Únor 2006

Jihoamerické snahy oživit socialismus

Ota Ulč

Z hlediska Číny, Indie a dalších, hospodářsky úspěšně si počínajících zemí, takové úsilí se podobá sázce na chromého koně. Přece státu v roli podnikatele, vlastníka, organizátora se zásadně nedaří. Jenže latinskoamerické vládnutí, ať už v jakékoliv formě, příliš často a příliš značně zklamalo a na přemnoha místech stále toleruje obrovské socioekonomické rozdíly.

Však pro ilustraci stačí nahlédnout do bídných favel na strmém svahu Rio de Janeira, s pohádkovým pohledem na záliv, na Copacabanu, kde na Avenida Atlantica v jednom několikaposchoďovém domě bydlí hrstka bohatců, jejichž přijem se odhaduje na desetinu všeho příjmu národa o počtu již přesahujícího 180 milionů. Multimilionáři, majetníci obrovských latifundií, se jen zřídkakdy obtěžují placením daní. Sociální cítění a pocit spoluodpovědnosti za vylepšení údělu chuďasů hodně chybí v tamější kultuře s tak důkladnými katolickými kořeny. Prázdné proklamace lásky k bližnímu v prostředí, kde si na filantropii, charitativní iniciativy, pramálo potrpí. Kdybych v takovém světě musel žít, potřeba pořádné reformy, třeba i za cenu revoluce, by měla svůj půvab.

Po mnohaletém tápání, tomto období tzv. protekcionismu s vysokými celními bariérami, nezřídka doprovázeném extravagantní inflací, Washington začátkem osmdesátých let začal tlačit na prosazování vlivu schopných technokratů, na liberalizaci jak politického života, tak národního hospodářství. Světová banka a Mezinárodní měnový fond předepsaly ony Austerity measures - tuze potřebná „úsporná opatření“ - k dlouhodobému prospěchu ekonomie, za cenu dočasného bolestivého utahování opasku.

Očekávané blahodárné výsledky se ale nedostavovaly, bídy přibývalo, socioekonomická nerovnost dále rostla. Od roku 1980, za dobu čtvrt století, průměrný per capita příjem v latinské Americe se zvýšil o pouhých 10 procet, tedy o míň, než zaznamenal populační přírůstek. Došlo k povstáním, svržení prezidentů v Bolívii a Ekvádoru, vynořili se demagogové, připisující všechno zlo svobodnému trhu a mezinárodní spolupráci, aniž dovedli navrhnout jakoukoliv konstruktivní alternativu.

Začal rozkvétat „nový populismus“, namířený proti mezinárodním společnostem – investorům vykořisťovatelům – a zejména proti Washingtonu, jeho Yankee imperialismu, údajnému univerzálnímu zdroji všeho zla, jehož proklínáním nelze politicky prohloupit. Na nedávném regionálním shromáždění v uruguayském Montevideu, populisté horlili proti globalizaci a ve prospěch ochranných tržních bariér čili cestě, která nikam kloudně nepovede.

Z 365 milionů, celkového to počtu obyvatelstva v Latinské Americe, zhruba 300 milionů teď žije v prostředí s vládou zřetelně levicové orientace. A jejich počet zřejmě vzroste. O to se v Peru snaží degradovaný armádní důstojník Ollanta Humala. Dosud je tam prezidentem v roce 2002 zvolený Alejandro Toledo. Neodolám svěřit se s tímto: Před lety, můj švagr, židovský přistěhovalec, původem z německého Ulmu, fungoval na děkanátu kalifornské univerzity ve Stanfordu. Jednou se u něj objevil nuzný Peruánec s žádostí o přijetí a stipendium. Naději měl malou, energii velkou, švagr se nad ním smiloval a vyhověl. Tento Toledo zdárně vystudoval a dotáhl to až do prezidentského paláce v Limě, dosud tam sedí.

V Argentině v roce 2003 zvolený prezident Néstor Kirchner oznámil v prosinci 2005 vládní rozhodnutí splatit dluhy země ve výši téměř deseti miliard dolarů Mezinárodnímu měnovému fondu a zároveň přerušit veškeré styky s touto institucí, kterou obvinil jako tu pravou příčinu předchozího argentinského úpadku. Brazilský prezident da Silva rovněž míní či snad už i realizoval splacení nemalého státního dluhu.

Ale ani Argentina, Brazílie či Uruguay, s vládou vesměs pragmatiků, nepěstují konfrontační či dokonce nepřátelskou politiku vůči Washingtonu. Této role se s gustem ujal venezuelský radikál Hugo Chávez, vydávající se za žáka a nejbližšího přítele Fidéla Castra, pokračovatele a prosazovatele ideí socialismu na celém kontinentě. Zásluhou cen ropy, jež prýští z venezuelských zdrojů, k dispozici má spoustu petrodolarů k rozdávání a uplatňování svého vlivu. Po Fidélově vzoru se před mikrofonem pouští do mnohahodinových projevů k národu. V září 2005, při zahájení výročního zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, Chávez velmi militantně nediplomaticky zaútočil na Washington a značný počet přítomných delegátů nadšeně aplaudoval.

Chávez rovněž vykazuje málo přízně vůči těm z latinskoamerických předáků, kteří podle jeho názoru nejsou dostatečně protiseveroameričtí. Mexickému prezidentu Vincence Foxovi se tak dostalo lichotky, že je štěně, pohůnek zlé říše (a puppy of the empire), Fox reagoval oznámením, že se nenechá urážet, a domáhal se omluvy s hrozbou, že když se tak nestane, dojde k odvolání velvyslance z Caracasu. Chávez se ovšem neomluvil a pospíšil si odvolat z Mexico City svého velvyslance, což ale beztoho nebyl profesionální diplomat, ale pouhý politický aktivista.

Zatímco Chávez míní od Castra převzít štafetu revoluce, Chávezovým nejhlasitějším příznivcem nepochybně je Evo Morales, právě zvolený prezident Bolívie, nejchudší země kontinentu, kam se před lety s revolučním záměrem odebral Fidélův spolubojovník Che Guevara, aby tam vypustil svou tolik pokrokovou duši.

Bolívii lze pamatovat jako několikanásobný unikát. Například jeho hlavní město La Paz v rekordní nadmořské výši je známo jako „hřbitov diplomatů“. Když se některý stát chce zbavit nepohodlného předáka, vybaví ho velvyslaneckým cylidrem a šup tam s ním na příliš řídký vzduch a brzo se dostavivší infarkt. Já se tam nejblíž dostal jen k jezeru Titicaca, ale dál nemohl, poněvadž právě se do pohybu dala jedna z početných revolucí. Bolivie totiž od roku 1825, od vzniku své nezávislosti již absolvovala 189 vojenských převratů – čili víc, než jeden ročně. Od roku 2000 měla už pět prezidentů, z nichž dva, demokraticky zvolené, vyhnal z úřadu zradikalizovaný dav.

Bolivie má pět sousedů, s nimiž několikrát, většinou z vlastní iniciativy, válčila a vždy prohrála. Má devět milionů obyvatel, polovina jich žije na altiplano – málo úrodných horských planinách (centrem La Paz, obyvatel 750.000). Mírnou většinu (55%) tvoří Indiáni Aymara a Quechua, vesměs v horách, kdežto onou mírnou menšinou jsou mesticové a běloši v úrodnější nížině (centrem Santa Crus, rovněž zhruba 750.000). A horalé jsou ti politicky radikálnější.

V oné početné galerii málo trvanlivých prezidentů je Evo Moralez úplně první Aymara Indián. Věk 46 let, nedokončil základní vzdělání, věnoval se pěstování koky, substance, z níž se vytváří kokain, tuze výnosné exportní zboží. V roce 2002 ho Kongres vystrnadil ze svých řad, s obviněním z terorismu, když se totiž vzepřel snahám Washingtonu potírat pěstování koky.

Morales míní zavádět řadu restriktivních opatření proti mezinárodním společnostem, těžícím přírodní plyn, jehož má Bolívie nadbytek, za značného zájmu sousední Argentiny a Brazílie. Kromě plynu, největším zdrojem příjmů je koka, jejíž legalizaci pěstování Morales prosazuje, v přímé opozici k záměrům Washingtonu pokračovat s mnohaletou a nepříliš úspěšnou snahou tento produkt v zárodku likvidovat. Morales o sobě prohlašuje, že se stal tou největší nightmare („noční můrou, těžkým snem") Washingtonu, čímž ovšem dost přeceňuje svůj význam. V zahraničním politickém počínání se snaží odčinit nepříjemnost z roku 1885, když totiž Bolívie pozbyla část svého území a tak i přístup k moři. Chávez silně podporuje tyto aspirace a leckterý komentátor předpovídá, že vojenský střet s Chile v této věci je nablízku.

V roce 2006 proběhnou volby ve většině zemí Latinské Ameriky. Na rozdíl od Cháveze a jeho petrodolarů, stárnoucí, Parkinsovou chorobou postižený Fidél Castro může posloužit jen inspirací, jako spíš mlhavý, nespecifický symbol.

Stále přibývá Kubánců tento jeho socialistický experiment opustit, vzdor nebezpečí zahunout ve zrádných vodách na vratkém plavidélku a též vzdor neochotě Američanů přijmout nový,stále rostoucí příval uprchlíků. V roce 2005 jejich počet byl ten nejvyšší od roku 1994, když k floridským břehům dorazilo 37.000 zájemců o jinou než socialistickou existenci.