Únor 2006

Cesta s Evou (2. část)

Ota Ulč

Mezinárodní souvislosti

Představitelé poraženého Čankajškova režimu našli v roce 1949 útulek na Tchaj-wanu, jedné z pětatřiceti provincií veškeré Číny a tvrdošíjně prosazovali fikci, že na ostrově je sídlo vlády nad všemi provinciemi, i když teď momentálně nelze výkon moci uskutečňovat v jejích třiceti čtyřech částech, neboť tam dočasně běsní rudí bandité.

Mohlo to vypadat úplně jinak od samého začátku. Krátce po Maově vítězství (říjen 1949) Washington činil náznaky, že budoucnost tchán-wanu není na listině amerických priorit. Než se ale komunisté, obtížení jinými starostmi, mohli rozhodnout k anexi ostrova, v červnu 1950 vypukla korejská válka a Tchán-wan se v oné strategicky důležité oblasti onou americkou prioritou stal. Prezident Truman poslal sedmou flotilu v roli archanděla Gabriela a v roce 1954 prezident Eisenhower podepsal obrannou smlouvu.

Dnes již dávno není smlouvy, jako již není Eisenhowera. Jeho někdejší viceprezident Nixon odjel v roce 1972 do Číny, kde s Mao Ce-tungem pobesedoval a ledacos podepsal. A Tchaj-wan odepsal. USA dlouhá léta uznávaly onu fikci, že nacionalistická vláda na Tchán-wanu je též jedinou legální vládou celé Číny. Pak ale došlo ke změně linie o 180 stupňů, jedinou de iure uznanou vládou se stali komunisté a Tchaj-wan byl prohlášen být součástí toho celku. Někdejší americko-tchajwanská smlouva o věčném věrném milování vymizela v potupný Carterův zákaz vládním činitelům vůbec kdy vstoupit na půdu tchajwanských úřadů či kdekoliv se oficielně potkat s jejich představiteli. Na velvyslanectví v Washingtonu došlo přes noc k výměně vlajky nacionalistické za vlajku rudou, dlouhodobí diplomaté museli okamžitě své prostory opustit, potupa nemohla být horší, ztráta tváře větší.

Tehdy ve studené válce ovšem šlo o hru na nejvyšší úrovni – o odvrácení komunistické Číny od komunistického Sovětského svazu. Jednou z cen byl podtrh Tchaj-wanu v mnichovanské podobě, jenže zrazení se nerozsypali, nevzdali. Svět s nimi vesměs přerušil diplomatické styky, načež v rámci mezinárodní politické izolace došlo k neméně mezinárodní hospodářské expanzi. Místo oficiálních diplomatických styků vznikly styky neoficiální – z amerického velvyslanectví v Tchaj-pei se stal různě přejmenovávaný úřad kulturních a hospodářských záležitostí.

Nacionalisté vznášeli nepohodlné otázky: “My máme demokracii a daleko vyšší životní standard než jaký je v Číně. Máme právo odmítnout komunistický režim, který nechceme? Byly by Spojené státy ochotny vyjednávat se Sovětským svazem o podmínkách nastolení komunistického režimu v Americe?“

Taiwan Relations Act zavazuje Spojené státy dodat zbraně nutné k dostatečné obraně (sufficient selfdefense capability). Kdokoliv se špetkou soudnosti porovná vojenskou sílu Číny a Tchaj-wanu, musí dojít k závěru, že cokoliv kde Tchaj-wan sežene, může být jen defenzívní. Ani jeden bombardér nemají, o žádný nežadoní. Přitom nejde o žebrotu, nýbrž o lukrativní obchod za hotové, z ruky do ruky. O tak štědré zákazníky se Američané zpravidla mohou ochotou přetrhnout, ale zde neméně zpravidla bývá ticho po pěšině. Tchaj-wan s námořnictvem postiženým nepoměrem 6 : 195 naléhavě žádal o nákup raket typu Harpoon. Další nedoslýchavost na příslušných adresách.

Tentokrát v Tchaj-pei v novinách čtu na první straně sdělení s titulkem „Dva torpédoborci plují k Tchaj-wanu.“ Tchaj-wan směl koupit (za 800 milionů USD) čtyři tyto lodi typu Kidd a Američané se právě uráčili dvě z nich dodat. Stalo se tak velmi diskrétně, jen aby se Peking nepopudil. K slavnostnímu předání se pouze dostavil náměstek guvernéra Jižní Karolíny a jeden generál s jednou hvězdičkou – žádná tedy admirálská šarže od námořnictva. Tchaj-wanští námořníci se k ceremoniálu museli dostavit v civilním oblečení in deference to diplomatic sensitivity, vzhledem k tomu, že USA mají jen „neoficiální přátelství s Tchaj-wanem.“ Čímž potupa nekončila. Koupené zboží se vydalo na tři týdny trvající cestu, jižním směrem a Panamským průplavem, pak přes Pacifik, a teprve když minuli ostrov Guam, směli tchaj-wanští sundat americkou vlajku z vlastní lodi, vztyčit vlajku vlastní, zbavit se civilního oblečení a navléci vlastní uniformu.

Americký generál s jednou hvězdičkou opakoval oficiální vládní pozici, že Washington nepodporuje vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, jakož ale ani jinou případnou změnu – kterou by ovšem mohla způsobit agrese Pekingu. USA se míní co nejvíce přičinit o udržení nynějšího stavu.

Věru podivná je situace diplomatického psance, který přispívá do řady mezinárodních organizací, aniž se smí stát jejich členem. Většina států diplomatické vztahy s Tchaj-wanem přerušila ve prospěch těch neoficiálních. Původních už zbylo jen dvacet pět, vesměs ministátů z Pacifiku a Karibiku, pak snad ještě cosi afrického a středoamerického. Právě došlo k zveřejnění zprávy, že odpadl Senegal. Jeho prezident poslal dopis s poctivým přiznáním: „Náš národ nemá přátele, má pouze legitimní zájmy.“

Jako každý předchozí rok, zbylí přátelé podali u OSN návrh na přijetí Tchaj-wanu za plnoprávného člena. Návrh byl ovšem zamítnut velikou většinou hlasů.

Podívejme se na onu fikci o pouze jedné, jediné Číně, jejíž porušení by podle tvrzení Pekingu vedlo k oprávněnému válečnému útoku i za cenu použití jaderných zbraní. Tchaj-wan má všechny atributy, potřebné k mezinárodnímu uznání své suverenity, tak jak vyžaduje mezinárodní právo: mají své území, hospodářský potenciál k zajištění vlastní nezávislé existence, dostatečný počet obyvatelstva a jeho podporu vlády, schopné zajistit pořádek v zemi (přemnohé tyto atributy chybějící řadě plnoprávných členů OSN).

Světová média ale reflektují převažující tvrzení o jakési renegate province tvrdošíjných, od vlasti se odtrhnuvších separatistů. Nonšalantně se přehlíží skutečnost, že za posledních 110 let Taiwan byl součástí Číny pouhé 4 roky - od podzimu 1945, konce 2.světové války, do podzimu 1949, vítězství komunistů. Nicméně, nárok na nezávislost a demokratickou existenci je jí pokrytci tohoto světa důsledně upírán.

Tchaj-wan se tedy má vrátit do pevného objetí Čínské lidové republiky, jejíž vláda zveřejnila (19. října 2005) dokument s titulem „Budování politické demokracie,“ se záměrem obhájit, zdůvodnit setrvávající monopol jedné politické strany, tak jak se snaží všichni asijští diktátoři od padesátých let minulého století. George Orwell by zajisté ocenil tvrzení, že „Demokratická vláda je vláda Komunistické strany jménem lidu zdokonalovat demokratickou diktaturu. Socialistická politická demokracie Číny má svěží čínské vlastnosti.“ Jiné pojetí demokracie je odmítnuto jako pošetilost. Velebeno je stranické paternalistické vedení jako záruka prosperity a harmonie ve společnosti.

Ve společnosti ale dochází k rozporům, konfliktům tak zásadním, s potenciálem explozivním („a ticking bomb“, tvrdí mnozí zahraniční pozorovatelé). Zejména zásluhou skutečně impozantního ekonomického růstu se zvýšilo napětí trojího druhu: mezi městy a venkovem, oblastmi pobřežními a vnitrozemskými, a rostoucím kontrastem v životní úrovni. Se slibem, že všichni jednou – ale ne ve stejnou dobu – budeme bohatí, vláda preferovala města, východní pobřežní provincie, tam investovala a poskytovala daňové úlevy a další privilegia.

Dominantní soustředění na ekonomický růst země rovněž nebylo bez neblahého ekologického dopadu. Již třetina území je zasažena kyselým deštěm, odhaduje se, že zplodinami nasycený vzduch ročně způsobí předčasnou smrt 400.000 lidí. Někteří pozorovatelé (jako například Thomas L. Friedman v International Herald Tribune, 27. 10. 2005) tvrdí, že Čína nejenom již není komunistická, ale vlastně je ta nejkapitalističtější na světě, za cenu hospodářského růstu ničící životní prostředí, a svým rekordním exportem tuze ohrožující v západní Evropě docílený socialismus, jeho pohodlný welfare state s pracovním týdnem 35 hodin a luxusním množstvím volného času.

Po dobytí Tchaj-wanu zejména baží nostalgičtí straničtí stařešinové. Většina národa má jiné urgentní starosti a ani Tchaj-wan příliš nespěchá s vyhlášením nezávislosti, vědom si lidové moudrosti, prý francouzského původu, že to, co je přechodné, provizorní, přečasto bývá nejtrvalejší. Syn oné tety, která prodala doly, v nichž se kutalo zlato, mě seznamoval s facts of life. Povoláním rejdař, vysvětloval mi situaci v lodní dopravě, proceduru pilného obchodování přes údajnou bambusovou bariéru rozděleného světa. Čína dociluje bilanční přebytek v transakcích se svými zahraničními partnery, ne však s Tchaj-wanem. Ten totiž v obchodování s Čínou právě zaznamenal přebytek téměř 20 miliard USD (The China Post, 29. 10. 2005). Tchaj-wan trpaslík je ekonomickým Goliášem, v Číně tím největším investorem. Započal v devadesátých letech a suma investic již přesáhla sto miliard amerických dolarů. Momentálně v Číně žije, krátce či dlouhodobě pobývá, milion Tchajwanců. A tuze bych pochyboval, že by je zvlášt akutně trápily starosti o nedobrovolném slučování a nukleární hrozbě světovému míru.

Před půl stoletím se něco takového mohlo značně třeskutě uskutečnit na nacionalisty držených ostrovech Quemoy a Matsu, v úžině pouhých pár kilometrů od komunistického břehu. Mao tehdy poručil zahájit invazi, ta se však, se ztrátou mnoha tisíc vojáků, nepovedla. Následovalo několik roků vzájemného bombardování, posléze jen s náložemi propagačních materiálů. Tehdy jsem u toho byl a na místě oceňoval absurditu doby. A nyní, ono dřív uzavřené, přísně střežené území, vítá turisty z obou stran a je to prozatím jediné místo, kde obě měny – jak tchajwanský dolar, tak komunistický jüan - jsou legálně uznaným, vzájemně směnitelným platidlem.

Při návštěvě Grand Hotelu v Tchaj-pei jsme se srazili se špalírem, zrovna vítajícím skupinu hodnostářů - vizáže bez výjimky asijské, v oblečení západního střihu, žádný turban, maoistická uniforma či jiný domorodý háv. Načež se druhý den v novinách dočítám, že to byla skupina komunistických papalášů – delegátů ze všech provinciích Číny. Přijeli na ostrov se seznamovat s jeho turistickým půvabem a potenciálem. Zatímco v předchozím roce 2004 téměř čtyři miliony Tchajwanců navštívili Čínu, pouhých 145.000 Číňanů navštívilo Tchaj-wan. Nabízí se tedy značná příležitost odstranit takové disproporce. The World Tourism Organisation odhaduje, že počet Číňanů, cestujících do zahraničí, se z nynějších deseti milionů ročně, rozroste za pět let na padesát milionů, a brzo pak těch milionů bude sto.

Brzo též dojde k přímému leteckému spojení mezi Tchaj-wanem a Čínou. Značný o to zájem projevují komunisté, což ale u nacionalistů vyvolává zdrženlivost, při uvážení, že absorpce Taiwanu jakýmikoliv prostředky stále zůstává na stranickém programu - jakkoliv jsou si vědomi onoho mudrosloví, že co je dočasné, často bývá i nejtrvanlivější.

Nebylo a nadále není sváru mezi těmito dvěma protagonisty o jejich pocitech a vztahu k Japonsku, zdroji někdejšího značného utrpení. Japonsko, druhý nejštědřejší přispěvatel do pokladny OSN, teď znovu, zejména zásluhou tlaku Pekingu, neuspěl s ambicí stát se permanentním členem Rady bezpečnosti. Jen tři asijské země (Afghánistán, Bhútán a Maledivy) hlasovaly v jeho prospěch. Na rozdíl od Německa, se Japonsko od své minulosti, hrůzných zločinů páchaných zejména v Číně, nikdy pořádně nedistancovalo. A nezná se to být v budoucnosti lepší, však čas plyne a nová generace japonské politické elity se na minulých zločinech osobně nepodílela a je méně ochotna se omlouvat. Podle toho také vypadají školní učebnice nedávných dějin. Vzdor mezinárodní nevoli, premiér Juničiro Koizumi si zopakoval návštěvu svatyně Jasukuni, poklonit se památce dva a půlmilionů padlých, včetně popravených válečných zločinců nejprominentnější kategorie.

Vztahy česko-tachj-wanské, ptačí pohroma

Na tchaj-wanské politické scéně je veselo, demokracii se daří. Prezidentu Chen Shui-bianovi se dostává lichotek, že je lhář, podvodník, mentální případ. V televizních debatách se z něj denně stává fackovací panák,jeho popularita klesla na 25 procent, zatímco nezaměstnanost vzrostla na „nevídanou“ (unprecedented) výši 4,4 procent. Dvakrát za poslední čtyři měsíce ho opozice popohnala k soudu, s obviněním, že nařkl svého oponenta z tajného jednání ve Washingtonu s předním nepřátelským představitelem z Pekingu.

Nezdá se ale, že by se hlava státu takovým hodnocením rozrušovala. Nedovedl bych si představit touž reakci u premiéra Paroubka a ještě méně u prezidenta Klause. Rovněž bych u nich nepředpokládal, že se veřejně omluví a to třikrát za nepatřičné počínání náměstka generálního tajemníka vládnoucí strany, namočeného do čachrů při výstavbě metra v Kaoshiungu.

Málem jsem přehlédl den českého národního svátku, nebýt půl stránky 28. října v The China Post. Pod obrázkem nikoliv Hradčan, ale Českého Krumlova, jsem se dozvěděl, že Česká republika je touristically attractive country. Palcový titulek: CULTURAL AND ECONOMIC TIES BIND TAIWAN AND THE CZECH REPUBLIC a u toho fotografie Michala Krále, téměř ještě mladíka, šéfa úřadu Czech Economic and Cultural Office čili kryptovyslanectví, tak jak opatrně činí i jiné státy, aby se Peking nezlobil. Kulturní a ekonomický úřad vystavuje návštěvní viza, v roce 2001 jich bylo 8.000, letos už víc než 20.000. Tak příznivý vývoj již dal podnět k úvahám o zřízení přímé letecké linky mezi Tchaj-pei a Prahou.

Mezinárodně neuznávaný vyvrhel Tchaj-wan je po Japonsku tím největším asijským investorem v České republice. Rostoucí počet ostrovních výrobců elektroniky rozjíždí svou produkci v řadě evropských zemí.V ČR tak započal gigant Tatung. Dojde k tchajwansko-české koprodukci výroby letadel a už před koncem roku 2005 Formosa Automobile Sales Corporation začne na Tchaj-wan dovážet škodovky – napřed jeden, posléze deset modelů. Jestliže to bude komerčně úspěšná iniciativa a toto zboží se mezi konkurenty prosadí, brzo brzičko by se i rozjela výroba škodovek tam v tropech či subtropech v blízkosti obratníku Raka.

Čtenáři ostrovního tisku se též dozvěděli o údajně úspěšné dlouhodobé výstavě „Tisíc tváří Formosy“ v pražském Národním muzeu. Na oplátku, v prosinci 2005 dojde v Tchaj-pei ve veřejné knihovně k zahájení výstavy s názvem „Magický svět českých ilustrací knih pro děti.“

O České republice se v následujících dnech psalo jako o zemi průmyslově a kulturně vyvinuté, s lidem pilným, odtrpivším si čtyři století rakousko-uherské tyranie a čtyři desetiletí tyranie sovětsko-domácí. V Tchaj-pei se na oslavu 28.října konala cocktail reception a dodatečně mě mrzelo, že jsem dal přednost jedné z početných rodinných událostí a kotejlový dýchánek pominul. V posledním dnu před odletem jsem na pseudovyslanectví zatelefonoval a dlouze, moc příjemně si popovídal s již zmíněným diplomatem Králem: inteligentní, bystrý, vtipný, výtečně informovaný - věru škoda, že se tak stalo až na poslední chvíli, moje vina. Chci věřit, že ministerstvo zahraničí disponuje dostatečným počtem tak kvalitních kádrů.

V Tchaj-pei slouží od roku 2001. Prý to tam mají jen jako malý rodinný podnik, nejvíc práce zabere činnost konzulární, ono vydávání viz pro zájemce o krásy české a ovšem i moravské země.

A co zájemci o české pivo, zeptal jsem se, pamětliv stesku mého příbuzného, rejdaře, marně dychtícího po pivu z mé rodné Plzně. (Pivo se v tchajwanské čínštině řekne Pí-žó.) Od JUDr. Krále jsem se dozvěděl, že kontaktoval osmnáct českých pivovarů a odpověď dostal jen od dvou, s výsledkem „zdvořile projeveného nezájmu.“ Tchajwaňané, jakožto náhlí zbohatlíci, jsou zafixováni na jméno, slavné značky, aniž rozumějí kvalitě opěvovaného tovaru. Tomu se přizpůsobil a obratně využil exportér Heineken.

Kolik že je na ostrově našinců – další má otázka. Je jich nemnoho, jak i bylo patrno na zmíněné koktajlové recepci. Jedna profesorka, půl tuctu studentů a o trošku víc pracovníků u různých firem.

Rozloučili jsme se, s mým upřímným politováním, proč jsem ho nekontaktoval dřív.

Závěrem se vracím k tématu, s nímž jsem po přistání v Tchaj-pei začal – onou avian flu, ptačí chřipkou, tamějším hlavním, přímo dominantním tématem. „Tři čtvrtiny všech lidí v Asii žijí ve strachu před ptačí chřipkou“ – typický novinový titulek. „Připravme se na nejhorší“, titulek ze Singapuru s textem, připomínajícím nákazu SARS v roce 2003, jak vyvolala globální paniku, uzavřela hranice a způsobila notné hospodářské ztráty. Kanadský premiér předvídá masovou paniku v případě pandemie. Poplašný titulek, že chřipka se šíří zejména z Indonésie. Australský ministr zdravotnictví předpověděl, že tak zkázonosný virus případně povede k zastavení mezinárodní letecké dopravy. Ministr ale odmítl odpovědět na otázku, zda Austrálie bude deportovat cizince z postižených oblastí či zda uzná kategorii „chřipkového uprchlíka“ (flu refugee).

Problém započal v jihočínské provincii Guangdong, odkud se rozšířil do Indonésie, Ruska, Turecka, Rumunska a má namířeno do západní Evropy a jižním směrem do Afriky, kam už třeba dorazil. Odborníci nás ujišťují, že tito opeřenci jsou větším nebezpečím, než všichni teroristé světa dohromady. Ona španělská chřípka v roce 1918 způsobila smrt 150 milionů pozemšťanů a tentokrát to může být horší – je reálné nebezpečí, že zahyne polovina všeho lidstva. A ke kolapsu civilizací stačí daleko menší rána.

Kdokoliv přijíždějící na Tchaj-wan z Číny, bude monitorován po dobu deseti dní. Totéž postihne všechny pasažéry z Indonésie, Vietnamu, Thajska a Kambodže.

Netýká se ale nás, kteří se mají k odletu. EVA nás na palubě znovu vítá se Smetanou, jeho Prodanou nevěstou, Furiantem a Skočnou. Nezbývá než rezignovat. Daleko důležitější a příjemnější bylo zjištění, že let přes Pacifik tentokrát nepotrvá dvanáct a půl hodiny, ale o tři hodiny méně. Ke zdolání přesně téže vzdálenosti. K nevíře! Tolik se dá poručit větru, dešti?

Přes uličku sedící Asiat mi začal málo srozumitelnou angličtinou vysvětlovat sympatickou záhadu, cosi o rotation a gravity. Jenže, já bych přednes, technicky tak náročný, nejspíš nepochopil ani v perfektním krasomluvném podání.

Po všech těch tisících mílí a kilometrů jsme přistáli v New Yorku přesně na minutu, tak jak EVA slíbila.