Únor 2006

To svůdné slovo spekulant

Marek Švehla

Ustavní soud nám daroval k Vánocům rozhodnutí, že parlamentem odhlasovaná restituční tečka platí pouze pro restituenty a jejich přímé dědice. Řada médií to přivítala jako správný zásah proti spekulantům. To stojí za pozornost. Tohle slovo už v téhle zemi kdysi rezonovalo (přesněji – bylo vstupenkou do komunistického vězení) a Češi si jej znovu oblíbili, když nedávno vyšlo najevo, jak lukrativní pozemky vinou vedení pozemkového úřadu skončily v rukách překupníků, od nichž je města budou muset draze vykupovat. V tomhle příběhu ale něco nesedí.

Prvou nesrovnalostí je už samotné slovo spekulant. V každé slušné kapitalistické zemi by se mělo vyslovovat se stejnou úctou jako třeba zelinář nebo burzovní makléř. Pod ten pojem se schovají normální povolání, jejichž podstata je prostě jen nákup a prodej, pouze s větší mírou rizika. Pokud někdo vycítí, že je možné levně nakoupit pozemky a po čase je se ziskem prodat, není důvod jej za to hnát na pranýř. Problém je jinde: především v protekci a nerovném přístupu k informacím, na jejichž základě lze všechny tyhle „spekulativní“ nákupy provádět. A to je kámen úrazu i v případě obchodu s pozemky v Česku.

Hrát čistou hru

Pro pořádek jen malé zopakování. Po listopadu 1989 politici rozhodli o tom, že pozemky, které kdysi komunisté „znárodnili“, se vrátí původním vlastníkům. Bylo to samozřejmě složité, neboť řada parcel byla mezitím již zastavěná. Stát proto majitelům takové půdy vydal restituční nárok na stejný počet hektarů někde jinde, s nimiž bylo možné obchodovat. A spousta lidí pak tyto nároky od restituentů nakoupila. Někdo se snahou získat vyhlédnutý pozemek k hospodaření, někdo s vidinou výhodného prodeje. To byli především lidé, kteří měli známosti, a tím i privilegovaný přístup k informacím od pozemkového úřadu, a dokázali nárok na hektar kdesi na Vysočině vyměnit za hektar ve městě předurčený ke stavbě supermarketu.

Ohlédnutí zpět ukazuje, že stát naprosto selhal. Na jedné straně pozemkový úřad korupčně pouštěl informace a vycházel vstříc papalášským kámošům, na straně druhé nedokázal vyřídit nároky těch, kteří chtěli získat půdu, aby se na ní hospodařilo. A tito normální podnikatelé, co se nechali nalákat a v dobré víře udělali normální obchod, dostali navíc ke zklamání ještě cejch darebáka. Ústavní soud nyní prohlásil, že restituce nejsou byznys, ale zmírnění křivd, a proto „spekulanti“ na své koupené nároky žádnou půdu nedostanou: s tímhle „podnikatelským rizikem“ prý měli od počátku počítat. To je ovšem hrubé matení pojmů. Risk, do kterého zdejší podnikatelé dobrovolně šli, se týkal jen výhodnosti či nevýhodnosti získání pozemků. A nikoli toho, že stát najednou zpochybní jejich „morální nárok“ a vyžene je ze hřiště. Ve spletité řeči paragrafů se jistě dá pro tento verdikt najít nějaké „právně bezchybné“ vysvětlení. Důvěra, že tento stát opravdu ctí soukromé vlastnictví a chrání ho, ovšem utrpěla vážnou ránu.

Lekce Nošovice

Další vážnou ránu, nutno říci. Ne snad, že bychom se rovnou museli bát plošných loupeží a odírání jako kdysi pod vládou komunistů; současné hrozby přicházejí nenápadněji, nicméně jejich podstata je stejná.

Vedle povyku kolem „spekulantů“ to ukázal i případ výkupu půdy pro plánovanou továrnu Hyundai v Nošovicích. I tam jsme byli svědky nepřijatelných metod. Stát sice ty, kteří mu komplikovali vysněnou investici, nezavíral za mříže jako za komunistů ani na ně neposílal vyhrožující policisty jako za Zemana, ale našel si možná ještě skandálnější postup: zastrašil je nenávistí a vztekem sousedů, které sám chytrou manipulací v pozadí vyvolal. Zaprvé předem obyvatelům obce sdělil, že pokud k nim automobilka přijde, dostane každá rodina na ruku sto tisíc korun za zhoršení životního prostředí. A pak už jen severomoravskému hejtmanovi Tošenovskému stačilo dramaticky „ukončit“ jednání s nenápadnou výzvou: Těchto posledních sedm sobců stojí mezi vámi a slíbenou hromadou peněz – máte dva dny na to, abyste je přivedli k rozumu.

Tošenovský sice potom do televize se starostlivým výrazem tvrdil, že postoj sedláků neochotných prodat rodovou půdu „chápe“ a že je připraven chránit je před rozhořčením davu, ale jeho nošovičtí mu dobře rozuměli: „soukromé“ výhrůžky rebelům, že když neprodají, dojde na krev a vraždy, splnily státní záměr lépe než otevřený nátlak úřadů.

Summa summarum – soukromí vlastníci v Česku se mají prima do chvíle, než většině kolem zkříží plány. Pak je to stále stejně zlé a nezáleží na tom, jestli nahoře sedí socialisti nebo konzervativci.

(Respekt, www.respekt.cz)