Únor 2006

Sčítání mrtvol

Ota Ulč

U amerického soudu té které instance probíhá kauza o oprávněnosti postavit před vojenskou náborovou kanceláří tabuli s údaji o počtu zabitých v Iráku. S odkazem na ústavně zaručené právo svobody projevu, dotyčný informátor chce ovšem odradit případné zájemce před naverbováním. Nevím, zda někde již došlo k analogickému případu, že by před prodejnou automobilů někdo zveřejnil varující dokumentaci o smrtelných úrazech za volantem, nebo že by před vchodem do nemocnice oznamoval množství tam vzniknuvších nebožtíků.

Měření nestejným metrem se stalo samozřejmostí, normou, která již nikoho nepřekvapuje. Například významné univerzity zakazují přístup na campus reprezentantům branné moci, aby mohli poskytnout údaje a asistenci o vojenské kariéře. Ale tytéž školy se nicméně domáhají finanční podpory od téže federální vlády, jejíž zaměstnanci tam nesmějí překročit práh.

Značné mediální pozornosti se dostává paní Cindy Sheehanové, jejíž syn padl ve válce v Iráku. Teď obviňuje zloducha G. W. Bushe z odpovědnosti, aniž někdo namítne, že v zemi bez povinnosti vojenské služby její syn navlékl uniformu, do ruky vzal zbraň a šel bojovat dobrovolně. Přece si musel být vědom eventuality případně riskantních následků svého rozhodnutí.

Na naší univerzitě jsem se setkal se studentem inženýrství, který je současně příslušníkem amerických marines – námořní pěchoty. Už si odsloužil dva roky v Iráku, též bojoval v Afghánistánu a vystřelil si i v Somálsku, a před pár měsíci se vrátil ze samaritánské akce v zemětřesením postiženém Pákistánu. Podrobně jsme si popovídali. Potvrdil názor, že naprostá většina Iráčanů ovšem chce žít svobodně, že válka je tam vyhratelná a prohrát se dá jen na domácí americké půdě – na což máme precedens, ten vietnamský. O prohru se míní postarat zejména pokroková média a politicky korektní humanisté. Zdůrazňován je každý další ztracený život, kapka po kapce, a trpělivost, odolnost veřejnosti dřív než později přece vyprchají.

Student se zmínil o boji v Pacifiku za druhé světové války, když na ostrůvku Iwo Jima, na sopečné půdě miniaturního rozsahu, čtyři tisíce těchto marines ztratilo život. Pak přešel k nedávnému střetnutí v iráckém městě Falúdža, kde v boji od domu k domu, vojenští experti počítali se sedmdesátiprocentními ztrátami v řadách útočníků, jimiž v tomto případě byli Američané. Ti tam ale ztratili necelých čtyřicet svých lidí, což byl obrovský úspěch, leč v mediální prezentaci přetvořený v monumentální katastrofu. Za druhé světové války v kterýkoliv den padlo víc Američanů, než jsou celkové ztráty v tomto iráckém konfliktu.

Jak značné tam jsou ztráty povstalců, kolik tam zahynulo nezúčastněných civilistů? Na tuto otázku Bush nedávno odpověděl, že něco kolem třiceti tisíc – nikdy se přesně nebude vědět. The New York Times s pomocí řady zdrojů uveřejnily (18. 12. 2005) tyto odhady o počtu ztracených životů: 15.000 v Afghánistánu (2001 - dodnes); 30.000 v Iráku (2003 – dodnes); 70.000 v občanské válce v Nikaragui (1978 - 1990); 180.000 zásluhou Saddámova domácího násilí v Iráku ( pouze pro období 1988 - 1991); 181.000 v súdánském Dárfúru (2003 – dodnes); 200.000 v etnické válce v Bosně (dodnes); půl milionu v Rwandě (duben - červenec 1994); milion v Afghánistánu za občanské války a se značným přispěním bývalého Sovětského svazu (1978 - 2002).

Moderní technologie způsobuje stále rostoucí spoušť. Porovnejme s některými konflikty ve středověku, kdy se střetávali jen žoldnéři, v jejichž zájmu ovšem bylo dožít se penze. Tehdy se konaly i bitvy – spíš vzájemné oťukávání, při němž došlo třeba jen k vyvrtnutí malíčku. Jenže i v dávných dobách se uskutečnily masakry obrovitých dimenzí. V jedné odpolední bitvě Hanibala s Římany na bojišti zůstalo víc mrtvých, ručně porubaných, než byla celková ztráta Američanů ve vietnamské, víc než deset let trvající válce.

Pokrok v technologii nutně poznamenal i způsob boje. Za americké občanské války taktika osmnáctého století, ve vyrovnaných řadách otevřeně kráčet proti nepříteli, se setkala s technologií devatenáctého století. S výsledkem, že třeba v bitvě u Gettysburgu padlo 50.000 vojáků (rovněž zhruba celkový počet ztrát ve Vietnamu). U Verdunu za první světové války padl milion Němců a Francouzů – dosud nepřekonaný rekordní masakr. V porovnání, invaze v Normandii stála čtvrt milionu životů a Stalingrad 200.000.

Voják ovšem většinu času nebojuje, ale čeká. Za 20 let napoleonských válek se bojovalo všeho všudy 200 dní. Ve Vietnamu americký voják si v průměru vystřelil jen několik dní v roce. Rovněž jen část vojska se podílí na krveprolití. Za druhé světové války nepatrná menšina mužstva (posádky ponorek a bombardérů) se zasloužila o vysoké procento způsobených škod. V izraelsko-egyptské válce v roce 1973, pouhých pět procent mužstva zastalo devadesát procent všeho bojování.

Novinky doby: burská válka, 1899 - 1902, Burové vynalezli zákopy, Britové vynalezli koncentrační tábory. Největší změnu způsobila nová technologie ve svém zevšeobecnění válečné devastace. Anulovala rozdíl mezi vojáky a civilním obyvatelstvem, ve značný jeho neprospěch, jak naznačuje poměr odhadovaných ztrát:

Franko-pruská válka 1870 - 71: vojáci 98%, civilní obyvatelstvo 2%

První světová válka: vojáci 52%, civilní obyvatelstvo 48%

Druhá světová válka: vojáci 25%, civilní obyvatelstvo 75%

Vietnam: vojáci 2%, civilní obyvatelstvo 98%.

O údajích z pozdějších konfliktů jsem se dosud nedočetl.

Edisonův rival, vynálezce Hiram Maxim, obohatil lidstvo kulometem, za což byl královnou Viktorií povýšen do šlechtického stavu. Tato zbraň za 1. světové války způsobila 80 procent všech ztrát (nikoliv tedy tanky či letadla – tehdy nová teprve hračka). Popularita této zbraně nevadne, Sovětský svaz a nyní Rusko již vyrobil a svět zásobil víc než 50 miliony samopalů typu AK 47.

Největším zabijákem za 2. světové války byla – a patrně dodnes zůstává – dělostřelba. Moderní zbraně se ne vždy ocitnou v rukách schopných s nimi moderně zacházet. Ve válce na Středním východě v roce 1973, Arabové vystřelili 2.100 sovětských protiletadlových raket, jimiž zasáhli 85 letadel, většinou svých vlastních.

Za americké občanské války se taktika a technika rozcházely o jedno století, ve válce mezi Íránem a Irákem (1980 - 1988) obě strany se do sebe pustily s nejmodernějšími zbraněmi, ale s taktikou 1. světové války – zákopy a sebevražedný útok. V jedné takové bitvě v bažinách v blízkosti Basry, na půlkilometrovém úseku z divize 25.000 Íránců za pár hodin jich na živu zůstalo 250 – jedno procento.

Teď s převahou americké vojenské technologie, případný protivník nemůže mít naději zvítězit na bojišti. Takové vítězství se dá docílit jen jinými prostředky a v jiném prostředí.