Únor 2006

Slakokyselá Francie

Ota Ulč

Auta v plamenech, během dvou týdnů řádění v Paříži se taktéž žhavé počínání uskutečnilo ve 300 francouzských městech. Jenže v průměru osmdesát vozidel denně takto vzplálo již před tímto listopadovým muslimským výbuchem, který přiměl vládu k vyhlášení mimořádného stavu – poprvé tak od revolučního, do historie z nejednoho důvodu památného roku 1968. Sebevědomí vládců se smrštilo natolik, že i aristokratický premiér Dominique de Villepin připustil, že „efektivnost našeho modelu integrace je vystavena pochybnostem“.

Parlament odhlasoval zákon obsahující větu „Kladná role francouzské přítomnosti v zahraničí, zejména v severní Africe, si zaslouží zvláštního uznání.“ Pravicově orientovaná část veřejnosti si stěžuje, že školní učebnice pomíjejí masakr francouzských kolonistů v Alžírsku, nezmiňují se o zásluhách francouzských lékařů, potýkajících se k prospěchu domorodců s hroznými chorobami v tropech. Politická levice přichází s paralelou nespravedlivé doby bývalého kolonialismu a vytvoření dvou světů: tentokrát vládnoucí běloši žijí v centru města a neevropští přistěhovalci jsou stranou na periferii v pochmurných vysokopodlažních králíkárnách.

Koncem roku 2005 se též připomínala výročí slavných bitev. Zatímco Britové bouřlivě oslavovali triumf admirála Nelsona v námořním utkání u Trafalgaru, Francouzi věnovali nevelkou pozornost Napoleonovu patrně největšímu vítězství v bitvě 2.prosince 1802 v místě jimi zvané Austerlitz čili našeho Slavkova. Však ono historické hodnocení jak velkořezníka, který měl na svědomí zbytečnou smrt statisíců synů Francie, ale též energického reformátora, který uvedl Francii do moderního věku, nepostrádá rozpornosti. Týž modernizátor v témže vítězném roce 1802 obnovil, znovu zavedl otroctví v koloniálních državách, což vedlo k pořádnému krveprolití v Karibiku.

Někteří komentátoři si povšimli, že historie se někdy vyznačuje až perverzním smyslem pro humor.V devatenáctém století došlo k rozmachu francouzského kolonialismu, s dost idealistickým přesvědčením, že vlastně každý tvor by dychtil stát se Francouzem, mít k tomu příležitost. Vůbec nic takového v případě britských kolonizátorů: ti byli šířiteli západní civilizace, nepokoušeli se předělávat kalibaly v anglické gentlemany. Zatímco ve školách pod trikolorou se domorodé žactvo seznamovalo s francouzskou literaturou, Britové nemíníli rozmělňovat identitu svěřenců, vyučovali je v místních jazycích. Svůdná atraktivnost francouzské kultury, životního stylu – barety, baguetty, víno, kulinární slasti. Ovšem snadno pochopit, proč kvalita britské kuchyně nepřitahuje velké množství dychtivých imitátorů. Však nikoliv neprávem se o Britech říká, že když dovedou přežít vlastní jídlo, nebude pak problémem, aby přežili cokoliv.

Preference pro francouzskou variantu projevují obdivuhodnou výdrž, jak jsem si ověřil na jedné vzdálené výspě – například na ostrově Mauriciu v Indickému oceánu. Mauricius po pádu Napoleona získali Angličané a dvě století poté stačilo se jen porozhlédnout po stopách evropského vlivu, jaké supermarkety s jakým zbožím tam převládaly. Kdykoliv jsem vešel do obchodu, domorodci mě automaticky oslovili francouzsky.

Paříž vyvážela svou řeč, kulturu a v případě severní Afriky i své kolonisty. Došlo k zakládání vinic, pěstování vína tam, v islámském světě. V polovině dvacátého století se kolonialismus rozpadl a domorodcům, obdařeným nezávislostí, svobodou, se vesměs začalo dařit mizerně a nesvobodněji. Přemnozí – zpravidla ti podnikavější, více rozhodní – se začali vydávat na cestu do bývalého mateřského/macešského objetí. Do Francie spěchali zájemci zejména ze zemí tzv. Maghrebu (Alžír, Maroko, Tunis).

Tento exodus započal v šedesátých letech, teď tam žijí i jejich děti a praděti, na místě narození, vyrostlí a pramálo integrovaní. Už je to menšina pětimilionová, možná že desetimilionová, nikdo pořádně neví. Zákon totiž zakazuje úřadům zjišťovat etnický původ a náboženskou příslušnost obyvatelstva. Vedle sebe, paralelně, se vytvářely dvě Francie, s nemnohým společného. Jedna z nich s vysokou nezaměstnaností a ještě vyšší kriminalitou, izolovaná, po integraci netoužící. Západ nenávidí, nicméně je přitahuje. Pohrdají neznabožskou dekadencí, jeho hodnotami, současně je vzrušujícími. Ze svých islámských zemí, neschopných poskytnout slušné životní podmínky, tedy přesídlili k nevěřícím psům, bohatě využívat štědrosti jejich sociálního zabezpečení, a případně použít jejich technologie v podobě též zkázonosných zbraní proti hostitelské zemi.

Vesměs se dočítáme, že převážná většina muslimů ve Francii netíhne k islámskému fundamentalismu, ale situace nezůstává neměnná. Přibývá kazatelů, učitelů, importovaných zejména ze Saúdské Arábie, prosazujících půvab puritánského wahhábismu, s představami nirvány globálního kalifátu. K mohamedánství se ve Francii hlásí již druhý největší počet obyvatel, jejich víra má energickou rezonanci – však stačí porovnat návštěvnost mešit s téměř prázdnými křesťanskými kostely.

Výtečnou příležitost vyjádřit mravní pohoršení, navíc s obviněním z perzekuce, poskytl zákon, reflektující dosud dodržovanou tradici sekularismu – tedy důslednou odluku státu od církve, například se zákazem náboženské symboliky ve školách. Šátek na hlavě žákyně je za takový symbol pokládán. Vzdor všem protestům, stát dosud neustoupil (ačkoliv již ustoupil svým rozhodnutím financovat některé muslimské školy). Intenzitu mravního rozhořčení nezmírňuje poukaz na praxi v převážně muslimském Turecku, kde na separaci státu a církve rovněž značně dbají a šátek na hlavě vede k vyhazovu ze školy či zaměstnání.

Jak například vypadá vzplání tisíce automobilů v jednom dni či spíše v jedné noci, nedovedu si dobře představit. Najdou se ovšem mnozí analytici, když ne přímo velebící násilnosti v pařížských ulicích, tak vysvětlujících, omlouvajících frustrace muslimským mladíků, ekonomicky neuspěvších, kulturně od (dosud) většinové společností se distancujících. Cítí se uráženi a diskriminováni. Přitom z řad těchto přecitlivělých se pravidelně valí ty nejnehoráznější nadávky a urážky do všemožných směrů. Nabízí se otázka, kterou nelze ve Francii příliš slyšet, natož na ni odpovídat: proč s takovým nedostatkem ochoty či schopnosti se integrovat nemají potíže nikoliv nepočetní přistěhovalci z Indočíny, bývalého francouzského panství.

Na racionalizaci, že se někdo nějak „cítí“, jsem dost alergický. Jde přece o pocity vyloženě subjektivní, lze je velesnadno simulovat, a navíc se i domáhat nároku na odškodnění. Když ministr vnitra Nicolas Sarkozy, potomek maďarských přistěhovalců a vážný uchazeč na úřad prezidenta, o vandalech a žhářích se vyjádřil jako o „verbeži“, dostalo se mu značného zatracení, též z neislámských kruhů, které svým chováním napodobují pštrosy s hlavičkou do písku zavrtanou.

Nepodařilo se pacifikovat, natož vděčnosti se dočkat od muslimů štědrou sociální politikou. Ani důsledně protiamerickou politikou, ve vztahu nejen k Iráku. Žádná jiná země na Západě se tolik nesnažila zalíbit se veřejnému mínění v arabských zemích.

Ve snaze získat sympatie u svých domácích muslimů, francouzská politika je přece důsledně protiizraelská a propalestinská. Však JásirArafat dobře udělal, že se odebral umřít právě do Paříže, kde teď jeho vdova si luxusně žije z milionů, manželem nakradených, dodaných z mnoha zdrojů ve prospěch populární, politicky tolik korektní kauzy.

Dominique Moisi, významná osobnost francouzského Intitutu mezinárodních vztahů, píše (Financial Times, 8. 11. 2005) o „nové realitě, v níž převládá strach nad nadějí.“ Strach být zavalen hordou chuďasů, zahynout v explozi z iniciativy fanatiků, z vlastní neschopnosti kontrolovat svou nepokojnou menšinu, zůstat pozadu za jinými, dynamičtějšími společnostmi a státními útvary,

V Evropě starý svět hašteřících nacionalismů už téměř pominul, ale nový svět kontinentálního společenství se ještě nezrodil. Tamější obyvatelé se nepokládají především za „Evropany“, ale za příslušníky svého národa. Pokud socio-ekonomické pohodlí s 35hodinovým pracovním týdnem a pětitýdenní dovolenou, zústává prioritou před hospodářským rozmachem, nelze se divit, že Evropa nestačí tempu Ameriky a Asie. Z rozpočtu Evropské unie 40 procent jde ve prospěch 5 procent populace, ve prospěch farmářů, zejména ve Francii, což je obnos sedmkrát vyšší než výdaje na vědu, výzkum a vzdělání dohromady, navíc s nevyhnutelným důsledkem pro spotřebitele uměle vysokých výdajů za zemědělské podukty.

Muslimský přistěhovalecký živel je rozlobený, nedostatečně zaměstnaný, závidějící a rekordně plodný, tak píše komentátor Charles Krauthammer (Time, 21. 11. 2005). Mladí muslimové jsou přesvědčeni, že Francie je nechce, a oni nechtějí ji - aniž z ní ovšem míní odjet. Naopak zůstávají a čile se rozmnožují. Muslimská porodnost je trojnásobná v porovnání s porodností nevěřících psů. V nedalekém Bruselu, nejčastěji dané jméno novorozeným chlapečkům je Mohammed. Zeptejte se pověřence Špidly, on vám to potvrdí. Bernard Lewis, vynikající expert, původně z univerzity v Princetonu, předpovídá, že koncem tohoto století většina obyvatel Evropy bude muslimská. Tím se ovšem problém s komplikacemi muslimské menšiny dokonale vyřeší.