Únor 2006

Pokrytectví v různých podobách

Ota Ulč

Snad jen někteří světci a pár šílenců jsou zcela bez slabůstek, občasného selhání. Však příliš dokonalý tvor aby byl k nesnesení. Ovšem stejně tak kroutíme hlavou nad zjištěním, že někteří autoři krásna byli značně nekrásní lidé – například Richard Wagner, zlý sobecký člověk a přitom stvořitel mohutné velebné hudby.

Každopádně dáváme přednost alkoholiku Winstonu Churchillovi či prostopášníku Johnu F. Kennedymu před abstinentem, vegetariánem, puritánem Adolfem Hitlerem, vyznačujícím se takovými ctnostmi. Churchill nikdy národu nekázal o zkázonosném dopadu pálenky, tak jako Kennedy nehorlil proti fenoménu manželské nevěry. Opak by byl důkazem jejich pokrytectví, jak například přesvědčivě prokázal milionům diváků americký televangelista Jimmy Swaggart, na hříšníky hřímající, k slzám se dojímající velebníček, na něhož se provalilo, že jeho oblíbeným počínáním je lézt do pelechu s prostitutkami.

Webster´s College Dictionary definuje pokrytectví (hypocrisy) jako falešné ztotožňování s žádoucími kvalitami, přesvědčením či pocity. Pochází z řeckého slova hypokrisis: herec na jevišti, ten co hraje svou roli. Ovšem tak jako někteří herci, i mnozí lidé kolem nás se se svým předstíráním natolik zžili, s ním se ztotožnili, že je pokládají za zcela autentické vyjádření jejich osobnosti. Je to výkon v několika variantách – přetvářka, relativizující rozmělňování jakýchkoliv hodnot, měření dvojím metrem, hyperbola, sprostá, nehorázná lež či pouhá pia fraus, bez níž se člověk, v podmínkách svobodě slova nepřejícího režimu, nemůže obejít.

Po příjezdu do Ameriky jsem si přivydělával občasnými přednáškami o své zkušenosti v totalitních podmínkách. Dostával jsem otázky typu, zda a kolik jsem kdy trpěl hladem (nikdy netrpěl) a zda jsem kdy lhal (ano, stále, velice). Mnohé posluchače jsem šokoval ujištěním, že jsem každé ráno vstával s vědomím sebecenzora, a jako opatrný herec jsem předstíral denně a třeba i o víkendu, při setkání s náruživým příznivcem hanebného režimu. Tohle je citát ze závěru mé knížky Malá doznání okresního soudce: „V posledním týdnu mého československého pobytu se konaly u krajského soudu v Plzni každoroční zkoušky z marxismu-leninismu. Soudcové přistupovali k politickému přezkoumání před komisí, jíž předsedala podezíravá baba Michlová, dělnický kádr a náměstkyně ministra spravedlnosti. Chtěl jsem šaškárnu opustit v masce naprosto nejpřesvědčivější. Poučky jsem nabifloval, do posledního svého vystoupení se dokonale vžil a na Michlovou jsem musel udělat ohromný dojem. Soudružka mne dala za vzor hodný následování. Písemná pochvala se dostala k distribuci hned den po mém úprku.“

Jakže jsem mohl takhle se stále přetvářet, vždyť to bylo pokrytectví, hrnuly se na mne otázky neviňátek, která nejen o zlobě, blbosti a nudě budování vědeckého socialismu neměla či, přesněji, nemohla mít kloudnou představu. Reagoval jsem jednoduchou odpovědí, že jsem nemínil spáchat existenční sebevraždu. Pro sebe jsem si nechal přiznání, že dlouhodobá zkušenost se sebecenzurou, s přetvářkou, transformovala takovou to anomálii v něco zcela přirozeného, a onen obranný mechanismus jsme si přinesli do demokratického svobodného světa. Pak nám delší či kratší čas trvala niterná detoxifikace, psychologická emancipace, zbavit se přivezených, v původním prostředí ale potřebných zvyklostí . To však nebylo vypořádávání se s pokrytectvím, tak jak já se mu snažím rozumět.

Takovému prohřešku se například blíží počínání některých dřívějších či nynějších pohlavárů ČSSD, strany, důsledně zdůrazňující přednost pro veřejné a bezplatné školství (které ovšem nemůže být bezplatné – odněkud zdroje musí přijít). Přitom Miloš Zeman, Stanislav Gross, Petra Buzková a další předáci posílají své ratolesti do privátních, nemalé poplatky vyžadujících učilišť. Ministryně školství Buzková doporučuje vodu a pije víno. V jiných demokraciích by jí takový hypokritický prohřešek třeba neprošel.

Pobytem u opačného břehu Atlantiku, víc jsem obeznámen s americkými než s českými událostmi. Zde kariéru konzervativního kongresmana Boba Livingstona zlikvidovala manželská nevěra. Newt Gingrich, zdaleka vlivnější kongresman, se záluskem dosáhnout té nejvyšší mety nájemníka v Bílém domě, též znám pro své zdůrazňování primárních tradičních hodnot, soudržnosti rodiny, ve svém případě se nedržel svých principů, rozvedl se a své významné židle zákonodárce pozbyl, z centra politického vření vypadl.

Autor Peter Schweizer ve své knize Do as I Say (Not As I Do): Profiles in Liberal Hypocrisy („Dělej, co říkám (Ne, co dělám): Profily liberálního pokrytectví“, Doubleday, 2005), se podrobně zaobírá tímto fenoménem v řadách nejpokrokovějších, mezi profesionálními politiky i outsidery téže ideologické orientace. Jsou to informace kromobyčejně poutavé. Začněme s outsidery.

Publicista Al Franken, pravidelně bušící do konzervativců, s obviněním, že to jsou rasisté, nepřátelé oné kýžené diversity a affirmative action. Jenže tento žalobce poskytuje zaměstnání méně než jednomu procentu černochů.

Ralph Nader, nejzřetelnější mluvčí za práva spotřebitelů, malých utlačených lidí, neúprosný bojovník proti velkému kapitálu, prosazovatel odborových organizací, ochraňujících práva dělníků. Jenže když se jeho zaměstnanci pokusili vytvořit svou unii, ostře proti nim zasáhl.

Barbra Streisandová, slavná hollywoodská celebrita s vizáží tzv. anteater (mravenečníka), bojovnice za ochranu přírody a proti okázalému utrácení. Nicméně neváhá ročně utratit 22.000 dolarů za kropení svého prostorného trávníku a vybavila klimatizací svou prostornou stodolu (12.000 čtverečních stop) .

George Soros, maďarský uprchlík z roku 1956, finančník miliardář, jehož výkonu se žádný český exulant ani zdaleka nepřiblížil. Soros šlechetně podporuje řadu chvályhodných iniciativ a rovněž opakovaně prosazuje vyšší daně pro ty nejbohatší v zemi. Nicméně své miliardy převedl mimo dosah amerických berních úřadů do oněch proslulých daňových rájů jako jsou Bermuda, Curaçao a Kajmanské ostrovy.

Mezi politiky není intenzita pokrytectví o nic menší. Proti nemravu ultraboháčů neplatit poctivý podíl do státní poklady, tuze horlí senátor John Kerry, potomek přistěhovalce ze severní Moravy. Napřed se oženil s multimilionářku, po rozvodu si vzal miliardářku. Nicméně se mu daří platit méně než patnáctiprocentní daň.

Jednou z nejbohatších rodin v zemi jsou Kennedyové, jimž se už ve dvacátých letech dvacátého století podařilo cestou tzv. trusts vyhnout se berní povinnosti v USA. V roce 1947, Joe Kennedy, patriarcha rodiny a otec Johna, Roberta a Edwarda, pozdějších významných politiků, zřídil výhodné daňové přístřeší na vzdálených jihopacifických ostrovech Fidži. Když zemřel, dědickou daň z jeho obrovského majetku se rodině podařilo téměř vyzmizíkovat na pouhých 0.00004 procenta.

Mezi senátory, značně se domáhajícími zvýšení daně pro hodně bohaté, je i nesmírně bohatý Edward Kennedy, který zásluhou svého jména unikl kriminálu, poté co způsobil smrt své sekretářky jmenem Joe Kopecne na ostrově Chappaquiddick a čin se pak snažil zastřít. Dobrá, to už je hodně dávno. Týž Kennedy, prezentující se jako horlivý ochránce přírody, je rovněž příjemcem značných zisků z ropného průmyslu, přírodě přece, Kennedyovými slovy, tolik škodících.

Další příklad z této tristní galerie: Významná kongresmanka či spíš kongreswomanka Nancy Pelosi s Kalifornie, spolumajitelka náramných vinic. Ač v roce 2003 obdržela významnou cenu od odborářů (United Farm Workers Union ´s Cesar Chavez Award), zaměstnává toliko v odborech neorganizované – a tudíž hůř placené – pracovní síly. Rovněž investuje v dalších vinicích, hotelech a restauracích, s personálem výlučně bez odborářské ochrany.

Nezapomeňme na Hillary Clintonovou, senátorku, bohužel reprezentující náš stát New York. Záležitosti národa a své vlastní rodiny váží na různých váhách. Zatímco vehementně prosazuje právo třináctiletých dívek na potrat bez souhlasu rodičů, její tehdy rovněž třináctileté dcera Chelsea si nesměla propíchnout ušní lalůčky bez maminčina souhlasu.

V encyklopediích mají své pevné místo myslitelé a tvůrci, jejichž kladné osobní kvality by se snadno vešly do kolibřího slovníčku. Například velesobec Jean-Paul Sartre, filozof horující o svobodě a týmž dechem vzývající Stalina. Prstem nepohnul, aby pomohl některému ze svých přátel v nacisty okupované Paříži. Bertold Brecht, nehorázně přeceňovaný tvůrce ničeho moc původního, kalkulující oportunista s rakouským občanstvím, výnosnou kariérou šéfa divadla v Německu východním, výnosným kontraktem s nakladatelem v Německu západním a se zisky šup na konto ve švýcarské bance. Superkapitalista se sebe dělal proletáře, pod rádoby dělnickou halenou od nejlepšího krejčího nosil hedvábné podvlékačky.

Britský historik Paul Johnson nás ve své knize The Intellectuals (1988) seznamuje s několika takovými titány. Jean-Jacques Rousseau, ač nevymyslel, nevynalezl nic nového, on myšlenkám jiných dovedl dát vervu, s níž posazoval právo kompletně přetvořit svět. Bez zábran se prohlásil za génia s unikátním darem lásky pro lidstvo a vytvořil mýtus, který po jeho smrti dále sílil. Například Friedrich Schiller ho prohlásil za „člověka, jemuž jen andělé mohou být vhodnými společníky.“

Karl Marx, zatrpklý nenávistník, v osobním životě byl zcela důsledný vykořisťovatel jak své rodiny, tak kohokoliv jiného, zejména svého spolupracovníka Engelse. Ten dokonce na sebe vzal otcovství k nemanželského dítěti, zplozenému Marxem se služkou zvanou Lenchen, která za celoživotní lopotu od autora Kapitálu nedostala ani vindru.

Rousseau žil z přízně jiných, zejména žen. Pronikl do aristokratických kruhů, které bezostyšně využíval až do konce svého života. „Byl to první intelektuál, který systematicky exploatoval pocit viny privilegovaných vrstev a navíc to dělal úplně novým stylem,“ píše historik Johnson a tento styl charakterizuje slovy cult of rudeness – kult hrubosti a neotesanosti. Ostentativní pohrdání penězi, ve skutečnosti ale kamuflující obrovskou lakotu. Na všechny uplatňoval tento metr: oni dávají, já beru. A poněvadž jsem génius a největší přítel lidstva, tím, že od nich beru, jim prokazuji laskavost a oni musí být vděčni mně a ne já jim. Vévoda de Monmorency-Luxembourg mu dal k dispozici jeden chateau. Zámkem takto obdarovaný Rousseau odpověděl dopisem: „Nechválím vás, ani vám neděkuji. Ale budu tam bydlet.“ Nehoráznost zapůsobila perfektně, paní vévodkyně odpověděla omluvným dopisem: „Však to není na vás, abyste nám děkoval – naopak, my se stáváme vašimi dlužníky.“

Koncem šedesátých let minulého století, když v Americe docházelo k rasovým rebeliím, běloští liberálové pořádali dýchánky s šampaňským a kaviárem pro Black Panthers, příslušníky zločinecké organizace. Přesně podle Rousseauova receptu, o němž neměli tušení, tito černí pardálové uráželi, tupili své hostitele, zážitkem celé blažené. Šaráda nadále účinná, k dispozici dalším architektům zářných zítřků.

Před několika týdny došlo v Evropě k sestavení řebříčku těch největších, nejvlivnějších myslitelů současnosti. Mnohý Čech aby zareagoval patriotickou pýchou po zjištění, že na čtvrtém místě se umístnil Václav Havel.

A na první místo, trůn nejvyšší, byl posazen Američan Noam Chomsky, lingvista, socialista, nemilosrdný kritik snad všeho amerického. Veřejně přirovnává zemi svého zrození k nacistickému Německu, Pentagon charakterizuje jako jednu z nejhorších institucí v dějinách, jako jednu z největších hrozeb lidstvu. Vyzývá své profesorské kolegy, aby za žádnou cenu nespolupracovali s Pentagonem a místo toho bojovali proti rasismu, chudobě a útlaku.

Načež se dočítám, že Chomsky spolu se svou ženou Carol, rovněž lingvistkou, po dobu více než čtyřicet let inkasoval přemnoho milionů dolarů právě od Pentagonu, jím tak náruživě proklínaného. Když konfrontován v tak ošemetné záležitosti, Chomsky bez zábran přiznal: „Neomlouvám se za peníze, které dávám stranou pro své děti a vnoučata.“ (NewsMax, listopad 2005, s. 21). V soutěži o ultimální pokrytectví takovou první cenu by si skutečně zasloužil.

Vítězný vavřín v soutěži měření nestejným metrem bych udělil pokrytcům, ultrapokrokovým evropským myslitelům a obhájcům multikulturalismu. Zájemci nechť si přečtou podrobné pojednání Petera Schneidera, nazvané „The New Berlin Wall“ (The New York Times Magazine, 5. 12. 2005). Zabývá se tureckou menšinou v Německu, jejím uvažováním a počínáním, též odvahou tří tureckých autorek, troufajících se zmínit o importovaných barbarských obyčejích, kdy se sluší zabít dceru, jestliže vůči otci neprokázala dostatečný respekt. Když imám Reza Mosque charakterizuje ženy jako podřadná stvoření a homosexuály spolu s lesbičkami jako zvířata, pokroková ultraliberální levice se ho zastává s odkazem na náboženskou svobodu.