala někdy o svatbě s Lamačem? Nebo to bylo pro ni nemyslitelné (už třeba proto, že se všeobecně vědělo o jeho slabosti pro krásné dívky)? Přebral mu ji Schmeling? A opravdu o ni přestali mít filmaři od jejích devětačtyřiceti let zájem? Není náhodou nějaká souvislost mezi rokem 1951, kdy natočila poslední film, a rokem Lamačovy smrti, 1952? Těžko může někdo dokázat, že už jí od té doby nikdo žádnou roli ve filmu nenabídl.

Píše se dodnes o tom, že Anny Ondra (pod tímto jménem vystupovala v zahraničních filmech) a Karel Lamač zůstali až do jeho předčasné smrti dobrými přáteli. Ale proč byl pak Lamačův hrob v Hamburku-Ohlsdorfu, pořízený na náklady Lamačových německých filmařských kolegů (nikoli našich), v roce 1977 zrušen? Prý se nenašel nikdo, kdo by ho zaplatil na dalších pětadvacet let. Zapomněla Anny na svého „Karlouška“, anebo se za jejím nezájmem skrývala Schmelingova žárlivost? Není to vyloučeno; Max žárlil i na Adolfa Hitlera, s nímž se museli kdysi několikrát setkat a kterému se malá Anny velmi líbila.

V pamětech Maxe Schmelinga, které v novém vydání vyšly v Německu naposled loni a mají na 550 stran, jsou o Karlu Lamačovi pouhé dvě bezvýznamné zmínky - dost málo na to, co český režisér pro kariéru autorovy manželky od jejích prvních krůčků v němých filmech až po její evropskou hvězdnou slávu udělal.

Přestože manželé Schmelingovi na počátku čtyřicátých let vyhořeli, zůstává nezodpovězeno, kam zmizely věci po slavné herečce.

Dáma s malou nožkou

Film Dáma s malou nožkou režisérů Jana Stanislava Kolára a Přemysla Pražského, v pořadí druhý, který začínající herečka v roce 1919 natočila, ji rychle proslavil. O jejím příchodu k filmu existují různé legendy - jednou z nich je, že ještě předtím, než natočila tento film, zakoukal se do jejích pěkných nožiček Karel Lamač, který ji náhodou uviděl bruslit na kluzišti v parku.

Anička se narodila 15. května 1902 v polském Tarnówě, vyrůstala v Pule u Jaderského moře a nakonec v Praze. Od dětství se snažila na sebe strhávat pozornost, přestože prý později bývala v soukromí naopak ostýchavá. Rodiče si nepřáli mít z ní filmovou herečku (v dobách, kdy film byl ještě v plenkách, šlo o existenci velmi nejistou, ne-li přímo pochybnou), takže první filmy natočila tajně, za jejich zády.

Byla nesmírně půvabná, a vrátíme-li se ještě jednou k jejím nohám, v době, kdy už byla mezinárodní hvězdou, psalo se nejednou i o tom, že ty její by mohly konkurovat „nejslavnějším nohám na světě“ Marlene Dietrichové.

Roztomilá šibalka

Anny Ondráková hrála v životě celkem v devadesáti filmech, počítáme-li i cizojazyčné verze některých z nich. Vypadala jako panenka Barbie a herci, kteří s ní filmovali, na ní všichni láskyplně vzpomínali. Takhle ji viděl například Otomar Korbelář: „Byla jako rtuť, ani v přestávkách natáčení ji nikdo neudržel v klidu, a přitom stále svěží, jakoby lačná života i práce. A byla moc hezká, mívala nakadeřené plavé vlasy. I když se měla tvářit vážně, zdálo se, že se potutelně usmívá. Člověk nikdy nevěděl, jestli mu neprovede nějakou poťouchlost. Měla příjemnou vyřídilku, ne zlou, naopak dětsky roztomilou… Bylo na ní znát, že kdysi tančila, plavala, krasobruslila, pěstovala gymnastiku.“ Dodejme, že uměla i výborně jezdit na koni a naučila se mnohé artistické prvky.

Cennou devízou mladé herečky byl její smysl pro humor a komiku, i když - co se vyprávěných vtipů týče - se o ní někdy také říkalo, že „Anny se směje vždycky až druhý den“. Komik Jára Kohout o ní ovšem tvrdil něco jiného. Vzpomínal například, jak se jednou kameraman Otto Heller žertem zeptal Maxe Schmelinga, zda je to po deseti kolech hodně daleko z ringu do šatny. Přítomná Anny prý s úsměvem za svého boxerského šampiona odpověděla: „Vo to se von vobyčejně nezajímá, voni ho z ringu už nějak donesou!“

Vrozená komika jí také přinášela co chvíli různá přízviska, jako třeba „Ženský Frigo“ nebo „Žena-gag“. V době největší slávy byla označována dokonce za jediného ženského klauna v evropském filmu! Hrála sice i v dramatech (v Anglii natočila pod vedením režiséra Alfreda Hitchcocka, mistra hororu, dva filmy) ponejvíce však byla obsazována do filmových komedií a operet. Lamač s ní natočil Polskou krev, v cizině si zahrála v Netopýru, v Mamzelle Nitouche, ba i její poslední film natočený v Německu (Schön muß man sein) byl muzikál. Hezky zpívala. Gabriel Gössel, autor knihy Fonogram - Praktický průvodce historií záznamu zvuku, zjistil, že natočila celkem přes dvě desítky gramofonových desek. Vedle českých písniček (z nichž nejznámější je Růžové psaníčko) nazpívala ještě dvacet písniček v němčině a pět ve francouzštině.

Vzpomínky na domov

Škoda, že Anny Ondráková na rozdíl od svého manžela nenapsala žádné paměti. V roce 1965 s ní přinesl časopis Kino ojedinělý rozhovor, ve kterém nostalgicky vzpomínala na svou vlast, na příbuzné a přátele: „Na domov vzpomínám často. Na Moravu, kde jsem bývala na školních prázdninách. Naučila jsem se tam to jejich ,včil‘, z něhož si kamarádi po mém návratu do Prahy dělávali legraci. Mám tam i příbuzné, pár známých v Praze, třeba Václava Wassermana, ale mnoho jich už odešlo na věčnost. (…) Ráda bych Československo navštívila, promluvila s přáteli, režiséry, herci. Snad na mne ještě úplně nezapomněli. To víte, tady v Německu jsem už 37 let. Až přijedu do Prahy, budu mít trému, s mou češtinou už to není nejlepší. Vždyť můj manžel umí česky jen: Jak se máš? Věřím ale, že se brzo rozmluvím. Že budu trochu dojata, to vlastně není nic zvláštního. Potom si povíme obšírněji o všem, co se dá napsat jen stěží…“

Zbývá dodat, že manželé Schmelingovi se k návštěvě Československa nakonec nedostali. Těžko za tím cokoli hledat, těch důvodů mohla být celá řada. Anebo také nemusela.

Hollenstedt

V roce 1949 koupili Max Schmeling a Anny Ondráková dům a pozemek v Hollenstedtu, padesát kilometrů od Hamburku, kam se přestěhovali, aby tam založili vlastní chovnou stanici norků a slepičí farmu. Také se věnovali pěstování tabáku. Anny prý vstávala časně ráno a tvrdě pracovala, Max stačil dělat navíc ještě ringového rozhodčího.

Dne 28. února 1987 Anny Ondráková zemřela. Max Schmeling se po její smrti přestal objevovat na veřejnosti. V únoru 2005 pak na následky nachlazení opustil tento svět i on. Necelých osm měsíců chybělo, aby oslavil 100. narozeniny!

A na úplný závěr trochu osobní poznámka. Svěřil jsem se loni se svým zájmem o životní osudy Anny Ondrákové, Maxe Schmelinga a Karla Lamače naší významné operní pěvkyni Soně Červené, která dnes žije a pracuje nejen u nás, ale stále také v Hamburku. Paní Soňa měla pro mou snahu vypátrat o této slavné trojici co nejvíc úžasné pochopení, a tak nejenže mi začala pomáhat s hledáním ztraceného Lamačova hrobu a přivezla mi knihu Schmelingových pamětí, ale zajela dokonce přímo do posledního místa pobytu Anny a Maxe a pořídila pro mne fotografie jejich společného hrobu. K fotografiím pak připsala zajímavou informaci: „…posílám slíbené fotky. Chtěli jsme taky vyfotit dům, ale leží v nedohlednu na oploceném pozemku, který je uzavřený, protože to celé patří teď koncernu Coca-Cola, k veliké nelibosti místních lidí…“

Tolik tedy čerstvá zpráva o domu, v němž prožili desítky let česká filmová hvězda, známá z německých, rakouských, francouzských a anglických filmů, a její manžel, legendární postava světového sportu.

(MFDNES)