Únor 2006

Čínský rozmach všemi směry

Ota Ulč

Historie jakoby se nám vysmívala, současným vývojem si z nás dělala blázny. Japonské císařství, v druhé světové válce důkladně porubané, nukleárně zasažené, se v několika málo letech po vzoru bájného ptáka Fénixe natolik zmátořilo, že jeho křídla se rozprostřela nad dřív okupovaným územím, nad Japonci hodně ubližovaným obyvatelstvem. Načež japonské automobily, elektronika, ovládly tamější trhy. V nejednom případě, jako například v Kalimantánu, indonéské části Bornea, notně plundrují přírodní zdroje. Zmocnit se stromů, likvidovat pralesy, k čertu s domorodými Dajáky a orangutány.

I do Austrálie, kam Hirohitovi válečníci nikdy nedorazili a jen párkrát se jim povedlo trošku bombardovat Darwin, vzdálenou výspu, teď daleko důrazněji vstoupil japonský vetřelec s vlastnickým dekretem v ruce. Investoři kupují nemovitosti obrovského rozsahu, už jim patří pořádná část „zlatého pobřeží“ – Gold Coast státu Queenslandu. Některého Čecha tento stav věcí přiměje k přirovnání se situací ve své vlasti, zejména s Karlovými Vary: místo někdejších starostí patriotů, že sudeťáčtí Němčouři s plnými prkenicemi se zmocní svých bývalých majetků, s valutami přijeli slovanští bratři Azbuci, mafiáni, a už jim patří nemalá část města. Není okupace jako okupace.

Japonský precedens důkladně dohání jiný asijský obr – ten nejpočetnější, který v druhé světové válce stál na straně pozdějších vítězů. Výhodu nebýt tehdy podroben/potupen poválečnou okupací, důkladně anulovala volba budování komunismu s maoistickými nesmysly velkého skoku vpřed a s rovněž s velkou proletářskou kulturní revolucí, vše za cenu desítek milionů zmařených životů a pozdržení vývoje země o půl století – tolik a víc přiznali pozdější vládcové. Ti oficiálně nadále budují komunismus a to hodně kapitalistickým způsobem, připomínajícím bezohlednost amerických loupeživých baronů v devatenáctém století. I když tak nadále činí pod portréty vousatých věrozvěstů Marxe a Engelse. Ano, někdo si z nás nadále dělá blázny.

V roce 1979, tedy deset let před rozpadem experimentu s komunismem v Evropě, předák Teng Siao-pching, přijel do Ameriky, kde mu v Texasu nasadili mnohagalonový kovbojský širák. Tento čínský velikán, téměř metr a půl, se svěřil s plánem do roku 2000 přetvořit Čínu v průmyslovou mocnost. Což se věru podařilo. Rekordní růst pokračuje rok co rok, export bují, obchodní bilance stále ve velkém plusu, Číňané budou pořadateli příští olympiády, výstavba v Šanghaji se žene takovým tempem, že její rozsah je větší než všechno budování ve zbytku světa dohromady. Tak aspoň si troufají tvrdit někteří experti.

Pracuje se na rozšíření železniční sítě o sedm tratí - 25 tisíc kilometrů. Včetně nové tratě Peking – Šanghaj, což mě tedy mate: tu původní jsem absolvoval a zdála se mi být zcela adekvátní. Strana a vláda se snaží prosazovat konkubinát se zahraničními kapitalistickými investory s nabídkou vstupovat do partnerství s chorými státními podniky. Státní Bank of China takto láká Royal Bank of Scotland a singapurský finanční kolos se zajímavým jménem Tomasek, aby nejen investovaly, ale také zasedly na křeslech dozorčí rady. Stát tak činí s rozumným záměrem předělat čínské peněžní ústavy z čehosi blízkého sociální instituci rozdávající peníze krachujícím podnikům, naprosto neperspektivním zákazníkům.

Kapitalistický cizinec, jakkoliv čenichající značný zisk, přece jenom zpomalí při pomyšlení, že stát otěže nad hospodářstvím, jakkoliv bujně se rozvíjejícím, zcela nepovolí a stejně tomu bude v případě kontroly nad celou společností. Důležitý dokument „Budování politické demokracie“ z října 2005 to přece vyjádřil zřetelně: „Demokratická vláda je vláda komunistické strany jménem lidu zdokonalovat demokratickou diktaturu. Socialistická politická demokracie Číny má svěží čínské vlastnosti.“

Natolik svěží, že ukládá disidenty do koncentráků. Historie země dostatečně poučila vládce, že mezi četnými možnými katastrofami – od sucha, povodní, zemětřesení, až po mraky všežravých sarančat - nezjhoubnějším je luan čili chaos, takzvané „masové incidenty“ v podobě stávek, demonstrací, lokálních povstání, hrozících obtížně zvládnutelnými metastázemi. K projevům potenciálně nebezpečných výbuchů dochází ve stále větším počtu – 74 tisíc v roce 2004 (Minxin Pei, Financial Times, 7. 11. 2005).

Je věru řada důvodů k projevům disharmonie. Ve městech se bouří dělníci z likvidovaných státních podniků, náhle bez práce, a daleko závažnější je situace na venkově, kde žije či spíš jakž takž přežívá půl miliardy občanů s průměrným příjmem ekvivalentu méně než dvou dolarů na den. A proti tomu pak nádherné mrakodrapy Šanghaje k obdivu světa. Dvě ekonomie, dva radikálně rozlišné způsoby života. Hladoví, frustrovaní se pak jen obtížně utiší vládním slibem, že cíl společnosti, které se dobře povede (well-off society), bude dosažen v roce 2020.

Již ale teď se značně pociťuje neblahý ekologický dopad těchto ekonomických priorit nade vše. Zasviněná, případně otrávená voda a vzduch způsobují předčasnou smrt statisíců lidí. Za svých pobytů ve větších čínských městech jsem snad ani jednou neviděl modrou oblohu. Dva nejmohutnější hospodářské motory v současném světě – USA a Čína – jsou rovněž největšími spotřebiteli pohonných hmot. Čína, stejně jako zbytek Třetího světa, jehož je stále součástí, tyto zdroje využívá s pouze poloviční efektivitou, v porovnání s vyspělými západními státy. Mezinárodní měnový fond odhaduje (The Economist, 27. 8. 2005), že v příštích pěti letech tzv. vývojové země způsobí tři čtvrtiny vzrůstu spotřeby ropy ve světě. Číně se od roku 2000 přisuzuje odpovědnost za třetinu tohoto mohutnícího požadavku. Nelze se příliš divit: v roce 1979 všeho všudy vyrobila 13.000 automobilů, kdežto v roce 2004 jich již bylo pět milionů.

Hospodářsky mohutnící země projevuje i výraznější zahraničně politické ambice, její vojenský rozpočet značně roste, ke znepokojení Pentagonu. Prioritou ale stále zůstávají ekonomické zájmy země, jimž se podřizují všechny ostatní ohledy. Zájem o obchod tedy koexistuje s nezájmem o počínání vlády v Súdánu či Zimbabwe. Předáci navštěvují Evropu, Afriku i Jižní Ameriku, donedávna dost opomíjenou. Peking potřebuje nejen ropu, ale i řadu nerostů. Dočítáme se o nedávných jednání v revolučně kvasící Bolivii, a zájmu zejména o Brazílii, největší a nejdůležitější stát kontinentu. (Např. NYT, 20. 11. 2005).

Čína, lákající investory na své území, se s vervou velmi hladového konzumenta vrhá do Brazílie dodat miliardy peněz do projektu jménem Belo Monte v Amazonii, k vybudování druhé největší přehrady na světě. (Itaipu, ta první největší, je rovněž brazilská. Šestkrát větší než egyptský Asuán, má osmnáct turbin, tak obrovských, že v jedné z nich symfonický orchestr uspořádal svůj koncert. Itaipu zásobí elektřinou jižní státy Brazílie a celý sousední stát Paraguay.) Proč se tedy pustit do dalšího velemohutného budování v oblasti s největším zbylým tropickým pralesem světa, zdrojem jedné až dvou pětin všeho kystlíku, co má lidstvo k dýchání?

O tomto Belo Monte projektu se začalo uvažovat už v sedmdesátých letech minulého století. Řada námitek, především předpokládané obrovské náklady, protesty ekologů a bojovníků za lidská práva, v neposlední řadě i opozice místních obyvatel, nákladný záměr po pádu vlády v roce 2002 pohřbily. Jenže zásluhou čínského zájmu a ochoty nového, k socialismu tíhnoucího prezidenta Lula da Silvy, došlo k exhumaci projektu, který bude zdrojem hydroelektrické energie, zkrotí mohutnou řeku Xingu, s údajně minimálním dopadem na původní život devíti indiánských kmenů.

Komu ale bude zejména k prospěchu? Přece Číňanům, však proto přicházejí s tolika penězi. Čína, hospodářsky rekordně zdatný a nenasytný moloch, potřebuje zdroje a těch je v Amazonii požehnaně: 600 milionů tun bauxitu, 18 miliard tun železné rudy (též zlata, diamantů, drahokamů a polodrahokamů). Bauxit bude proměněn v aluminium v dalekém Belému, tamtéž popluje železná ruda, a v ještě vzdálenějším Sao Luis Číňané zbudují další železárnu. Velké jsou též plány s těžbou a zpracováním mědi. To všechno spotřebuje přemíru energie, a tu dodá kýžená velepřehrada.

Čítankový tedy konflikt zastánců industriálního pokroku s ochránci přírody a původním obyvatelstvem. Tomu se ale dostane příležitosti k zaměstnání, změně způsobu života, který se jim třeba bude nebo nebude líbit.

„A co je nám do toho?“ ozve se pivní Čech na kanapi. „Jsme přece zglobalizováni,“ dá se odpovědět. Pozná se to při příští zastávce u benzinového čerpadla, napojit milovaného miláčka. Nemravně vysokou cenu si jen tak snadno nevydupali lační šejci, ale určuje ji velká poptávka, na níž mají značný vliv a vinu právě tito Číňané.