Únor 2006

Fotbal a fatwa

Ota Ulč

Bývaly doby, kdy Hitler, připomínající hodně hlasitého kašpara s chaplinovským knírečkem, vyvolával salvy míchu. Časem pak legrace Evropu přešla. To bylo kdysi. Teď, zejména pro mladou českou generaci, komunisté spíš znamenají komické figurky s vodními kanóny prohánějící demonstranty po Václavském náměstí. Veselí též dovede způsobit záznam státnického vystoupení Milouše Jakeše v Červeném Hrádku, přehrajte si to - ha, ha, ha. Vzpomínka na léta hlavně padesátá, na horor doby se tak pohodlně rozplyne.

Teď máme islámské fundamentalistické bažení po středověku. Karikaturisté nás rozradostňují obrázky z mohamedánské módní přehlídky. Dočítáme se o důvodech počínání explozivních sebevrahů – však co jiného jim zbývá? Nesmějí pít, smějí souložit až po svatbě, nevěstu jim vyberou rodiče, nesmějí se holit, ta vybraná taky ne, musí se mlátit hlavou pětkrát denně o zem, musí se sžírat nenávistí vůči nevěřícím psům, zejména těm americkým – co je tohle pak za život?

S definicí kopané nemíváme potíže, na rozdíl od precizního zjištění, co to vlastně je ona fatwa - závazné náboženské stanovisko, příkaz s legálním dopadem, a třeba i ortel se sankcí trestu smrti, jaký například postihl spisovatele Salmana Rushdieho. Jestliže si správně pamatuji, krutý rozsudek vyřkl ajatolláh Chomejní. Záležitost to ale není centralizovaná, mohamedánští preláti v tom nemají jednotu. Tyto fatwy se vyskytují z iniciativy velebníčků, immámů i nižšího kalibru, a autorství se připisuje osobám i zcela světským, jako například Usámu bin Ládinovi. V roce 1998 tak učinil nařízením všem muslimům o jejich povinností zabít všechny Američany – muže, ženy, děti, starce, stařeny - to prý k nesmírné potěše Alláha.

V Saúdské Arábii polooficiální vládní noviny Al Watan uveřejnily fatwu zakazující hrát kopanou podle dosavadních, ve světě zavedených pravidel. S anglickým překladem nás seznámily The New York Times (16. října 2005). Text má čtrnáct bodů, jeden hezčí než druhý:

2. Mezinárodní terminologie, používaná kacíři a polyteisty, jako „faul“, „penalta“, „roh“, „branka“, „aut“ a další, se nesmí používat. Kdo tak řekne, musí být potrestán, pokárán a vykázán ze hry. Je nutno mu veřejně říci: „Napodoboval jsi kacíře a polyteisty a to je zakázáno.“

4. Nenásleduj kacíře, židy, křesťany a zejména ne odporné Američany co do počtu hráčů. Nehraj s jedenáctičlenným mužstvem. Místo toho třeba jeho počet zvětšit nebo zmenšit.

5. Hraj ve svém normálním oblečení nebo v pyžamu či něčem takovém, ale nikoliv v šortkách různých barev a tričku s číslem, neboť šortky a trička nejsou druhem muslimského oblečení.

6. Jestliže jsi splnil tyto podmínky a máš v úmyslu hrát kopanou, učiň tak v úmyslu posílit tělo, lépe sloužit Bohu a připrav tělo pro džihád.

7. Hrací čas neomezuj na 45 minut, což je oficiální čas židů, křesťanů a všech kacířských a ateistických zemí.

Další příkazy této fatwy: nehrát na dva poločasy, nedovoleny jsou pokutové kopy, nutno odstranit horní břevno nad brankou, rovněž není dovoleno mít na hřišti rozhodčího, na stadion nepouštět mládež, která nechť se věnuje tělesné přípravě pro džihád. To jsou některé podmínky a příkazy pro to, aby mravně bdělá mládež nepředloženě nenapodobovala kacíře a polyteisty při hře kopané. Peklo očekává ty, kteří hrají kopanou podle pravidel, zavedených kacířskými zeměmi, v čele s Amerikou.

A máme to. Stoupenci totalitních ideologií se snaží zmocnit celičkého člověka, jeho těla a duše, a v takovém úsilí aby nezůstal původní kámen na kameni. Z občana se musel stát soudruh, z dobrého dne pozdraveni Čest práci.

Směšnost jako taktika a strategie vede k podceňování, které se nezřídka dovede vymstít. Blízkým příbuzným tohoto podceňování je nedoceňování prosazovatelů takových záměrů a naše mnohdy přehnaná ohleduplnost, abychom, proboha, ty které násilníky neurazili, nešetrně se dotkli jejich sensitivity. To by nám vyneslo obvinění z „islamofobie“ - jednoho z nejnovějších hříchů v lexikonu politické korektnosti.

Evropská komise v Bruselu zveřejnila (15. října 2005) dlouho očekávanou studii o radikalizaci muslimů v Evropě. Na patnácti stránkách se pojem „islámský terorismus“ vyskytuje jen jednou. „Komise věří, že nic jako islámský terorismus, stejně jako katolický nebo rudý terorismus neexistuje.“ Ano, neexistuje, i když značně existuje velmi islámská al-Kaida s programem a praxí podřezávání krků nevěřících psů, jak ovšem vyžaduje i korán, zdroj nejsvatější, tuze autoritativní.

Neméně ohleduplně, ultraopatrnicky George W. Bush ujišťoval ve slavnostním projevu reprezentanty muslimské obce. K svátkům křesťanským a židovským přibydou i mohamedánské – nikoliv však buddhistické či hinduistické. A americká pošta si pospíšila s vydáním známky s písmeny EID GREETINGS, tmavomodré za 37 centů, zdobené arabskými klikyháky. Příliš to velké sousto pro řadu Američanů a již v internetu koluje výzva k bojkotu, se zpřesněním, že to byli muslimové, kteří zničili Panam 103, zaútočili na World Trade Center v roce 1993, vyhodili do povětří vojenské americké ubikace v Saúdské Arábii, zničili americkou ambasádu v Keně a Tanzánii, zaútočili na loď U.S.S. Cole v Jemenu a pak dosáhli svého dosud největšího triumfu 11. září 2001. Dodejme, že mnohé se tak událo poté, co Američané svou iniciativou v Kosovu zachránili přemnoho muslimských životů. A vše předcházelo válce proti Saddámovi.

Mortimer B. Zuckermann, šéfredaktor a vydavatel významného týdeníku U.S. News@World Report, se nepochybně dopustil hříchu islamofobie zmínkou (24. 10. 2005) o samozřejmosti, že jejich kultura smrti se radikálně liší od naší kultury života. Zuckermann je ovšem žid, jímž ale není José María Aznar, bývalý španělský předseda vlády. Ten také se islamofobně prohřešil (ve Financial Times, 17. 10. 2005) vyjádřením názoru, že jsme skutečně ve válce, kterou nám vyhlásili islámští fundamentalisté, že si Evropa musí zachovat křesťanskou kulturu, tyto své kořeny, a že celý ten experiment s multikulturalismem byl velikánský omyl (enormous error).