Únor 2006

Íránské porce s jadernou příchutí

Ota Ulč

Za studií na Kolumbijské univerzitě jsem se dost stýkal s několika zahraničními spolužáky z Íránu. Měli ledacos společného: pocházeli ze zámožných rodin a bez výjimky nenáviděli svého vládce, jímž tehdy byl šáh Mohammad Reza Páhlaví, megaloman-reformátor a též energický rozkulačovatel jejich značných latifundií.

Modernizace se mu nevyplatila. Z přívalu příjmů z ropy, o jejíž vzrůst ceny se značně přičinil, zemi zavaloval nejposlednějším zbožím, všemožnými západními novotami, které převážně rurální národ, tradičně orientovaný, nedovedl či nemínil strávit. Navíc to byla i diktatura, v níž místní estébáctvo, známé jako Savak či Sawak, si značně nepříjemně počínalo. „Nemůže být nic horšího!“ hořekovali spolužáci. Vítali svržení a vypuzení šáha ze země a poté, co 1. apríla 1978 došlo k vyhlášení islámské republiky na základě referenda z předchozího měsíce, velebníčkové v turbanech je brzo vyvedli z omylu.

Radikalizace, islamizace, řádění dobrovolníků v řadách policie dohlížet na dodržování muslimských mravů. Nejen minisukénkám spěšně odzvoněno. Přepad amerického velvyslanectví v Teheránu, držení a tupení diplomatů po 444 dní a nocí, a nad tím vším mesiášská autorita ajatolláha Ruholláha Musávy Chomejního. Světské vlády se měnily, předáci přicházeli a odcházeli – někteří do penze, jiní do exilu nebo na popraviště, a dominantní mocí zůstali a tón udávali islámští náboženští hodnostáři. Tou úplně nejvyšší autoritou v roce 1989, na události i jinde ve světě bohatém, se po smrti Chomejního stal ajatolláh Sajíd Ali Chameneí a je jím dodnes.

Země, jakkoliv ropou štědře obdařená, příliš neprosperovala, městské vrstvy, zejména vzdělanci a univerzitní studenti se domáhali více práv a méně cenzury, a kdokoliv, i s nejlepšími církevními konexemi,.se zdál být rozčarován stavem převládající korupce. Končil též mandát relativně liberálního prezidenta ajatolláha Sajída Mohammada Chatámího a ve volbách v červnu 2005 došlo k jinému druhu zemětřesení, než jak Írán bývá dost pravidelně postižen: vyhrál nikoliv předpokládaný favorit, známý islámský prelát Hašemí Rafsandžání, ale ultrakonzervartivní politik Mahmúd Ahmadínežád, starosta Teheránu , osoba sice světská, ale těšící se důvěře těch nejvyšších církevních kruhů. Jeho hlavní volební vábičkou byl důraz na „ekonomické spravedlnosti“, což mělo pozitivní ohlas ve velké části národa, přesvědčené, že se jí nedostává zaslouženého užitku, vzdor tak značnému ropnému bohatství.

Tento radikál vyjádřil své přesvědčení, že vbrzku – ještě před příštími prezidentskými volbami v USA v roce 2008 – dojde k apokalypse, k předpokládané destrukci, strádání a smrti a navrátí se mesiáš, Dvanáctý imám. Vystoupí ze studny v mešitě Jamkaran, vyhledávané zvlášť pobožnými věřícími. Jeden z prvních aktů nového prezidenta bylo uvolnění mnohamilionových fondů na zřízení extra svatyně právě na onom místě.

Má reputaci schopného, poctivého administrátora z doby svého starostování, ale bez zkušenosti se zahraničními záležitostmi. Jednou z jeho prvních iniciativ byl vyhazov čtyřiceti velvyslanců. V kruhu svých nejbližších poradců údajně není osoba, která se vyzná v zahraniční politice. Když přijel na zasedání OSN v New Yorku, spěšně se proslavil tvrzením, že Izrael musí být zničen, vymazán z mapy světa. Pokud by tohle nemělo stačit, rovněž popřel, že by kdy bylo došlo k holocaustu, že masakr židů se byl kdy konal. Svá nehorázná tvrzení od té doby několikrát opakoval.

S obtížemi si lze představit závažnější porušení Charty OSN, než je taková výzva hlavy jednoho státu k totálnímu zničení jiného členského státu. Ovšem odpovídá oprávněně chatrné reputaci a integritě OSN, že nikdo nepřišel s návrhem takto nehorázně si počínajícího člena, domáhajícího se genocidy, spáchání mezinárodního zločinu, z organizace vyloučit. Byl by to předem marný pokus: vyloučení by musela schválit Rada bezpečnosti a aspoň jeden člen - Čína, s velkým zájmem na nepřerušených dodávkách ropy - by takovou iniciativu znemožnil.

Prezident Ahmadínežád vlastně nic moc nového neřekl, jen doslova opakoval tužbu Chomejního, otce islámské revoluce. Už téměř před půl stoletím, Gamal Nasser (Násir), tehdejší prezident Egypta, opakovaně zdůrazňoval, že „existence Izraele sama o sobě je aktem agrese a je nutno Středozemní moře zbarvit do ruda židovskou krví.“ Zničení Izraele se domáhají a existenci holocaustu popírají publicisté v egyptských novinách, denně tak píší media v Sýrii a vysílá televize Íránem podporované organizace Hizbolláh. Tentokrát svět ale nemůže nevidět kvalitativně odlišný stav věcí: Írán pracuje na dohotovení nukleární bomby a má k dispozici rakety Shahab s doletem na adresu onoho Izraele. Uskutečňovatelé genocidy budou mít příležitost v jenom dni zničit celou civilizaci, židovský národ, čili záměr, který se Hitlerovi nepovedl realizovat za šest let. „Proč by měl Izrael čekat na takový útok? Je to válka civilizací,“ prohlásil Ed Koch, bývalý starosta New Yorku (Newsmax č. 12, 2005). Domnívá se snad někdo, že Izrael bude pokorně čekat na zasažení rány?

Po svém téměř půlhodinovém projevu ve Valném shromádění OSN v září 2005, Ahmadínežád se jednomu duchovnímu svěřil – a magnetofon zaznamenal (The Washington Post, 16. 12. 2005: A35) – jak během jeho řeči se objevila svatozář nad hlavami delegátů, jakoby zvláštní moc jim otevřela oči, aby absorbovali poselství z islámské republiky.

Někteří komentátoři se zmiňují o paralele s dobou po pádu šáha Páhlavího. Tehdy Chomejní usiloval o jednotu v národě pod komandem islámských duchovních. To se povedlo zásluhou vojenské agrese Saddáma Husajna ze sousedníku Iráku. Národ za válečné situace a s velkými ztrátami na životech se patrioticky sjednotil. Nyní nový prezident Ahmadínežád svým radikalismem chce vyprovokovat nepříznivé zahraniční reakce, v naději znovu oživit onen pocit domácí národní solidarity.

Prezident odstraňuje změny, jakkoliv skromné, k nimž došlo za posledních osm let během relativně umírněného režimu jeho předchůdce Chatámího. Z titulu své další funkce – hlavy Nejvyššího kulturního revolučního výboru – v říjnu 2005 nařídil prosazení zákazu veškeré západní hudby v rozhlase a televizi. Tento zákaz existoval na papíře už od začátku revoluce v roce 1979, aniž byl důsledně dodržován. Teď už bude.

Mezi publicisty, jejichž názory nejvíc respektuji, je černošský ekonom Thomas Sowell z Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. Z jeho komentáře nazvaného „Serious or Suicidal“ teď na začátku nového roku (townhall.com, 2. 1. 2006) vyjímám:

„Íránská vláda nám předkládá zřetelný důkaz, co nukleárně vybavený Írán se svými fanatickými nenávistnými deklaracemi o zničení Izraele bude znamenat. Před rokem, před americkými volbami, Usáma bin Ládin varoval, že místa, která budou hlasovat pro znovuzvolení prezidenta, se stanou cílem teroristické odplaty. Jeho jsme tehdy mohli ignorovat. Ale nebude možno ignorovat jaderně vyzbrojený Írán. Mohli jsme odstrašit“ ( ve smyslu „odvrátit - „to deter“) „nukleární moc Sovětského svazu naší vlastní nukleární mocí. Nelze ale odstrašit sebevražedné teroristy. Ty lze pouze zabít nebo jim včas zabránit, než oni zabijí vás. Jenže naše média se pramálo zajímají“, pokračuje Sowell s poznámkou, že před několika lety vydaná kniha o sebevraždě Západu (The Suicide of the West) předběhla svůj čas.

„Squeamishness“ (snad nejlíp přeložit hutným českým slovem „předposranost“), „nerozhodnost, zbožná přání jsou největším nebezpečím Západu, který má moc, schopnost zlikvidovat všemožná nebezpečí, ale nemá dost vůle tak učinit. Částečně tomu tak je proto, že většina našich západních spojenců se před brutální realitou mezinárodní džungle po víc než půl století ukrývala pod americkým ochranným deštníkem. Lidé, po generace izolovaní od jakéhokoliv nebezpečí, se pak mohou oddávat iluzi, že nebezpečí neexistuje.“

Nelichotivé podrobnosti poskytuje Mathias Dapfner, významná osoba v německých vydavatelských kruzích, v komentáři v Die Welt (obdržel jsem v anglickém překladu e-mailem 10. 12. 2005). Začíná slovem APPEASEMENT, pro něž ve slovníku nenalézám výstižný český ekvivalent („uspokojit, usmiřovat, dělat ústupky“ – to není přesně ono), ale je dost příkladů v evropské a tedy i české realitě:

„Appeasement vedl v Evropě k druhé světové válce a milionům zmařených životů. Appeasement legitimizoval a stabilizoval komunismus v Sovětském svazu a východní Evropě po desetiletí. Zmrzačil Evropu, neschopnou reagovat na genocidu v Kosovu. Pouze se debatovalo, až tedy museli z velké dálky přijít Američané a masové vraždění zastavit. Místo aby Evropa měla zájem podporovat demokracii na Středním východě, teď v zájmu jakési mlhavé rovnováhy raději nevidí sebevražedné počínání teroristů. Appeasement vybavil Evropu schopností pomíjet skutečnost téměř půl milionů obětí Saddámova režimu. Pouze britský sociální demokrat Blair měl dost odvahy a integrity rozpoznat nebezpečí islámské války proti demokracii. Většina Evropy dává přednost posedávat ve svém multikulturním koutě.“

Tento evropský autor pak nachází pro APPEASEMENT vhodný synonym, totiž ZBABĚLOST. Třeba není ještě vše ztraceno. Třeba se najdou osobnosti se zvýšenou pozorností k dalšímu počínání Íránu, jeho schopnosti vyrobit jaderné zbraně, dopravit je raketami blíž do Evropy než Ameriky a tak uspíšit uskutečnění tam netrpělivě očekávané apokalypsy